Krysy

29.09.2011

Na Londýn se řítí katastrofa. Začínají se v něm hemžit podivná přerostlá stvoření, jež nahání hrůzu již sama o sobě, ve své nepřirozené velikosti a žravosti jsou však mnohem nebezpečnější. Londýnem se začínají hemžit abnormálně přerostlé krysy, které mají hlad a nezastaví se před ničím. Sežerou kde co a kdekoho. Zachutnala jim totiž krev, lidská krev. Jejich kousnutí je navíc smrtelně nebezpečné. Učitel Harris se v podstatě náhodou dostane k vládnímu týmu, který má s krysami zatočit a na vlastní kůži zjistí, že to nebude vůbec jednoduché.
Je až s podivem, co všechno se stane populární a oblíbené natolik, že si to vyžádá několik pokračování. Herbertův román o těch malých roztomilých chlupatých a velmi inteligentních potvůrkách s nádhernýma očima, jež mnohým nahánějí hrůzu, se stal údajně úspěšným natolik, že se na naléhání fanoušků k tomuto tématu vrátil v několika pokračováních.
Krysy jsou zvláštní román. Aniž bych chtěl Herbertovi nějak křivdit, ze všeho nejvíce jsou spotřebním románem. Vše v něm totiž odpovídá záměru – být přečten, pobavit, zabavit, nějak zvlášť mozek a mysl nezatěžovat. Zjednodušeně řečeno, jedním okem tam, druhým ven. Zpravidla to jsou negativní stránky knihy, Herbert to však dokázal otočit, respektive udržet v přijatelné rovině. Filmy o vraždících zvířatech (ještě navíc o stádních, hejnových a množstevně početných) si jsou mnohdy podobné jako vejce vejci. Obměňují se jen jména/pohlaví hlavních hrdinů a druh zvířete. V podstatě by se dalo říci jedno – viděli jste film Piranha? Četli jste tedy Krysy. A naopak. Což je věc, která mi na zvířecích horrrech trochu vadí a proto mě zrovna moc neberou (i když je samozřejmě coby fanda žánru konzumuji také).
Naštěstí jsou Krysy k přímé konzumaci přímo stvořeny a tudíž je i s chutí přečtete a nezanechá to ve vás žádné výrazné negativní stopy. Naneštěstí ale ani ne žádné pozitivní. Trochu i záleží na tom, jaký přístup máte k hlavním, titulním, představitelům, tedy vlastně představitelkám, románu. S čímž, samozřejmě, Herbert trochu počítá a staví na tom. Většině lidí se totiž myšovití hlodavci a krysy obzvláště (už proto, že krysami nazývají všechno, co je šedivé, má to čtyři nohy, dlouhý lysý ocas, chlupatý čenich a roztomilé černé oči – tedy i potkany, což je docela zvláštní např. v Česku, kde potkani vytlačili takřka veškerou krysí populaci, takže kdokoliv u nás tvrdí, že viděl krysu, byl to zcela jistě potkan, kromě polabí, kde jedině krysy u nás ještě volně žijí. Ale to jen tak na okraj), hnusí a nahánějí jim strach. Pokud k nim patříte, věřím, že vás u některých částí knihy bude i docela mrazit (obzvláště pokud jste si o krysách a potkanech v různých odborných knihách načetli různé pikantní historky jako já), stejně jako mě např. v dobách, kdy jsem měl panický strach ze psů, mrazilo u Kingova Cuja. Což je můj první (dodávám, že opět čistě osobní) problém. Jako dlouholetý chovatel a milovník hlodavců mám ke krysám a potkanům velice vřelý vztah, nijak mě neděsí, naopak, považuji je za velmi inteligentní (i tuto stránku krysího života Herbert dovedně využívá), roztomilé a přítulné tvory, jež si svou reputaci nezaslouží a je jim přiřknuta neoprávněně, z neznalosti a nevědomosti.
Na začátku románu mi vadila jedna výrazná věc. Než román naskočí na souvislý děj, jehož hlavním hrdinou se stane učitel Harris, jednotlivé kapitoly docela skáčou z postavy na postavu. Herbert nás v nich obsáhle a podrobně seznamuje se životem postavy, o níž vzápětí zjistíme, že v reálném čase se v románu vyskytne jen na pár minut, aby skončila jako potrava krysí populace. Jenže čím víc jsem se při četbě blížil ke konci, tím více jsem tento fakt oceňovat a nakonec musím uznat, že patří k nejlepšímu z celé knihy. Herbert v nich totiž prokazuje své umění vtáhnout do života jednotlivých postav, zaujmout jimi a nakonec vlastně i oželet jejich smutný konec.
Dalším pozitivem, které mě mile překvapilo a velice potěšilo je naprostá absence romantické linie. Takový ten klasický formát, kdy hlavní hrdina kromě toho, že bojuje se zlem, ještě stihne najít spřízněnou duši, zamilovat se do ní, několikrát ji zachránit život, pomilovat se s ní a v závěru ji ujistit, že je ta pravá, dokud je smrt (nebo nová roštěnka v další části příběhu) nerozdělí, zde naprosto chybí. Harris nikoho takového nenajde, protože již od samotného začátku přítelkyni má. A to se mi strašně líbilo, protože mi to přišlo originální a nekýčovité.
Jak jsem již naznačil, negativní stránkou je románová prvoplánovitost. Spoustu věcí se v něm děje samoúčelně a cíleně, jaksi silně vnímatelným samospádem, jen pro dramatický efekt. Nejzřetelněji pozorovatelné to je u samotných krys. Jejich kousnutí je totiž smrtelné. Stačí jedno jediné a kousnutá oběť do čtyřiadvaceti hodin zemře velmi nepříjemnou a bolestivou a nepříjemnou smrtí (za její nápad a popis patří Herbertovi velké plus). Což je pro dramatičnost románu výborné. Ovšem jen zpočátku, kdy nás román s útoky krys a jejich nebezpečností, krvelačností a prohnaností seznamuje. Jenže postupem času, když se hlavní hrdinové ke krysám dostávají stále blíže až k přímému kontaktu a v rámci vývoje a dramatičnosti děje nad nimi musí získat jakousi převahu, to začne být překážkou. To se pak stává dokonce brzdou. Uvědomil si to zřejmě i Herbert a tak se s tím pokusil něco udělat a vzniklý problém vyřešit. Naneštěstí ne moc povedeným, do očí bijícím, způsobem. Až jsem se musel zasmát jak prostě, rychle a nekomplikovaně z toho vybruslil.
Herbert svůj román napsal takřka filmovým stylem. Mnohokrát jsem si během čtení připadal, jako bych sledoval film, čtené úseky se mi okamžitě prolínaly do představ jako film odvíjející se na plátně, zcela přesně dle čtených vět, bez jakýchkoliv úprav. S tím se pojí další negativum příběhu a tím je jeho trojkonečnost. Stejně jako u mnohých filmů zažijeme tzv. dvojitý konec, tady se ho dočkáme dokonce třikrát. Dvakrát se zdá, že je problém vyřešen, aby se k němu hrdinové museli (zcela v rámci povrchnosti mocných v podobných příbězích) vrátit potřetí. Když hrdinové oslavují vítězství a vy víte, že je před vámi ještě půlka knihy, dá se to přežít jednou, ale dvakrát? Snad pro tu filmovost je to tak jednoduché čtení, na jehož vlnách se můžete nechat jen volně unášet, nijak moc nepřemýšlet a jen v klidu a spokojeně číst. A snad i proto se Herbert s mnohými věcmi nesral, což nelze než ocenit. Jeho krysy totiž neberou žádné ohledy a napadají a žerou kohokoliv bez rozdílu pohlaví a věku (dneska už samozřejmě ne, ale ve své době – půlka sedmdesátých let – krysami sežrané roční batole zřejmě bylo dost silné kafe).
Baví-li vás příběhy o krvelačných zvířatech útočících na lidi, budete zřejmě spokojeni/y, neboť přesně pro Vás Herbert svůj román napsal. Mě nepřipadá ani vyloženě špatný, ale ani nějak obzvláště výborný. Je to přesně ten obstojný průměr, zlatá střední cesta, podle níž posuzujete ostatní žánrové příběhy (ať už knižní nebo filmové) zda jsou horší nebo lepší. Herbert totiž není nějak extra výborný spisovatel chrlící jeden trhák za druhým. Je to v podstatě rutinér, ale v tom dobrém slova smyslu. Nasadil si svou laťku, naštěstí příjemnou a čtivou, a v té si jede. Patří k těm spisovatelům, kteří vás svou knihou zcela určitě neposadí na prdel, ale píšou a vydávají pravidelně a svým dílem vytváří ty pevné základy žánru, na něž pak své příběhy staví ti výborní a skvělí. A tohle všechno píšu v dobré víře někoho, kdo má doma takřka celé Herbertovo dílo přeložené do češtiny.
Krátce a jasně, není to brak, ale není to ani kult. Znám lepší Herbertovy knihy. Krysy jsou v tom nejlepším možném a nejpozitivnějším smyslu zlatým středem. Pevným, silným a ustavujícím průměrem. Nic více, nic méně.