Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek
Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují kresby Josefa Čapka.
Přidat komentář
Pro nás milovníky a majitele koček je to nejpovedenější a nejvtipnější knížka o čičinách :-). Moc se u ní nasmějeme a rádi se k ní s manželem vracíme.
Neurazí, ale ani nenadchne. Paradoxně nejlepší z celé knížky je doslov Olgy Scheinpflugové.
Poslechnuto jako audiokniha. Krátké povídky příjemně napsané, úsměvné i k zamyšlení. Čtení ke kávě. Doporučuji
Tento Čapek mě bohužel neoslovil. Na vině jsem sama, podvědomě jsem očekávala radostné čtení podobné Robinovi Zdeny Frýbové, ale byl to spíš smutný zážitek...
Je pro mě těžké tuhle knížečku komentovat. Vyvolala ve mně úplně jiný dojem, než na jaký jsem byla připravená. Jistě, čekala jsem, že každá věta bude tak dokonale vyměřená a vyvážená, že lépe napsat by ji nešlo — je to přece Karel Čapek. Že si díky autorovi všimnu věcí, které mi dřív unikly; že se zamyslím; a že se zasměji. A to všechno se i stalo. Navíc mě potěšil jeho pitoreskní popis bernardýna a upoutalo mě, že si všímá souvislosti mezi chovatelstvím a eugenikou. Což sice ve 20. letech nebylo nic zvláštního, ale přece jenom Karel Čapek není ten typ autora, u kterého bych to čekala. Takže bravo.
Ale zároveň jsem hrozně zmatená... Proč mi nikdo nikdy neřekl, že autor „Dášeňky“ topil štěňata? (Kdežto od topení koťat své spoluobčany zrazoval.) Nebo že nechal svým psům kupírovat ocasy — čili mrzačit je, aby vypadali draze —, načež svoji útlocitnost vyjádřil tím, že odešel, jelikož „se na to nemohl dívat“? A to všechno dělal tentýž člověk, který holýma rukama vyrval z kočičí tlamy myš, poněvadž pištěla úzkostí, a který krmil hladové kočičí tuláky. Jestli z mojí zmatenosti vyvěrá nějaký závěr, pak asi ten, že etiku druhých lidí bychom neměli soudit příliš příkře a zbrkle, protože i ti nejušlechtilejší (třeba K.Č.) občas dělají hrozné věci — nebo věci, které nezapadají do systému jejich hodnot.
Jsem vděčná za vzpomínkový doslov Olgy Scheinpflugové (který v mém vydání z r. 1978 chybí a dohledávala jsem si ho ve vydání z r. 2004), protože na vztah „Karel Čapek a zvířátka“ nabídl pohled dalšíma očima. Bez něj bych asi byla ještě zmatenější. Díky Olze nakonec v mojí představivosti převážil obraz Karla Čapka, jak v zakrvácené ruce drží zachráněnou myš.
Karel Čapek jako vždy vtipný, trefný, laskavý a často až neuvěřitelně aktuální:
"Chováte svého vlčáka v domácnosti....a vezmete ho na pět minut na řemínek ven, aby se vyvenčil, a myslíte, že ho máte rádi. ...Nenapadne vás chovat si jako domácí zvíře antilopu nebo divokého osla, protože jim nemůžet dát dost pohybu, ale u psů na to nemyslíte. Rád bych vám to připomněl."
Jen o těch kočkách tam toho moc nebylo:-).
Milá a vtipná kniha, zejména první kapitoly velice doporučuji. Potom je zde zařazena Dášenka, kterou jsem už znala, a dále několik méně záživných textů, na závěr zase několik báječných, kde jsem se smála nahlas. Přikládám ukázku vtipnou. V knize jsem s chutí našla i nějakou tu poezii, jakož i úvahy přehluboké - tak přikládám dvě ukázky těch druhů.
- Co se toho hlídání týče, je to zcela správné: Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti. Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka; neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl.
- Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět. Nemysli si však, že se o tebe starám. Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.
- Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.
Úžasná audio verze s Václavem Voskou. Jako chovatelskou příručku určitě nedoporučuju (topení štěňat, bezuzdné množení koček), ale jako vystižení podstaty psí i kočičí osobnosti (i lidské samozřejmě, to by nebyl Čapek, aby tam nevpašoval nějaký humanistický závěr) znamenité.
Tak nějak nevím, kdysi jsem jí kousek četla, a nyní jsem se k ní vrátila a nebavila mě. Tedy spíš, jak co. Přečteno, ale asi už se k ní nevrátím, i když nikdy neříkej nikdy. Ale bonusem je krásný jazyk
Moudrost, humor, láska ke zvířatům a znalost jejich vlastností - to vše nalezneme v této milé knížce. V dnešní těžké době je to příjemné rozptýlení.
Jedna z nejpovedenějších Čapkových knih. Trochu mě mrzelo, že je její součástí Dášeňka, protože tu znám skoro nazpaměť, ale nakonec jsem si ji znovu přečetla a znovu to bylo příjemné čtení. Často si při čtení Čapkových knih říkám, že není možné, že žil už před 100 lety, protože píše "současným" stylem a umí zaujmout čtenáře dnešní doby. Je to opravdu nesmrtelný PAN SPISOVATEL.
Mám strašně ráda knihy od Karla Čapka a byť nejsem milovnice zvířat, tak se mi tato kniha líbila. Autor velice hezky vykreslil mazlíčky a jejich majitele a jejich spolubydlení.
Velmi lidské vyprávění o domácích mazlíčcích. Taková osobnost jako Karel Čapek nám dnes chybí - lidská, inteligentní a zasluhující si respekt.
Do knížky jsou zařazeny texty ze souborného vydání díla Karla Čapka (Spisy XII, Československý spisovatel, 1983), dále z publikace Pudlenka (Albatros, 1970), a fejeton Člověk a pes (vydáno v souboru O lidech, Československý spisovatel, 1960). Knížka je doplněna čtivým dovětkem paní Olgy Scheinpflugové O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách. Pěkné jsou i kresby bratří Čapků, roztomilé jsou černobílé fotografie pana Karla Čapka, které knihu doplňují. Ty učarovaly mému synkovi.
Jako kočkomil jsem ale vlastně byla docela zklamaná. Chtěla jsem dětem přečíst před spaním o Pudlence a přitom bylo v knize více textu o psech, o psích rasách, o chovu (a rozmnožování) psů. O Pudlence toho napsala víc paní Scheinpflugová v dovětku.
Pro ilustraci, když už jsme se konečně dočetli ke kočkám, přikládám první větu ze stati Mateřství Kočka, str. 65:
"Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá; žádný kout jí není dost měkký a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat."
Obdivuji pana Karla Čapka, jeho vizionářství, jeho nádhernou češtinu, bezpochyby miloval psy i kočky, ale knížku Pudlenka aneb měl jsem psa a kočku, si v knihovničce nenechám.
Autorovy další knížky
1948 | Bílá nemoc |
2004 | R.U.R. |
2017 | Válka s Mloky |
2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
2004 | Matka |
U nás doma bylo vždycky nějaké zvíře, často i více zvířat, většinou to byli nalezenci, ale měli jsme je od štěňat a koťat, tak mě úplně děsí, že byly doby, kdy se zvířata topila, ale tak to bohužel bylo, že žádná kastrace tenkrát nebyla, pamatuji si to. Dášeňku jsem měla ráda, ale Pudlenku jsem asi nikdy nečetla a líbí se mi.