Medvídek Pú (20 příběhů)
A. A. Milne
Medvídek Pú, Kryštůfek Robin, Prasátko, Králíček, oslík Ijáček, Klokánek a mnoho dalších zvířátek žijí společně v lese, zažívají veselá dobrodružství, pořádají výpravy, ale hlavně jsou kamarádi v dobrém i zlém. Ilustroval Jaromír Zápal.
Literatura světová Pro děti a mládež Pohádky a bajky
Vydáno: 1965 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
Winnie-the-Pooh / The House at Pooh Corner, 1928
více info...
Přidat komentář
Tuhle knihu jsem ocenil až v dospělosti. Jako dítěti mi nedocházela její dvojsmyslná vtipnost, kterou například dokázal skvěle interpretovat Marek Eben v audioknize. Naopak Disney odkaz Milneho úplně posral, protože z něj udělal typickou pitomou americkou pohádku bez přesahu, od níž je jen krok k Teletubbies. Ale jak koukám níže, tak některým to vyhovuje.
Medvídka Pú jsem dostal jako prvňáček od své paní učitelky na konci školního roku. Měl jsem štěstí, že jsem měl možnost si knížku přečíst neovlivněn žádnými komerčními animáky od Disneye, a být ovlivněn jen autorem a vlastní fantazií.
Chvíle strávené nad Medvídkem Pú patří k mým nejhezčím vzpomínkám z dětství, protože jsem z knihy četl svému mladšímu bráškovi, který ještě neuměl číst. Společně jsme se hodně nasmáli bázlivému Prasátku, chytrolínovi Pú a odstrkovanému Ijáčkovi, kterého vždycky všichni někde zapomněli. A dalším figurkám v knize. A ta poetika těch příběhů v nás zůstala dodnes.
Mně tedy Pú rozhodně nenadchl. Jako dítě jsem se s ním setkala především prostřednictvím disneyovského animovaného seriálu, který dodnes vnímám jako poměrně vtipný. Ovšem kniha, ke které jsem se dostala až v dospělosti ve snaze zprostředkovat svým dětem klasická díla dětské literatury, mě zklamala. Oproti neustálému zdůrazňování Púovy hlouposti a Prasátkovy bojácnosti bych uvítala nějakého "hrdinu", něco inspirativního a hodného následování a ne jen popis "dobrodružství", u kterých dospělák jen doufá, že se je děti nerozhodnou napodobit! Ale především ten jazyk, a celkově text byl dost nestravitelný (možná jsou jiná vydání v tomto směru čtenářsky příjemnější). Text se hrozně špatně čte (zastaralé výrazy, dlouhatánská a složitá souvětí), přímá řeč mnohdy splývá se zbytkem textu, obecně členění textu je jakési podivné. Filozofický podtón a Púovy básně rozhodně nezaujmou menší děti - možná je kniha určena pro starší děti, ale ty zase rozhodně neosloví příhody malých přihlouplých zvířátek. Ano, má to svůj půvab, ale těžko říct, kdo je vlastně cílovou skupinou.
Dlouho mi trvalo, než jsem se s Púem aspoň jakž takž potkal. Začal jsem číst několikrát v průběhu řady let, když jiskra nepřeskočila, zkusil jsem tutovku s Markem Ebenem. Zase nic. Až teď audiokniha v podání Vojty Kotka mě dovedla až na konec Púova Zátiší. To mě mimochodem zaujalo výrazně víc než první desítka příběhů. Zejména díky některým dialogům na pomezí zenu a Alenky za zrcadlem. Ze všech postav jsem si nejvíc oblíbil Ijáčka, naopak Králíček mě neskutečně vytáčel.
Několik věcí mě zaskočilo. Především několikeré opakování toho, že Pú je hloupý. Jasně, žádnej myšlenkovej atlet to není, to je zřejmé, ale říkat to takhle natvrdo?
Stejně tak, když Pú s Prasátkem dělají z Ijáčka blbce, když si údajně nepamatuje, kde má dům.
Nápad se sjížděním rozvodněné řeky na sudu bych si do dětské knížky hodně rozmýšlel, aby to nějaké dítě neinspirovalo a nerealizovalo to. Ještě, že dneska už sudy nejsou běžně dostupné.
Ale celkově moc nechápu tu oblibu. Moje 3* jsou hlavně za Vojtu Kotka a přeci jen výraznější druhou desítku příběhů.
Je zajímavé, jaká se z toho Medvídka Pú stala legenda. Přitom je to dost ňouma a příliš inspirativní zdroj hrdinství to není. Ale naštěstí má vedle sebe Prasátko (četl jsem s krásným překladem, kde se nazýval Prasínek), které je ještě bojácnější. Ačkoliv si příběh moc nepamatuju, dal mi do života jeden dialog, který mě provází a který i v partnerském životě často připomínám a nebo mi prostě vytane v mnohých chvílích na mysli - to vždy v situaci, kdy jeden vidí sklenici poloplnou a druhý poloprázdnou. (Já jsem zastánce té poloplné.) Medvídek Pú stojí s Prasátkem pod velkým stromem a Prasátko říká: "Pú, já se bojím, že ten strom na nás spadne!! A Pú se moudře podívá nahoru do koruny stromu, zamyslí se řekne" "A co když nespadne?". To považuji za moudrost v tom smyslu, že je to dobrý návod pro řešení různých životních situací. Budeme-li se stále bát, že strom spadne, nikdy se do ničeho nepustíme a nikdy nic neuděláme. Tak alespoň v tom mě Pú zasáhl.
80% - Naprostá klasika, dětské must-read, tuším, že kniha byla svého času vyhlášená jako nejpopulárnější dětská kniha na světě. Neopakovatelný jazyk, pestrá skvadra postaviček, jimž museli být předlohou skuteční lidé, jak je to věrné (obzvlášť vztahovačný a věčně mrzutý Ijáček je nezapomenutelný, stejně jako Sova, která spíš jen předstírá moudrost, ustrašené Prasátko, pečující Klokanice s neposedným Klokánkem, upovídaný Králíček, poskakující Tygr a samozřejmě Pú, který si vždy najde čas "na něco menšího" k snědku). Mně se u dětské knížky ovšem trochu příčí, jak si zvířátka (a nejsem si jistá, zda pořád v dobrém) navzájem i sama sobě často říkají, že jsou hloupá. A pak je tu samozřejmě ta pachuť, kterou pro mě knížka získala po zhlédnutí filmu Sbohem, Kryštůfku Robine, kde byl hezky popsán ten vztah otec-syn, který dal knížce vzniknout, ovšem pak se z příběhů pro autorova syna stala nejen populární kniha, ale především výnosný obchodní artikl, jehož rozsáhlý marketing skutečného Christophera Robina docela dost semlel (včetně šikany ve škole) a přiměl ho drsným způsobem hledat si vlastní místo ve světě.
Medvídek Pú je klasika a ikona. Většinou známe Púa z TV, kdo si ale knihu přečte pochopí, proč je Pú tak populární i po takové době.
Přečíst tuto knihu po letech bylo velice příjemné. Jako dospělý vnímá člověk příběhy, a hlavně postavy úplně jinak. Každé zvířátko má svou povahu a mnohdy připomínají spíše dospělé. Sova je učená, ale ne chytrá a ví stejně málo jako ostatní zvířátka v lese. Ale je ješitná, takže to nepřizná. Ijáček je cynik a není vždy zrovna milý. Ale na druhou stranu je vděčný za maličkosti. Králíček rád ostatní vede a organizuje. U každého by se dalo něco najít. Naproti tomu je Púova jednoduchá povaha a jeho uvědomění, že je jen medvídek s malým rozumkem. Přesto všichni dokáží dohromady spolupracovat. Jako dítě jsem tohohle medvěda moc nemusela, ale po posledním přečtení ho mám o trochu raději.
Samotné příběhy jsou krátké a čtení dobře ubíhalo.
Na medvěda Pú jsem byla vždycky vysazená a nikdy mi k srdci nepřirostl. Děsně mi jeho postavička byla nepříjemná a působil na mně hloupě. Tímto se omlouvám všem jeho milovníkům.
Příběh tohodle chlupáče všichni znají, tady není co hodnotit. PÚ byl, je a bude legenda, jako třeba u nás Mikeš. Každá verze je pojata trochu jinak, ale na to že medvídek zůstane medvídkem se nic nezmění. Prostě skvělý zvěřinec, mít ho doma tak se člověk ani neožení.
Četla jsem jako dítě, ale zcela nepřekonatelná je audioverze, ve které čte a zpívá vlastní písně Marek Eben. S touto verzí usínaly mé děti i já. Nic lepšího než toto zpracování není.
Knihu mám ráda v nejstarším překladu Z.Mathesiové, tento překlad paní H.Skoumalové obsahuje dost chyb způsobených špatným pochopením anglického textu - prostě se mi nezdá dobrý.
Já vám nevím. V tom správném věku mě Pú a spol. bůhví proč minuli. Pak po letech jsem zjistila, že jsem se tehdy přece jen setkala s jakýmsi převyprávěním. Mám ale dojem, že mě nijak moc nebralo. A originální knížka, kterou jsem nakonec prolistovala ze studijních důvodů /haha, dobrá výmluva, proč v mém věku číst pohádky/ dodatečně taky ne. Mláďata to /v disneyovské verzi/ taky moc nemusela.
Takže klasika neklasika, víc než tři nedám. A to jenom s přihlédnutím k faktu, že mě nedávno pobavil nějaký meme s výčtem psychiatrických diagnóz, přiřazených každé postavě. Pamatuju si z toho, že Ijáček byl /logicky/ těžce depresívní a Kryštůfek Robin trpěl poruchou mužské identity. Což mi po dnešním zhlédnutí filmu o jeho tátovi a zároveň autorovi A. A. Milneovi dává hluboký smysl.
Na konci dotyčného filmu se tvrdí, že Medvídek Pú je prý nejmilovanější dětská knížka všech dob. Hm, asi jak kde. Dle mého názoru existují /nejen/ v anglické literatuře i lepší kousky.
je-li co ve mně vděčím zato medvědovi. rozhodně mně naučil se nebát ptát.
( alenka a malý princ mně minuli, protože jsem byl plně zaujat medvíkem. vykňučel sem ho na mámě v deseti letech před půl stoletím. jako člen klubu mladých čtenářů jsem dostal slevu ze třiceti na dvacetsedm, i tak to byl skoro celodenní matčin výdělek. myslím, že tátovi jsme to snad raději ani neřekli. zatím posledního sem koupil minulý týden. podařilo se mi sehnat II. vydání z roku 1949. teď mám tedy medvídků osm pro sebe, včetně toho prvního v dost salátovém vydání )
Sice se jedná o klasiku, ale vlastně jsem svět medvídka Pú znal jen z různých seriálů. Kniha je však poněkud jiná než jsem čekal - a bylo to spíše zklamání.
Postavy nemají o svých "kamarádech" (uvozovky proto, že jediní kamarády jsou vlastně jen Kryštůfek Robin a Pú) moc dobré mínění. Považují je za hloupé a nespolehlivé. A podle toho se také chovají. Každý si tak nějak jede sám na sebe a ostatní ho nezajímají.
Nevím, kniha mě moc nenadchla, ale ponechám ji v knihovničce pro syna.
Medvídek Pú byl jednou z mých nejoblíbenějších dětských knih, teď se stal první knížkou, kterou jsem sama přečetla svojí holčičce :)
Medvídka Pú jsme se synem poslouchali jako audioknihu, kterou namluvil Vojta Kotek a namluvil ji bravurně! Já ač Medvídka Pú zrovna nevyhledávám jsem si ji s chutí poslechla, protože mě opravdu bavil projev Vojty a skvěle se poslouchal. Syn má naopak Medvídka Pú moc ráda, takže ten si to užíval už jen proto. Knížka se mu moc líbila a nadšený byl z doprovodných písniček.
Medvídek Pú mne v dětství minul podobně jako Alenka v říši divů atd. (tehdy nebyla na pořadu dne tvorba autorů ze západní strany zeměkoule) a dnes už tomu nerozumím
Štítky knihy
pohádky pro děti med zvířátka životní styl oslíci pro začínající čtenáře medvídek Pú prasátka, vepřiAutorovy další knížky
| 1978 |  Medvídek Pú (20 příběhů) |
| 1931 | Dobrodružství medvídka Pů |
| 1924 | Tajemství Červeného domu |
| 2000 |  Dva lidé |
| 2013 | Když jsme byli velmi mladí |
Ta kniha je geniální mnohovrstevnatý pečlivě vycizelovaný klenot. Díky svým třem dětem jsem ji četla mnohokrát, řekla bych, že některé kapitoly i víc než čtyřicetkrát a vždycky s potěšením. Příběhy jsou dokonale vypointované, se spoustou jemného humoru, něhy, laskavosti a obsahu mezi řádky. Kdybych svým dětem mohla vybrat jen deset knih, tohle by byla bezesporu jedna z nich.