Memento
Radek John
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31860/bmid_memento-X0u-31860.jpg
4
3741
3741
Slovenské vydání. Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoli jako příběh "o nich", ale jako "jejich" příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, po něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četla již v době, kdy vyšla. Tehdy naprosto nebyla k sehnání, svou tématikou byla v naší literární produkci opravdu zjevením. Tehdy mě děj skutečně zasáhl.
Právě jsem tuto knihu dočetla, během dvou dní a to jen proto, že jsem musela do práce =)
Příběh mě naprosto pohltil právě kvůli tomu, že jsem se s Míšou dokázala ve spoustě věcech ztotožnit. (přísný otec, "kamarádi" a spousta hulení. Je to taky droga, jako vše, bez čeho člověk nedokáže normálně. tj. s klidnou hlavou žít. Denně čekat jen na to, až se zavřu, zapomenu na všechny "problémy" a budu si užívat tu lehkost. Člověk si ani neuvědomí, že strávil léto, zavřený v pokoji) Donutilo mě to tedy přemýšlet nad tím, v čem je tedy mezi námi rozdíl?? Kde nastal ten zlom?? Proč já jsem šťastná, že venku svítí sluníčko a už si na ty dny strávené sezením v pokoji s jointem v ruce ani nevzpomenu?? Myslím, že je to tím, že většina lidí neumějí žít. Neví za čím jít, z čeho se radovat. Neumějí to předat svým dětem. A pak se objeví přesně tohle - zážitky zadarmo. A i za cenu toho, že to člověka zničí, nemá se pak k čemu vracet, protože do té doby vlastně nežil. Zakazovat někomu "radost" z drogy, ale nenabídnout jinou radost?? On byl ještě dítě, chtěli ho chránit a chtěli mu brát to jediné, na co se vzmohl a nic víc. Jen mu to vzít. Myslím, že za tím stojí ta výchova - vojna a výprask. Žádná podpora a motivace. Zamindrákované děti, kteří už dětmi být nechtějí, ale přitom vůbec neví jak žít. Myslím, že to je ten rozdíl. Když člověk pozná to hezké, to z nás dělá lidi. Špatné zážitky jsou k ničemu. V mém životě to přišlo více méně náhodou a dá se mluvit o velikém štěstí, změna prostředí, nečekané radosti, cíle a touhy. Kdyby každého z nás zavřeli mezi 4ři stěny, zbláznili bychom se. On se zavřel sám do sebe. Myslím, že se tak cítíl každý z nás, každý si prožil deprese.
Člověk by si měl ze všeho vzít nějaké ponaučení. Přemýšlela jsem nad tím důkladně a snažila se rozebrat každý detail a hledat ty chyby. Myslím, že to ale není tak o samotné droze, jako o člověku, o jeho životě, z toho bychom se měli poučit. Nelze říct - zkusíš to a umřeš. Jde o podněty k životu. Mám super práci. Mám cíle, nebudu dávat peníze na drogu, když si vydělám na dovču, foťák, noťas, auto a budu šťastnější než si na něčem fičet. Ale to jsou věci, na které se příjde až časem. S drogou začínají lidé většinou nespokojení, nešťastní. Přece, když je mi dobře, nemá zapotřebí hledat náhražku, takže pro mě je závěrem chyba především ve výchově. Nejde o to vychovávat děti poslušné, ale především šťastné !! Naučit je se radovat, cítít, chtít =)
Kniha se mi líbila. Ikdyž líbila je u tohohle díla trochu nemístné. Prostě mě to donutilo se nad tímhle víc zamyslet. Nikdy jsem knihu s takového prostředí nečetla. Ale tuhle jsem přečetla jedním dechcem.
Docela mne překvapilo, jak se všude píše že po čase se stává droga jediným smyslem pro život. Nevím, možná je to u někoho pravda, ale já sama sem byla na drogách, konkrétně na kokainu, závislá. V 16 sem potkala Rosťu, klasika, on "bouřlivák" který ujížděl na všem, já doposud slušné děvče. Zamilovali sme se do sebe, začali spolu chodit, utekli sme z domova, bydleli v opuštěném bytu v schátralém domě a začli fetovat. I přes to že sme na tom byli oba závislí, hlavním smyslem toho života byl pro oba, ten druhý. Oba sme se po sléze dokázali vzdát drog, jít do léčebny a závislost v sobě potlačit. Ale ani jeden sme se nedokázali vzdát toho druhého. Proto si myslím, že i pro drogově závislého člověka, je přeci jenom jiný, silnější, smysl života než droga. Ale samozřejmě závisí na konkrétní situaci.
S porovnáním ,,My děti te stanice ZOO'' se Memento nedá srovnat.Děti jsou rozhodně lepší.U Mementa jsem se i nudila a občas jsem se ani nebyla schopna zorientovat.Avšak přiznávám, že mě kniha ''přemluvila'' nikdy neukusit toto peklo..I když bych to samozřejmě nikdy neudělala, takhle si ničit život...
Nemá smysl porovnávat tuto knihu s "My děti ze stanice ZOO", je to trochu jiný šálek čaje.
Kniha má skvělý příběh, který mi opět do hlavy vtisknul, že nikdy drogu neokusím. Bylo mi špatně při čtení některých pasáží, bylo mi do breku a měla jsem z této knihy divný pocit, neustále se mi vtírala do myšlenek!
Kniha, která se dobře čte, tedy alespoň začátek. Pak neustále vrácení se k tomu jak získat dávku atp už bylo zbytečné nastavování kaše. Další knihu o drogách si už nepřečtu, měl jsem toho divný pocit.
Nejdřív jsem si nemohla zvyknout na styl psaní Radka Johna, ale po pár stránkách jsem byla plně vtáhnuta do děje.
Četla jsem tuto knihu po My děti ze stanice Zoo, takže mne možná proto ani tak moc neohromila, protože do předchozí knihy jsem se dokázala lépe vžít.
Kniha má odrazovat od braní drog, mě se zdál však pravý opak. Od "Dětí se stanice ZOO" se mi líbilo, že to bylo o českých drogově závislých lidí, tedy o prvních vařičích pervitinu a hlavně to, že se tenhle příběh odehrává i v současnosti. Dočetla jsem se totiž, že Radkovi Johnovi píší i teď narkomani, kteří prožívají úplně stejný příběh.
Skvělá kniha, ovšem pro mě trošku pohádka. Milion malých střípků mám prostě raději.
Knížka je to pěkná, ale je to spíš taková pohádka o červené karkulce...ponaučení - nechoďte holčičky samy do lesa, sežere vás vlk...jinými slovy: "bububu drogy jsou smrt a nic víc". Já to neobhajuju, ale spousta lidí může nabýt dojmu, že tohle z lidí udělají drogy. Já mám na to jiný názor. Takhle dopadnou jenom slaboši a chudáci, protože jenom takoví lidi se můžou opravdu stát závislýma (na čemkoliv) v takové míře. Co může mít v hlavě kluk, kterej si do zhnisaný žíly cpe to svinstvo. To přece nemůžou být normální lidi. Oni prostě nepřemýšlí co bude za rok za dva za deset let. Nejsou toho totiž schopni. Stejný typ lidí nechá udusit vlastní dítě (kojence)zvratkama zatímco si vedle chlastá s kamarády.Stejně jako někdo je příležitostný kuřák a kouří celý život 2 cigarety denně a někdo je magor a hulí 3 krabky. Nikoho neobhajuju, ale taky se nikoho nezastávám. Ti lidi, kteří do toho spadnou si za to více-méně můžou sami. Kdyby nesáhli po droze, ale po alkoholu, tak by se z nich pravděpodobně stali alkoholici.
Radku, ale memento je to pěkné. Doporučuji zavést jako povinnou četbu na základních školách.
Přečetla jsem ji za den. Drogová problematika mě zajímá a už jen díky této knížce bych drogy nikdy nezkusila. Dokonalé. Retrospektivní vyprávění mi vůbec nevadilo.
kdybych si měl troufnout porovnat s Dětmi ze stanice ZOO, musím na hodnocení šetřit, protože i když je to povedená kniha, kterou si John tak trošku rozhněval kamarády, kteří mu vypovídali své osudy, za hlounkou Dětí zaostává.. v kategorii Československá předrevoluční práce na téma drogy by to ale bylo určitě na Oskara(!)
Když jsem knížku dočetla, měla jsem hodně o čem přemýšlet. Dokonale se zde ukazuje, jak člověk s drogami totálně propásne život. Vlastně u narkoman už se ani nedá mluvit o životě. Knížka je velmi realistická a myslím že stojí za to si ji přečíst. Je velmi poučná a i když se o feťácích mluví všude docela často a vím, že kolem nás jsou a budou, nikdy jsem si vlastně pořádně neuvědomila, že oni vlastně nemají jiné zájmy a nedokážou mluvit o ničem jiném, než o droze. Což je velmi smutné...
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny dospívání rozhlasové zpracování feťáci, narkomani krádeže a loupeže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Memento |
| 1990 |  Džínový svět |
| 1990 | Jak jsem viděl Ameriku |
| 1995 | Drogy! |
| 1984 | Začátek letopočtu |
Tato kniha se mi líbila... Dala bych ji jako povinou četbu!