Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , DybbukOriginální název:
Sumarljós, og svo kemur nóttin, 2005
více info...
Přidat komentář
Kniha by se lépe četla, kdyby byla graficky odlišena přímá řeč. Celkově jsem z knihy rozpačitá, protože se mi líbila i nelíbila. Čekala jsem, že se něco více dozvím o běžném životě na Islandu, ale moje očekávání to nesplnilo. Celkový příběh je průměrný.
Vybral som sa po skúškach v júni do Artfora v Žiline, kde som sa skúseného kníhpredajcu opýtal, ktorú z dvoch islandských kníh, čo som držal v ruke by mi odporučil viac. Odpoveďou bolo to, že mi doniesol chladničky tohto Jóna, posledný kúsok, čo mali na sklade. Začal som ju čítať hneď vo vlaku a čítal som dovtedy, kým som neskončil. Výborná, výborná a ešte raz výborná. Úžasný opis krajiny, ľudských pováh a hlavne s výborným prekladom. S odstupom času a pri čítaní novej knihy "Ryby nemajú nohy", mi utkvela v pamäti najmä poštárka Águsta, ktorá rada otvára listy a ľudia si už aj zvykli. Odporúčam každému, ktorý mi v rozhovore len naznačí, že ma rád sever. Aj iným, ale severnom obzvlášť. Rovnako ako Loeho Dopplera, či Naivný super.
První bod čtenářské výzvy 2017 a hned ten nejlepší - kniha od severského autora. Nechtěl jsem tentokrát žánou detektivku, nechal jsem se proto inspirovat zde na Databázi knih a volba padla na tuto nenápadnou knihu od mně dosud neznámého autora. Volba to byla šťastná, knihu jsem četl v každé volné chvilce a mít dvě volná odpoledne, přečetla by se jedním dechem. Určitě bych nenapsal lepší komentář než někteří čtenáři přede mnou, tak pouze tuto knihu doporučím k přečtení. Mám půjčenou ještě Ráj a peklo, jiné od Stefánssona ve zdejší knihovně nejsou. Už se moc těším na další čtení.
Úchvatná kniha... ako život sám. Prenesiete sa na Island, čas tam beží asi úplne inak ako u nás. Odporúčam. Je to poézia napísaná v próze!
Veľmi jemné a zároveň pevné dielo, z ktorého nemožno odobrať ani jednu kapitolu či jedinú postavu, aby sa nenarušila línia dokonalého celku. V prvom rade absolútne súhlasím s prirovnaniami k Švantnerovej Neveste hôľ či Maľovanému vtáčaťu. Z tohto súboru poviedok srší naturalizmus, detailnosť vykreslenia postáv a poetický opis všetkého, či už prírody, povahy človeka alebo takmer nehybného deja. Kniha človeka neupúta spádom a zvratom deja, dialógmi medzi postavami či svojou tragickosťou a "wau" efektami! Celá kniha je postavená na atmosfére mini-mesta s uzavretými vzťahmi s okolím, na legendách a mýtoch o kultúre Islandu, na pútavých príbehoch o všetkom a ničom zároveň, na psychológii vzťahu (či už priateľstva, lásky alebo spoluprebývania na určitom území) aj na túžbach a snoch ľudí, ktorí žijú svoje preobyčajné životy a hľadajú v nich svoj údel a zmysel.
Chcela by som vyzdvihnúť najmä to, čo ma upútalo na knihe najviac a čo ju podľa mňa odlišuje od iných diel a síce vykreslenie postáv, ktoré dokonale popísalo dedinu, v ktorej žij bez toho, aby autor čo i len spomenul jej rozlohu, architektúru či podnebie.
Na záver sa lúčim s myšlienkou a pravdou zároveň, ktorá podľa mojich zažitých dojmov z Islandu dostatočne pravdivo vykresľuje charakter tejto krajiny (a možno i charakter veľa mini-dedín zároveň) - „Tma dokáže byť prívetivá, prináša nám mesiac a hviezdy na nebi, svetlá u susedov, televízny program, sex, fľašu whisky, tmu by sme nemali haniť“ (s. 70).
Obrázky zo života, momentky prostých okamihov, ktoré v zásade neriešia nič závažné, umiestnené do prostredia a obdobia, ktoré autor dôverne pozná. Všednosť povýšená na umenie, bez potreby zbytočne ju preceňovať, ale zase ani podceňovať. Miestami prekvapuje nadhľadom, no zároveň sa otvára priestor pre otázku či je tomu skutočne tak, lebo napriek všetkému autor píše o svojom rodisku a krajanoch nesmierne láskavo, zhovievavo, a takéto písanie so sebou vždy nesie nebezpečenstvo zľahčovania, prehliadania nedostatkov. No aj keby tomu bolo práve tak, čitateľ mu zhovievavo odpustí, lebo chápe, kdesi v ňom je predsa tiež hlboko zakorenená láska k domovine a navyše autor má úžasný dar navodiť dojem, že jeho kniha sa dostala do tých správnych rúk a že sa prihovára priamo čítajúcemu. To sa potom ľahko verí každému jeho slovu, dokonca aj vtedy, keď sa text prehupne do iracionálnej roviny, je ľahké nechať sa vtiahnuť silnou atmosférou knihy. Letné svetlo je dôkazom, že nie každý text musí nevyhnutne stavať na hlbokomyseľných myšlienkach, aby mal potenciál zaujať. Človek si občas vystačí aj s celkom prostou pointou a už samotná cesta (čítanie) pre neho môže byť cieľom, resp. jedným z cieľov. Práve takéto knihy sú ako stvorené na opätovné návraty, keď človeka prepadne chuť nechať sa pohltiť čímsi príjemným, nekomplikovaným, lahodne plynúcim a nemá chuť púšťať sa do niečoho nového, nepoznaného, alebo ak to, po čom práve siahol, nenapĺňa jeho očakávania. Pretože hrejivý pocit z prečítaného s vami zostane už navždy a vybaví sa zakaždým, keď vám padne pohľad na Stefánssonovo meno na obale jeho kníh.
Když se mi před lety dostala knížka do rukou, naprosto mě uchvátila. Patří mezi mé "nejlepší kousky".
Mám ráda, když tempo knihy odpovídá charakteru krajiny, do které je příběh zasazen. Krásné, velmi citlivé, občas řezavé. Dodává nový rozměr tichu a samotě. Jedna z těch, které se nehltají, ale vychutnávají!
Odľahlej islandskej dedinky bez kostola a bez cintorína čas akoby sa nijako netýkal. Možno aj vďaka neprítomnosti cintorína ľudia akoby tu zabudli umierať (radšej ho z poverčivosti v dedine ani nechcú...). Radi zotrvávajú vo svojich vychodených koľajách, v bezpečnej náruči rokmi zabehnutého stereotypu a len veľmi nedôverčivo sa stavajú k novotám, ktoré ich atakujú zvonka (pre dokreslenie charakteru diela treba dodať, že všetko sa točí okolo priemyselnej revolúcie 90.rokov).
Rozpačitý postoj dedinčanov voči pokroku rozprávač prezentuje s dokonalou nenútenosťou, idúcou ruka v ruke s úsmevnou sedliackou logikou, ktorá za žiadnych okolností nepustí :-). A keďže ľudstvu vyššia moc nadelila do vienka (okrem iného) i prirodzené pudy, túžby, sklony okúsiť zakázané a neobišla ani túto Bohom zabudnutú dedinu, k spoločenským zmenám sa pridávajú i konkrétne osobné intermezzá, nabaľujúce sa na ústredný príbeh, takže zdanlivá (dedinská) nuda je rozbíjaná na všetkých frontoch... často radikálne, nie vždy s idylickým koncom, občas s fatálnymi následkami. Skrátka, ako zo života.
Nemyslím si, že bol zámer pisateľa vyvodzovať z príbehu akékoľvek ponaučenia. Vlastne tu ani o žiadny jednoliaty príbeh nejde. Dielo ako celok pôsobí skôr ako povesť - hravá, príjemná, zábavná a nadpriemerne čitateľná povesť, jemne doladená prvkami magického realizmu, komédie i tragédie, s neustále prítomným podmazom láskavého humoru. Vety na seba nadväzujú tak príjemne plynulo, ako prirodzene plynie čas - vlievajú sa jedna do druhej ako deň prechádza do noci, svetlo do tmy. Jedna z mála kníh, kde názov dokonale ladí s celkom - obsahom i podaním. A musím povedať, že mňa si jednoznačne omotala okolo prsta. Dokonca až tak, že po otočení poslednej strany som mala chuť začať čítať znova , čo sa mi naozaj až tak často nestáva.
Tak takto písanú knihu (bez priamej reči) som ešte nečítala....Zdalo sa mi to ťažko čitateľné, ale bolo to len zdanie. Naopak - čítalo sa mi to krásne, tie obyčajné, všednodenné starosti. Naozaj. Tešila som sa na poslednú kapitolu a bolo mi to ľúto ako skončila. ale práve tá mi najviac zostane v pamäti.
Opravdu, opravdu dobré, ostatní komentáře mají pravdu, ale kdo nepřečte neuvěří. Více takovýchto knih, a to prosím bez přímé řeči :-) (nevídáno). Poezie v próze.
Knihu jsem četla loni v létě a naprosto mě uchvátila, čímž se opakuji, ale jinak to opravdu popsat nejde. Byla skvělá, tak prostá, banální, každodenní a přitom tak jedinečná a neopakovatelná. Vládla jí zajímavá a děsivá atmosféra a některé okamžiky mě opravdu zvedaly ze židle (spíše v duchu, jelikož jsem byla v posteli). Je to taková ta kniha, po které chvíli člověk chodí jako bez ducha a je myšlenkami někde jinde... Miluji onu severskou syrovost a surovost, která je v knize obsažená.
Byla jsem naprosto uchvácena, jako už dávno ne. Nejbanálnější vesnické události (nevěra, vejminek bývalého politika, krach družstevní provozovny, osvětové přednášky, porušování listovního tajemství, ... ) popsány s takovou imaginací, poetičností, pochopením pro slabosti aktérů, s latentním optimismem, bez odsudků a přitom vtipně! Pár obyvatel střediskové obce, odlehlost místa, ekonomická krize, a přesto žádné zoufalství, lkaní, beznaděj. Vesnice, jejíž občan si z kontinentu nechává posílat středověké disputace a vede korespodenci v latině - ta nemůže propadnout do nicoty. Pro me to je literární objev posledních let. Dávám pět hvězd, ale v tomto případě výslovně zdůrazňuji, že nad Islandem jich svítí mnohem, mnohem více. Pořád nechápu, jak je možné, že 320-tisicový národ generuje tak objemnou literární produkci a v ní takové literární skvosty.
Knížku jsem začal číst na trajektu po cestě na Island a na Islandu jsem ji i dočetl. Záměr vybrat knihu, která by korespondovala s duší okolní krajiny se vydařil a prožitek obou, krajiny i knihy, se tímto zintenzivnil . Věřím, že jsem si vytvořil cestovatelsko-čtenářský precedens. Myslím si, že Islanďané jsou se svou krajinou provázáni více, než většina ostatních evropských národů a je to dáno různorodostí, drsností, izolovaností, magičností, uhrančivými prostory, ale především krásou tamější krajiny. Vzájemné silné propojení specifické krajiny a člověka se pak odráží v jejich hudbě, filmu i literatuře. Postavy malé islandské vesnice z románu Letní světlo, a pak přijde noc jsou ve své izolovanosti tlačeny klást si existenciální otázky, uvědomují si relativitu plynutí času i tenkou strunu propojení života a smrti. Román malých osudů pak nabývá na hloubce a poetičnosti. Vřele doporučuji knihu i zemi, nejlépe však kombinaci obého.
Štítky knihy
Island zfilmováno islandská literatura 90. léta 20. století finanční krize rozhlasové zpracování melancholie
Autorovy další knížky
2009 | Letní světlo, a pak přijde noc |
2012 | Ráj a peklo |
2014 | Smutek andělů |
2017 | Lidské srdce |
2016 | Ryby nemajú nohy |
Necakala som, ze sa mi to bude tak pacit. Bolo to krasne, nadherne lyrizovane opisy. Ako som citala, citila som slany morsky vzduch a islandsky vietor :D