Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/633/bmid_marketa-lazarova-mFj-633.jpg
4
1140
1140
Klasický román Vladislava Vančury přináší příběh o čisté duši a čisté lásce uprostřed chladného a nemilosrdného středověku. Markéta Lazarová má být zaslíbena bohu a strávit život v bezpečí kláštera, ale namísto toho je unesena čeládkou loupežníka Kozlíka. Uprostřed nelítostné sebranky kupodivu nenachází jen ponížení, ale i lásku, pokoru a pokřivený, leč upřímný smysl pro čest. Poprvé román vyšel v roce 1931 a v roce 1967 na jeho motivy František Vláčil natočil film, který se zařadil k vrcholům české kinematografie.... celý text
Přidat komentář
Ále jo, proč ne. Nějakou dobu mi Markéta ležela v knihovně, po Rozmarném létě se mi do ní vůbec nechtělo. Nic proti formě, v klasické literatuře bývá důležitější než obsah, ale když obsah úplně chybí nejsem zkrátka úplně schopen formu docenit. Čili jsem u té knihy přísně vzato trpěl. Markéta Lazarová ovšem, myslím, má formu a obsah dost dobře vyvážené.
Baladické tóny se skvěle hodí k pseudohrdinskému příběhu o odporu a velké lásce. Myslím, upřímně, že je ten příběh vlastě celkem zajímavě vystavěný. Funguje maličko jako Ztracený ráj – autor přidává komentáře o tom, jak jsou Kozlík s Mikulášem hrozní a my dobře víme že je to pravda (čímž si u Ráje jisti být nemusíme), ale struktura děje v nás stejně vzbuzuje jistou míru náklonosti k těmto „hrdinům“ – a nejen v nás, očividně. Rovněž celou dobu víme, jak příběh skončí. Nějaký Kozlík se nemůže vzepřít králi, není to zkrátka možno. (Nelze se vzepřít Bohu, není to zkrátka možno.)
U knihy se člověk i celkem zasměje, hlavně nad některými komentáři vypravěče. Obzvláště se mi líbil tento: „Praví, že prvopočáteční příčinou všech válek je nezměrná a zvířecí blbost.“. No není to pěkné? Je to pěkné. Díky těmto komentářům se však děj násobně protahuje a hle, je tu najednou kniha dvojnásob tlustá oproti potřebnému prostoru. Z toho patrno, je poněkud natahovaná. Navíc je narace poněkud… roztříštěná, to ano. Ale to je opět plně kompatibilní s formou. Představte si, že sedíte v nějaké hodně staré vesnické hospůdce a popíjíte pálenku. Nějaký vesnický děda (no… představte si to tak dvě sta let zpět, budiž) vám vypráví příběh podivné, možná zvrácené, ale kouzelné lásky, v jejímž pozadí Kozlík a spol loupí a kradou. Narušené, nesouvislé vyprávění k tomuto účelu slouží bezvadně.
Nu a co více k tomu napsat, že? Jak je známo, kniha neobsahuje žádné vůdčí metanarativy, které by šlo rozebrat a vyvrátit. Že by ta láska nebyla možná? Že něco není možno netvrdím nikdy, pokud se bavíme o lidské povaze, my jsme totiž schopní úplně, ale úplně všeho. Zkreslování historie tu nemá smysl řešit, jediné co nám zbývá je jistý revoluční (revolucionářský) charakter knihy, opět tu odkazuji na Ztracený ráj. Ale podporu proletářské revoluce tu smysl hledat nemá, na to byly hlavní postavy až moc velcí bastardi. Opravdu bych řekl, že je to… ideologicky… no neutrální ne, ale alespoň vyvážené.
A pro úplnou upřímnost, zase se mi to rozhodně nelíbilo natolik, abych to vůbec kdy chtěl číst znovu, to zase ne.
Loupežnické příběhy byly ve střední Evropě v minulosti hodně populární a Vančura na tuto tradici zdařile navázal. Těžko říct, zda jde onu lásku mezi Mikolášem a Markétou brát úplně vážně nebo to spíše považovat za jakýsi stockholmský syndrom, kdy se mladá dívka zamilovala do svého únosce. V rámci svého žánru je dílo vcelku funkční, ale osobně nejsem jeho fanoušek.
Číst to byl fakt zážitek. Poslední třetina mi přišla trochu lehčí, tak nevím, jestli jsem si už zvykla, anebo se lehce změnil styl - např. kratší věty. Obsahem mě to celkem odradilo podívat se na film, je to dost drsné...
Za mně pěkně napsané a hezky vykreslené prostředí dávno zašlých časů. Těžká doba jak pro hrdiny románu, tak těžká doba i pro spisovatele.
Ona má ta jazyková stránka svoje pěkné i otravné stránky. Na jednu stranu je to smršť neotřelé obraznosti, zhuštěných metafor, máme zde dynamický kontrast archaismů s obecnou češtinou až vulgarismy, starobylý slovosled s upachtěností konání. Na druhou stranu je můj postoj k subjektivizovanému vypravěči rozpolcený – dodává knize renesanční a starobylou atmosféru, jako by nám to říkal nějaký lidový vypravěč, který se v sebevíce napínavé chvíli neostýchá oslovit čtenáře. Už tak oslnivý není expresivní a apelativní tón vypravěče, který ohodnotí danou situaci dříve než se čtenář vůbec zorientuje. Což – opět na druhou stranu – znamená, že i sám čtenář přehodnocuje svůj konvenční morální postoj, najednou se loupežníci jeví jako autentičtí obyvatelé lesa, nikoliv jako suroví hrdlořezové.
Všechny postavy jsou zejména lidské. Propukají u nich slabosti i ctnosti, dochází k vinám, trestům, odpuštěním. Zajímavá se mi jeví zejména postava Kozlíka, od kterého lze očekávat surovost a hněvivost, ale tu a tam je vyobrazen zase jako obětavý a statečný "loupežnický rytíř", který si své předchozí nevycválanosti uvědomuje. Jinak je ve středu zájmu základní hodnota lásky, která se však nachází v nehostinném prostředí, a ani její podoba není idylická (znásilnění, vnitřní rozpor mezi zaslíbení Bohu a opravdovou láskou) a naplněná.
Je sympatické, že historický pozadí zde neslouží jako bazén plný emocí, do kterého by autor lehkovážně skočil, čemuž svědčí i vybrané společenství loupežníků. Vančura se vrací do dob, kdy byla autenticita a opravdovost daleko realizovatelnější než dnes. I tak je příběh banální a spíš plný archetypálních motivů (dvě znepřátelené družiny), že jeho unikátnost tkví zejména v suverénním stylu a netypické roli vypravěče, který umí být lehce štvoucí.
Kdysi se říkalo, že se hněv podobá káněti, jež si zraňuje zobanem hruď. Okrouhlé oko mu vystupuje a jeho žlutý terček proniká krvavé žilkoví, na krku mu vstalo peří, ale potvora sklání vždy znovu zoban plný krve. Je puzen vášní, jež provede svou, byť by mu stálo v cestě vlastní srdce.
(s. 35)
Tady zrovna velmi rafinovaně použitá animizace, která podtrhuje soužití loupežníků v lesním prostředí.
I přes vysokou literární a jazykovou hodnotu, kterou Marketa Lazarová má a bude mít, to Vančura s formou zjednodušeně řečeno už skutečně přehnal. Jako by si to sám i uvědomil, protože např. Obrazy z dějin národa českého, které jsou podobné formou i obsahem, jsou sice také psané historizujícím jazykem, ale v rozumné míře. V Markete Lazarové už se jen autor s vypravěčem předhánějí v tom, kdo to čtenáři znepříjemní více. Na druhou stranu, to jestli se to tzv. čte dobře nebo ne je jedno, stejně tak je u téhle knihy jedno o čem to je, důležité je to dílo pro úplně jiná hlediska, byť osobně si pro výše uvedené myslím, že ani tuhle chválu si příliš nezaslouží (tohle konkrétní Vančurovo dílo). A když už to tak musí být, tak je o to víc škoda, že se autor nedržel vypravěčova: „Ale nač vypravovati obšírně; věc, která se vleče, za nic nestojí.“
Na složitost jazyka a Vančurův specifický styl je třeba chvíli přivykat, ale jakmile se začtete a naladíte se na správnou vlnu, knížka už vás nepustí. Líbí se mi vyprávění, jako kdyby bylo vypravěčem oko kamery. Pokud čtenáře neodradí prvních pár stran, určitě pro něj bude kniha obohacením.
Toto dílo bych shrnul následovně: Krásný a hluboký příběh, leč podaný naprosto kostrbatým a nestravitelným jazykem.
Vím, že právě jazyková hodnota je v souvislosti s touto knihou nejvíce vyzdvihována a již v době prvního vydání byla velmi oceňována. Jenže já asi bohužel ještě nedozrál k tomu, abych Vančurovskou češtinu docenil. Dle mého (čistě subjektivního) názoru právě jazyk, jímž je kniha napsána, neskutečně sráží úroveň jinak velmi zajímavého příběhu. Ten se totiž opravdu povedl, prostřednictvím příslušníků dvou znesvářených zemanských rodů, které se živí loupežemi a drancováním, je velmi dobře vylíčena syrovost středověkého života. Ale ten způsob podání je prostě utrpení! Být týž příběh napsán "normálním" jazykem (či dokonce ve stylu příběhů Stein&Barbarič od J. Červeňáka), tak tleskám jako malé děcko a bez váhání hodnotím plným počtem hvězd. V tomto případě si však autor svůj kvalitní námět totálně pohřbil jazykovou rozbředlostí, díky které je jeho dílo na samé hraně čitelnosti. Přečteno opravdu s vypětím všech sil, celkový dojem spíše negativní (2* dávám čistě za příběh a úctu ke klasice).
….literární kritici mi snad prominou, ale opravdu nikdy nepochopím, jak něco takového může být dáváno za příklad literárního jazyka vysoké hodnoty.
(velmi zajímavý komentář od maki6607 - takto jsem nad tím nepřemýšlel... ale nějak si nejsem jistý, jestli takto nad tím přemýšlel i sám autor :)))
Vančura se mi vždycky četl těžce a období, ve kterém Markéta žila, mě přímo odpuzuje. Není tedy divu, že se mi kniha nelíbila. Četla jsem jen z musu, povinná četba. Později jsme se školou šli opět povinně na stejnojmenný film, kritiky velmi oceňovaný. U mnohých scén jsem zavírala oči, film byl dlouhý, měla jsem z něj velmi stísněný pocit. Protrpěla jsem knihu i film a jsem ráda, že v dospělosti byl výběr četby nebo filmů ponechán jen na mém úsudku.
Kraji kraj věru bratrem není. Pálí líce, rty, dusající stíny. Pálí nicota, p/r/ach morbidity. Valí se mýty, proudy temné atmosféry. Krev spáleništěm lidství, popelem života.
Uff...miestami som sa strácala a mala som chuť knihu zavrieť a odložiť. No na druhej strane prišli pasáže, ktoré ma vtiahli do deja a úplne dostali. Veľmi oceňujem spôsob, akým autor píše, poetickým, opisným, nadčasovým a pomerne náročným. Naozaj treba čítať veľmi pozorne. Avšak, po druhýkrát po knihe pravdepodobne nesiahnem.
Povinná četba ze školních let. Osudu se člověk nevyhne a lásce už teprve ne. Příběh je psán velmi jednoduše, ale za to krásným stylem české mluvy. Díky zfilmování se dílo dostalo do nezapomenutelných děl Vančury.
Velmi krátce, protože bych v podstatě jen rozváděl myšlenky v hodnoceních přede mnou. Příběh je jednoduchý, ale pěkný. Archaická mluva a styl vyprávění jsou za mě osobně velké plus a čtenáře to přiblíží tehdejší době. Ovšem ustavičné rozvláčné tlachání vypravěče, tvořící zbytečnou vatu, to bylo utrpení, nuda a vskutku lotrovské trápení čtenářovo. Za tahle rozvláčná a z mého pohledu hluchá místa, co odvádí pozornost od děje musím hodnocení knihy významně strhnout směrem dolů.
Kniha je poměrně krátká, její děj ještě kratší. Krátký děj je doplněn nadbytečnými úvahami a jakéhosi filozofování. Bylo by vhodnější dát víc děje místo toho plkání okolo.
Mé první setkání s Vančurou. Výsledek? Velké zklamání.
Učitelka na gymplu mě navnadila na krásný archaický jazyk. Ano byl tak krásně archaický, že jsem knihu nedočetla, protože jsem vůbec nerozuměla tomu, co se tam děje. Vadilo mi, že autor nic nepoví (lidově řečeno) "na plnou hubu". Pořád jen naznačoval. Říkala jsem si, že mi to vadilo asi proto, že mi bylo 17 a chtěla jsem rozumět naprosto všemu, ale zjišťuju, že mi to vadí i dnes. Učinila jsem druhý pokus o přečtení, tentokrát v audioverzi. Nu a dopadlo to stejně. Opět nedočteno - respektive nedoposloucháno.
(SPOILER)
Knihu jsem měla roky doma a nějak jsem se na ni necítila. Nic jsem o ní předem nevěděla (ve škole mě Vančura nějak záhadně minul) a film jsem neviděla. Popisek knihy "příběh čisté lásky ze středověku" ve mně vzbudil dojem, že to bude zaměřené na city dvou hrdinů... jó, to jsem se teda spletla. Jedno znásilnění za druhým, brutální násilí, bitva přes půl knihy. Motivace, pohnutky a city se objevovaly jen tak odnikud. Jakákoli náklonnost byla shrnuta jednou větou a zbytek děje se plánovalo, bojovalo, lidi se trýznili bohem a nejistotami...
Jazyk mi nepřišel nijak krkolomný, překvapivě byl docela čtivý, pokud vás kniha naprosto nenudila, dalo se jí rychle projít. Ale sem tam jsem četla některé pasáže třebas i 5x a doteď nevím, co tím básník myslel.
Občasně se ale objevovaly krásné slovní obraty např:
"Jako piják, jemuž zprvopočátku nechutná víno, a jako hráč, jenž šetří svých sil na hru příliš dlouhou, jako býček, jemuž se nechce a jenž se zdráhá, jako káně, jež létá, aniž hnulo železnou perutí, jako divák poodstrkující toho, kdo zaclání, jako učitel kárající žáka, nic hůře a nikoliv násilně dotkl se loupežník strážce brány svým mečem."
Na druhou stranu občas přijdou slova jako: "Rozptylme jednou provždy pochybnosti o její nevině. Je to děvka Mikolášova..."
A takto poeticky mluví autor o bitvách a takto drsně o lásce vesměs celou knihu.
Zážitek to není úplně nejhorší, ale znovu už číst nebudu.
Pokud jste knihu nečetli, nečtěte ani můj komentář !!
Věděla jsem do čeho jdu, kdo by neznal základní popis/zápletku ze ZŠ a vzhledem k tomu, že jsem četla Rozmarné léto, očekávala jsem i jazyk, kterým je kniha napsána. Ale ani tak nemohu říci, že by se mi kniha četla dobře. Přiznám se, že trochu souhlasím s maki6607. Nějak jsem nenalezla přerod z nenávisti k lásce, a při čtení jsem myslela na znásilnění a stockholmský syndrom, takže přirovnávat to k Romeovi a Julii asi není moc správné. Ale zase na druhou stranu je hezky popsáno, že i obyčejný loupežník, má srdce.
Film jsem neviděla a kniha mě na jeho shlédnutí nenaladila.
Štítky knihy
láska zfilmováno středověk 13. století česká literatura loupežníci balady český středověk klatba
Autorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Ne, ne, ne. Už nikdy více. Mám vydání se 176 stránkami, ale přišlo mi to jako věčnost.
Děj je strašně nepřehledný. Autor skáče od děje k hloubání o životě jako auto na D1. Všechny postavy jsou nesympatické, ukňourané a nevěřím jim ani nos mezi očima.