Město v slzách
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78742/mesto-v-slzach-78742.jpg
4
68
68
Básně J. Seiferta, které vznikaly kolem roku 1920. Doslov - František Hrubín (z prosince 1959).
Přidat komentář
To byl ještě Seifert mladý a radikální. Verše měly změnit svět ale nezměnily. Wolker mu vyčítal (jakož i Nezvalovi a Bieblovi), že ve svých básních koketuje s Bohem, namísto aby použil opravdu revolučního slovníku. Co naplat, roku 1929 Seifert KSČ DEFINITIVNĚ opustil. Ale to již byl radikál Wolker dávno po smrti.
Jaroslav Seifert se jako muž více než sedmdesátiletý vrátil k hodnocení svých mladistvých postojů a k rozporu mezi básnickými výzvami k revolučnímu násilí a jeho reálným výkonem. Porevoluční moc si prý nebere k ruce snílky, nýbrž knechty. Tímto slovem označil básník tvory neštítící se žádné špinavé práce, kterou "den druhý" vyžaduje, počínaje zabavováním majetku třídních nepřátel, jejich vystěhováním z domů a bytů, přesunem do táborů nucené práce a jiných internačních zařízení, případně do koncentráků, odkud je návrat nežádoucí, a konče obžalobami obětí, jejich usvědčením a uvězněním, střežením anebo popravou.
Čtěte jako dokument doby...
Tak jsem přečetla vydání z roku 1948 a zdá se, že tu byly možná dvě sbírky najednou - jednak Město v slzách a pak Samá láska. Kromě jiného je zajímavé sledovat také, jak se změnil pravopis. Já moc na poezii nejsem, ale Seifert má pro mne jistě lepší verše než toto. Tady pro mne byla čtenářsky nejpříjemnější Balada, i když je to příběh nemilý, a pak také Námořník, ten se zkrátka uměl ze života radovat.
Nejsem vášnivý čtenář poezie, ale tyhle básně se mi vcelku líbily. Přiblížilo mi to tehdejší dobu, bídu a touhu lidí po změně.
Miluji hry se slovy a neobvyklá slovní spojení. Ta se objevila v knížce hojně:
město = "hranatý obraz utrpení"
dav = "vodopád lidských těl, moře rozlité po prostoře, sto tisíc hlav, dvě stě tisíc rukou, víno šumící v ulice pohárů"
"Kdybychom chtěli a plivli na slunce, zhasne."
děti = housle, doktor = houslař, "každý jinak hrál" "doktor klepal na žebra a hrál"
Sice se jako u Nezvalovy Písně míru objevují motivy revoluce a komunistické postoje, které byly zneužity, ale oproti němu si Seifert v této sbírce zachovává zajímavý výběr jazykových prostředků, takže dílo nepůsobí jako propagandistický odpad. Nejvíce se mi líbila báseň hříšné město.
"Sláva, sláva na výsostech bohu a na zemi lidem revoluce." V básních se zajímavě mísí vliv náboženství a komunistických myšlenek, obé znásobené radikalismem mládí a nevyzrálostí autora. "... však já jsem moudrý chudý: já totiž zvídám v drahách hvězd a věřím v Komunistický manifest, věřím, že přijde jednou den, kdy i já budu spokojen, věřím, že i já budu jednou pánem a vysoko, vysoko, vysoko nad Prahou poletím aeroplánem." Objevují se ale i velmi pěkné nadčasové momenty prokazující básníkovo nadání. "To se tak stává i u lidí; ve víru dne a v každodenním hluku děláme, jako že se ani neznáme, ale když někdo z nás druhého v rakvi uvidí, pozná, že ho měl vlastně rád a že se měl na něj v životě aspoň trochu pousmát, když už mu nepodal ruku."
HŘÍŠNÉ MĚSTO
Město fabrikantů, boháčů a surových boxerů,
město vynálezců a inženýrů,
město generálů, obchodníků a vlasteneckých básníků
černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru
a bůh zuřil:
stokrát již slíbil pomstu městu tomu,
déšť síry, oheň s burácením hromů,
a stokrát odpustil,
neboť vždy vzpomněl si, že jednou slíbil,
že pro dva spravedlivé nezahubí města svého,
a nedodržet slovo bylo těžko bohu:
dva milenci šli totiž jarním sadem,
zhluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.
Město v slzách, není pro mne slabší Seifertovou sbírkou a dle mne je neprávem shozeno do modrých čísel. Ona už to není čistá milostná a životní, v podstatě nezávadná lyrika, ale lze zde cosi vyčíst o autorově politickém a sociálním smýšlení, které nemusí být v dnešní době zrovinka v kurzu.
má nejoblíbenější : Modlitba na chodníku
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Dvacetiletý Seifert ve své prvotině z roku 1921 projevuje všechny rysy naivismu. Sbírka obsahuje typická témata proletářské poezie, kterou lze u Devětsilu čekat. Seifert to ale navíc podává velmi přístupným a naivním stylem. Snad proto, že mu bylo dvacet, snad pro radikálnost mládí. Řada básní agitačně oslavuje revoluci, Sovětský svaz, komunismus. Je jasné, že v roce 1921 to znamenalo něco jiného než dnes, ale u Seiferta se člověk nemůže zbavit dojmu, že ve Městě v slzách nebyl úplně dozrálý. Je tak otázkou, do jaké míry mu lze věřit rýmy o podpoře rolníků a jejich těžké polní práci, když pravděpodobně do té doby nevytáhl paty z dělnického Žižkova, ve kterém se narodil a žil. Stejně tak jsou z tohoto pohledu podezřelé - dobově obvyklé - kritické rýmy na město coby špatné místo k životu, alespoň tedy do komunistické revoluce... Naopak nejlepší se jeví báseň o lidech na pavlačích, což je téma, které by z Žižkova znát mohl a tak ho mohl autenticky zbásnit.