Memento
Radek John
Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoli jako příběh "o nich", ale jako "jejich" příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, pro něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají po šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření.... celý text
Přidat komentář
Silný realistický příběh o tom, kam až to může dojít, když se zkombinuje nešťastná mladistvá láska a první experimentování s drogami. Velmi mi to připomínalo film Requiem for a dream. Oboje bych prosadil na základní škole jako povinné čtivo/film - to by ty študenty odnaučilo začínat si něco s drogama!
Už po několika stránkách je vcelku zřejmé, jak se bude děj vyvíjet. Jediné co není až do konce jeasné je, jak dopadne hlavní postava - zda to přežije, či nikoliv. Víc nebudu prozrazovat a teď si jdu najít nějakou lehkou oddechovou knížku, abych neměl tak děsivé sny.
Četla jsem hodně knih o drogách, ale tahle mě zaujala nejvíc. Předčila dokonce i známé My děti ze stanice Zoo.
Další silná kniha z prostředí drog, závislosti a s tím související beznaděje. Silné emoce při čtení mísící se s naprostým zhnusením...
Čteno hned po stanici ZOO, takže okamžitý dojem byl slabší. Ale s ohlédnutím - super. Hlavně je to člověku bližší prostředím. Prostě mazec. A stejně....ti lidé jsou nepoučitelní!!!
Memento jsem četla několikrát. Nejprve v dětství sama, později pro zopakování, a nakonec kvůli maturitní četbě. A pokaždý mě bavil příběh.
Kniha mě úplně nepohltila. Zřejmě to bylo zaviněno neustálou potřebou správně se zorientovat, nutností být v pozoru, co se týče střídání přítomnosti s minulostí, první osoby s třetí apod.
Jako vlastní hlavní myšlenku knihy vnímám to, že zbavit se fyzické a duševní závislosti není vůbec snadné, ale vymanit se z drogového světa při pomyšlení na zoufalé prognózy do běžného života, nulový smysl bytí, absenci jakýchkoli zájmů, je možná ještě těžší. Dílo poukazuje na to, že drogově závislí si neumí vůbec představit, co by v životě jinak dělali.
Přečetl jsem si ji nejprve ve slovenštině a nyní i česky. Nevím, která verze je lepší. Asi obě. Prostě dobrá kniha.
Tuhle knihu jsem četl ještě na střední škole a tehdy mi dala spoustu podnětů k přemýšlení. Teď jsem ji četl asi po 10 letech a má stále stejné kvality jako kdysi. Sonda do života drogově závislé mládeže a jejich životních cest je velice zajímavá.
Kniha plná odstrašujících příkladů, proč se drogám radši hodně velkým obloukem vyhnout. Mě to šokovalo, natož co lidi někde v 80.letech.. Jak bylo a je snadné se k něčemu takovému dostat a jak těžké a dlouhé je se z něčeho takového vyhrabat.. Většina lidí se z toho nevyhrabalo už nikdy, jak jsem viděla.. A obdivuju ty, co to dokázali a na drogu už nesáhli.. Ovšem lepší je obdivovat ty, co odolali a ani nevyzkoušeli. Dětem kolem 15ti bych doporučila přečíst povinně. Hned vás nějaké chutě přejdou. :)
Lady F: táto kniha mi skôr príde ako opis alebo svedectvo niekoho života. nevnímala som to ako román, možno preto sa mi až taká nudná nejaví.
Před pár lety jsem "ujížděla" na knihách s drogovou tématikou a Memento byla jednou z mých nejoblíbenějších. Četla jsem ji minimálně 3x a ráda bych se k ní někdy ještě vrátila.
Velice zajímavě napsaná kniha o tom, jak je lehké spadnout do drogové závislosti a především o těžké cestě zpět do "normálního života". Jedna z velice povedených knih od Radka Johna!
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny česká literatura dospívání reportéři, reportérky, zpravodajové rozhlasové zpracování feťáci, narkomani krádeže a loupežeAutorovy další knížky
2008 | Memento |
1990 | Džínový svět |
1990 | Jak jsem viděl Ameriku |
1995 | Drogy! |
1984 | Začátek letopočtu |
Četl jsem v návaznosti na My děti ze stanice zoo abych mohl porovnat obě díla. Příliš mi nesedl Johnův styl psaní. Neustálé skákání z retrospektivy do reality mi činil nesmírný problém. Mnohdy se mi dokonce zdálo, že se v jednotlivých přechodech doslova ztrácím. Troufl bych si říct, že kniha je o něco drastičtější než světoznáma My děti ze stanice zoo, ale není tak zábavná. viz. matka co dává vlastnímu dítěti pervitin... Je jasné, že v té době splnila svůj účel. Pokud vás od drog neodradila Felcherinová, zkuste Johna a stoprocetně se mu to povede...
Pokud někoho baví knihy s drogovou tématikou, doporučuji Milion malých střípků..to je teprve síla