Matka země
Knut Hamsun (p)
Nobelovou cenou v r. 1920 poctěný román velkého norského autora. Je to dílo oslavující venkov, přírodu s její velebností a moudrým koloběhem života a zejména pak práci rolníka, jemuž je půda opravdovou matkou zemí.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1922 , Alois SrdceOriginální název:
Markens Grøde, 1917
více info...
Přidat komentář
Dá sa takto dnes žiť ? S prírodou ? Mať len to čo si človek vypestuje a dochová ? Neviem. Možno. Ťažko. A preto sa tento príbeh dá dnes len ťažko brať ako ideotvorný. To však nič nemení na fakte že to je, aj vždy bude mocný príbeh, rozprávajúci o ľudských hodnotách a cieľoch. A o tom ako sme za posledné desaťročia poklesli ako zdraví (telom i mysľou) ľudia. Požehnanie zeme sa ma hlboko dotklo a ikeď chovať kravy a pestovať obilie zrejme nezačnem (ikeď pár sliepok a nejaká tá mrkva hmm...), budem sa snažiť aby vo mne bolo trocha viac z pracovitého Izáka a menej zo zblúdeného Eliáša. Na scénu záchrany zavaleného Aksela nikdy nezabudnem. Aké smiešne, aké absurdné, aké skutočné.
Krásná kniha, čtivá, o životě. Poklidný děj, kde i veliké zápletky jsou podávány příjemným způsobem. Velké zvraty jsou stylem psaní vnímány jako běžný život.
Četla jsem v únoru 2008. Podle mých poznámek:
Jedna z nejhezčích knížek. Krásně se čte, čte se sama. Asi je to dáno i překladem.
Příběh lehce plyne.
Lidské, hluboké, s láskou k lidem, půdě, životu.
(Žena poznamenaná rozštěpem.)
Citát:
"Radost není zábava."
Jedna z nejčistších a v dobrém smyslu nejprostších knih, valící se vpřed krokem chromého lenochoda - jako sám život - s vědomím, že důležitý není cíl, ale cesta.
V komentáři na konkurenční databázi jsem se dočetl, že pro pasáže o zabíjení dětí je Hamsun pěkný necita. Nuž, nesuďte autora knihy skrze postavy jeho románu, nebo budete sami souzeni! A že by vám nacistický kolaborant Hamsun dokázal zatopit. :-) Mj. popis zmíněného je naopak důkaz Hamsunovy vzácné schopnosti vcítit se a nahlédnout do hlubokých propastí na kost ohlodaného lidství.
Půda jako čitatel a jmenovatel veškerého lidského chování jako zákonitost všeho,všem nic není nikdy uzavřené před lidskými znaky o které v knize není nouze od začátku do konce Dnes tomu není jinak, ovšem není to tak křišťálově průzračné. je to zahalené harampadím lidské neodbytnosti. vše v té knize zanechává jistou neodkladnost,je to neklidné jakopohled do krajiny a tím i otřeně matoucí a přesto věrné.Kola se roztáčí v opakujících se ročních období... Nehledejte nic nového, nic snového,je to zvláštní až krutě ukuté z přízně těch nejsilnějších slov, která ze sebe umí vykřesat i lásku i úsměv na rtech i drama, ovšem zvláštním způsobem.Kladla jsem od prvních stran otázku o se děje tam dál mimo Izákův statek,a svým způsobem nesmírně surová, protože jsme už dávno zkáceli to co o čem sníme. Mnohokrát jsem během čtení zalapala po dechu, je to zajímavá schránka lidských vlastností. Příběh je neuvěřitelně hluboký a strhující5/5
Štítky knihy
příroda norská literatura statek sedláci Nobelova cena za literaturu Nobelova cena rolníci, rolnictvo
Autorovy další knížky
1959 | Hlad |
1970 | Matka země |
2000 | Mystérie |
1930 | Viktorie |
2002 | Po zarostlých stezkách |
Velmi zrádná kniha. Když jsem ji bral do ruky, chválil sem si její útlou útlost a pal jsem si, jak jsem dobře pořídil, a že tohle zfouknu do týdne. Jenže co čert nechtěl, mělo tohle vydání sice jen 340 stran, ale přibližně 8000 slov na stranu.
V roce 1920 obdržel Hamsun za tenhle román Nobelovu cenu a já po přečtení mohu potvrdit kvalitu a on si tak tu cenu může nechat. Všichni si tak můžou oddchynout. Na internetech jsem taky zjistil, že to byla oblíbená kniha Pepy Goebbelse a to, že stařík Hamsun napsal nekrolog Hitlerovi, ví na internetu taky každej.
Rurální román ale nenese náznaky žádný ideologie, potažmo něčeho, co by mohlo čtenáře navést na to, že Hamsun fandil těmdle hovadům. Sparťana taky člověk ale nepozná na první pohled, že jo.
Hlavní postava Isak se jednoho dne sebere a jde do nejhlubší norský pustiny, kde mezi močálama, skálama a lesama vybuduje vlastníma rukama postupně statek větší než Čapí hnízdo. A o tom je více méně celá kniha. Samozřejmě za nim přijde buchtička, maj děti, děti vyrostou, přijdou další odvážlivci a budujou podobný sídla a tak dále pana krále. Hamsun popisuje krásu přírody, sílu lidské vůle a pokorou a chladnost severského člověka. A je to překvapivě bez patosu.
Kdyby to bylo u oceánu mohl by se Jacobsen z fleku jmenovat Hamsun, ale jelikož to je v lesích, tak se oba autoři jmenují tak jak se jmenují. Já dávám 8/10.