Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524620/bmid_marketa-lazarova-65301153d4d84.jpg
4
1140
1140
Klasický román Vladislava Vančury přináší příběh o čisté duši a čisté lásce uprostřed chladného a nemilosrdného středověku. Markéta Lazarová má být zaslíbena bohu a strávit život v bezpečí kláštera, ale namísto toho je unesena čeládkou loupežníka Kozlíka. Uprostřed nelítostné sebranky kupodivu nenachází jen ponížení, ale i lásku, pokoru a pokřivený, leč upřímný smysl pro čest. Poprvé román vyšel v roce 1931 a v roce 1967 na jeho motivy František Vláčil natočil film, který se zařadil k vrcholům české kinematografie.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Vančura byl pro mne postrach. Nečti to, je to těžké čtení. Nakonec ale nebylo. Je to trochu jiné podání shakespearovského příběhu. Vančura si pohrává s protiklady jako je drsnost Kozlíků a jejich láska a loupežnické sepjetí.
Ale zajímal by mne názor ostatních. Četli jste příběh Markéty Lazarové jako příběh lásky? Protože, abych pravdu řekla, popis mi spíše odpovídá opakovanému znásilnění (první noci s Mikulášem, kdy pláče), stockholmskému syndromu (její následná rozporuplná láska k němu) a dokonce fyzickému násilí (když ji Mikuláš chytne pod krkem po bitvě) . Není Markéta Lazarová jen romantizování násilí páchaného na ženách? Nebo je Markéta Lazarová dojemný milostný příbeh plný složitostí?
Jedno z mála děl, u kterého se mi více líbí filmové zpracování než (se vší úctou vůči autorovi) z mého pohledu spíše průměrná knižní předloha. Od Vladislava Vančury jsem doposud četl jen Rozmarné léto, které se mi líbilo krásným poetickým jazykem i atmosférou (i když jsem i vůči němu v určitém morálním ohledu kritický), ale Markéta Lazarová mě docela zarazila. V ději a postavách se těžko orientuje, autor z věty na větu skáče od jednoho k druhému, navíc vstupuje do děje zvláštními a chvílemi i vcelku neadekvátními komentáři (kterými se například omlouvá čtenáři za popis děje a pozastavuje se nad vcelku normálním jednáním postav). Styl této knihy mi nepřipadal vysoký, ani propracovaný, spíše nuceně archaický až šroubovaný, místy dokonce i podivně lidový... toto mi utkvělo v paměti: "Netrvalo to déle, než je potřebí, aby se sedláček poohlédl, není-li nablízku nějaký chlapácký jezdec. A hrome! Shledav, co se to děje, a vida, že je vesnice jako když vymete, popadl lískovici a hajdy na náves." Je toto ten vybroušený jazyk a vysoký styl, který máme s autorem spojený? Přiznám se, že právě pro takové pasáže pro mě bylo velmi obtížné knihu dočíst. Na druhou stranu pár světlých okamžiků tam bylo, příkladem mohou být vcelku barvité popisy srážky loupežníků s hejtmanským vojskem nebo i samotný zajímavý příběh a postavy, které se ale v knize bohužel tak trochu skrývají jako loupežníci v hustém lese.
Měla jsem jako audioknihu, za audio velké uznání, líbil se mi jazyk, skutečně nádherná větná skladba. Ale jinak děj za mě nudný, takový B-čkový film na neděli dopoledne k žehlení...
Marketu Lazarovou mi dal táta do ruky, když jsem byla asi v sedmé třídě. Netuším, proč. Jen mi řekl, že tohle bych si měla přečíst. Nedala jsem to a zamotala se v první kapitole. Přesto mě ta kniha hrozně lákala, chtěla jsem vědět, o čem to je. Přečtla jsme ji asi o rok-dva později a byla to láska na zbytek života. A když jsem pak cca v 17ti viděla Vláčilův film.... Jednou za čas si ji přečtu a propadám se do ní.
"Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic." (13. str.) Tak jako se obrací Vladislav Vančura na Jiřího Mahena, obracím se já na něj. Ano, i já jeho čtenář, jsem trochu přistárlý. Přesto mne stále (znovu a znovu) uchvacuje ten příběh o lásce, která "je počáteční příčina všech štěstí." (str. 68) Ano jsem ten, na něhož se autor obrací tím svým: "Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o prudkých chlapech a sličných dámách? " (str. 79) Působí, a to libost velkou! Zejména, když je ten příběh vyprávěn tak sličným jazykem! I já se s chutí "přidržuji Mikuláše, přidržuji se toho sveřepého chlapa, abych pocítil nádherné žilobití pod jeho kůží." (str. 93) Ano, jsem přistárlý, a tak souhlasím, můj drahý básníku, s tím, že "lidský život má nesmírnou cenu lásky." (str. 120)
Vančurův vypravěč mě upřímně baví. Je originální a perfektně pracuje s jazykem, nápadně se odlišuje od nudné většiny, která jen suše popisuje děj. Někdy jsem ale musel číst pozorněji a občas jsem se ztratil, zvláště u vyhrocených pasáží. I když jsem historické próze nikdy moc neholdoval, Markétu Lazarovou jsem přečetl docela rychle, i příběh se mi líbil.
O Vančurovi jsem od gymplu slyšela mnohé a příliš chvály to nebylo. Měla jsem z jeho děl trochu obavy - ale upřímně? Nebylo to ani trochu tak hrozné, jak všichni říkali. Jistě, neustálá přirovnání a dost velká obraznost zřejmě mluví za své, ale podle mě to bylo srozumitelnější než třeba Šrámkův Stříbrný vítr. A četlo se to příjemně.
Příběh mě nenadchl, avšak co mě hluboce zaujalo byl styl psaní. Vančurův styl je nenapodobitelný, velmi poetický a mnohdy jsem se pozastavovala nad nádhernými pasáži, jenom abych pojmula krásu pečlivě volitelných slov.
Těžce se mi četl tento příběh. Důvodem nebyl jen použitý jazyk a větná skladba, ale také plynutí příběhu samotného. Od začátku na mě působil vskutku negativně a naivně jsem doufala, že během čtení přijde určitě nějaký obrat, nějaký pozitivní moment. Ano, přišel... Ale nutno dodat, že nedokázal vyvážit všechny ty zlé chvíle, kterými si ti, o nichž příběh vypráví, od začátku do konce procházejí.
Přemýšlela jsem, zda dát tři nebo čtyři *. Po první kapitole jsem chtěla knihu odložit, ale dala jsem jí ještě šanci a dobře jsem udělala. Příběh byl zajímavý, ale občas jsem se ztrácela v ději.
Od Vladislava Vančury jsem v minulosti četl už více knih. Vančurův styl je nenapodobitelný a řekl bych, že pro většinu běžných čtenářů jsou jeho knihy náročnější na čtení. Samozřejmě záleží na konkrétní knize. Pokud čtenář ještě nečetl žádnou knihu od tohoto autora, určitě nedoporučuji začíst se čtením knihy POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ. Tato kniha by mohla leckterého čtenáře odradit od další jeho tvorby a já po přečtení této knihy jsem byl otrávený, jakým způsobem knihu napsal (dlouhá souvětí, nezáživné čtení..). Více se mi líbila kniha PEKAŘ JAN MARHOUL, anebo kniha ROZMARNÉ LÉTO, kterou nemám zaznamenanou v Databázi knih, ale určitě jsem knihu také četl a viděl jsem také film. Vzpomínám si, když jsem psal přijímací test z českého jazyka na Obchodní akademii a v testu se vyskytovala otázka, kdo je autorem pohádkové knihy KUBULA A KUBA KUBIKULA. Bohužel tehdy jsem nevěděl, kdo knihu napsal, dnes to už vím. Tuto knihu jsem nečetl, ale časem možná vyzkouším tuto knihu. Není dlouhá, takže knihu bych přečetl rychle. Uvádí se, že Vladislav Vančura je jeden z největších českých spisovatelů.
O knize MARKÉTA LAZAROVÁ jsem už dlouhou dobu uvažoval. Nebyl jsem si jistý, jestli mne kniha osloví, poněvadž se jedná o historický román, který je zasazený do středověku. Historické romány nejsou mým šálkem čaje a ještě jsem přitom věděl, jakým způsobem autor píše, ale přesto jsem se pustil do čtení. Jedná se o baladický příběh (BALADA V PRÓZE) plný lásky mezi Markétou a Mikolášem, kteří pocházejí z rozdílných rodů. V knize se vyskytuje také jiný příběh lásky mezi mladými lidmi. V průběhu čtení jsem si říkal, že knihu patrně budu hodnotit průměrně jako většinu Vančurových knih, ale od určitého momentu, zejména když se román blížil k závěru, jsem hodnocení zvýšil na 80 %. Kniha se nečte úplně jednoduše, což je pro autorovy knihy typické, ale z druhého hlediska obdivuji, jak dokáže pracovat s jazykem a se stavbou věty. To je určitě autorovo pozitivum a myslím si, že pro učitele literatury je to pastva pro oči. Příběhem nás provází vypravěč, který se čas od času obrací se svými myšlenkami také na čtenáře.
Je to takový český Shakespear.
Rody, boje.. četla jsem až ve věku 40+ dřív je to asi nezáživné a díky stylu psaní těžké.
Ale jednoznačně doporučuji :-)
Dílo, k němuž je třeba dozrát, udělat si na něj čas a číst ho s otevřenýma očima. Překrásná a jedinečná kniha.
Co nám sejde na lásce,která se rve,co nám sejde po kejklířské vloze rabiátů,kteří trápí své milenky a opět je líbají,jako kdyby neměli zdravý rozum ?
Jakže vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů ?
Domníváte se vskutku,že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky ?
Avšak budme snášenlivější,udeřte knihou a slyšte dále vypravování,jež spěje vpřed...
Takto definovati knihu spolu s Vančurou by bylo snadné,ale proč ne nakonec.
A přeci považte,cožpak bylo někdy jinak.Což nám i dnes nemusí vše připadat jako čisté smilstvo.O vy prostopášní chtíče z řeči těla a jiných pudových tradic.Tak jako je vše pomíjivé,ale duše lásky je nespoutaná stále opakující věčná zbůhdarma.O lidé zbožní i lidé zvyklaní.O osudech vašich tu zvěstovati nebudou.Tu Mikoláše z Markétou i jiných a až po té pranýřovati a pohled na tu věc si sami jistě zvládnete.Nemusíme věděti,jak tenkrát milovati,sváděti,toužeti po žárech těla.Cožpak k právě tomu stvořeni ti milenci jsou.Vždyt stejné je to dnes i tenkrát.Jeden z nejstarších příběhů jménem láska.Volá.Durčí.Něžně.Nespoutaně.I všelijak dává o sobě vědět.Středověk neskončil havrlata i vy všici zářící.Spoutanost s přírodou i s životem propleteným určujícím osud tehdejším zvyklostem.
Ač ten text v tom rukopise může zdáti se složitý.Ten si pluje i bobtná.Někdy zdá se krajinou.Popisem jak filmovým scénářem zavání.Sníh krvavý i ten zebe a nestačí jít po špičkách.Ořezává postavy,holý jejich emoce.Někdy jsou to hovádka boží,jindy zase tvorové spalováni pudy svých těl,touhou až na dřen.Nečernobílé vyjadřování i charakteristika našich oblíbených.Přeskakování a zase vracení do doby před stránkovým.Různé slovosledy zauzlíkované v metaforách či v hantýrkovském obyčeji.To vše tu na nás číhává.Jak hladový vlk toužící po potravě.Zahryznout se a nepustit to vydání.
Promlouvání rukopisníkovy k posluchačovy svému,ve světě který nás dělí.Nalajnované snad jako dnes,to moderní pojetí tu smrdí.Ale není a přesto je to doslova moderní.Tomu přeci nic nebrání.
Vančurovská poetika,mohlo by dojít ke zdání,jako k něčemu krkolomnému k pochopení,že i dojde jen namátkou.Dáti si něco takového,to jistě uškoditi nemůže a není špatný nápad si obzory své rozsšiřovati.Je v tom půvab.Hřeje i hladí.Studí i hryže.Je o jiném světě,který zapomenutý se nám zde vyjeví.Vášen je síla.V síle je vášen.Láska je fantazie.Stejně tak básen at už temně epická s posedlostí omamující věky.A jedno bez druhého nebudou.
...vidí,že zhřešila a hrozné trápení a něžná láska ji vrhá k nohám mrtvoly.
objímá bezduché tělo a pláče,mrtvý pokyvuje hlavou a dvě slzy se derou ze štěrbiny jeho víček.
Jaká prohra,o géniové řeči ! Ti dva milenci nerozmlouvali,nebot jeden neznal mateřštiny toho druhého,mluvívali jen vzdycháním a polibky a stiskem těla.Jak nevýmluvný je jazyk,jak nevýmluvné je básnictví lásky !
O lásce až za hrob navzdory znesvářeným rodům a smrdutým nohám. I když mi z toho ta láska, jak je tu popisována, vychází spíš jako žádost těla než splynutí duší. Ruku na srdce: můžou si křehké knížátko a budoucí řeholnice skutečně a hluboce zamilovat povedený sourozenecký loupežnický páreček, nebo je s nimi spíš baví radovánky při měsíčku?
A teraz vážně. Ta kniha má krásnou atmosféru. Trochu mi to připomnělo severskou Kristinu Vavřincovu, ovšem v drsnější verzi. Přesto musím říct, že to je jedno z mála děl, kde považuju filmovou verzi za lepší než románovou předlohu. Z projekce jsem odcházela úplně zničená, fascinovaná. Vláčilovo vidění světa mi je hodně blízké, to Vančurovo trochu méně.
Štítky knihy
láska zfilmováno středověk 13. století česká literatura loupežníci balady český středověk klatba
Autorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Román, který vyvolal mnoho povyku, rezonoval napříč celou literární scénou tehdejší doby a etabloval Vančuru jako nezpochybnitelnou originální autoritu, sklízející ocenění na všech frontách literárního světa. Podmanivé, smyslově názorné obrazy a nezaměnitelný jazyk, který byl archaický už v době vydání. Vančurův styl je velmi vizuální, dynamický, dramatický, střídající všechny vrstvy českého jazyka a vyprávěcí postupy. Naprosto nezaměnitelná poetika, kterou si člověk buď zamiluje, nebo nesnese, myslím si, že neexistuje nic mezi tím. Každopádně už pro tu neuvěřitelně pestrou jazykovou paletu to stojí za to číst, když ne pro nic jiného, nemluvě o geniální Vláčilově adaptaci.