Mapa Anny
Marek Šindelka
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/479801/bmid_mapa-anny-0wU-479801.jpg
4
370
370
Mapa Anny je nový povídkový soubor Marka Šindelky, nositele Magnesie Litery za prózu z roku 2012. Objektem autorova pozorování jsou opět vztahy: nebezpečné, zničené, vyhořelé, vyčpělé. Povídky jsou zároveň intimnější a přímočařejší, jsou smyslné i smyslové. V silných textech nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli ani tušení.... celý text
Přidat komentář
„Anno, bacha!
Kolem je svět!
Hlídej ho chvíli za mě.“
Anna a její „úhel pohledu“, proplétající se knihou, pomáhá vytvořit z jednotlivých povídek celek, a taky ukazuje, že takových „úhlů pohledu“ může být víc – když se totiž díváte na skutečnost, vždycky je to „jen“ z určité perspektivy, a na to bychom neměli zapomínat.
Marek Šindelka, další na mé „cestě“ za poznáním českých autorů, a další z příjemných překvapení. Díky tomuto svému „poznávacímu výletu“ jsem zjistila, že česká literární scéna má co nabídnout, a taky, že povídky (dříve u mě dost opomíjený žánr) bylo chybou míjet bez povšimnutí, díky těmto mým „občasným výletům“ si totiž u mě získávají čím dál větší oblibu.
„A teď, jak tu stojím obrůstán hovorem jak krajkou, křehkou krajkovou strukturou namočenou v cukrové vodě …“
Dělá mi trochu problém stanovit nějaký ústřední motiv Šindelkových povídek (kromě Anny), asi za takový spíš leitmotiv vinoucí se celou knížkou bych označila sama „slova“ – pečlivě volená, cíleně sešněrovaná do křehké krajkové struktury … a pak … namočená do cukrové vody, výše uvedený citát totiž přesně vystihuje můj pocit z téhle knížky – dokonale a poměrně složitě poskládaná slova se smyslem pro detail (přesně jako krajková struktura) vyjadřující různými způsoby … posedlost pocity, jenže, pak najednou nastane nějaká svízelná situace a z nějakého momentálního důvodu autor celé své dílo na chvilku (možná jen mikrosekundu, je to jen jako mávnutí proutkem) ponoří celé své precizně vystavěné dílko do cukrové vody a všechno obalí sladký balast, je to jen jako chvilková nepozornost, ze které se autor okamžitě probere a svůj výtvor zas pěkně rychle propláchne svěžím proudem čisté vody, zachytí se jen pár sladkých molekul, které jen letmo ucítíte po vůni a v těch kratičkých chvilkách se mi příběh změnil před očima, místo mikrodetaiů pocitů, rozpitvaných do nejmenších podrobností, místo zajímavých metafor a přirovnání, jsem na chvilinku viděla, radši se hned ještě předem omlouvám autorovi za ten výraz, protože je možná trochu nespravedlivý a bylo to opravdu vždy jen na pár vteřin, ale tak dobře, řeknu to, v takových chvilinkách mi to přišlo opravdu trochu jako laciné ždímání emocí.
Na druhou stranu, já mám sladké docela ráda :-), takže mě ta chvilková „vůně“ nijak zvlášť nerušila, spíš jen tak chvilkami prostě při čtení „zavoněla“, a trochu na chvíli změnila perspektivu původní napínavé cesty různorodými prostory, časy, etapami viděnými perspektivou mikrosvěta pocitů.
„Vešla do kupé, a přestože všude kolem byla volná sedadla, ukázala rukou na kabelku na sedadle a požádala starší ženu u okýnka, aby jí místo vedle sebe uvolnila. Stála uprostřed vlaku a se zvláštní nervozitou, ve které bylo cosi agresivního, ukazovala na sedadlo a dožadovala se nejsměšnějšího ze všech práv – práva cestujícího v dopravním prostředku. K čemu to všechno bylo? Jisté je, že žádost na sebe okamžitě strhla pozornost. Náhle mezi nás – jediné tři cestující – vpadlo téměř hmatatelné dusno … Jede se dál, za sklem se vlní krajina a ten nepatrný stín se zvedne z matčiny tváře, smrští se pohybem medúzy a odpluje pryč. Ale přesto, až pak večer bude uklízet nádobí do polic, zjistí, že jedna ze sklenic v kredenci – ta úplně vzadu, ta, co ji nikdy nepoužívají – je prasklá. A navždy už zůstane. Tam někde se usídlil stesk.“
„Všechny ty temné úkony, zautomatizované pohyby, cestičky a cesty, milióny rodinných večeří, miliony souloží, facek, polibků, stisknutých rukou, úsměvů. Každý prostor je nakažený tolika příběhy, že z toho člověka přepadá závrať.“
Zajímavá kniha. Strašně se mi líbil styl psaní, poetika a místy opravdu neotřelá a neobvyklá spojení slov. Děje povídek krásně plynuly a jednotlivé obrazy a motivy, které se nenápadně prolínaly všemi příběhy do sebe dokonale zapadly a vyzněly až do nejvzdálenějších zákoutí mé duše. Někdy mě kniha rozesmutnila, někdy mi připomněla vlastní vztahy a cítila jsem s ní krásné propojení. Doporučuji
Sama od sebe bych se k této knize nikdy nedostala, jelikož se českým knihám z poslední doby poměrně snaživě vzpírám, ale dala jsem na doporučení a rozhodně nelituju, jelikož jsem nalezla něco výjimečného. Sice trošinku jako by na mě ze stránek gestikuloval Kundera, ale opravdu jen trošinku, jinak cítím spokojenost z originálně podaných příběhů, a to stylem, který je mi blízký, ač to není přesně můj šálek literatury. (Aby nedošlo k mýlce, Kunderu opravdu zbožňuju, jen jistě není radno číst "něco jako Kundera" někde jinde než v jeho vlastních knihách.) Ale to připodobnění k básním v próze, slovní obraty, ta hořkosladkost a pocit marnosti a přece (a proto!) ta závratná touha žít a prožít po dočtení, to vše jistě pomůže, abych si autora přidala na seznam. Tedy, budu se těšit na další setkání!
Šindelkovi možná trochu nadržuji, ale když mně se ta knížka tak moc zažrala pod kůži! Líbil se mi poetický jazyk, ukázka několika tragicky nefunkčních a troskotajících vztahů i závěrečné skládankovité propletení několika linek. Oceňuji, že nás autor nenechal tak úplně tápat nad tím, jak to bylo dál, třebaže pohádkové happyendy jaksi neměl na skladě... V popisovaném prostředí jsem se nikdy nepohybovala, ale možná o to přitažlivější nakonec bylo. Rozhodně si od Šindelky musím přečíst víc...
Povídky o vztazích psané poetickým jazykem. Zajímavý styl psaní, v knize bylo pár momentů, kdy jsem měla husí kůži na těle z toho, jak výstižně dokáže Šindelka popsat realitu současnosti, ale přiznám se, že některé části mě nudily, musela jsem se chvílemi do čtení nutit. Hodnotila bych mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, dávám nakonec čtyři.
Mapa Anny je spíš takový labyrint. Labyrint vztahů, a to vztahů problematických a různě pokřivených. Líbilo se mi, že jednotlivé povídky mohou existovat samy o sobě, ale dohromady tvoří zajímavou mozaiku. Šindelkova práce s jazykem je obdivuhodná, autor chrlí obrazy jeden za druhým, nezapře v sobě básníka. Nepíše příběhy (ty se mu, stejně jako postavě Spisovatele, "hnusí"), ale vytváří atmosféru. Někdy je to hravé a vtipné, někdy cynické. A někdy vlastně až skoro přehnané. Třeba postava Architekta (a hlavně jeho dům) mi přišla už trochu přitažená za vlasy. Ale celkově mě kniha (hlavně svým stylem) fascinovala a určitě si něco dalšího od MŠ přečtu.
Nevím, co napsat a neopakovat další komentáře. Drsné a citlivé. Hrubé a jemné. Dokonalé.
Kniha má zajímavou kompozici, autor se zaobírá důležitými tématy, ale pouze okrajově. První dva příběhy mi přišli logické, ostatní pro mě představovali chaos a smět byť dobře použitých slov. Mám z toho rozporuplné pocity.
Čtu zdejší příspěvky a komentátoři jsou očividně rozděleni na dva tábory podle toho, jak ke knize přistupují. Já ji četl jako lyrickou báseň v próze, nechal se unášet asociacemi a niternými prožitky autora ... a takto se mi kniha zadřela do srdce. Dokonce bych klidně postrádal ty epičtější povídky, protože klenotem je pro mne ústřední téma Anny. Zvláště Reality a Mapa Anny psané oslovením ve 2. osobě jsou dechberoucí mistrovství. Ale chápu, že mnoho čtenářek a čtenárů jsou rozdílným stylem a nevyvážeností jednotlivých povídek zmateni a ti, kteří čekají příběh a spád, jsou zklamáni. Autorův záměr a jemná provázanost povídek se mi líbíla. Mnozí vytýkají "přebásnění" či ukecanost, ale právě jazyk je to, co mě uchvátilo. Přes množství (přesných a okouzlujících) metafor v něm nenalézám balast. Některé fráze se dají tesat do kamene (viz citace v dalších 5* komentářích) a třeba pojmenování typu "Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích".
Snad může být matoucí věk autora. Těžko bych jej odhadoval, kdybych jej neznal. V knize se mísí postoj a zkušenosti třicátníka a ještě v živé paměti horečnaté prožívání lásek a hledání sama sebe (v zrcadlech ostatních lidí) ze studentských časů, rozjitření novou zkušeností komplikovaných vztahů dospělosti a pod tímto vulkánem citů se jako temný škraloup nad tuhnoucí lávou objevuje existenciální tíže.
Varování: při čtení některých pasáží může člověk cítit až fyzickou bolest, natolik silné může být plynutí v proudu autorových slov. Obsahují tolik až příliš důvěrně známých osobních situací, popsaných neotřelým a přitom zcela přesným jazykem.
První kniha, kterou jsem od tohoto autora četla a ihned mě odzbrojil jeho styl psaní. Povídky jsem hltala jednu za druhou a měla tendenci se k nim vracet. Ale ve srovnání s následně přečteným souborem Zůstaňte s námi mi připadalo, že Mapa Anny má trošku nižší úroveň. Přesto mi ale zůstane v paměti. Připojuji se ke komentáři bookemmy - krásný sloh!
Moje druhá kniha od Šindelky. Únava materiálu mne ještě docela bavila, ale toto ne. Šindelkův styl psaní mi prostě nesedí. Ale jinak proč ne.
"Začalo to u něčeho nepodstatného. U malého zrnka. Mohl to být pyl, smítko prachu, popel ze sopečné erupce, nejjemnější písek z pouštní bouře nesený vzdušnými proudy. Každý den shoří v atmosféře tisíce meteorů a možná, že tohle byl mikroskopický úlomek, který zbyl po jednom z nich. Poslední střípek planetky. Zbytek kamene z jiného konce vesmíru."
Krásný sloh, příběhy složené jen a pouze z volných autorových asociací. Dlouho jsme hledala styl psaní, který by mi absolutně vyhovoval. Právě jsem ho našla.
Krásná čeština, bohatá slovní zásoba, skvělé metafory, slovní obraty... Ke konci jsem ale měla pocit, že je to takové monotematické, že to velké "waw" z prvních stránek čtenář postupně přijme jako samozřejmost. Mně osobně v textu chybělo trošku víc dynamiky. Další knížky si ale rozhodně přečtu!
Čeština je krásná řeč a autor ji umí používat. Neotřelá přirovnání, zvláštní slovní obraty, náznaky a skrýše, text mezi řádky, občas hluboké myšlenky, poezie v próze. Přesto na mě skoro všechny jeho povídky působily tak nějak nabubřele, narcisticky. Jakoby autor právě tenhle svůj um dával na odiv a ukájel se svou schopností a o čtenáře či o děj jako by mu nešlo. Obzvlášť povídka Reality byla tak přesycena slovy, tak "ukecaná" a o ničem, až mě začala v půlce nudit.
Šindelka mi svým projevem trochu připomíná Viewegha. Jejich další knihy už vyhledávat nebudu.
Současnou českou literaturu v tom kvantu klasiky a horkou jehlou nití napsaných knih moc nevyhledávám. Většinou si říkám, že čas ukáže, co z toho množství stojí za to a já se k tomu vrátím. K Mapě Anny jsem se dostal po převyprávění části jedné z povídek a ten obraz, který jsem si vytvořil v hlavě jsem chtěl mít celistvý...
Šindelka má bezesporu svůj vlastní styl, chce, aby se čtenář zamyslel a hledal mezi řádky, což poetičnost jeho slov ne vždy usnadňuje. A to je právě to, co jsem si na té knize oblíbil, dokonce jsem si některé myšlenky a formulace zapsal. I bylo překvapivé tu a tam všimnout si některých českých reálií (třeba zmínka o té příšerné reklamě s "uříznutými" hlavami...). Přes to všechno můj dojem z celku není úplně ideální - něco tomu chybělo, možná to bylo až příliš odosobněné a já si k většině příběhů neudělal vztah, proto to ve mně nic moc nezanechalo (ale na povídky Ulita a Kopie asi jen tak nezapomenu). Určitě dám v budoucnu šanci další Šindelkově knížce.
Něco tak niterně známého, trefného a bolestného, (ne), smutného (taky ne), znepokojivého (to by šlo), jsem na tak malé ploše opravdu nečekala. Šindelka odhaluje vztahy několika málo postav, které se "objevují a zase mizí" do morku kostí, rozbíjí nejen Annu a zas skládá dohromady v zrcadlo, kde je každý střep a šrám jasně rozpoznatelný. Rychlá doba, vztahy, lidi, strasti a smutky, lži a zloby, prázdnota, pomíjivost. Je mi z toho docela na nic, ale stejně mám sto chutí začít číst znovu od začátku, abych se do toho bahna lidského pachtění po něčem ponořila znovu a hlouběji.
Originální netuctová prozaická drsná poetika na 126 stranách, v deseti souvisejících povídkách.
"Všechno dezinfikujeme ještě dřív, než se vůbec poraníme."
Některé kapitoly se mi líbily více, jiné mi přišly zbytečně "přebásněné".
Musí se nechat, že mnohé metafory byly moc pěkné, výstižné, úderné, atmosférické.
I přes to, že kniha byla vcelku krátká, byla pro mě poměrně "těžko stravitelná". Každopádně zároveň věřím kamarádce, která z ní byla unešená.
Mezi prózou a poezií je bytostný rozpor. Působivé básnické obrazy ještě nedělají dobrou prózu, tedy ne takovou, jakou by Mapa Anny nejspíš chtěla být.
Štítky knihy
partnerské vztahy česká literatura
Část díla
Architekt
2014
Dukla, Darkov, Salm
2014
Kopie
2014
Mapa Anny
2014
Představení začíná
2014
Autorovy další knížky
| 2016 | Únava materiálu |
| 2014 | Mapa Anny |
| 2018 | Svatá Barbora |
| 2008 | Chyba |
| 2011 | Zůstaňte s námi |
Příběhy o lásce a pocitech v naprosto skvostném kabátě. Aplaus prosím!