Manon Lescaut
Vítězslav Nezval
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71864/manon-lescaut-71864.jpg
4
1504
1504
Nejslavnější dílo spisovatele známého jako abbé Prévost (1697-1763) a proslulého pestrým životem. Svůj Příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut koncipuje v duchu dobové módy jako paměti. Tento romanticky pojatý román o lásce,kteráse nedokáže smířit s rozumem, inspiroval Vítězslava Nezvala k vytvoření básnického dramatu, jež předčí literární hodnoty originálu.... celý text
Přidat komentář
Klasika české literatury. Romantický příběh, který krásně zveršoval V.Nezval. Poetická čeština, příjemná a čtivá hra se slovy.
Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Námět je otřesný, jednání postav absurdní a i přes Nezvalovu úpornou snahu o formu jsou to pořád rýmovačky naší kačky.
Moje oblíbená kniha, je o lásce, nevěře a vzpouře. Romantický příběh Manon a des Grieuxe.
Příběh je poměrně jednoduchý, přesto kniha patří k mým oblíbeným, má pro mě jakési kouzlo. Dialogy i monology postav v sobě vždy měly něco krásného.
Když jsem četl Manon, bylo mi asi osmnáct a bláznivě jsem se do té knihy zamiloval... Cítil jsem se jako des Grieux a rozuměl jsem každé jeho emoci, každému jeho pocitu... Jeho láska byla nahodilá a přitom tak silná a uvěřitelná.
Když jsem četl tuhle knihu ve třiceti, už mě přišel příběh jako naivní a jen těžko uvěřitelný, ale pořád velmi hezký. Jak člověk stárne, mění se zjevně jeho vnímání... Každopádně skvělé počtení a tu jednu hvězdičku strhávám za to, že jsem zestárnul ;-).
Manon byla prvni divadelni hra, kterou jsem kdy videla. Bylo to jeste na zakladni skole. Okamzite jsem se zamilovala do divadla a verse z Manon si pamatuju dodnes, tak moc to na me tenkrat zapusobilo!
Znovu precteno pred par lety a ted i poslechnuto jako audiokniha a ve vsech provedenich je to nadherne dilo!
Už jenom za Manon odpouštím Nezvalovi Stalina! Pro mě nádherný text když si chci zlepšit den. Jindřich Štyrský mu vyčítal barvotiskovost, se zapojením ratia souhlasím, přesto příběhu a Nezvalovu básnickému jazyku vždy podlehnu.
Knížku jsem četla k maturitní zkoušce. Ačkoli nejsem milovník poezie, tak tato formou divadelní hry se mi poněkud zalíbila. Krásný romantický příběh.
Tedy, tedy. Před čtením jsem shlédla adaptaci místního divadla, mimochodem toho času velmi podařenou, takže podotýkám, že jsem byla připravena – jenže. Tento příběh lásky byl pro mne naprosto nepochopitelný.
Možná jsem jej měla brát více s nadsázkou, nicméně nerozuměla jsem pohnutkám hlavních protagonistů a některé pasáže jsem skutečně četla se zdviženým obočím. Mělo snad jít o parodii? Až tak ironicky na mne některé části působily. Znovu jsem si kladla otázku, jestli je Manon nemocná nebo jestli tomu, co říká, skutečně věří.
Ne, že by hra nebyla napsaná dobře, to opravdu ne. Musím ocenit kompozici veršů, opakování motivů ze začátku hry v jejím závěru což vytváří přirozený rámec díla a některé detaily, které jako by odkazovaly na Nezvalovo poetické období. Troufám si tvrdit, že Nezval zpracoval téma precizně, problém bych viděla už v původním námětu. S Manon je nemožné se ztotožnit, des Grieux je až příliš pošetilý. O služce, jejíž charakter je vrcholem typizace jakéhosi narcismu smíšeného se stupiditou nemluvě.
Četla jsem analýzu postavy Manon, ve zkratce tvrdící, že Manon rytíře upřímně miluje, jen chápe lásku jinak než on, a je proto jeho obviněními z nevěry zaskočena; že Manon je vlastně praktická žena, když se snaží myslet i na finanční stránku jejich vztahu; že Manon je sama, protože na rozdíl od rytíře nemá ani jednoho přítele. Tak jsem to ovšem já necítila, pro mě byla Manon naprosto nesympatická. Tento pocit ve mně nejvíce prohloubilo, když řekla Tibergovi, mimochodem oznamujímu, že se s ní její snoubenec rozchází: „Pane, hřeším jak vy dýcháte. Pozor, mohla bych vás ještě svést.“ Doufám, že to myslela sarkasticky.
Četla jsem patnáctiletá. Byl to úžasný zážitek, tím spíš, že jsem tehdy byla věkem blízká hrdince. Kdybych se pokoušela popsat knihu svými dnešními slovy, nebylo by to ono. Proto zkusím citovat svůj tehdejší deník, i přes jeho patos:
22. dubna 2013
Venku sprchlo a chvíli mocně hřmělo, vzduch voní jarem. Začetla jsem se do Manon Lescaut:
„Až zešeří se Amiens
Budou vonět v parku růže
A mně už žádný nepomůže
Ani Bůh ani svatý Damian"
Jsem opojena verši, atmosférou, postavami. Bylo by obtížné říci, jaké potěšení mi literatura skýtá. Ať žije duben, ať žije jaro...
...za všechny poklady světa nedám jediný Váš vlas, za všechna mladá svá léta jedinou z vašich řas...jedna z nejlepších her české tvorby vůbec, kterou mám ve své knihovně dokonce ve třech vydáních a zážitek z ní je v živém divadelním provedení vždy fenomenální (doporučuji ve ztvárnění Petrem Štěpánkem a Janou Preissovou). Nesporně vrchol Nezvalova díla a hra, která mě neomrzí ani po sté, kdy ji čtu či vidím, přičemž tento pocit mám pouze u Shakespearových her...to mluví za vše.
Pro mne se jedná zatím o jednu z nejlepších divadelních her, co jsem četla. Verši, kterými autor promlouval ke čtenáři, byly úchvatné. Nejznámější pasáž i ve mě zanechala velmi příjemné emoce. Jelikož jsem knihu četla během hodin ve škole, byla pro mne částečně i dobrodružstvím, přímo jsem se zamilovala do vydání z roku 1972. Stránky rychle ubíhaly a bylo mi až smutno, když jsem si uvědomila, že kniha brzy skončí. Ráda bych někdy shlédla i divadelní zpracování.
Kniha krásná, četla jsem jí někdy na střední škole a dodnes si na ní pamatuji. Bohužel v mém případě patří do sekce - jednou přečíst, zapamatovat si, založit do knihovny a ponechat na památku :-)
Štítky knihy
láska zfilmováno divadelní hry romantika dramata poezie
Autorovy další knížky
| 2001 |  Manon Lescaut |
| 1969 |  Edison |
| 1999 | Básně noci |
| 1966 | Sbohem a šáteček |
| 1971 | Anička Skřítek a Slaměný Hubert |
Moc hry nemusím, ale tahle mě pohltila