Mapa a území
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85941/bmid_mapa-a-uzemi-85941.jpg
4
332
332
Čtenáři, kteří mají v souvislosti s Houellebecqovou tvorbou jistá očekávání, budou překvapeni – v knize není jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je „vyklidněný“ a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století. Houellebecq vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Kariéru umělce začal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, když ale zjistil, jak fascinující záležitostí je mapa, a začal se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území. Objevil zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů – vzniklé umělecké fotky při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , OdeonOriginální název:
La Carte et le Territoire, 2010
více info...
Přidat komentář
Poněkud realistický román, ale bez smrtelné vážnosti realistických románů. Moderní i klasický současně – vlastně bych řekla, že ve své klasičnosti zachází mnohem dál než k realistům 19. století. Snad až do renesance, kdy se zrodil vztah spisovatel-výtvarník. Když Houellebecq popisoval umělecká díla Jeda Martina, musela jsem myslet na Danta, který jako první literát vůbec věnoval pozornost malířům. Vytvořil tak to pouto mezi umělcem slova a obrazu, na něž autor „Mapy“ navazuje – tradičně, odvěce, evropsky.
Fascinovaly mě paralely mezi Jedovou a Houellebecqovou prací. Jed reflektuje řemesla o sobě; Houellebecq reflektuje Jedovo řemeslo výtvarnické, a ještě k tomu vlastní řemeslo spisovatelské, když prokládá vyprávění texty jiných žánrů. – Jed zvěčňuje svoji současnost, křehkou přítomnost průmyslového věku; Houellebecq dělá totéž: uchovává v díle jména firemních značek.
Řekla bych, že Houellebecqův postup, když ze sebe samého učinil námět vlastního díla, se dost podobá Montaignovi. Má Montaignovu subjektivitu záběru i objektivitu podání. Jedině proto je jeho postava snesitelná, dokonce roztomilá. S tím nabručeným, nečistotným a depresivním Houellebecqem bych klidně zašla na kafe.
„Mapa" se výborně čte. Dokonce jsem si u ní uvědomila, že chuť číst dál – prostě ze zájmu o dílo –, kterou ve mně vzbouzí, jsem už dlouho necítila. Užila jsem si nejen Jedův příběh, ale i všechna ta zadumaná zastavení nad Beauvais, mouchou domácí nebo omezenou životností oblíbených značek. Mimochodem, autor má u mě plus za svoji lehce vegetariánskou úvahu o prasatech.
Nejvíc mě ale nadchly pasáže o Williamu Morrisovi. Kdyby šlo knize přidat speciální hvězdu za Williama Morrise... Tyhle části pro mě znamenají jakýsi zásadní kvalitativní posun, ba přímo zlom. I samotné monology, oba vedené stárnoucími muži, v sobě nesou preraffaelitskou nostalgii a něhu. Pro mě vrchol díla.
Od autora už mám leccos načteno, vždycky to byla poměrně svižná jízda a nával zábavy, bizarností, zamyšlení, kritiky všeho druhu, ale tentokrát se Michel poměrně držel u země a počáteční, řekněme na autorovy poměry pomalé tempo, už se k žádným vyšším otáčkám ani nepokoušelo dostat. Přišlo mi to někdy zdlouhavé, občas ospalé, chyběl tomu šmrnc. Abych ale nebyl jen kritický, autor ve třetí části naprosto dokonale zakomponoval i sám sebe do děje, to jsem nestačil zírat!
Sice jsem četl Podvolení a Serotonin, a nebyl jsem zklamán, ale až tato kniha ze mne učinila definitivního Houllebecqova fanouška. Má to drive, vtip, drzost, i schopnost drsné analýzy současnosti. Bavilo mne na tom tak moc věcí, samozřejmě v první řadě neomalený vstup persony autora do děje, nebo např. lakonické nepovýšené odstavce ve stylu "rádce spotřebitele".
Na Michella Houellebecqa jsem přišla díky Lucce Zelinkové, která ho řadí mezi své nejoblíbenější autory. Mapa a území není dílo vystihující jeho typickou tvorbu, kterou kritici popisují jako šokující a plnou sexu. V knize je tak nějak od všeho trochu. Trochu lásky, trochu násilí, trochu stereotypu, trochu krimi. Až do krimi fáze se mi kniha i docela líbila. Poté už mi přijde, jak když autor chtěl do díla nacpat všechno a taky tak udělal. Dám Houellebecqovi ještě další šanci, Mapa a území mě za srdce moc nechytla.
Možná sem čekal o trošku více, ale je to dáno jen přílišným očekáváním. K Houellebecqovi cítím asi až moc velkou úctu, ale nemůžu si pomoct, miluji jeho knihy.
Můj druhý pokus o Houellebecqa, ale po Serotoninu je to ještě horší. Ještě víc o ničem. Tento autor mi asi nesedí, nebudu to dál pokoušet.
Bavila mě jen částečně "kriminální" linka.
Naštěstí je toto opět krátká kniha.
Do dalšího Houellebecqa už se pouštět nebudu.
Mám o kousek radši Houellebecqa bez servítek, kritického, šokujícího a plného sexu. Tady byl kapku usedlejší a po Možnost ostrova a Serotoninu mi zkrátka tohle všechno chybělo. Naopak vstup do děje v osobní rovině byl zajímavý.
To, že autor napsal sám sebe mě moc bavilo. Stejně tak umělecká stránka románu a takový lehce ironický styl, kousek detektivky, trocha romantiky, melancholie i deprese. A pomalé plynutí Jedovy mysli a života, hlavní postava jako by stála mimo dění. Ale zoufale mi chyběly souvislosti, nemajíc přehled o současné francouzské kultuře, té populární i té umělecké a "umělecké", cítila jsem se místy jako na nějakém večírku, kde vůbec nikoho neznám a dost se nudila. To je ovšem můj problém.
Mně se to prostě líbilo. Způsob vtažení sebe sama do děje, zvolené prostředí, ta nápadná i nenápadná ironie, vyústění děje... Nečetla jsem od autora tolik, abych řekla, jestli je to lepší než nebo horší než, prostě se mi to líbilo a dobře četlo. Autora řadím do skupiny "přečíst všechno, stojí to za to".
Mapu a území jsem četl před šesti lety, v temných dobách, kdy jsem ještě neudivoval svět svými břitkými poznatky z oblasti recenzologie. Proto jsem si z té knihy nepamatoval vůbec nic.
To ale vůbec nevadí. Tentokrát se totiž s Pečim z budoucnosti podělím o své poznatky. Takže Peči z budoucnosti, zdarec! Takhle se dřív zdravilo, ty stará vojno! Jak to jde? Už máš ty vousy úplně prošedivělý? A co kadění, furt tě baví?
Teď ale ke knížce, ať z toho má i literární obec něco - Houellebecq je Bohemka literatury, nejlepší v Praze i jinde a tak není divu, že jsme si navzájem sympatičtí. Serotonin, Platforma a Elementární částice patří k mým oblíbeným titulům. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zde zahlédl své hodnocení 3/5 z roku 2013. Inu vzal jsem knihu do ruky ještě jednou. Ale to už jsem říkal.
Mapa a území je dobrý. Popis uměleckých kruhů, včetně absurdity uměleckého trhu a zakomponování sebe sama do knihy a následná kriminální zápletka je dobrá. Bohužel ale víc nic. Prostě dobrá. Ale ne dobřejší než 7/10. Takže bohužel. Peči z budoucnosti, věř mi, Pečimu ze současnosti, že Peči z minulosti měl pravdu. A doufám, že už si v teplákách troufneš až na nákup, já v nich zatím chodím jen okolo baráku.. čau draku!
Mapa a území nepostrádá klasické kvality děl od MH - je tu mocná nekýčovitá romantika, láska a smrt, moderní svět, který autor umí velmi dobře zanalyzovat a ukázat nám postřehy, které jsme si možná neuvědomovali; pohled na smysl života svého hrdiny. Celé je to zabaleno do nenápadného baziliščího humoru a sarkasmu, se kterým nás po pravidelném bombardování smutkem a depkou z uvědomění situace hrdiny a jeho světa dočasně utišuje. Obvyklé analýzy uměleckých děl tu tentokrát prezentuje postavou samotářského spisovatele, kterou pozvedl úroveň meta humoru svých knih na vyšší stupeň. Píše se často, že je tohle jiný MH, ale mě to přišlo na úplně stejné úrovni, jen tam vzhledem k příběhu ubylo orgií.
Trochu mě udivily nějaké úlety v překladu typu špatný český název Houellebecqova debutu nebo překládat název novin Le Parisien doslova do češtiny - proboha snad není český čtenář takový debil.
Je to jiný Houellebecq než ten buřič z přelomu milénia, který pohoršoval explicitními sexuálními scénami a nevybíravou kritikou společnosti. Tentokrát se vydal do světa současné umělecké komerce, kterou důvěrně zná a docela něžně a ironicky si vyřizuje účty s celou branží, kde jedna zdařilá kniha nebo výstava může „no name“ umělce vystřelit do výšin pohádkových výdělků a společenské smetánky. Na jednu stranu je to klasický román, kdy čtenář sleduje životní osudy fotografa a malíře Jeda Martina od dětství až po stáří, na druhou stranu typická postmoderní koláž žánrů, motivů, úvah a aluzí. Do děje vstupuje i sám Houellebecq, v podstatě jako mediální karikatura sebe sama, jako podivínský literát hnijící v bezútěšném domě kdesi v Irsku. Oba umělci ve středobodu románu v podstatě vystihují Houellebecqův princip „rester vivant“, tedy jak nezemřít a být schopen tvořit přes apatii a nechuť k životu – tvoří a jejich díla se těší obdivu kritiky i veřejnosti, nejsou ale schopni opětovat lásku, navázat smysluplný vztah s blízkými, zkrátka se tak trochu bezcílně toulají životem… Je to méně naštvaný a emotivní Houellebecq než ve starších románech, ale důraz na osudovost určitých životních rozhodnutí je přítomná i zde: „Existuje chvíle, kdy je třeba věci udělat a dosáhnout možného štěstí, tato chvíle trvá několik dní, občas několik týdnů nebo dokonce měsíc, ale dochází k ní jedinkrát, a chceme-li se k ní později vrátit, jednoduše to nelze, pro nadšení, přesvědčení a víru už není místo a zůstanou po nich něžná rezignace, vzájemný posmutnělý soucit, zbytečný a pravdivý pocit, že k něčemu mohlo dojít, že jsme se zkrátka neukázali hodni daru, který nám byl dán.“ (8/10)
Zaujalo mě několik originálních nápadů, ale celkově příběh nemá moc spád, obsahuje nudné popisné odbočky a s hlavním hrdinou se těžko někdo ztotožní - téměř postrádá emoce jak uvnitř tak navenek. Bavilo mě pár chytrých myšlenek a neotřelých vtípků, naučil jsem se několik nových slov, kdy jsem potřeboval wikipedii, ale to je prostě na román málo. Zpětně jsem se dozvěděl, že je to kontroverzní autor. To nevím proč. Jeho sebestřednost je v knize zřejmá, ale co je na tom dnes kontroverzního? Jeho dílo celkově už asi neposoudím, protože na další knížky mě nenalákal. To si radši vezmu Murakamiho nebo McEwana, kteří mi dají totéž ve větší míře, zábavnější formou a s lepším vypravěčským umem. Dávám přednost lehčím žánrům a občas si přečtu i něco intelektuálštějštího. A je pravdou, že tady se mi vcelku dostalo toho, co v takovém případě očekávám. Škoda, že to nebylo zábavnější.
Autorův styl psaní je brilantní. Číší z něho velmi silná sociální inteligence, kterou neustále dokazuje společenskými postřehy, kterých si spousta lidí nevšimne ani když jim je omlátíte o hlavu. Syrový, cynický a velmi reálný způsob nahlížení na svět je mi velmi blízký. Nikomu nemaže med kolem huby a s dekadencí pozoruje společnost i sebe samého. Jsou knihy, které přečtete bez jediného úsměvu nebo úžasu ale tahle to není. Některé pasáže jsem si chtěl podtrhnout či někam přepsat, jak syrové a pravdivé byly.
Zatím asi nejlepší román autora. Mix společenského románu s břitkým a ironickým pohledem na současné umění a zároveň thriller a detektivka.
Zklamání... po nadšení z Možnosti ostrova, Platformy nebo Elementárních částic trochu jiný Houellebecq... trochu nudný... Hodně mě bavily akorát části, kde se vyskytuje sám autor.
Hodně odlišné od Možnosti ostrova, ale i tato kniha se mi četla výborně a líbila se mi. Spíše společenský román s mnoha trefnými postřehy o současné společnosti a lidských slabostech a neřestech v poslední třetině trochu překvapivě přechází v napínavou detektivku. Pozoruhodné a nezvyklé je zapojení samotného autora do děje jako jedné z postav. Originální a čtivá kniha s řadou námětů k zamyšlení.
Knihu mi pozical priatel Balla... Nebolo to moje prve stretnurie s Houellebecqom...cital som Moznost ostrova, ale tam som sa dost natrapil, kym som to docital...ale Mapa a uzemie bola ina kava...pre mna rozhodne ovela lepsia a hlavne citavejsia...zvladol som to za 5 dni...pobavilo ma zakomponovanie samotneho spisovatela do pribehu, akym sposobom sa nechal zavrazdit...som nadseny...nechapem negativne kritiky...hm...
Štítky knihy
vraždy francouzská literatura spisovatelé malíři Goncourtova cena kritika společnosti
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Moje čtvrtá knížka od tohoto autora. Pan spisovatel! Provokatér, vizionář, narcis i sebereflexní kritik, posedlý chlap (tentokrát ne sexem, ale uměním). Dokáže se opakovaně strefovat do vlastního života (tentokrát i smrti). Často krátce a přesně vyjádří v úplně obyčejné situaci moje postřehy, třeba tento o rádiu: ,,Komentátoři se hlučně řehtali; jejich konvenční povykování a smích byly nesnesitelně vulgární." To si já pomyslím, kdykoliv jsem nucena - třeba v marketu - poslouchat kecy a hudbu ze soukromého rádia.
Je to román o umění, o Francii, o životě a o smrti. Trochu zdlouhavý, místy i nudný a ten konec překlopený na detektivku mi tedy přišel přehnaný a zbytečný.