Loutkář z ghetta
Eva Weaver
Úchvatný příběh o malém chlapci z varšavského ghetta, který chce přežít válku. I v nejtěžších chvílích lidského života musí existovat naděje. A někdy se tato naděje vtělí do malého kluka, který je vyzbrojen loutkami… Varšava 1939. Mika žije s rodinou v ghettu. Když zemře jeho dědeček Jakob, zdědí vnuk tajemný kabát, ve kterém objeví loutku. Vyrobil ji děda, stejně jako loutky krokodýla, krále a šaška. I Mika začne loutky sám vyrábět, hrát pro obyvatele ghetta a vytvářet v čase strachu a klíčící beznaděje okamžiky radosti a zapomnění na děsivou válku. Jednoho dne chlapce nachytá německý voják Max. Pokud se chce Mika zachránit, musí hrát i pro Němce. Brzy pochopí, že to je cesta, jak zachraňovat životy malých dětí...... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Přidat komentář
Zvláštní kniha, která má sice dobře vymyšlenou zápletku, ale někdy pokulhává za možnou reálností. Což mi vadilo. Domnívám se: je asi částečně založená na skutečných osudech, existujících osob. Doporučila bych ji mladým lidem, kteří o osudu Židů mají jen málo načteného.
Skvělá výpověď o této smutné historii. Nicméně mi vadilo, že autorka skvěle vykládala každodenní události, a pak najednou, jak u příběhu Miky, tak Maxe závěru rychle přeskočila několik let a už byl konec a vše se "vysvětlilo". Rozhodně tam mohl být ještě nějaký popis Mikových partizánských let do konce války...
Nádherný příběh, na který po přečtení už nikdy nezapomenete... První polovina knihy vypráví příběh chlapce Miky žijícího v ghettu, druhá pak německého vojáka Maxe, který se po válce ocitá na Sibiři a snaží se dostat ke svým blízkým. Tenkou a křehkou spojnicí je pak loutka prince, která navždy poznamená oba výše zmiňované hrdiny knihy a prováže zcela jejich rozdílné životy tím nejpevnějším poutem.
Jedna z knih, která se čte jedním dechem. Krásně zpracováno, zase jiný pohled na tragédii a osudy lidí během II. světové války.
První část, která pojednává o loutkáři a životě v ghettu velmi čtivá, druhá část, která pojednává o osudu německého vojáka na Sibiři už je trochu méně a ke konci knihy mám pocit, jako by autorce docházel dech. I přesto se mi kniha velmi líbila.
V polovině knížky jsem si říkal, proč vlastně čtu zase příběh z prostředí a doby, které už byly tolikrát tak skěle zpracované a zanechaly stopy hluboko, hluboko uvnitř. Ne že by příběh Miky byl slabý, ale cítil jsem z něho silnou fabulaci a morálně, lidsky i fyzicky roztříštěnou Varšavu a její neuvěřitelně silné lidi vnímal jen jako kulisu příběhu. Také jsou tam věci příliš doslovně doříkané, myšlenky se opakují a do slov modelují to, co je zřejmé. Nápad s kabátem a loutkami je parádní a také proto udržel mou pozornost. A jsem rád. Protože výpověď z druhé strany, kdy se karta obrací, je mnohem uvěřitelněji napsaná. Knížka je velmi chytře vymyšlená. Ale právě tam, kde autorka uměle spojuje příběhy, vzniká v těch třecích plochách jen umělá jiskra. Knížka i tak rozhodně stojí za přečtění - nečernobílý pohled, síla lidské vůle k přežití, krásné momenty s loutkami a naděje, kterou dávají, odcizení, jehlice traumat neúprosně propichující maso několika generací, jednoduchý náznak toho, jak se vyprávěním může překrucovat skutečnost, ale také krásná síla příběhů...
Několik ukázek:
„Neustálý hlad a krutá zima v některých probouzely to nejhorší a v jiných to nejlepší.“
„Smrt není nějaký podmračený chlápek s kosou... smrt je severní vítr, mraky plné sněhu, který pohřbí všechno živé. Je to zima, co ti spálí plíce, zláme kosti a obere tě o duši. Donutila by tě zabíjet za místo blíž u ohně...“
„Ale jak jsme mohli stvořit tak krásné básně a hudbu, a zároveň takhle hrozná jatka?“
„Než se vrátil, většinu Norimberka už uklidili a postavili nové, ošklivé domy. Připomínaly narychlo nalepenou náplast na ránu.“