Láska a jej kat

21.03.2016

Deset povídek. Deset příběhů existenciální bolesti. Za zdánlivě každodenními problémy se skrývají zranění, která nejsou viditelná. Yalom je doluje pomocí psychoterapie, snaží se jít až na kořen, na obnažený nerv bytosti.
Hlavní motiv? Strach ze smrti. Ze smrti dlouholetých přátel, rodičů. A dětí, nejtěžší ze ztrát, poněvadž ztrácíme i budoucnost, pokračovatele. S rodiči a přáteli minulost. Hraniční zkušenost, která s námi otřese v základu.
S faktem smrtí se nějak vypořádat musíme. Někdo bere pocit bezpečí zevnitř. Cítí se výjimečný, nezranitelný, život bere jako věčnou spirálu směřující vzhůru. Banální krize (nemoc, selhání) pak odhalí obyčejnost. Víra v posledního spasitele je pocit bezpečí, který jde z vnějšku. Jsme sledování, jsme děti věčného otce, on se o nás postará.
Tyto témata jsou v knize neustále na talíři. Víra v reinkarnaci jako popírání smrti, něco na způsob druhé šance.
Spolu se smrtí se objevuje i strach ze svobody. Lidé mají rádi řád, touží po něm. Koncepce svobody nám bere pevnou půdu pod nohama. Tím, že jsme svobodní, jsme taky odpovědní, jsme tvůrci svých životů. A to je první a nejdůležitější krok. Přiznat si odpovědnost za svůj úděl, za to, jak život probíhá. Yalomova psychoterapie se opírá hlavně o tento důležitý pilíř. Změna musí jít od pacienta. Musí přiznat svůj podíl, jinak by do nekonečna obviňoval svět okolo sebe.

I když si příběhy jednotlivých lidí nebudete pamatovat, ústřední myšlenky jsou nosné. Máte-li svobodu, máte i odpovědnost. Přílišné potlačení strachu ze smrti vede k neurózám všeho druhu od odmítání starých lidí, jejichž tvář nám připomíná smrtelnost a křehkost, po neustálé běhání za mladšími partnery ve snaze si dokázat, že sám starý nejsem.

Ano, fakt smrti, její fyzická přítomnost nás ničí, myšlenka na smrt nás může zachránit.

18.11.2015

Knížka se mi už nelíbila tolik jako Lži na pohovce a Když Nietsche plakal, možná díky povídkovému formátu a tomu, že vycházela z reálných příběhů. Nejde však v žádném případě o hloupé čtení a kniha může být zajímavá i pro ty, kteří o terapii nic nevědí.

15.03.2015

Zajímavá knížka. Ze začátku jsem měl pocit, že to asi nebude pro mě, ale jsem rád, že jsem si ji přečetl. Yalom nejen že popisuje příběhy deseti lidí, ale poukazuje i na své problémy což bylo velice nezvyklé.

Uprostřed svých nářků náhle zavřela oči - což by nebylo nic nezvyklého, protože se často při sezeních uváděla do hypnotického stavu. Už dávno předtím jsem se rozhodl to ignorovat. Nebudu ji do jejího stavu následovat, místo toho ji z něj zavolám. Řekl jsem: „Marge," a chtěl jsem doříci zbytek věty, „prosím, vraťte se." Přerušil mě však podivný silný hlas, který vycházel z jejích úst: „Vy mě neznáte."
Měla pravdu, tu osobu, která promluvila, jsem neznal. Ten hlas byl tak jiný, tak silný, tak autoritativní, že jsem se rozhlédl po ordinaci, zda náhodou nevešel někdo jiný.
„Kdo jste?" zeptal jsem se.
„Já! No přece já!" V tu chvíli transformovaná Marge vyskočila a vypínavou pružnou chůzí začala přecházet po ordinaci, nahlížet do regálů s knihami, narovnávat obrázky a zkoumat můj nábytek. Byla to Marge, zároveň však nebyla. Všechno se na ní kromě šatů změnilo - držení těla, tvář, sebevědomí, chůze.
Tato nová Marge byla vitální a dráždivě, nikoli však nepříjemně, koketní. Zvláštním plným kontraaltem pronesla: „Pokud si chcete hrát na židovského intelektuála, měl byste si podle toho svou ordinaci zařídit. Potah téhle pohovky patří tak akorát na charitu - pokud by ho tam vůbec vzali. A támhleta tapiserie na stěně se značně rozpadá, díkybohu! A co ty fotky z kalifornského pobřeží? Ušetřete mě dalších snímků psychiatrických domácností!" Byla energická, rázná a nesmírně sexy. Neuvěřitelná úleva v podobě pauzy od monotónního hlasu Marge a jejího nekonečného naříkání. Jenže mě jedna věc začala znepokojovat - tato dáma se mi líbila přespříliš. Vzpomněl jsem si na legendu o Lore-lei, a přestože jsem věděl, že je nebezpečné otálet, nechtěl jsem vidinu zahnat.
„Proč jste přišla?" zeptal jsem se. „Proč právě dnes?"

(Z povídky Terapeutická monogamie)

29.12.2014

Moje první setkání s Yalomem a rozhodně ne poslední. Už chápu všechnu tu chválu a doporučení, které se kolem jeho osoby v psychoterapeutických kruzích tak motají. Osobně bych i věřil tomu, že kdyby pan profesor nebyl psychiatrem, uživil by se krásně i jako spisovatel, protože jeho dar vyprávět zdánlivě obyčejné příběhy je prostě úžasný. Nejvíce se mi na všech příbězích líbilo, že čtenář vlastně vidí i terapeutovi do hlavy a cítí s ním všechny ty obavy, naděje a přenos mezi ním a pacientem.

22.11.2014

vel,mi zajímavá kniha - opět se mi líbí, že i takový psychoterapeut dokáže ze sebe udělat nulu - holt, každý jsme člověk - sice pro mě bylo těžké číst zase "ty" příběhy ale připomělo mi to mou jedinečnost a dodalo opět sebedůvěru

27.08.2014

Yalomov rozprávačský talent robí z psychoterapie vzrušujúcu vedu.

20.02.2014

Velmi zajímavá kniha ze života. je tam hezky popsán průběh terapie a srozumitelně podané souvislosti diagnoz, příčiny a následky nemoci, takže to pochopí i psycholog laik, pokud se o problematiku aspoň trochu zajímá. Výběr z deseti povídek je velmi rozmanitý a ukazuje hodně aspektů života, které si člověk ani nemusí uvědomit, dokud není pozdě. Je to kniha osudů i takový návod, protože rozšíří čtenáří obzory, co se týká vnímání ostatních lidí.

23.06.2013

Tato povídková kniha mě velmi zaujala. Deset povídek, ve kterých autor psychoterapeut poukazuje, mimo jiné, na možnosti sebereflexe, ve kterékoliv životní fázi. A s tím související možnosti zkvalitnění života, byť v poslední fázi- smířlivý odchod ze světa... Nechává nahlédnout na významy nevědomých procesů, které přímo ovlivňují vědomou složku. Postupné uvědomování, integrace nevědomého do vědomého a následná transformace přinášející více možností, lepší život...
Některé povídky mě zaujaly více, jiné méně, ale ve všech se dá hledat a něco nalézt... Doporučuji! :-)