Mapa a územie
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93977/bmid_mapa-a-uzemie-dEc-93977.jpg
4
332
332
Jed Martin, hlavný hrdina románu, pomohol komisárovi Jasselinovi vyšetriť vraždu, ktorej príšerná mizanscéna trvalo poznačila celý vyšetrovací tým. Umenie, peniaze, láska, vzťah k otcovi, smrť, práca, Francúzsko, ktoré sa stalo turistickým rajom, to je niekoľko tém románu, ktorý je klasický a pritom moderný. Keby vám mal hlavný hrdina porozprávať svoj príbeh, azda by začal tým, že by opísal, ako sa mu 15. decembra pokazilo kúrenie. Alebo by rozprával o svojom otcovi, známom architektovi, s ktorým strávil mnoho Štedrých večerov. Určite by spomenul aj Oľgu, krásnu Rusku, ktorú stretol na začiatku svojej kariéry na prvej výstave svojich fotografií. Bolo to predtým, ako získal svetový úspech sériou obrazov venovaných jednotlivým „povolaniam“, sériou portrétov osobností zo všetkých prostredí (vrátane Michela Houellebecqa), zachytených na ich pracovisku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Marenčin PTOriginální název:
La Carte et le Territoire, 2010
více info...
Přidat komentář
A Michel Houellbecq vytváří teritorium na svém území ....
Tedy území Francie - a nebojí se kritiky.... tak jako ve svých dílech ....
Na postavě Jeda Martina vstupuje do kulturní oblasti - a přivádí sem i svoji vlastní postavu .... osamělého spisovatele žijícího v izolaci ....
Přes otázky přátelství a vztahů popisuje místní kolorit ....
A ve třetí části, která mne velmi překvapila, dokonce píše o sobě jako oběti zločinu ....
..... únik před komerčním světem - i otázka eutanazie a návrat k přírodě ....
Tento profesor beznaděje má ale i své světlé okamžiky :
.... jemná hnutí mysli podobná nepostižitelnému chvění listoví ....
I toto dokáže autor sdělit, pokud se mu naučíte naslouchat ....
Knížku jsem četla postupně, s přestávkami. Kdybych ji četla v jednom tahu, asi by moje dojmy byly silnější. Je to moje první přečtená kniha od tohoto proslulého autora, která údajně není pro něho typická. Nemohu říci, že by mě zrovna uchvátila, ale četla se dobře a četla jsem ji ráda, zkusím i další od MH. Na příběhu Jeda Martina lze dost vnímat vyprázdněnost našeho světa. I když hrdina dosáhl závratného kariérního úspěchu, bohatství, lásku krásné ženy, přátelství, zdá se, že nic z toho v něm nevyvolalo hlubší citová pohnutí, radost, vše přijímá tak nějak s ledovým klidem, odosobněně. Jakoby tu nebylo nic, za co má cenu bojovat, co si lze v životě užít. Ani ten druhý pól, kterým je bizarní vražda, s Jedem nijak zvlášť nepohne. Vztah k jeho otci je též zvláštně povrchní. I když k sobě na sklonku otcova života jakoby najdou cestu, stejně končí emoční vyprázdněností jako dva cizí lidé, chladně a odevzdaně. Problémy moderní doby tu jsou nastíněny i okrajově, v subtilnějších detailech mezi řádky. Otec bydlí ve velkém domě, který stál kdysi v prestižní čtvrti, postupem času se však okolí změnilo v místo, kam se nedá s jistotou bezpečně dopravit, ten dům zůstal trčet obklopen nepřátelským územím s přistěhovaleckou komunitou. Na sklonku života se Jed vrací do domu po prarodičích na venkov, kde je vlastně též paradoxně cizincem. Vetřelec ve vlastní zemi, tam kde má člověk své kořeny? Návrat, za kterým by mělo stát jisté prozření se tak mění spíše ve frašku. Koupí pozemek a nechá ho obehnat zdí, zarůst zelení. Kniha dějově hezky plyne a vše se zdá v pořádku, ale není.
Trvalo mi zhruba půl roku, než jsem se prohryzal textem na stranu 73 a pak náhle, jsem jednoho dne zhltl tuhle intelektuální lahůdku během odpoledne, nejspíš i s futrálkem, protože mi po přečtení bylo chvíli mizerně. A klobouk dolů, tohle Michel vážně umí. Napsat knihu tak, aby vám po přečtení bylo chvíli na nic, jelikož vám náhle dojde příliš mnoho souvislostí.
Mapa a území je pátým románem Michela Houllebecqa, do kterého jsem se začetl a který jsem si ve výsledku i vrchovatě užil. Je to dílo už vyzrálého autora , který se v něm s velkou zaujatostí snaží popsat dnešní svět v co největší komplexnosti. Umění, život, láska, samota, smrt-o tom všem vydává autor osobité svědectví. Příběh života, tvorby a smrti Jeda Martina skvěle propojený s úvahami o smyslu umění, kritiky a práce a se skoro detektivním pátráním po vrahovi samotného autora je zatím asi tím nejlepším co jsem z pera MH četl. A skvělé detaily? Je jich hodně. Třeba ten zvláštní tíživý smutek po noci, kterou Jed stráví po letech po boku Olgy, ženy kterou chtěl milovat, nebo tísnivě intimní vánoční setkávání s Jedovým otcem-nemocným architektem.
Jak píše v samém závěru svého doslovu ke knize Jovanka Šotolová: ,,Mapa a území by mohla být románem, který nás přežije."
Tohle tvrzení mohu bez zaváhání podepsat.
Večerníček o zmuchlaných mapách,zmačkaných lidských uzemí.
Žádný otevřený sex. Žádný šulínek ani piškotky.
Jeden mord nic víc :-D Pst nikomu ani muk.
Samota odloučení zůstávají.
Postava jménem Houellebecq jako třešnička.
Autor si hezky se čtenářem hraje.
Lítá v tom. Dojde i na věci onaké jaké by jste od něj nečekali.
Zdánlivě jinaký román.Michela H.,ale rozpoznáte hned.
Je prostě svůj.
Pasáže intelektuálních úvah v menšině,více příběhu.
Spisovatel vykoupaný v očistné lázni si dozajista užívá.
Nezlobí neštourá nenasírá uklidnuje.
Samozřejmě pokračuje ve svém určitém stupni výtečného náročnějšího psaní.
O čem se zdá umělcům,malířům,spisovatelům ...
Snad ještě není vše jenom o penězích.
Houellebecqa jsem začal číst asi jako hodně lidí - nejprve od Podvolení. To, ač do určité míry podnětné k zamyšlení, mě příliš nezaujalo. Dal jsem mu ale ještě jednu šanci a Mapa a území se mi líbilo mnohem víc.
Atmosféra celého románu je taková... posmutněle tvůrčí, konstruktivně destruktivní a pro mě i trochu sentimentální. V pracovní rovině je Jed prakticky výlučně úspěšný a čím dál úspěšnější, v rovině osobní právě naopak (a minimálně v případě osobních vztahů jsem si nemohl nevzpomenout na Oblomova). Sledovat na ne úplně velkém množství stran jeho celý dospělý život a to, jak rychle dospěl ke svému konci, navíc ještě s dýchnutím dobrovolné smrti v podobě obou jeho rodičů, bylo skličující. Ale vlastně ne až tolik, jak by se mohlo zdát - ona dobrovolnost, schopnost rozhodnout o svém vlastním konci, je jistým způsobem povznášející. Vstup autora do děje jako postavy, a nejen kolemjdoucí postavy, ale jako podnětného hybatele, je zajímavý prvek, který jsem dosud v knihách moc nezaznamenal. To, že se nechá brutálně zavraždit a stvořit ze svého mrtvého těla umění je... no, už asi chápu, proč je Houellebecq označován za provokatéra.
Líbily se mi vhledy do uměleckého života malby a fotografie, do prostředí francouzské mediální elity a francouzského venkova spolu s jeho (xenofobními) předsudky. I když román nemá kdovíjaký spád a nedějí se v něm úplně zásadní věci, na čtení jsem se těšil. Po Podvolení tedy z mého pohledu mnohem lepší kniha a tak určitě zkusím i další.
Pro mě velké příjemné překvapení.
Houellebecq umí zachytit lidské pocity, povahy, obavy a vztahy. Některé momenty knihy byly vážne ohromné a citlivé. Občas jsem měla pocit, že se to táhne. Ale to já se společnskou prózou mám.
(SPOILER)
Na Houellebecqua musím mít náladu, a ta, upřímně, nepřichází často. Většinou mi trvá, než se začtu, jakmile k tomu ale dojde, musím číst a číst...bez oddychu, stejně naléhavě, jak naléhavě se něčeho drží, nebo naopak nedrží jeho postavy. Mapa území mi byla blízká uměleckým prostředím, fotografií, literaturou, šokovaně jsem sledovala obraz/karikaturu? autora samotného, a zbylá témata jako vždy dovedla k zamyšlení. Ale pardon, pardon, aby někdo popsal svou smrt, a to ještě takovou smrt...to nevím, co musí mít v hlavě.
Jako celek hodnotím ale kladně, byl to úplně jiný čtenářský zážitek než třeba zmiňované Elementární částice nebo Podvolení .
Audiokniha (mimochodem perfektně načtená Janem Hájkem). Po přečtení knihy Rozšíření bitevního pole jsem si nebyla jistá, jestli Houellebecq píše i pro mne. Po vyslechnutí Mapy a území jsem ho ale zařadila do škatulky “zajímá mě”. Překvapil mne svými podrobnými znalostmi umělecké sféry a vybroušeným, kultivovaným projevem. Vtipně zakomponoval do příběhu sebe sama, přitom si zpropagoval svou knihu Elementární částice, což vyvážil nezáviděníhodnou rolí své postavy. Možná s další knihou se posunu do klubu fanoušků Michela Houellebecqa
05/2022 Houellebecq píše velmi suverénně, zřejmě to má v hlavě srovnané. Nicméně já mu tentokrát skoro vůbec nerozumím. Už dlouho jsem nečetl knihu, jejíž vyznění by mi přišlo tak nejasné. Je to nějaký komentář světa, se kterým má Houellbecq problém, nemá rád lidi, levičáky, vesničany, letecké společnosti, nemá rád, co se se světem stalo - ale zároveň je v některých momentech překvapivě optimistický. Několikrát si podivně protiřečí: na jednu stranu si stěžuje, že ceny letenek jsou dnes tak levné, že cestovat letadlem může všeljaká lůza, na druhou stranu tvrdí, že letecké společnosti jsou fašistické. Všechny postavy jsou zatvrzelí kapitalisté, nadšení konzumenti, milují věci, výrobky, drahé věci, luxusní auta, kvalitní jídlo, milují ježdění do supermarketu ve svém obřím SUV - ale současně se dá kniha číst jako kritika tohoto konzumerismu, třeba ta šílená pasáž popisující návod fotoaparátu Samsung. Z toho si dokážu vzít jen to, že kope kolem sebe, padni komu padni. A zřejmě rád kope i do sebe. Nemá rád lidi, nemá rád svět. Ale pak je tu pořád ještě ten relativně optimistický závěr, jako kdyby došel k nějakému smíření, což ale popírá veškerý předchozí děj. Zajímavé na knize je, že tři protagonisté jsou takřka úplně identičtí. Malíř Jed Martin, spisovatel Michel Houellebecq, policista vyšetřující vraždu - všichni tři jsou to relativně bohatí muži, kteří žijí relativně osamělé životy, bez dětí, bez pomyšlení na děti, pravičáci s identickým vztahem k městu a k vesnici, vzdělaní lidé, kteří rozumí umění. Ale co si z toho vzít? Existují na světě i další lidé? Jsou tyto postavy hrdinové nebo antihrdinové? Jsem zmaten... Nicméně kniha se čte skvěle a to, že já jí nerozumím, neznamená, že je to špatná kniha. Aspoň mám o čem přemýšlet. A o téhle knize se dá diskutovat často a dlouze - což je vlastně skvělé. Můžu s Houellebecqovým pohledem na svět nesouhlasit, ale jako spisovatel si zaslouží uznání.
Pro mě zatím nejmíň depresivní Houellebecqova kniha (asi hlavně proto, že hrdina pořád něco tvoří nebo se o to aspoň snaží, zatímco v Platformě si jenom užívá, v Podvolení se snaží hlavně konformizovat, v Serotoninu už jen vegetuje...)
Čtenář taky může mít jakési morbidní potěšení, když se v románu objeví poměrně nesympatický spisovatel jménem Michel Houellebecq a když je pak zavražděn...
Doporučuju číst paralelně s Podvolením: Obojí je arcipesimistické vylíčení současné Francie (a Západu), kde žádná z postav nemá nejen děti, ale ani sourozence, strýce nebo tety; žádná takřka neví o svých rodičích, žádná nežije s nikým v trvalém vztahu; a nadto (hlavně v Podvolení) žádná nedokáže převzít kulturní vzorce dřívějších generací. Zkrátka všichni jsou izolovaní jak od současníků, tak od předků, a kompenzujou si to sexem a jídlem (Podvolení) nebo bohatstvím a mediální proslulostí (Mapa a území).
Zpravidla do toho mívají krizi středního nebo jiného věku a jde hlavně o ni; ale v Mapě a v Podvolení Houellebecq navíc navrhuje dva scénáře blízké budoucnosti pro celou společnost: 1) kulturní vrstva se dá na islám (Podvolení), 2) nadále se udrží regionální kuchyně, řemesla atd., protože obyvatelé Francie – tj. Rusové a Číňani – je budou uchovávat (Mapa a území).
(Třetí dystopickou vizi, promítnutou do vzdálenější budoucnosti, podává v Možnosti ostrova.)
Jak že se tomu říká? Kasandrická literatura? (Asi ne náhodou se v Podvolení mýtus o Kassandře zmiňuje.)
A ještě poznámku: obě knihy jsou, Euromedia prominou, mizerně zredigované: četbu neustále ruší stopy francouzské syntaxe, v dlouhých souvětích se ztrácí souvislost (nebo to byl záměr originálu?) nadto asi na každé třetí stránce nějaká nádhera typu „výpočetní tomografie“, „Hildegarda de Bingenová“ atd. atd. Přitom dobře zredigovat Beguivinův překlad zjevně lze, viz Platformu vydanou v Garamondu.
Dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetl, ale postupně se mi to podařilo. Nicméně nemůžu úplně říct, že by to byl můj šálek čaje a že bych si knihu s chutí přečetl. Možná význam knihy docením až později...
"Ve skutečnosti nikdy nepřestal chtít stavět hnízda pro vlaštovky."
S Houellebecqem jsem na tom ještě hůř než s Murakamim (nebo třeba Kunderou) - opravdu ztuha hledáme společnou řeč. To je nutno předeslat.
Mapa mě zprvu i bavila, skoro do poloviny to drhlo jen nepatrně, dala jsem si čas, byla dovolená na Šumavě . . .
Zřejmě je to extrémní nihilismus a líná nejednoznačnost, co mě v konečné fázi zahltilo a vlastně vždy podobné příběhy dočítám s nechutí?
Ano. Současný svět ASI Michael rozpitvá do detailu. Ano i toto je vidění 'moderní' společnosti. . .
Jenže právě na takový přístup k životu a vidění světa odmítám přistoupit v realitě životní i umělecké . . . . a není to zavírání očí - spíš snaha o udržení duševního zdraví :o)
Mapu ovšem zachránila závěrečná 'detektivka' a já se dokázala probrodit i euthanasií a tísnivou tíží Jedových nevztahů. Stejně tak vtipné zakomponování autora do děje mi nepatrně odlehčilo brodění se až po pás v relativní bezvýchodnosti naší současnosti.
Na rozdíl od doslovu pevně doufám, že naopak dobro v člověku přežije tento příběh :o)
3/3
Moje první kniha od autora a věřím, že ne poslední. Zaujalo mě, jaký je drsný, drzý a sžíravý kritik společnosti (zvláště snobského světa umělců), a překvapilo mě, jakým způsobem do příběhu zakomponoval postavu spisovatele Houellebecqa a jak ji vůbec nešetřil. Líčení toho, jak je H. divný, špinavý apod., bylo to nejmenší. Jen jsem zírala, co se dělo ve třetí části... Krimi zápletku jsem rozhodně nečekala.
Mám za to, že stojí za to seznámit se i s autorovými dalšími knihami. Ale chápu, že mu leckdo nemůže přijít na jméno, a to přeneseně i doslova. :-)
Pořád mě baví, jak Houellebecq píše. Trochu jako byste četli náhodně seřazená encyklopedická hesla a místopisná pojednání, která sepsal Wikipedista se smyslem pro humor a obsesí vynášet soudy nad "úpadkem evropské civilizace." V případě Mapy a území mi ale scházela silnější dějová linka, "lepidlo", které by tyhle útržky spojilo, silnější důvod, proč číst dál (čtivosti navzdory). Pasáže s H. samotným byly nakonec paradoxně ty nejslabší, jako by už autor nevěděl, jak jinak zaplnit prázdná místa něčím "šokujícím" (snobský svět umění je sice zajímavý i podnětný pro spoustu zamyšlení, celý román ale nautáhne).
Serotonin je mnohem ucelenější a motivy odcizení a lásky (její nemožnosti i nevyhnutelnosti zároveň) tu jsou pojaty víc do hloubky než u "povrchní" Mapy a území, Elementární částice zase obšírnější coby sociologická studie ve formě románu.
Začínám se bát, že by mi čtvrté setkání s M.H. už moc nepřineslo.
Příběh o malíři, ve kterém se autor zajímavě vepsal do příběhu. Nezdálo se mi, že by sám sebe moc karikoval. Je, jaký je. Skvělý nápad, jak naložit se svou postavou byl uvěřitelný a rozuzlení této zápletky uspokojivé.
Tato kniha se v mnohém odlišuje od běžného autorova stylu, ale tím jenom dokazuje, že svůj obor zvládá na výbornou.
Další osvěžující zářez na pomyslné pažbě páně Houellebeckqovy doposud přečtené tvorby. Mapy jsem měl vždy rád a tady je popsána umělecká linka, kterou bych s mapami nikdy nespojil.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Vrchol Houellebecqovho literárneho manierizmu. Nie že by sa mi táto jeho kniha páčila o toľko viac ako ostatné, ale typické znaky svojej tvorby tu dovádza do extrémov natoľko nečakaných, že to nedokážem neoceniť a vyslovene ma bavili. Kontroverzné aspekty jeho písania a okatá škandalóznosť sa tu opäť prelínajú s hlbokou erudíciou, krutou iróniou a sebareflexivitou, ako aj nepopierateľne kvalitným, chytľavým spisovateľským remeslom. Navyše sa MAPA A ÚZEMIE odohráva v umeleckom prostredí, súčasného výtvarného umenia a literatúry, takže pôsobí ešte presvedčivejšie, akoby realistickejšie - a to až do chvíle, v ktorej autor pridáva do deja sám seba, ako tretiu osobu a zvrtne príbeh do takého vývoja, že sa čitateľ do konca knihy nespamätá. Naloží tu sám so sebou tak šokantne, že aj na postmodernú literatúru snažiacu sa o efekt je to absolútny unikát. Napriek - a možno práve kvôli - svojej pesimistickej, až morbídnej posadnutosti starnutím, smrťou, zánikom, rozkladom atď. je to fascinujúci autor, ktorého depresia (pretože si neviem predstaviť, že by ňou netrpel), mu dáva hlboký vhľad do bežných vecí a dejov až vo filozofickom zmysle (Nietzscheho či existencializmu). Jeho občasný čiernočierny humor je rovnako nemilosrdný voči svojim postavám, ľuďom všeobecne aj sebe samému, je to humor človeka, ktorý už nemá vôbec žiadne ilúzie charakteristické, či dokonca nevyhnutné, pre každodenné žitie obyčajného jedinca v spoločnosti. Už v druhej knihe, čo som od neho čítal, ma dráždila stereotypnosť jeho postáv, stále rovnako urputných samotárov poznačených fatálnou bezvýchodnosťou, negatívnou odovzdanosťou a pocitmi zmaru, bez ohľadu na ich profesiu, vek, úspech či bohatstvo. Ich nešťastie je základná premisa, z ktorej sa vychádza a ktorú sa autor román od románu ani nepokúsi zmeniť. V iných aspektoch však neprestáva prekvapovať a práve táto kniha mi svojim prostredím, úvahami o modernom umení a thrillerovou vyhrotenosťou z jeho diela vyhovovala zatiaľ najviac - pretože hovoriť o "bavení" mi u tohoto otca "depresionizmu" pripadá predsa len trochu nemiestne.