Lovci mamutů
Eduard Štorch
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313476/mid_lovci-mamutu-A41-313476.png
4
1999
1999
Na podkladě světově významných archeologických nálezů v českých zemích, zejména na Moravě, vyvolává autor formou románu pro mládež obraz naší přírody a života prvotně pospolné společnosti v době kamenné před dvaceti až třiceti tisíci lety. Tenkrát, kdy naše lesy a močálovité nížiny byly oživeny ještě mamuty, nosorožci, lvy, tygrem šavlozubým a stády sobů, byla vypuzena z věstonického sídliště tlupa diluviálních lovců, vyzbrojených primitivními zbraněmi a nástroji z pazourků a dorozumívajících se více posunky než souvislou řečí, za neustálých bojů s hladem zimou, krutou přírodou a nepřáteli nachází tlupa na čas útulek v studených jeskyních Moravského krasu, odkud po zastávce v Předmostí u Přerova na křižovatce cest pravěkých lidí, dospěje Polabím a Posázavím do konečného sídla na místech dnešní Libně. Její kulturní vzestup, patrný zvláště na hlavní postavě, bystrém hochu Kopčemovi, vrcholí jeho vynálezem rozněcování ohně dřívky.... celý text
Přidat komentář
Musím uznat, že ačkoliv jsem ke čtení této knihy byla přinucena na střední škole, rozhodně nelituji. Je poutavě psaná a je až s podivem, jak příběh z pravěku může být silný.
Už jako povinnou četbu jsem ji nedala, no dnes po x. letech se mi dostala opět do ruky, a.... přečetla jsem, ....ale můj šálek kávy to není.
Dnes již klasická kniha o pravěké tlupě lidí, která stále zápasí o holý život ať už je to se sháněním jídla, ohně či obranou proti jiným tlupám. Hlavní hrdina Kopčem se snaží vybojovat vyšší post v hierarchii skupiny tím, že je odvážný a dělá vše proto, aby tlupa byla zajištěná. Zajímavě popsaný život pravěkých lidí, který se pravděpodobně blíží tehdejší realitě. Eduard Štorch vytvořil hodně poutavý příběh
Pokud člověk absolvoval základní školní docházku v Přerově, za těch děvět let několikrát navštívil stanici Moravského ornitologického spolku, skrz naskrz poznal Muzeum Komenského a nevyhnutelně četl Lovce mamutů. Příběh pravěké tlupy má ale zvláštní kouzlo, takže věřím, že bych si knihu oblíbil i kdyby se částečně neodehrávala v okolí mého budoucího rodného města. Jen mě mrzí, že se Eduard Štorch až moc zaměřil na konflikty a neudělal si čas na popis klidného dne.
Kniha byla velice nudná a nezáživná. Příběh a způsob psaní mně donutil skončit, asi ve dvou třetinách této knihy, takže také hodnotím pouze danou přečtenou část. Pokud ke konci dojde snad k nějakému zábavnénu a akčnímu zvratu upozorňujte mně.
Napotřetí konečně přečteno :-). Poprvé jsem zvládla jen 1. kapitolu, napodruhé jsem knihu začala předčítat dcerám a zdolala jsem 1.díl (z celkových 5) a teprve napotřetí jsem konečně vydržela až do konce. Kniha je napsaná hezky, ale mě toto období nezajímá. Při pasážích popisujících hostiny mi bylo až špatně. Ale jsem ráda, že jsem obohatila svoji čtenářskou gramotnost :-). Jako děti školou povinné jsme tuto knihu samozřejmě také ve škole četli, ale skoro nic si z ní nepamatuji, ani nevím, jestli jsme ji tehdy dočetli: spíše bych řekla, že asi ne, protože jsem si zní pamatovala jen Kopčema a Veverčáka a můj tehdejší celkový dojem-pro mě to bylo v dětském věku velice nudné čtení.
Četba z prvních školních let, tak nejak zlidověla, ale stojí za to si jí přečíst.
S hrůzou jsem zjistila, že tuhle kdysi oblíbenou knížku nemám ohodnocenou! Hned jsem ji prolítla (znáte to, prolítla... tu se člověk začte, tam se začte... a čte a čte) a konstatuju, že Kopnut srnčetem a Veverčák, neřkuli Mamutík, jsou pořád dobří!!!
Pro zralé ročníky nehynoucí klasika. Pro historiky blábol, který si příliš neláme hlavu se skutečným životem a zvyky pravěkých lidí. Ano, možná to tehdy bylo trochu jinak,ale co..Jako kluk jsem to prožil společně s Kopčemem a Veverčákem. Není to vrchol spisovatelského umu, ale na druhou stranu si knihu pamatuji i po letech, narozdíl od spousty jiných.
Pro mě osobně je to nesmrtelná klasika. Poprvé jsem četla jako dítě školou povinné/to už je skoro v šeru dávnověku/a pamatuji se, že jsem byla naprosto uchvácena. Vyráběla jsem luky a šípy, zkoušela rozdělávat oheň bez zápalek/to občas pro zábavu dělám dodnes/a hliněnou sošku jsem měla schovanou dost dlouho. Jen to syrové maso jsem nezkoušela jíst. Také jsem se přes toto čtení dostala k zájmu o sežratelné rostliny. Takže jsem si s velkou chutí znovu početla a jsem ráda,že kouzlo dávnověku nezmizelo, i když pochopitelně s novými výzkumy je dost věcí trochu jinak. Anebo není?
Při čtení lovců mamutů se úplně dostanete do doby pračlověka. Skoro cítíte to napětí z lovu a křik děti hrajících si u potoka. Úžasné čtení
Lovci mamutů patřili k nejoblíbenějším knihám mého dětství. Pestrá dobrodružství s Kopčemem a jeho kmenem, plná napětí, mně přikovala ke knize, dokud nebylo dočteno. A ani trochu nevadilo, že kolem pobíhali mamuti. Ten dávný věk byl velkým zpestřením, stejně tak ilustrace Zdeňka Buriana. Důležitost ohně, lovu, divoká zvířata, pazourky - prostě paráda. A mám chuť si knihu opět přečíst.
Kniha mého mládí.
Pamatuji, že jsem prožíval příběh s hlavními hrdiny jako bych byl jeden z nich.
Kopčem, Veverčák
Četl jsem jako žáček ZŠ, knížka však ve mě dodnes zanechala krásné vzpomínky a tají se mi dech při dobrodružství pravěkých chlapců. Přemýšlím, že bych se k ní ještě určitě měl vrátit a znovu si ji přečíst. Jsem rád, že tato kniha byla zažazena mezi povinnou školní četbu.
Jedna z nejlepších knih mého dětství. Kdo nečetl jako dítě lovce mamutů jako by nebyl :-)
Štítky knihy
pravěk boj o přežití Zdeněk Burian, 1905-1981 zfilmováno pro mládež pravěké osídlení pravěké umění lovci mamutů
Autorovy další knížky
| 1976 |  Volání rodu |
| 1962 | Lovci mamutů |
| 1965 | Osada Havranů |
| 1962 | U Veliké řeky |
| 1997 |  Čarodějův učedník |
Knihu jako kluk jsem četl několikrát, stále dokola, zvláště některé pasáže. Neskutečně krásná kniha. Objednal jsem si ji ve škole v KMČ. Dnes jsem ji měl rukách, prolistoval a znovu připomněl, jak jsem si knihu nesl ze školy domů a začetl se do ní. Ale jak?
Toho podzimního odpoledne šla máma na rodičovské sdružení, zkontrolovat moje školní výsledky s tím, že se staví na nákup a přijde o něco později. Nakázala, abych byl doma a udržoval oheň v kuchyňském sporáku.
Sám doma, v kuchyni. Kolikrát se to ještě opakovalo, kolik knih jsem zde přečetl. Bylo a je to moje oblíbené místo ke čtení dodnes. Vzal jsem novotou vonící knihu a začetl se. Od stránek mě odtrhla až tma, přestával jsem vidět písmena. Kouknu z okna, tma. Podívám se do kamen, tam také tma tmoucí. Vyhasly, zapomněl jsem přikládat. Propadl jsem panice.
Máma už tu vlastně měla být, ve škole se určitě dozví něco, co ji nepotěší a k tomu navíc ještě vyhaslý sporák. To bude mazec. To bude výčitek, kárání, zákazů, … . Maminka byla moc hodná, nikdy mě neuhodila, ale dovedla neskutečně vyjmenovat a pojmenovat všechny moje nectnosti a s patřičným důrazem připomenout staré prohřešky. Vždycky jsem ji prosil, aby mě radši seřezala, třeba vařečkou, ale nehubovala. A co když mně sebere knížku!
Napadla mě spásná myšlenka. V komoře máme denaturák, líh do starého vařiče! Přiložil jsem do kamen polínka a horním víkem nalil do sporáku líh z lahve. To byl nápad! Líh okamžitě vzplanul a já lahev leknutím upustil nebo spíš odhodil. Přitom se líh vylil na čalouněnou židli, na které jsem při čtení seděl a také koberec na podlaze. V mžiku byla kuchyň v plamenech. Vletěl jsem do obýváku, tam strhl přehoz z gauče a přikryl plameny. Uhašeno! Nic neshořelo ani neohořelo, ale ten smrad!! Chtěl jsem otevřít okno a vyvětrat. V tom se však otevřely dveře a maminka vešla do kuchyně. Nenadávala, přivinula mě k sobě. Byla šťastná, že se mi nic nestalo a nevyhořeli jsme. Větralo se však několik dní. No, řekněte, dá se zapomenout, jak se rozdělává oheň?