Medvídek Pú (20 příběhů)
A. A. Milne
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/2589/bmid_medvidek-pu-RcN-2589.jpg
4
779
779
Příběhy tohoto neobyčejného medvěda a jeho přátel si získaly malé i velké čtenáře na celém světě. Pú – sympatický popleta, oslík Ijáček, Klokánek, Prasátko, Tygr, Sova, a především Kryštůfek Robin prožívají společně dobrodružství plná legrace a úžasné fantazie, která nás zavedou do neméně podivuhodného Stokorcového lesa.... celý text
Literatura světová Pro děti a mládež Pohádky a bajky
Vydáno: 1978 , Albatros (ČR)Originální název:
Winnie-the-Pooh / The House at Pooh Corner, 1928
více info...
Přidat komentář
V dětství jsem ho neměla ráda, připadal mi líný, zmatený a pasivní a zdálo se mi, že dost šikanuje a zneužívá Ijáčka. A ten byl nejlepší. Na Klokánka si netroufl, ten měl maminku. V dospělosti jsem mu odpustila. Ale Ijáček je nejlepší pořád. Ach, Pú...
Můj osobní problém s medvídkem Pú tkví ve dvou věcech:
1) v mládí se mi k němu podařilo získat silnou averzi (díky jednomu psychopatovi, co mi z Anglie asi půl roku posílal každý! den pohledy právě s medvídkem Pú),
2) ten příběh je hodně specifický, až jaksi děsivě strašidelný, trochu s nádechem Alenky. Teď v dospělosti mi každé z těch zvířátek připadá jako psychiatrická diagnóza – medvídek zajídající pocit osamělosti medem, flegmaticky depresivní Oslík, hyperaktivní Tygr, vyhořelá Sova, neurotické Prasátko,... A proto se mi ta knížka konečně zalíbila. Ale u našich dětí zatím taky nezabodovala, možná proto, že použitý jazyk a styl psaní jsou trochu „starodávnější“. Věřím ale, že tomu dají ještě druhou šanci, protože nedávno viděly kreslený i hraný film a ty se jim líbily.
Pú - nejlepší filozof vůbec.
Známe ho všichni. Charakter mojí generace, generace našich rodičů, jejich rodičů a i této generace. Vyrostli jsme s ním, ale Pú je stále ten stejný malý, milý medvídek. Stal se jedním z mých největších přátel.
Pú představuje žít v přítomném okamžiku a být si vědom, že život se děje ne někde, ale přímo tady. Ukazuje, že je potřeba někdy všechno odložit, zastavit se a uvědomit si, co a kdo je v životě důležité. On totiž vždycky řekne pravdu. Takovým způsobem, že se z toho posadíte na zadek a promluví vám to do duše.
Miluju dětsky dospělé - nebo dospěle dětské knihy. Málokterý příběh mi vystačí od dětství až do smrti, po celý život, Pú ano. Pú je jakýsi průvodce mého života, ve chvílích těžkých i dobrých. Já jdu s ním, on jde se mnou. Jedna z knih, se kterou chci být pohřbena.
Já ti děkuji, Pú, za to, že mě vždycky zachráníš. ♥
V mém dětství mě knížka minula, ale když jsem našim dětem koupila kazety, kde ji neodolatelným způsobem předčítá Marek Eben, zalíbila se nám všem.
V životě jsem narazila na tři druhy lidí-ti, kteří to nečetli, ti, kteří to četli a nelíbilo se jim to a ty, kteří to četli a byli nadšení. Jak vyplývá z mého hodnocení, patřím do třetí skupiny. Z knihy jsme předčítali též v maturitním ročníku na gymnáziu a pro naše profesory následně na maturitním večírku sehráli scénku z příběhu, jak Ijáček ztratil svůj ocásek. Je to už víc než 15 let a nemůžu zapomenout :-) Stejně jako na "Vstupdolesa Stanislav".
Ke knize jsem se dostal až v dospělosti, když ji čtu synovi. Ten si Medvídka Pú zamiloval.
Je potřeba to nejdůležitější říct hned na úvod: Ijáček je prostě megapostava!!! (děkuji archandělce za výstižný termín, který už si budu napořád se svým alter-ego oslíkem spojovat :-)
Nerad bych se dotknul ostatních zvířátek z knížky, jsou milá a je s nimi zábava, jen ... když se objeví Ijáček, tak je to jako když do oblastního divadla přijede hostovat Al Pacino, hned se všechno rozjasní a zvedne o několik levelů. A když Ijáček sleze z pódia ... hm, nic ve zlém, ale zůstane zase jen standardní oblastní divadlo. :-)
Nečetl jsem Púa jako dítě, nemám s knížkou spojené žádné nostalgické pocity – to jistě ovlivňuje můj pohled. A z pohledu dospělého čtenáře? Četl jsem příběhy spíš jako sled veselých příhod, které byly často roztomile absurdní, občas problýskly zajímavou myšlenkou a celkově se nesly v příjemné atmosféře – nejvíc asi v předposlední kapitole, kde se Ijáček nádherně skoro-integruje, prasátko je rozkošně v rozpacích, a nakonec tam Pú i přes svůj nepatrný rozum udělá správné a citlivé gesto. Cítil jsem se zkrátka ve Stokorcovém lese dobře. Ale nějakou moudrost, hloubku nebo ucelenou filozofii jsem tam nenašel. A upřímně, nebýt Ijáčka, asi by dvacet pohádek ve mně trvalejší dojem nezanechalo.
Technická poznámka: až doposud jsem ve svých komentářích nikdy nepoužil tři vykřičníky. Nepovažuji to za vhodné, přijde mi to jako psaný ekvivalent hulvátského křiku a vadí mi to skoro tolik, jako psaní velkými písmeny. Někdy ale mám na srdci sdělení tak zásadní, že si nemůžu pomoct. Třeba když potřebuji znovu zdůraznit, že IJÁČEK JE PROSTĚ MEGAPOSTAVA!!!
Milá knížka :) Nemám rád verzi od Disney (nemám jinak nic proti Disney), ale jejich Pů mě nikdy nevzal. Když jsem objevil tuto knížku, tak mě na první pohled zaujaly ty překrásné obrázky. Kryštůfek Robin sice vypadá jako holka :), ale zvířátka jsou fakt super. Tak jsem se začetl a knížku si užil. Medvídek Pů je fajn, prasátka takové kamarádské, jednoduché, pak vychcanej a vychytralej králík, věčně nakrklej Ijáček, moudrá Klokanice se svým prckem, senilní Sova a všeznalej Tygr :) Byla to celkem sranda :)
První kniha, kterou si pamatuju, že mi mamka četla v dobách bezstarostného dětství. Krásná klasika plná nostalgie. Teď zase my se snažíme dětem zajistit bezstarostné (tím nepočítám, že musí dojest večeři a pouklízet si bordel v pokojíčku před spaním) a šťastné dětství - čteme ji a vůbec nevadí, že snad už počtvrté či popáté.
„Pravopis není všecko. Jsou dni, kdy ti vůbec nepomůže, že umíš napsat MYSLIVEC.“
Kniha plná nezměrné nostalgie nad ztrátou dětské fantazie. A. A. Milne dokáže být stejně veselý, jako zádumčivý, vždy ale milý a zcela originální. Tedy ne že by ohromoval šíří nápadů - člověka zmlsaného tvůrčí imaginací možná až překvapí, nakolik se vyprávění drží při zemi. Ovšem vzhledem k tomu, že jej autor vymýšlel za pochodu pro svého syna v návaznosti na jeho hračky, není se čemu divit.
Největším překvapením pak pro mě bylo, že jednotlivé příběhy nejsou prvoplánovými historkami s morálním ponaučením. Zároveň obdivuji, kolik nevyřčeného toho nechává Milne na čtenáři, aby si domyslel sám, díky čemuž získává kniha osobité kouzlo pro každou věkovou kategorii. Některé Púovy průpovídky jsou navíc nezapomenutelné, podobně jako třeba postava trudomyslného oslíka Ijáčka. A na ilustracích Jaromíra Zápala jsem vyrůstal, proto nemohu hodnotit jinak než vysoko, přestože věčné „řekl/řeklo“ mě vytáčelo maximálně.
"Budeš mi tedy aspoň číst nějakou konejšivou knihu, abys povzbudil a potěšil Medvěda, který uvízl a je ve velké tísni?"
Opravdu konejšivá, plná jemného i skrytého humoru a hlavně lidskosti a citlivosti mezi zvířátky s často obtížnými povahami. Právě to je asi skrytý poklad příběhu. Nezamilovala jsem si ji v dětství ani dnes, ale pro toho, ke komu si cestu najde je opravdu kouzelná a jedinečná.
Moc pěkná knížka. Bylo hezké se do ní začíst a přenést se do Stokorcového lesa a jeho obyvatelům. Při čtení jsem se vrátila do dětského světa. Jinak jako dospělá mi přišlo, že jsem viděla ještě něco mezi řádky. Myslím, že to může vidět jedině asi ten, kdo se dokáže vrátit zase do toho světa dětí. Krásně napsané. Určitě může být i hezké si pustit Medvídka Pú jako audio knihu. Jinak v knize jsou malebné ilustrace. Začtěte se a přeneste se do Stokorcového lesa a dívejte se na chvíli na svět dětskýma očima.
Už před časem jsem si říkala, že si chci přečíst některé knihy, které mě v dětství minuly. Medvídek Pú byl jednou z nich. A zcela upřímně nevím, co k němu úplně říct. Tak jenom asi v bodech:
1. Ten medvěd je ale fakt hloupý. Ale fakt moc. To bylo asi docela překvapení.
2. Ijáček je megapostava. Akorát škoda, že je tam tak málo.
3. Na prasátku se mi líbilo, jak samo o sobě mluvilo ve středním rodě a jak ho tak i ostatní oslovovali. Bylo to příjemné oživení celé knihy.
4. Klokani a zajda mi tak nějak lezli na nervy.
5. Sova byla vcelku v pohodě, taky docela vtipná postava.
6. Tygr byl taky docela fajn.
Ale jinak mi výpovědní hodnota této knihy fakt tak nějak naprosto unikla. Nevím, jestli to je tím, že tam prostě žádná není, anebo nejsem v tom správném věku.
Nicméně jednou opravdu stačilo. :-)
Jestli nějakou knížku nesnáším - tak tuhle. Prostě se mi opravdu nelíbí ! Vlastně ani nevím proč. Ostatně se mi moc nelíbil ani televizní seriál, který moje malá vnučka poměrně ráda sledovala. Některé postavy mě přišly poněkud "hodně zvláštní" a to volím slova velmi opatrně.
Já si nemůžu pomoc, ale opravdu jsem se těšila, až to konečně dočtu a budu moc začít malé předčítat něco jiného.
Jako malá jsem byla Medvídkem nepolíbená, takže jsem vůbec netušila, o čem to vlastně je. Povahové vlastnosti hlavních hrdinů? Co to dětem má předat? Když někdo neustále říká medvídkovi, jak je hloupý. Co si děti mají vzít z Ijáčka, který je snad nejnegativnější postavou, kterou jsem za poslední dobu v knížce objevila? Z Králíčka, který si o sobě myslí, jak je nejlepší na světě, nebo? A nebo ze samotného Medvídka, který defakto myslí jen a jen na jídlo a na návštěvy chodí proto, aby se najedl?
Tohle jsem četl jako malý, ale nepamatuji si, že by mě to nějak extra chytlo. Zato teď, když to občas čtu dětem, tam vidím věci, které jsem jako malý nemohl chápat, a to jak výslovně, tak mezi řádky. Nemohu se zbavit pocitu, že tak to možná i autor zamýšlel - že dospělí si z knihy vezmou ještě víc.
Unikátní záležitost.
Tato kniha byla moje dětství. Vždy se k ní budu s láskou vracet a číst si ji. Vždycky si také vzpomenu jak jsem vždy fandila tygrovy a prasátku :D
Dál už to ani nepotřebuje komentář...
Štítky knihy
pohádky pro děti med zvířátka životní styl oslíci pro začínající čtenáře medvídek Pú prasátka, vepři
Autorovy další knížky
| 1978 |  Medvídek Pú (20 příběhů) |
| 1931 | Dobrodružství medvídka Pů |
| 1924 | Tajemství Červeného domu |
| 2000 |  Dva lidé |
| 2013 | Když jsme byli velmi mladí |
Medvídka Pú jsem milovala už od dětství, ale až teď jsem se poprvé dostala k originální knížce. A byla nádherná. Plná milých Púových (a nejen jeho) mouder o tom, že narozeniny jsou pomíjivé, pravopis není tak důležitý, jak se zdá, a že je jedno, jestli své příbuzné zrovna potřebujeme, vždycky bychom měli vědět, kde zrovna jsou. Kniha se skládá z moc krásných příběhů, které jsou mnohdy psány spíše pro dospělé, než pro děti. A Ijáčkův sarkasmus byl dokonalý.