Medojedky
Robert Ruark
Úspěšný novinář a spisovatel Alec Barr je na vrcholu slávy, má vše, co si přál. Rodinu, byt.. S blahobytem ale vzrůstají i nároky. Z Aleca se stává rutinovaný píšící stroj, který se nesmí zastavit. A tak se Alec jednoho dne vzepře a odejde z domova. Prožije bouřlivé milostné avantýry, cestuje, dokonce bojuje ve válce, ale chybí mu klid. Co dál? Edice: Klub čtenářů ; sv. 624... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1990 , OdeonOriginální název:
The honey badger, 1965
více info...
Přidat komentář
Nedoceněný autor a Medojedky, vydané až po jeho smrti.
Robert Ruark nepochybně čerpal ze svého bouřlivého života a přestože jeho román je obsáhlý, čte se skvěle, už proto, že obsahuje velké množství dialogů, které mu vdechují živočišnost.
Moje první vydání Medojedek je už hodně ohmatané a svědčí o tom, že patří do kategorie knih, ke kterým se často a ráda vracím.
Medojedky ji dobře znají – nudu z přepychu!
„Všichni se navzájem titulují miláčku, nebo slaďoušku. Jakákoliv emoce se musí povinně maskovat, a pak se zaplatí tisíce dolarů psychiatrovi …“
New York je exkluzivním místem pro život, těch dobře situovaných – k snídani Martini, k obědu Bloody Mary, večer whiskey, šampaňské teče proudem průběžně – peníze taky – a ty je potřeba vydělat!
Kruh se uzavírá,
on podvádí ji – ona podvádí jeho –
a oba tak zabíjí čas – a nudu!
Následkům, Alecu, neutečeš!
Myslíš, že máš vše?
Možná až příliš pozdě zjistíš, že jsi ztratil obzor – perspektivu – motivaci – svobodu!
Medojedky jsou pozapomenutou knížkou v mé knihovně, ležely tam dlouho, nepovšimnuty, přestože mají viditelně žlutý přebal, a taky listy mají už žlutavý nádech starého papíru, přesto, jakoby navzdory tomu, když jsem otevřela první stránku, dýchla na mě nikoliv vůně toho starého papíru, ale atmosféra! Ameriky 50-tých let. Retrospektivně jsem se s Alecem vrátila do let válečných, ovšem většinu času jsem strávila v letech po válce – v letech, s nimiž přišla prosperita a konzum (ne takový, jako dnes, ale už ho tam cítíš na sto honů) – cítíš atmosféru lehkomyslnosti a rozmařilosti, a rozmazlenosti (vyšších středních vrstev)… nevím co chci, ale když to chtějí ostatní …
Alec má luxusní byt, exkluzivní ženu, zdá se, že žije blahobytný život! Ale co takhle spokojený život?
Tak to ani náhodou! Tenhle životní styl totiž něco stojí!
Alec má nadání, má peníze, ale taky enormní spotřebu, která s sebou nese enormní tlak!
Tenhle svět opravdu není pro každýho!
Musíš ho zaplatit a věřte, že tady nejde ani tak o peníze!
Příběh Medojedek je příběhem částečně autobiografickým, poznáš to, zvlášť když víš, že je to Hemingwayův vrstevník – pan spisovatel a jeho alter ego Alec jsou totiž taktéž novináři, váleční veteráni, v duchu doby se létá s ostatními spisovateli na safari, protože, kdo neulovil ani jednoho lva, není am. spisovatelem, a tak vůbec mají obecně lovecké vášně … nejen, co se chudáků zvířat týká, ale taky krásných žen.
Ruark má (stejně jako Hemingway, ale taky třeba Fitzgerald) takový lehký hodně příjemný styl, který mě baví. Navzdory ne zrovna příjemné Alecově životní etapě /nevíš, jak naložit dál se svým životem/ příběh se čte hodně lehce /možná díky těm hektolitrům vypitého alkoholu, jako by ho obestřel takový bezstarostný opar/.
Jen pozor na tu pachuť, když se ten obláček rozplyne, a člověk vystřízliví!
(SPOILER)
Popis amerického způsobu života a myšlení první poloviny minulého století.Příběh úspěšného spisovatele, který svou podebranou sebelítost léčí nevěrou, alkoholem a cestováním je velmi čtivě napsán, vůbec jsem se nenudil,knihu jsem přečetl rychle.
Vyprávění o válce, zážitcích z cest po Africe je dobrodružné a zajímavé a popis hádek a střetů s manželkou i milenkami působí uvěřitelně.Zajímavé jsou postřehy ze zákulisí tvorby reportáží a románů.
."„Nikdy nemůžeš vědět, kdy tu scénu budeš potřebovat, řekl si. „To je ta potíž se vztahem mezi mužem a ženou. Ty hádavé scény nikdy nevyjdou úplně dokonale. Nikdo to nedokáže přesně vystihnout ten ping-pong jedovatin, který vyvrcholí házením sklenic a hořkým pláčem; to oboustranné pečlivé, téměř radostné poštívání toho druhého.....
Vztah manželky spisovatele k svému muži skvěle popisuje s odstupem její přítel homosexuál (spoiler!!!):
"...„Moc se omlouvám, řekl. „Ale proč by ti někdo nemohl otevřeně říct, žes dosáhla vrcholu toho, čeho žena může dosáhnout. Srazilas toho svého chlapečka na kolena, tak jako ho srážela na kolena jeho matka, tak jako jeho babička donutila svého starého, aby jen seděl na verandě a kouřil protože vy ženy, jedna jako druhá, demaskulinizujete svoje muže už od počátku světa. Ze mě jedna žena udělala homosexuála moje matka. Tys donutila Aleca Barra, aby od tebe stále utíkal. Dobrá. Teď si za ty jeho útěky vybereš odplatu se vším všudy. Až na to, že v tomto případě odejme chirurg Alecu Barrovi mužství, a jiní doktoři mu už vyhnali z hlavy všechny choutky po krásném ženském těle. Nemusíš se nikoho bát z Barbary je kamarádka, s kterou se občas poobědvá, Penny je nadobro pryčmáš Aleca Barra jen pro sebe. Doufám, že teď budeš spokojená...."
Závěr trochu sklouzává k takové té americké "sladkobolnosti" až kýči, ale vcelku mi to až tak moc nevadilo.
."„Zdá se, že život není uzpůsobený na dlouhé panoramatické záběry v zapadajícím slunci..."
Pro někoho dle komentářů nudná a nezáživná kniha. Za mne naopak skvělá, četla jsem ji opakovaně.
Na knihu lze nahlížet z různých úhlů, třeba jako na výpověď úspěšného muže, kterému už chybí síla k dalším milostným dobrodružstvím a tak svým svérázným, až sexistickým způsobem rekapituluje vlastní život. Možná je to tak trochu kritika amerického způsobu života konce čtyřicátých a raných padesátých let a je také zrcadlem k chování amerických žen k úspěšným mužům. Stojí to za přečtení, i když je to dlouhé a poněkud i nudné. Je to prostě sdělení o době a lidech, kteří spřádali svůj americký sen a snažili se v oněch kulisách udržet sebe co nejdéle.
Po hádce s Barbarou ( zhruba v polovině knihy) jsem měl perfekcionisty, kariéristy a šovinisty Alece Barra plný zuby, knihu už jsem dočetl jen ze setrvačnosti. Bestseler ??, ani náhodou tři hvězdy a to jsou chmouřil obě oči.
(SPOILER) Prokousal jsem se 670 stranami slavného románu Medojedky od Roberta Ruarka (1915-1965), na který jsem byl řadu let zvědavý. Jsem upřímně rád, že to mám za sebou. Knihou o životní cesta novináře a spisovatele Aleca Barra přiznaně prosakuje Hemingwayův vliv (neustálé popíjení alkoholu, neutuchající vášeň a potřeba milovat nové a nové ženy, "co by na to asi řekl můj přítel Ernest?", posedlost lovem, válečná zkušenost a koneckonců o silně akcentovaná Barrova reflexe Hemingwayovy smrti), přičemž jsem se nemohl zbavit dojmu, že svůj vlastní příběh tento román vlastně nemá. Barr opouští svou ženu Amelii, protože s ní nemůže vydržet stereotyp jejich společného života (zde je to rychlým tempem a líčením hysterické atmosféry domácnosti Barrových ještě zajímavé), ale s tímto stereotypem válčí až do konce románu, kdy SPOILER lékařská prohlídka hlavnímu hrdinovi odhalí rakovinu prostaty, která Barra zbavuje libida, takže Alec se na posledních stránkách vrací k Amelii, neboť už nemá důvod, proč od ní utíkat - jiné ženy už ho nikdy nebudou zajímat a on si chce už jenom mít s kým povídat a vzpomínat na minulost a v klidu pracovat na svých dalších publikačních záměrech. KONEC SPOLIERU. Na tak mohutný rozsah mi to přijde poněkud málo. :: Román je zajímavou sondou do (Ruarkova) pohledu na duše nejen amerických žen. Hlavní hrdina mi byl od začátku až do konce protivný a nezajímavý. Jak se z něj stal úspěšný, by slavný spisovatel, o tom se v románu nedozvíme skoro nic, jaký byl ten magický amalgám jeho literární práce, Ruark neprozrazuje. Kde nic není, tam ani...? - to zde však očividně neplatí. Medojedky jsou pro mne až k uzoufání nudnou přehlídkou Barrových milostných avantýr, zajímavé pro mne byly více v pasážích, kdy se popisuje Barrovo novinářské působení v právě se emancipující koloniální Africe. Pozoruhodný a z dnešního pohledu vlastně poněkud trapný je Barrův (ale spíše autorův?) pohled na ženy obecně jako sobecky uvažující živočichy, které neomylně loví muže jako objekty svého sexuálního nebo materiálního zájmu a poté je takřka bez výjimky odvrhují - to jsou ony medojedky, nekompromisně kráčící za "krádeží medu". Pokud tedy netvoří poklidné zázemí pro tvořícího Mistra pera Aleca, podlahu pod jeho nohama. Vždy vlastně poněkud hloupé medojedky, a pokud zrovna nejsou hloupé, a jsou i krásné, jsou zase nestálé a neukotvitelné, takže s nimi stejně nelze žít. Alec Barr se nikdy v románu nedívá do morálního zrcadla na svůj vlastní profil, o minulosti takřka nepřemýšlí, takže čtenář má pocit, že jsou to stránky života, které po přečtení shořely v ohni a již neexistují; existuje jen věčný playboy a lovec Alec Barr. :: Velmi dobrý, leč osamělý moment je, když SPOILER v Africe je po velmi krátké epizodě působení v roli Barrova asistenta mladý a nadějný novinář Larry Orde zavražděn vojáky - čtenář očekává v tomto šokujícím momentu bod obratu, nějaký zvrat, třeba v Barrově myšlení a životě, ale stává se jen to, že se ze stárnoucího Barra stává ještě větší individualista, který si pořádně chlapácky užívá sám sebe. KONEC SPOILERU. Nedozvíme se, v čem je Barrovo kouzlo pro ženy, které mu vždy zcela neomylně padají do postelí, náručí, usínají na jeho gauči v baru, vždy přitom hraje gtramofon a Barr mumlá, že si nepřeje nic než poslouchat při milování oblebenou hudbu svého mládí - americký jazz 30. let. :: K asi nejsilnější pasáži - a řekl bych zde v dobrém smyslu hemingwayovské - patří, když stárnoucí Alec Barr uvažuje o starém umírajícím slonovi, kterého kdysi v Africe zabil. Uvažuje o něm poté, co se sám v roli starého nemocného lva - "krále kontinentu" ocitá a netouží už po ničem jiném, než aby jeho život dál pokračoval v koleji rutiny a klidu a on nebyl sám. Ruark čtenáře častuje Barrovými ústy tak často výpady či komplimemty k různým spisovatelům své doby, až jsem měl dojem, že potřeboval stavbu románu těmi jmény podepřít jako konstrukcí, aby to celé mělo na čem držet. :: Román byl ovšem zřejmě velice úspěšný ve své době (vydán 1965) v USA, ale měl být úspěšný i po roce 1989 v Československu, kde byl vydán roku 1990 euforickým nákladem 167 000 výtisků. Od Ruarka bych si přece jen rád ještě něco přečetl, například jeho romány, čerpající ze zřejmě velmi barvité autorovy africké zkušenosti, z jejíž (byť celkem matné) ozvěny v knize je patrná autenticita a síla. Mohu-li srovnat Medojedky s díly mých oblíbených Sinclaira Lewise, Irwina Shawa, Johna Updike - tedy autory důsledně a bravurně pitvajících severoamerický sen, přičemž čtenářovy vize brilatně nahrazují svými vlastní -, tak právě toto se Ruarkovi v jeho posledním za života vydaném románu vůbec nepovedlo. Přišel mi plochý, neustále jak poškrábaná gramofonová deska opakující stejné prožitky, stejné vjemy a postupy, popíjení ginu či skotské, vždy neodvratného sexu, kyvadlovitě se vracejících Barrových útěků... :: Tak doufám, že existují i lepší Ruarkovy romány. Medojedky netřeba doporučovat ke čtení, tento román je ostatně jistě hojně čten. Já jej odkládám do knihobudky. :: :: ::
Název knihy se sice explicitně objasňuje až ve třetí třetině románu, přesto brzy tušíme, co se za ním asi bude skrývat. Z pohledu hlavní postavy, novináře a spisovatele Aleca, jde o americké ženy, které jsou k mužům tak kruté a necitelné jako medojed kapský ke svým obětem. Drobné, ale velmi divoké zvířátko s medvědími drápy a ostrými zuby má rádo med a veškerou drůbež. Když se mu naskytne příležitost, roztrhá a zahubí vše, co mu přijde do cesty. S oblibou útočí na varlata. Despektivní pohled na ženské pohlaví provází celý román. Jen málokterá žena je schopna intelektuálně se Alekovi vyrovnat a žádná ho nedokáže bavit delší dobu. Alec se zmítá mezi psaním a milováním, což u něj naprosto nejde dohromady, takže láska k literatuře vítězí jako pokojná stálice. Přesto mám pocit, že Alec u čtenářek vzbuzuje spíše lítost než hněv. Je zkrátka takto predestinován. Nemůže se změnit.
Velmi jsem si vychutnala líčení novinářského řemesla, které je dnes tak odlišné. Autor čerpá z bohaté profesní zkušenosti. Tato část knihy mě vtáhla natolik, že by se mi líbilo něco podobného prožít na vlastní kůži.
K novinařině, ale i celému Alecovu životními stylu neodmyslitelně patří sklenička tvrdého alkoholu. "Alkoholismus" jsem se snažila vnímat jako uměleckou nadsázku. Občas mi však připadalo, že jsou Alec i jeho přátelé zralí na otravu alkoholem a že Alecova játra to musí vzdát mnohem dříve, než jiné orgány.
Pro čtenáře 21. století je zajímavou sondou do minulosti Alecovo africké dobrodružství. Alec je jako lovec zvířat velmi "in". Jeho "božské právo" na zabíjení by dnes už bylo celospolečensky těžko ocenitelné a omluvitelné.
Požitkem pro mě bylo "špičkování" s Barbarou. Vtipné dialogy se vyznačují břitkým jazykem a mají neuvěřitelný spád.
Bavily mě narážky na Ruarkovy literární současníky a jeho hodnotící postřehy.
Vzhledem k tomu, že román líčí Alecovy osudy od mládí, dal by se tematicky shrnout do několika etap. Někdy mi chybělo jejich větší propojení, především na začátku africké anabáze. Kostrou či rámcem románu by se mohly nazvat příprava a odchod na večeře k Hazeltinovým. O této rodině nic moc nevíme. Slouží jako impulz k dějovým zvratům.
Knihu jsem vnímala i přes kolovrátek Alecovy psychologie jako zdařilý dokument doby umně napasovaný do literární formy. Byl to obohacující zážitek, který určitě doporučuji.
Propracovaný příběh jednoho úspěšného amerického spisovatele. Do děje se promítá obraz doby a Ameriky - především po druhé světové válce. Je to taky hodně o pití alkoholu.
Začátek mě moc nebral, ale celkem rychle se to otočilo a děj si užíval. Jenže román je až moc dlouhý, takže později už jsem se trochu nudil. Závěr je zase povedený a je dobrou tečkou. Kniha se většinou čte dobře. 70-75%, 24. 4. 2021.
Při probírce rodinné knihovny jsem narazil na tuto knihu, která v době prvního svého vydání u nás byla vyhledávaným hitem, zopakoval jsem si ji a mohu jen říci, že tohle je dobrá a nadčasová věc.
Chtělo se mi ječet a být hysterická. Být žena. Každá žena nechce dopadnout jako Amélie. Každá žena touží být pro jednoho muže ta nej, jako Barbara B. V příběhu se ocitáme v lepší společnosti, ocitáme se v manželství, ze kterého chtěli oba vytěžit, ocitáme se v povaze člověka, který prožívá v průběhu vyprávění krátké autosabotující agónie svědomí. Nenašla jsem tolik míst, kde by jeden chtěl něco udělat pro druhého. Místo toho jsem našla ženu, která dodržovala jakýsi punc věrného manželství s manželem, který si vybíral ženy a nad kterými autor uměl barvitě líčit jejich vizáž: "Krátce ostřihané černé kudrnaté vlasy, mléčná irská pleť, která se hodila k jejím modrofialovým irským očím, pěkná ňadra, rýsují se pevně pod prostým svetříkem."Alecův spisovatelskou kariérou vypilovaný humor mě dráždil. Byl tak půvabný, tak jednoznačný, zábavný. Na to, že Alecův charakter bych proklela, jeho smyslnost pro vedení - občas flirtující - konverzace bych neunesla, např. "měl jsem v plánu si vás zmonopolizovat na nekonečně dlouhou dobu“.
Děj se odpichuje od jednoho bodu v pokročilém stádiu manželství, vrací se do minulosti a zase zpět, aby doplul do nejistého konce. Po Alecovo snad čtvrtém zamilování se jsem doufala, že se bzo zabije, že propadne smutku a zemře na něj a nebo se zabije prostřednictvím svým pušek.
"Proč se musí ženská vždycky rozbrečet, když jí dojdou argumenty? Mám tě strašně ráda, ale někdy je mi z tebe špatně. Dneska je mi z tebe na zvracení" řekla Amélie nebo „Když se v pozdějších letech náhodou potkali s nějakou známou z těch dob, o které Amélie nevěděla, vyvolalo to u ní obvykle chladnou, strnulou zdvořilost a sžíravý pátravý pohled, kterýpříslušnou osobu vizuálně svlékl do naha. Amélie si vytvořila ostrou demarkační čáru: každý, s kým se seznámili společně, byl kandidátem na přátelství; avšak každý, kdo se znal nejdříve s Alecem, byl ihned na výsost podezřelý." Proč mi příjde, že jsme v tomto s touto ženou spřízněné?
Sympatické mi dále na knize přišlo i to, že autor používá i odkazy na jiné kolegy: "Přesně. Ty máš opravdu velký talent, ale pohybuješ se a velmi vratké půdě a nemůžeš si dovolit ani jednu špatnou knihu. Jen se podívej na tu slátaninu, co stvořil Lewis, když se pokoušel hrát si na mladíka a vypít všechno, k čemu se dostal. Kristepane, vždyt ten člověk od Arrowsmithe nenapsal jedinou pořádnou knihu."
Dále jsem si knihu užila pro autorem využívané různých jazyků (španělština či jazyky jižní Afriky) a pro samotné uvedení do prostředí života v Africe. Po čtyřsté stránce se dozvíte /pokud si to ze zvědavosti nezjistíte sami/, co to jsou medojedi zač a proč je titul knihy vlastně s tímto tvorem spjatý.
Celkoě mě kniha překvapila. Měla jsem od ní spíše pocit, že to bude nezáživné ale když jsem se překousala zhruba dvoustou stránkou, přišlo mi to vcelku zajímavé a soužití s druhou manželkou mi připomnělo, kolik podobného mám i s Penny.
,,Kdo s čím zachází, tím taky schází." I tak by se dal shrnout děj - život novináře a spisovatele Aleca Barra. Velice povedená kniha, kterou jsem přečetla téměř na jeden zátah. Škoda, že Robert Ruark, byl vrstevníkem E. Hemingwaye. Neb mi přijde, že jeho literární činnost, tvorba je tím pádem jaksi upozadněna... Velká škoda. Jeho styl psaní mi přijde brilantní.
Kniha se mi četla velice dobře.
Po dlouhé době jsem si přečetla knihu mimo svou běžnou četbu a byla jsem spokojená. Výborný životní příběh novináře a lamače dívčích srdcí. Vše skvěle popsáno a vybarveno. Dokázala jsem si představit pobyt ve Španělsku i Africe, děsivý válečný zážitek z Londýna...a závěr? na stará kolena klídek...pro všechny
Pamatuji se, že někdy před 25 lety, kdy jsem ji četla poprvé, mě uchvátila. Vlastně asi neuchvátila, protože bych si pamatovala děj. Tak aspoň jsem na ni vzpomínala jako že dobrý. Dnes jsem se k ní vrátila - a zklamání. To donekonečna a detailní popisování, co měl kdo na sobě! Ta rozvláčnost! To několikeré opakování příběhu se slonem, když jsem to nechtěla číst ani jednou! Barr je mi protivnej, připadá mi jak narcistní tlučhuba, za jeho styl hádek a výměn názorů bych ho zabila. Ale nakonec - kniha má vzbuzovat emoce, takže vlastně účel splněn.
Už několikrát mne napadla myšlenka, že návrat ke klasice je pro mne vždy malý svátek - a je tomu tak i u téhle zdařilé knihy, profesně zajímavě napsané ....
Úspěšný spisovatel Alec Barr prožívá krizi středního věku a hledá únik ....
" Jeho duševní stav by mohl být nejpřesněji definován jako podebraná sebelítost ...."
Pouští se do milostných dobrodružství podpořených značnou dávkou alkoholu, ale ....
Bavily mne dialogy hádek s ženami a použitý sarkasmus, protože :
" žádná ženská nemusí chodit do školy, aby se naučila hrát divadlo.... je hotovou herečkou v den, kdy se narodí .... no nehodily byste po něm něčím ?
Ovšem v závěru mu život předkládá účet :
" život není uzpůsobený na dlouhé panoramatické záběry v zapadajícím slunci .... "
Alec zdaleka neskládá zbraně - jeho život byl dostatečně naplněný, aby měl na co vzpomínat ....
Knihu jsem si znovu vychutnala a doporučím / a určitě je tam kus autobiografie /.
Poutavě napsaná kniha, člověk se nejdříve musí “začíst” a zvyknout si na styl psaní, ale rozhodně se to vyplatí. Krásná klasická četba.
Knihu jsem četla ještě na gymnáziu, tedy před více než 30 lety. Vůbec nechápu, co mi tehdy kniha mohla dát :-) Ale to bylo období, kdy jsem hltala vše, co mi přišlo pod ruku. Takže nyní jsem si knihu vychutnala a milého Aleca Barra bych vyslala na Měsíc :-) Kniha skvělá, čtivá, velký americký román dle mého gusta. Při jejím čtením jsem vypila obrovské množství ginu s tonikem.
Čiré potěšení, ponořit se do atmosféry této knihy, číst stránku za stránkou a nechat se unášet příběhem. Tak nadčasové. Litovala jsem jedině momentu, kdy to poslední stránkou skončilo.