Malý Bobeš
Josef Věromír Pleva
Tato kniha je zčásti autobiografická a je zasazena do prostředí Radobylic původně Radňovic na Žďársku, kde J. V. Pleva jako malý nějaký čas s rodiči a sourozenci pobýval. Kniha je i sociálně zaměřená, ukazuje tvrdý život chudších vrstev vesnického obyvatelstva 30. let minulého století, viděný dychtivýma očima malého chlapce. V té době nebyla lékařská péče a hygiena samozřejmostí, Bobeš se tak stává svědkem smrti malého bratříčka, který onemocněl záškrtem. Ani párek nebyl samozřejmostí a pro šestiletého chlapce to byl vždy svátek, když mu jej rodiče mohli dopřát. (méně textu)... celý text
Přidat komentář
Povinná četba v mých sedmi letech. A tak tlustá kniha... :-) Čteno opravdu z donucení.
Ale kniha mně posloužila jako bezvadný nástroj odplaty za zamotané žvýkačky značky Pedro do mých krásných dlouhých vlasů.
Vysloužila jsem si tím poznámku: ,,Mlátí spolužáka Malým Bobšem do hlavy".
A když můj přísný otec uviděl důkaz pomsty v mých vlasech, bez mrknutí oka podepsal a šli jsme k Paukertovi na chlebíček... :-)) Před tím mi však odstřihl pramínek vlasů. Bohužel pod polštář si jej nedal. Snad proto, že nebyl ustřižen potají...:-)))
P.S: Dnes již lahůdkářství ,,Jan Paukert" navštěvuji bez mého otce, ale vždy mi přes rameno nahlíží malý Bobeš. Dnes bych se tak ráda s Bobšem o chlebíček rozdělila.
Možná bych si knihu Malý Bobeš měla konečně opravdu poctivě přečíst. Ale když na světě je tolik jiných krásných knížek, ctitelé Malého Bobše mi snad odpustí...
povinná četba a moje věčné srovnávání s Kájou Maříkem ... chlapci to měly těžké oba ... nicméně Bobeš mi narozdíl od Káji příjde takovej propagandistickej ...
Já jsem Malého Bobše četla několikrát, hlavně první díl a doporučila jsem jej i dceři (v té době 11) která se k němu s chutí vrací opakovaně. V žádném případě nepovažuji knihu za tendenční a zastaralou, naopak je dobré si neustále připomínat, že nástup socialismu měl své opodstatnění a "cestičku umetenou" právě díky nenažranosti kapitalismu a beztrestnosti s jakou jednal s těmi nejbezbrannějšími zaměstnanci, včetně dětí. O knize i době jsme si doma povídaly, i o poměrech které tehdy panovaly a myslím, že si tím rozšířila obzory víc, než jednostrannou výukou která ji čeká v hodinách dějepisu.
Navíc pokud televizi plní pořady o dolech na ostravsku, kde se moderátor rozplývá jak "hodný pan Rothschild stavěl pro své dělníky ubytovny, kde se v pohodlí mohli na lůžku střídat i 3 osoby za den, nemluvě o hospodě, kde mohli s jeho laskavým požehnáním propít mzdu", je dobré připomínat právě ten protiklad který říká, že zas taková procházka růžovou zahradou život za první republiky (a před ní) nebyl.
V dobách mého dětství povinná četba, ale mně se líbila. Jinak se absolutně ztotožňuji s komentářem SSTknihy.
Knížku jsem četla sama od sebe, ještě dříve, než byla ve škole povinná. Možná i díky ní jsem měla k povinné četbě dobrý vztah, brala jsem ty tituly jako zaslouženě doporučené a stejně tak knížky z čítanek. Ve většině jsem našla něco, co mě hodně zaujalo, takže to dalekosáhle předčilo tendenční charakter některých z nich a dodnes jsem ráda, že jsem mohla s autory sdílet jejich vzpomínky a úvahy. Nedělalo mi potíže rozumět i těm, které už i nám byly víceméně vzdálené, protože v nich šlo hlavně o přátelství, dobrodružství, soucit, různé obyčejné radosti... A také starosti, které byly někdy podobné mým, někdy hodně odlišné... O to více jsem se o ně zajímala. Koho by nedojala smrt malého bratříčka nebo těžký úraz tatínka? Kdo by se neradoval ze záchrany málem utopeného děvčátka, nebo i "jen" nadmuté stračeny? A to, že dnes je ke čtení takových knih potřebný komentář rodičů, je jejich další předností, protože takové chvíle jsou vzácné a čím je důvodů k nim víc, tím líp.
A ještě musím zmínit, že mám moc ráda ilustrace Jana Provazníka, a to jak v téhle knížce, tak například v Gabře a Málince. Škoda, že už je teď skoro zapomenutý
No nevím, kniha obsahuje hezké momenty, ale na druhou stranu se snaží v dětech vyvolat jakýsi strach. Nezapomenu na popis toho, jak Bobešovi umřel malý bratříček a měl ještě v noze zaraženou třísku z drsné dřevěné podlahy. Jasně, děcka by měly vědět, že život není žádná sranda, že dřív fakt lidi byli mnohdy tak chudí, že neměli co jíst a že by si měli vážit toho, co mají. Ale co si budeme nalhávat, kniha byla poplatná době, ve které vznikala a patrně měla takto formovat děti už od útlého věku. A to se mi na ní nelíbí.
(SPOILER)
...Jako knížka pro děcka to díky jistým momentům rozhodně není.
Děcko nemůže chápat zde zmíněné sociální rozdíly, zpupnost bohatých, náladu v rodině kdy všechny živí pouze postižený (zranění v lese) otec, který jen tak vypomáhá kde může, což je nestabilní příjem a proto pořád zabředají níž a níž a věčným tématem jsou tedy těžké hovory o bídě, hladu a absenci takových maličkostí jako stromeček na vánoce.
Nemůže chápat hovory domácích o nerozumných mladých lidech, kteří berou nákupy na dluh a mají další děcko, i když taktak uživějí již to jedno.
Život s opilým sousedem dítě pochopí díky strachu jeho dcery, ale nemůže chápat, že muž pije ze žalu nad ztrátou manželky.
A konec-snahy o poražení kapitalismu, rozhovory soudruhů, řeči o stávce a zásah strážníků prostě pochopit nemůžou !!!!!!!
Možná by bylo vhodné to rozdělit na "šťastné" dětství v chudé chaloupce a zábavu později na městě, a ty těžké časy napsat v jiné knize.
Další z knížek, které patřily do povinné četby. Což jí ovšem vůbec neubralo na kvalitách, myslím, že jsem ji četla ještě i poté. Velmi se mi líbila a své místo má dodnes i v naší knihovně.
Četla jsem ji pod lavicí při hodinách češtiny abych byla napřed, protože spolužáci četli děsně pomalu. Když jsem byla vyvolaná, vždycky jsem nemohla najít, kde jsou. Joj, sladké vzpomínky a kniha je základem.
Tohle je první kniha z dětství, která mě nějak citově zasáhla. Pasáž s úmrtím Malého bratříčka mě doháněla k slzám. Krásná kniha, krásně popsaný život tehdejších lidí.
Četla jsem v dětství, ale to ve mně nenechalo žádný velký dojem. V dospělosti jsem to brala emotivněji a moc mě zasáhl příběh malého Frantíka-to si jako matka neumím představit. Moje děti to už ale vůbec nebere, odmítly se podívat i na film.
Kniha mého dětství,kterou jsem v té době četl několikrát bez ohledu na to,jestli to byla povinná četba nebo ne.Tohle mi nikdy nedělalo žádný problém.Naopak,když se mi kniha líbila snažil jsem se sehnat také něco jiného od stejného autora.Ke knize mám pouze jednu připomínku a to že část,kdy je Bobeš ve městě už není tak dobrá,ale celkově je to za plný počet hvězdiček.
Kniha je podle mě důkazem, že dítě zpracovává příběh a ne nějaký politický rozměr. Ano, Bobeš byl chudý, byly tam ty rozdíly, pamatuji se na to, jak mohl pít kakao v domě bohatých lidí, když zachránil malou dívenku, ale tato kniha v mých vzpomínkách je spojená se zvědavostí "jak to bude dál" a s teplem maminčina hlasu. Patří ke knihám, které si chci přečíst ještě jednou, ve svém věku, abych zjistila, co to se mnou udělá.
I u mne to začalo povinnou četbou, ale velmi rychle se z Bobše stala má oblíbená kniha. Dítě si plně neuvědomuje ten sociální podtext a spíš ho zasáhnou obyčejné dětské radosti a starosti. Dodnes ve mně některé z příhod rezonují – prodej krávy, párky a vyhazov z bytu, cukrové pusinky, smrt bratříčka... Jsem ráda, že jsem ji četla, ale chápu, že dnešní děti už asi těžko osloví.
Knihu jsem četla v raném dětství krátce po jejím prvním vydání. Hluboce na mě citově zapůsobila. Vrátila jsem se k ní s cílem předčítat z ní vnoučatům (6 a 3 roky). Předčítání jsem vzdala, jen jim o Bobšovi vypravuji a přibližuji dávnou dobu. Dnešní děti žijí v úplně jiných podmínkách, mnohé vůbec nechápou. Snad si to přečtou až budou starší. Ale zřejmě si raději vyberou modernější současnou knihu. Na rozdíl od např. Povídání o pejskovi a kočičce nepatří už Malý Bobeš k dílům, která osloví i děti vyrůstající o cca 70 let později. Bohužel.
Štítky knihy
dětství autobiografické prvky příběhy pro děti
Autorovy další knížky
1955 | Malý Bobeš |
1970 | Robinson Crusoe (převyprávění) |
1984 | Budulínek |
1968 | Hoši s dynamitem |
1960 | Kapka vody |
Krásná kniha, kterou si přečtu i v dospělosti.