Medárky
Robert Ruark
Robert Ruark vo svojom poslednom a najúspešnejšom románe Medárky (1965) stvárnil skúsenosti z vlastnej novinárskej praxe, zážitky z ciest po Afrike a z vojenskej služby v námorníctve počas druhej svetovej vojny. Prináša životný príbeh úspešného amerického spisovateľa a novinára Aleca Barra, ktorý za pracovné úspechy draho platí – dvoma stroskotanými manželstvami, nenaplnenou láskou a napokon zákernou nevyliečiteľnou chorobou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Ikar (SK)Originální název:
The honey badger, 1965
více info...
Přidat komentář
Navzdory tomu, že jednání hlavních protagonistů se zdá někdy pošetilé, a už předem (s přibývajícími stránkami pak už s jistotou) víte, jaké bude mít následky, jedná se o skvěle napsanou knihu. Má výbornou atmosféru; příběh, který líčí, se sice ve víru všech událostí může zdát poněkud smutný, ale vlastně popisuje šťastný osud úspěšného muže - Proto i konec působí po všech přestálých "útrapách" nakonec konejšivě a po dalších stránkách této knihy se člověku začne rychle stýskat...
Trochu trvá, než se člověk začte, ale pak se neodtrhne. Alec mi byl přes veškerá svá negativa velmi sympatický. Velmi americký román, divím se, že nebyl zfilmovaný. Nebo byl?
Skvěle podané! Trefný pohled do mezilidských vztahů mezi umělci.
A ještě lépe vystižená skutečnost, že samotný, nemíchaný, gin je zlé pití. Během četby této knihy nejednou vyzkoušeno (z didaktických důvodů, pochopitelně), a skutečně ve většině případů došlo k nepříjemnému vyústění konverzace.
Závěr: alkohol i knihu jen na vlastní nebezpečí!
TO musíš číst... takovou reakci měla moje kamarádka, když mi knihu půjčovala. Pravda musela jsem přijmout fakt, že se kniha četla před xx lety jinak, ale můj dojem z příběhu je neslaný - nemastný. Arogantní blbec Alec Barr, připomínající rozmazlené děcko, čuchající po něčem víc než má, a když "to" má, tak zjišťění, že "to" vlastně nechce je na facičku...... Vracela jsem knihu s tím, že mi uniká důvod, proč jsem nad ní strávila 4 měsíce a čekala nějaký zdroj bezva čtení.
Elegantní, svižné s parádním cynickým humorem. Jenže je to had co si žere vlastní ocas, tam kde začíná, také končí. Vždyť všechno také nemusí mít jasný důsledek a smysl a ne každý píše bajky s ponaučením na závěr.
No... Medojedky se krásně čtou a mají neuvěřitelně živé postavy. To ano. Akorát nejsou ani trochu napínavé a nemáte-li čtenářskou trpělivost, tak se k této knize jen tak nevracíte. Četla jsem ji devět měsíců. A ani se za to zas tak nestydím.
Kniha, kterou jsem četla několikrát a pokaždé, asi jak jsem starší a starší čtenářka, mi přijde tíživější a tíživější. Je to příběh člověka, který celý život marně hledá svůj střed, svůj pevný bod - a myslím, že ho nenajde ani na konci příběhu, protože stále neumí upřímně a bez přetvářky nahlédnout do sebe sama. Je to pro mě kniha o to zajímavější, že ukazuje hlubiny mužské duše, do kterých se myslím my ženy jen tak nepodíváme.
Začala jsem číst na doporučení,ale v půlce jsem toho nechala,musela jsem se do čtení nutit.Nevím čím to,často knihy neodkládám a uznávám,že je to kvalitní četba,ale chybí jí něco,co upoutá a je zbytečně roztahaná.
Mě tato kniha jakkoliv je dobře napsána co se řemesla týká, přišla neuvěřitelně sebestředná, nadutá a americká, to poslední je snad přirozené, ovšem to ostatné znamená že hltavost a určitá až přemrštěnost nejenže není skutečně z tohoto světa,ale kniha jako by byla možna pochopit skutečně jen američanům a to hádám, že ještě jen některým. Nemám na mysli že by kniha, zpověď sama v sobě něco opomíjela, ovšem člověk nemůže mít všechno.Mě se zkrátka zdá, že tu pýchu prvních desítek stran Alec ani v závěru nepřekonal, což by nebylo ještě tak zlé v souvislostech které napsal, ale je to vskutku americká kniha a u mě zatím jediná kterou jsem četla, kdy lze říct, že abych ji plně ocenila musela bych být američanka, .:( . něco podobného se , trochu méně , se mistalo, z lepším vybalancováním u Posledního Kabrioletu, a právě to upozadilo všechno ostatní a celou tragiku, takže je pro mě kniha na podruhé pasé.
Pokud bych ale měla hodnotit kvalitu napsaní a schopnost držet se tohoto kopyta, tak rozhodně 5/5 - toliko k formě, obsah mi přišel jako z jiného světa.
Všichni někdy děláme nesprávná rozhodnutí a pak záleží už jenom na štěstí...
... a s Alecem Barrem jsem prožívala jeho bouřlivý příběh se smutným koncem.
Zrovna jsem si uvědomila, že je na čase si Medojedky přečíst znovu.
Medojedek jsem se trochu bála. Nevadilo mi ani tak, že neznám autora, strach mi naháněla ta objemnost! Je to hrozná bichle. Ale jelikož mám příběhy o spisovatelích ráda, nechala jsem se přesvědčit a do knihy se začetla.
Podle mě takové knihy totiž vždycky nesou trochu té autobiografické autentičnosti. Každý spisovatel, který píše o spisovateli, píše tak trochu o sobě.
Vžít se do příběhu mi ale nějakou chvíli trvalo. Je to fakt obsáhlá kniha. To ale nic nemění na její brilantnosti.
Místy může příběh působit povrchně, jenže jak by taky ne? Vždyť celý Alecův život byl povrchní. Myslím, že v té povrchnosti je největší hloubka a celá podstata příběhu. Od druhé poloviny už jsem knihu hltala - je totiž hodně upřímná, pravdivá a na nic si nehraje.
Je to taková smutná zpověď jedné ztracené duše... Člověka, co si neví rady s tím, po čem vždy toužil.
Stejně jako se uzavřel Alecův milostný cyklus, tak zapadlo na konci knihy všechno na své místo. A teprve na konci mi začala kniha připadat celistvá a díky této celistvosti a úplnosti pro mě získala nový rozměr, jakousi hlubokou pravdivost a skutečnost, ba dá se i nadneseněji říci - krutost života. Alecovy zoufalé útěky, zoufalejší návraty, potřebu pevného zázemí, aby měl co nesnášet a od čeho utíkat jsem dlouho nemohla pochopit, ale tak nějak to teď vše dává smysl. A mám-li zvolit jedno slovo, jakým na mě Medojedky působily, pak bych je nejspíš popsala jako knihu velice "tesknou".
dlouho jsem se do knihy nemohla dostat, ale nakonec me bavila. I kdyz bych ji nedoporucila, zas tak dobra nebyla.
Román je silně autobiografický a vyšel až po autorově smrti.
Chlapa to doma přestane bavit, má už všeho po krk, tak se prostě jednou sebere a odejde z domova. Navíc chlapa, který se umí více než obratně dvořit dámám, takže o "zábavu" má postaráno.
Líbil se mi popis doby a to, že autor používal skutečná jména lidí, kteří v té době něco znamenali. Navštěvoval restauraci 21 v New Yorku atd.
Název je symbolický a ten kdo ví, na jaké partie to roztomilé zvířátko útočí, může vytušit autorův konec.
Chlapy nevědí co mají- na počátku je milující žena, na konci chlap kterého opustili ženy
Jeden z nejlepších amerických románů, který jsem kdy četl. Na jedné straně autor popisuje Aleca Barra jako v zásadě velmi sobeckého, sebestředného člověka, kterého až teprve rakovina dožene k tomu, aby se přece jenom jednou za život zachoval lidsky a nesobecky (tím že vyžene mladičkou manželku Penny a ušetří jí evidentně zřejmého pohledu na svoje postupné umírání), na druhé straně pohled na to, jak dneska funguje literatura. Dostala mě ona válečná scéna z Londýna, snad nikde nebyla hrůzná válečná scéna vystižena tak málo slovy. Zcela jsem se ztotožňoval s autorovou drsnou kritikou Hemingwaye (když si člověk přečte jeho dílo - tedy hlavní knihy a občas i nějaký ten méně povedený opus), pochopí jednak falešnost tohoto předního amerického intelektuála, jednak vidí, že z hlediska knižního byznysu není ani tak důležité, aby kniha byla kvalitní a pravdivá, ale aby především vyšla v termínu a dala se prodávat (s pomocí kritiků na jedné straně a reklamy na straně druhé). Jméno prodává. Je smutné, že třeba Dumas a Balzac taky chrlili knihy, ale aby se zbavili dluhů A především u Dumase jsou všechny jeho knihy (aspoň ty co jsem četl) hodně kvalitní. Ale prostě měli smůlu, žili ve špatné době. Byznys nefungoval tím správným způsobem. On ten syndrom Viewegh tady byl už dávno. Tady je to popsáno více než dobře a to se jedná o dobu před šedesáti a více lety.
V jistém směru bych Medojedky postavil typově vedle filmu Americká noc. A s ohledem na to, že Americká noc patří k mým nejoblíbenějším filmům, je jasné, jaké místo mají u mně Medojedky v literatuře.