Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71970/marketa-lazarova-71970.jpg
4
1149
1149
Klasický román Vladislava Vančury přináší příběh o čisté duši a čisté lásce uprostřed chladného a nemilosrdného středověku. Markéta Lazarová má být zaslíbena bohu a strávit život v bezpečí kláštera, ale namísto toho je unesena čeládkou loupežníka Kozlíka. Uprostřed nelítostné sebranky kupodivu nenachází jen ponížení, ale i lásku, pokoru a pokřivený, leč upřímný smysl pro čest. Poprvé román vyšel v roce 1931 a v roce 1967 na jeho motivy František Vláčil natočil film, který se zařadil k vrcholům české kinematografie.... celý text
Přidat komentář
Nečetlo se mi to úplně lehce, přesto jsem ale neměla problém knihu znovu a znovu otevřít. Musím se ale přiznat, že mi trvalo o něco déle ji přečíst, než jsem čekala. Nejvíce mě pohltil závěr knihy, kdy jsem měla opravdu na krajíčku.
Moje první knižní setkání s Vančurou. Jazyk a styl psaní je opravdu jedinečný - i když hodně lidí odradí, není to právě to co dělá knihu originální (jinak by šlo o další z mnoha balad o lásce, utrpení a smrti). Nádherně vykreslené prostředí i postavy, tak syrové a přece jemné a poetické. Čas od času jsem měla pocit, že čtu prozaický Máj. Kniha opravdu krásná, silná, smutná a stejně tak nadějeplná.
V knize je pro běžného čtenáře poměrně těžký jazyk, ale je to opravdu mistrně napsané, kdy autor využívá pestrost českého jazyka. Určitě stojí za přečtení.
Kniha se mi líbila, děj je velice zajímavý a krásný. Nepřišla mi nijak výrazně těžká na četbu, měla jsem ji přečtenou během dvou dnů. Ráda se k ní vrátím někdy v budoucnosti.
Na Markétě Lazarové je pozoruhodná vyprávěcí metoda: vypravěč průběžně oslovuje čtenáře. Jazyk je takový, jako by nebyl psaný, ale spíše vyprávěný, nebo dokonce deklamovaný na scéně. Místy je vypravěč vševědoucí; místy děj zmrazí - jako by vstoupil na scénu - komentuje situaci, mluví na své postavy nebo na čtenáře.
Knížka psaná typickým Vančurovským jazykem, který je pro některé přespříliš složitý. Mě neodradil, knížka se mi líbila. Vrátit se k ní asi už nevrátím, ale obsahově zaujala a nerazila.
Vančura je bezpochyby mistr jazyka a především metafor. Tato hubená knížečka je toho důkazem. Chvílemi jsem měla problém s tím, co vlastně chtěl autor vyjádřit, často jsem se musela vracet ke starším pasážím. Po značném úsilí a přemáhání jsem se dobrala konce. Každopádně to není čtení pro každého.
Kniha ma velmi netradicni jazyk - myslim, ze spoustu lidi odradi od cteni, ale ti, co vydrzi, budou urcite obohaceni vstupem do minulosti a jeji reci. Mne osobne se od zacatku cetla prekvapive dobre. I kdyz jsem zjistila, ze ji ctu stejnym zpusobem jako clanky v cizim jazyce...proste bez snahy absolutniho porozumeni, vsak to dulezite se chyti tam, kde ma.
Co me prakvapilo jeste vic nez jazyk teto knihy, byl fakt, ze nazev vubec nekoresponduje s obsahem. Cekala jsem pribeh Markety Lazarove a dostala pribeh loupezniku a jejich nejvetsi potycky a chmurneho konce. Draha Marketa se v pribehu vyskytovala jen velmi malo, vzdy jen v nekolika malo vetach. V posledni ctvrtine uz to byly odstavce i cele strany, ale presto me zarazi, ze by mela byt tim, po kom se kniha jmenuje...
Pribeh je sepsany bravurne, jen obcas matoucim stylem - autor se casto obraci primo na ctenare, nebo se odvolava na mudrce, pripadne text proklada vykriky k bohu...nekdy je slozite se orientovat, ale pokud si na to clovek zvykne, jde cist snadno.
Přestože čtení stěžuje staročeština, člověk se s postavami lehko sžívá a vychutnává si středověkou loupežnickou atmosféru.
Nádherná ukázka vybroušeného českého jazyka a promyšlenost každého napsaného slova. Osobně bych ho zařadila mezi jedno z nejlepších českých děl.
Nádherná čeština, nádherná!
Hop na kůň a vzhůru kvapem do lesů! Ať se třesou spratci, jenž nevědí, co počít, jenž se nemají kam skrýt. Pod kopyty křupe sníh a od huby se kouří, běda pomalému spratkovi, co nebude dosti sil na útěk mít.
A o tom to celé je :) nemůžete číst knihu, jejíž textu nerozumíte. Tahle krásná čeština je skvost, neodsuzujte ji jen pro to, že jí nerozumíte. Navrhuji dát si odstup a pak se znovu vrátit, tuhle radost si nesmíte nechat ujít!
Ne, ne, ne! Tahle knížka určitě nebude patřit do seznamu knih, které bych si chtěla znovu přečíst... Knížka se četla ztěžka, občas jsem se spíš snažila rozkódovat, co Vančura píše než číst... Pochopila jsem o čem kniha je, ale spoustu pasáží jsem jen četla a moc nevnímala. Děj jako takový se mi docela líbil, ale to jak je kniha psaná bylo na mě moc náročné....
Asi mi nenáleží něco takového hodnotit, dřív se takto nejspíš psalo.Nemyslím styl psaní.Myslím tím takto o ničem.Dalo by se to schrnout na dvě stránky :-).
Ačkoliv sem se snažila, knihu ne a ne dočíst...prostě ten styl psaní není nic pro mě...ale kdoví, třeba se k ní jednou v budoucnu vrátím :)
Markéta Lazarová se mimořádně hodí k zamyšlení na téma velká literatura a ty ostatní.
Jak už podotkli někteří uživatelé: lidé si neustále pletou vysokou literaturu (ať už to znamená cokoliv) a showbyznys. Všechny ty severské detektivky, knižní thrillery, Viewegh, všechno co má jakoukoliv reklamu, téměř vše o čem se dočtete na populárních serverech, vážení přátelé, nemá žádnou literární hodnotu a je totožné s produkty obyčejného zábavního průmyslu libovolné provenience. Cítíte snad, že srovnávat Lady Gaga a Beethovena je poněkud mimo mísu, že se jedná o hrušky a jablka, která nepatří do jednoho koše, ne? Tak je to mu i s literaturou. Moderní brak je o dynamice, dialozích, srozumitelném stylu a hlavně ZÁPLETCE - přitom každý pořádný spisovatel měl vždy ze zápletky osipky a snažil se ji utlumit na naprosté minimum, neboť nic tak nezplošťuje a nedevalvuje jako přehnaný důraz na fabuli.
Říká se tomu midcult. Zatímco brak je neškodný, každý ho hravě rozpozná, pobaví se a zapomene, midcult je v tomto poněkud nebezpečnější, plete lidem hlavu, vykrádá postupy vysoké literatury a tváří se seriózně, nemá však její hloubku a záběr, devalvuje a otupuje, kazí vkus masám. Je tudíž velmi fuj fuj. Naproti tomu velká literatura nemá za úkol někoho konejšit, přivodit mu onu tolik pověstnou "pohodičku" či prvoplánově bavit, má naopak probouzet, burcovat, rozbíjet "ten zamrzlý oceán v našem srdci" a provokovat. Literatura není narkotikum. Čím větší skandál, čím větší bolest způsobí tím lépe. Jak řekl klasik: "Dobrý spisovatel se pozná podle toho, že skončí před soudem." Baudelaire, Céline, Houellebecq, Wilde, Dostojevskij... ti všichni by mohli vyprávět a honosit se tímto jediným a opravdovým vyznamenáním, které je Stát schopný géniům zcela upřímně poskytnout. Vyhmátnout, dotknout se nejisté podstaty světa z principu nelze slovy, ale něčím za nimi, něčím mezi řádky, obrazy. Na to je ovšem potřeba talent a ochota sejít z vyšlapaných cestiček ohraných pravidel žánru.
Nepleťme si proto prosím literaturu a literaturu. Nechme ty, kteří chtějí číst Kafku číst Kafku a ty, kteří chtějí číst Rowlingovou číst Rowlingovou. Mějme však na paměti, že se nejedná o totéž, nehledě na to, co se nám současní relativisté pokouší namluvit. Opravdové umění bylo vždy poněkud elitářské a vzdálené lidu, se stejnou silou vábící jak snoby tak lidi srdce. Markéta Lazarová není severská detektivka.
Asi podhodnocuju, ale film v tomhle pohledu nasadil až příliš vysokou laťku. Vláčil, to je monumentální freska, Vančura, to je taková lokální zbojnická lapálie. Samozřejmě hezká, smutná, ale taky zjevně dosti příležitostná... Navíc je ten příběh plný anachronismů, což začíná už jazykem. Vančurova mluva, to je čeština 16. století, ovšem tenhle příběh se má odehrávat o nějaké tři století dříve. Leda snad, že by to takhle sepsal Hájek z Libočan... Celkový dojem: 70%
Štítky knihy
láska zfilmováno středověk 13. století česká literatura loupežníci balady český středověk klatbaAutorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Forma avantgardní, novátorská. Tudíž se nejedná o strhující příběh, ale jazykové mistrovství Vladislava Vančury má svoje kouzlo. Autor nepoužil nadbytečného slova.