Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
https://www.databazeknih.cz/img/books/97_/97800/marketa-lazarova-97800.jpg
4
1165
1165
Klasický román Vladislava Vančury přináší příběh o čisté duši a čisté lásce uprostřed chladného a nemilosrdného středověku. Markéta Lazarová má být zaslíbena bohu a strávit život v bezpečí kláštera, ale namísto toho je unesena čeládkou loupežníka Kozlíka. Uprostřed nelítostné sebranky kupodivu nenachází jen ponížení, ale i lásku, pokoru a pokřivený, leč upřímný smysl pro čest.... celý text
Přidat komentář
O lásce až za hrob navzdory znesvářeným rodům a smrdutým nohám. I když mi z toho ta láska, jak je tu popisována, vychází spíš jako žádost těla než splynutí duší. Ruku na srdce: můžou si křehké knížátko a budoucí řeholnice skutečně a hluboce zamilovat povedený sourozenecký loupežnický páreček, nebo je s nimi spíš baví radovánky při měsíčku?
A teraz vážně. Ta kniha má krásnou atmosféru. Trochu mi to připomnělo severskou Kristinu Vavřincovu, ovšem v drsnější verzi. Přesto musím říct, že to je jedno z mála děl, kde považuju filmovou verzi za lepší než románovou předlohu. Z projekce jsem odcházela úplně zničená, fascinovaná. Vláčilovo vidění světa mi je hodně blízké, to Vančurovo trochu méně.
Mám rezervovaný vztah k Vladislavovi Vančurovi právě z toho důvodu, pro který je obecně ctěn a uznáván. Jeho košatá, opentlená čeština je zkrátka překážkou v cestě jeho knih k mému literárnímu srdci, cítím se totiž v jeho dílech jako při návštěvě přezdobeného barokního kostela – sice si obdivně říkám, kolik to asi muselo dát práce a že by to nikdo bez talentu nedokázal, ale okouzlen nejsem a po krátké době se mi začne stýskat po doteku nedokonale opracovaného kamene románské rotundy.
U Markéty Lazarové byly mé čtenářské rozpaky ještě silnější než například u dříve čteného Rozmarného léta, měl jsem pocit, že jazykové prostředky neodpovídají strohosti popisovaného prostředí – zdá se mi, že pro líčení drsného středověku se víc hodí styl, kterým o této době psal třeba Vladimír Körner v Údolí včel (to srovnání se vyloženě nabízí). U Vančury jsem cítil jakousi nepatřičnost a nesoulad mezi obsahem a formou.
Láska až za hrob, smradlavý nohy, vykotlaný zuby, mokro, zima, sníh, hlad, krev a smrt. Taky absolutní absence mekáčů a dáme jídla. K tomu všemu to vypadá jako krvavý šachy mezi třema týmama. Jeden má vždycky pauzu když hrajou jiný dva, ale nesnášej se všichni navzájem.
Hele, já se toho bál už kvůli tomu jazyku, ale celkem mě překvapilo, jak se to dalo dobře přelouskat. Nejlepší hláška je vsedl na kůň. Podtrženo sečteno, bylo to rychlý jak cesta z práce příběh celkem dobrej.
Ke čtení doporučuju panáka, nebo peřinu, protože z tý knížky jde celkem zima.
Pro mě osobně peklo, nechápu, že jsem to dočetla. Vždyť o Marketu tam vlastně vůbec nejde. Vsednout na kůň, bože!
Nejdříve jsem viděla příšerný film a ten zážitek mě natolik poznamenal, že jsem po Markétě několik let nesáhla. A byla to chyba! Knížka je něco úplně jiného, především díky úchvatnému jazyku. Je archaický, ale přesto srozumitelný a celé dílo povyšuje na krásnou báseň v próze. Na příběh a praštěné chování postav jsem si pak už zvykla a ono to k tomu i patří. Upřímně, i kdyby Vančura popisoval, jak vynáší smetí, stejně bych to četla a srdce by mi plesalo. Nevěděla jsem ani, jak moc miluji češtinu, dokud jsem nepřečetla Markétu Lazarovou.
Markéta Lazarová nie je obyčajná kniha. Je to literárne umenie a na tento post ju posúva predovšetkým umelecký jazyk, ktorým je napísaná.
Priznávam, že na čítanie je vďaka tomu náročnejšia, a preto veľa čitateľov nedokáže tento literárny skvost doceniť, o čom svedčí aj pomerne nízke celkové hodnotenie.
Ja som si po rokoch opäť zgustla a príbeh Markéty a Mikoláša mi trochu pripomína Romea a Juliu, ale na český spôsob.
Krásne poetické literárne dielo.
Krásnou staročeštinou napsané klasické dílo naší literatury. Na pozadí boje ctnostných lapků s oficiální mocí se odehrávají příběhy „pravých“ lásek vyvěrajících ovšem spíše než ze srdce z orgánů nacházejících se přeci jen jižněji…
Vančura přesvědčivě, a s ohledem na syrovost doby i událostí překvapivě poeticky, napsal příběh, který se mohl ve středověku stát. Jeho dílo tak vytváří dojem autentického historického románu, což zážitek z něj ještě umocňuje.
Vzletnost jazyka, množství postav i určité „přehrávání“ některých situací ovšem komplikují vstřebávání děje i orientaci v něm. Kvůli tomu pro mne není zážitek dokonalý, neboť je tak papyrus, na kterém je vyprávění zachyceno, chvílemi po stranách ohlodán a v ploše se inkoust čas od času rozpíjí.
Největší devizou této knihy tak pro mne zůstává skvělá práce s, dnes již v této podobě nepoužívaným, jazykem a jeho zachování i pro budoucí generace.
Markéta Lazarová jsem měl jako povinnou četbu na základce ( nebo na střední ? ) Memyslím, že to byla šťastná volba, jak děti nasměrovat k četbě. Jak je všeobecně známo, Vančurův jazyk je velmi kompliovaný a vždy bude určen spíš pro fajšmekry než pro široké masy.
To zas bylo...Vančurovo dílo. Já nevím, jak jinak knihu popsat. Nejde o to, že by byla o ničem nebo že by se nedala číst, ale prostě... Ten jazyk mi přišel tak překombinovaný, že to opravdu bylo dost nesrozumitelné a nehezké. Poetimus mám moc ráda, ale nesmí se to přehánět na úkor srozumitelnosti. Nebo snad nechtěl autor, aby čtenář rozeznal poselství knihy, má-li tedy nějaké? Jen díky anotaci a faktu, že nám o knize řekl pár slov kdysi dávno češtinář, jsem byla schopna se udržet. Což je možná škoda, ale prostě Vančura mě i napodruhé zklamal a neoslovil. Naštěstí není jediným prvorepublikovým autorem, žeano.
Vančurová jazyková exhibice je nádherná. Člověk se rázem přesune do časů loupežových rytířů a syrového středověku. Nechala jsem se Vančurovým vyprávěčským stylem unést a bylo to prima. Příběh je poměrně jednoduchý, strhující a sugestivní. Atmosféra středověku je až hmatatelně syrová. Je to kniha, na kterou musí mít člověk náladu. Je trošku chaotická a vyžaduje čtenářovu pozornost, ale odmění se za to.
Oproti odlehčenému a půvabnému Rozmarnému létu, je Markéta Lazarová tížívá, ale působivá. Důvěrně známý je krásný Vančurův jazyk.
I když je kniha výrazně lepší nežli film, tak přesto to není vrcholné Vančurovo Rozmarné léto.
Jako svoji první knihu na databazeknih.cz musím hodnotit tuto.
Byla to má oblíbená kniha od mých 14 let, pak jsem ji dlouho nedržel v ruce a opět se k ní vrátil teď, v dospělosti.
Někdo tvrdí, že tato kniha není pro každého, ale podle mě je jen potřeba ji pochopit. A tím nemyslím ani tak obsah jako koncept.
Vančurovo básnické vyprávění má evokovat snad nějakého potulného vypravěče, či trubadúra.
Může se zdát, že příběh je vlastně jednoduchý a ono to i tak vlastně je. Nepředstavuji si totiž, že by středověký vypravěč držel v hlavě sto příběhů a každý byl na sto hodin monologu.
Pokud celou knihu vnímáme jako takový přednes, pak dává smysl i použití onoho básnického jazyka plného kudrlinek.
Tato kniha mě vlastně naučila mít rád literaturu a nekoukat na knížky jen jako na obyčejný nosič příběhu.
Proto i chápu, proč zrovna Markéta Lazarová posloužila jako předloha filmu a proč ji pan Vláčil natočil tak jak ji natočil.
"Bláznivin se rozsévá nazdařbůh... Proč jim však naslouchat?"
Jednoduchý, poměrně strohý příběh Vančura skrývá za svůj krásný, neuvěřitelně květnatý jazyk. Alespoň takový byl můj první dojem z Markéty Lazarové. Ale středověká atmosféra tady opravdu nechybí. To Vančura uměl mistrně. Člověk má opravdu pocit, že čte nějaký středověký spis.
Filmové zpracování Františka Vláčila jsem ještě neviděl, ale věřím, že může být ještě lepší než kniha...
Tahle kniha rozhodně není pro každého. Nečte se snadno. Ovšem ta Vančurova čeština, to je lahůdka ...
Štítky knihy
láska zfilmováno středověk 13. století česká literatura loupežníci balady středověké Čechy a Morava klatbaAutorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Co nám sejde na lásce,která se rve,co nám sejde po kejklířské vloze rabiátů,kteří trápí své milenky a opět je líbají,jako kdyby neměli zdravý rozum ?
Jakže vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů ?
Domníváte se vskutku,že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky ?
Avšak budme snášenlivější,udeřte knihou a slyšte dále vypravování,jež spěje vpřed...
Takto definovati knihu spolu s Vančurou by bylo snadné,ale proč ne nakonec.
A přeci považte,cožpak bylo někdy jinak.Což nám i dnes nemusí vše připadat jako čisté smilstvo.O vy prostopášní chtíče z řeči těla a jiných pudových tradic.Tak jako je vše pomíjivé,ale duše lásky je nespoutaná stále opakující věčná zbůhdarma.O lidé zbožní i lidé zvyklaní.O osudech vašich tu zvěstovati nebudou.Tu Mikoláše z Markétou i jiných a až po té pranýřovati a pohled na tu věc si sami jistě zvládnete.Nemusíme věděti,jak tenkrát milovati,sváděti,toužeti po žárech těla.Cožpak k právě tomu stvořeni ti milenci jsou.Vždyt stejné je to dnes i tenkrát.Jeden z nejstarších příběhů jménem láska.Volá.Durčí.Něžně.Nespoutaně.I všelijak dává o sobě vědět.Středověk neskončil havrlata i vy všici zářící.Spoutanost s přírodou i s životem propleteným určujícím osud tehdejším zvyklostem.
Ač ten text v tom rukopise může zdáti se složitý.Ten si pluje i bobtná.Někdy zdá se krajinou.Popisem jak filmovým scénářem zavání.Sníh krvavý i ten zebe a nestačí jít po špičkách.Ořezává postavy,holý jejich emoce.Někdy jsou to hovádka boží,jindy zase tvorové spalováni pudy svých těl,touhou až na dřen.Nečernobílé vyjadřování i charakteristika našich oblíbených.Přeskakování a zase vracení do doby před stránkovým.Různé slovosledy zauzlíkované v metaforách či v hantýrkovském obyčeji.To vše tu na nás číhává.Jak hladový vlk toužící po potravě.Zahryznout se a nepustit to vydání.
Promlouvání rukopisníkovy k posluchačovy svému,ve světě který nás dělí.Nalajnované snad jako dnes,to moderní pojetí tu smrdí.Ale není a přesto je to doslova moderní.Tomu přeci nic nebrání.
Vančurovská poetika,mohlo by dojít ke zdání,jako k něčemu krkolomnému k pochopení,že i dojde jen namátkou.Dáti si něco takového,to jistě uškoditi nemůže a není špatný nápad si obzory své rozsšiřovati.Je v tom půvab.Hřeje i hladí.Studí i hryže.Je o jiném světě,který zapomenutý se nám zde vyjeví.Vášen je síla.V síle je vášen.Láska je fantazie.Stejně tak básen at už temně epická s posedlostí omamující věky.A jedno bez druhého nebudou.
...vidí,že zhřešila a hrozné trápení a něžná láska ji vrhá k nohám mrtvoly.
objímá bezduché tělo a pláče,mrtvý pokyvuje hlavou a dvě slzy se derou ze štěrbiny jeho víček.
Jaká prohra,o géniové řeči ! Ti dva milenci nerozmlouvali,nebot jeden neznal mateřštiny toho druhého,mluvívali jen vzdycháním a polibky a stiskem těla.Jak nevýmluvný je jazyk,jak nevýmluvné je básnictví lásky !