Krvavá lázeň

30.07.2018

Neodpustila jsem si srovnání s Egypťanem S., ten je mnohem lepší. Mikaelovo vyprávění je pro mě průměrné, každopádně přečteno a už mám rozečtený i druhý díl. Jsem zvědavá na islámské země a její zajímavosti. Uvidíme jak si s Antim povede a jaká další dobrodružství na ně čekají.
Waltariho smysl pro humor je něco výjimečného.

16.02.2018

Já, Michael Karvajalka, vyprávěl jsem příběh svého mládí mistru Waltarimu, který se narodil stejně jako já z finské matky, a proto nejlíp může rozumět tesknotě mojí duše.
Vyprávěl jsem mu o dětství ve velkém a krásném městě Turku, kde mi dobří otcové církevní pomohli od majetku, který je příčinou všech starostí, a oni vzali to těžké břímě laskavě na svá bedra.
Vyprávěl jsem o krvavé lázni, kterou připravil dobrý král Kristián na stockholmském náměstí pro švédské pány, a také o strašné přísaze, kterou jsem vyslovil nad mrtvým tělem mé ženy Barbary, a která se tak hrozně naplnila při vyplenění Věčného města, léta Páně 1527, takže jsem z toho žádnou radost neměl.
Smutek ze vzpomínek na vraždění, drancování a bezbožnosti mi svazoval ústa a jazyk, a nemohl jsem dál vyprávět, ale mistr Mika pobízel mě vlídně, a říkal, že to dozajista nebyla moje vina, a tak jsem se uklidnil a vzpomněl si na všechny podrobnosti.
Na německé sedláky, kterým jsem pomáhal vytvořit nové království boží, kde statky pozemské měly patřit všem a všichni lidé rovni před tváří boží. Můj přítel Antti, který je velký omezenec a hlupák, mi dobře radil, abych to nedělal, ale já mu nevěřil a vzniklo nám kvůli tomu mnoho škod a protivenství, protože sedláci si chtěli podržet svoje bídné chatrče a dobytek a úrodu, a království boží jim k ničemu nebylo.
Poslouchali jako hloupé ovce proroky a kazatele nového řádu, až sami nakonec neměli nic, jejich ženy a děti byly mrtvé, domy spáleny, dobytek uloupen a oni se radovali, když vyvázli holým životem, ale příliš mnoho jich padlo u města Leipheimu, Weinsbergu, Frankenhausenu, pro větší slávu boží.
Když jsem se pak setkal s dobrým doktorem Lutherem, mluvil jsem k němu zlými slovy a krutými výčitkami, protože Německo bylo plné bídy a mrtvol pro jeho učení. A on se na mě rozzlobil a udeřil mě silně rukou do tváře. A já jsem křičel na něj a ve mě křičelo zoufalství tisíců chudáků,
“Jen si mě bijte, protože to nic neznamená. Inkoust na vašich prstech, to už je krev nevinných lidí, a z každého písmene ve vašem spisku kape krev nevinných smíchaná s krví viníků. Jen si získejte na svou stranu knížata, doktore Luthere, tloustněte si v klidu a míru a nadělejte z nich nejvyšší biskupy jejich zemí a říší, jak jste sliboval, aby vykládali vaše evangelium lépe a vám mileji než hloupí a nevzdělaní sedláci. Jistě vyhrajete, uplatíte-li pány majetkem a statky svaté církve a postavíte-li kolem svého evangelia ještě mohutnější a strmější hradby, aby evangelium už nebylo svobodným božím světlem na zemi, ale uzavřelo se do vašich hradeb a zdí, aby neohrožovalo starý pořádek. Budete určitě spokojen, když vaše poselství bude veřejně čteno ve všech německých kostelích a i katoličtí páni, kteří vás dříve nenáviděli víc než samotného ďábla, budou teď s vaším jménem na rtech pobíjet své poddané jako dobytek bez duše. Před Bohem však tímto činem ublížíte své duši.”
Tak takový je příběh mého mládí.

01.10.2017

Náboženské války v Německu, všichni proti všem, doba vymknutá z kloubů. Sem tam do toho mor nebo náboženský fanatik. Doba, kdy těžko bylo žít a přežít. Trudné čtení, nikoliv však zbytečné.

10.08.2017

Líbí se mi (byť trochu nepřesná) definice pikareskního románu, kterou jsem objevil na LangSoft.cz: "Pikareskní je román, kde je hlavní hrdina tak trochu darebák." Takže si začínám zvykat... Léta jsem se pral se všemi těmi Reynevany, Martiny ze Stvolna, Petry Kukani da Cucan, prostě s podobnými imr vére iritujícími individui - jenže ejhle! Právě oni jsou tou základní ingrediencí tohoto typu románu - protipólu "pravého" rytířského románu - který se datuje už někdy tak zhruba od Cervantesova Dona Quijota. A tak tam tedy musí být, a musí v jednom kuse otravovat, štvát a překážet - protože bez nich by to prostě nešlo, ať si o tom myslí kdo chce co chce.

Já ale to báječné slovo "pikareskní" zaznamenal až nedávno, v souvislosti s Neffovou ságou o Petrovi z Kukaně, když jsem se jej zoufale snažil nějak katalogizovat, abych přišel na kloub tomu, co že je to vlastně za týpka... Dalším takovým výživným exemplářem páně Vladimíra Neffa je pan Epík ze Srpna.

Nuž a Waltariho Krvavá lázeň je rovněž tímto typem románu, v hlavní roli tentokráte s nesnesitelným finským vzdělaným blbounem Mikaelem Karvajalkou. Ovšem teď už jsem byl poučen a na jeho pikaresknost jakž takž připraven, protože jsem zhruba věděl o co půjde. Sedm set stran s takovýmto hrdinou je ale i přesto dostatečná zkouška čtenářových nervů... S Waltariho osobitým humorem se to utáhnout dá, ovšem do jiskřivosti humoru Neffova má na míle daleko.

Ještě jednou vlastností se ovšem podobné romány vyznačují - jsou depresivní. Především tím, že výše zmínění virtuózní spisovatelé skutečně virtuózně, a do často velmi nechutných detailů, popisují středověk. V tom si mohou Sapkowski, Neff i Waltari podat ruku (nejsem si jen jist, jestli by ji podali o poznání ploššímu Vondruškovi).

Takže - obrňte se trpělivostí, shovívavostí k hlavnímu hrdinovi, čtěte raději s prázdným žaludkem než s plným... a nějaká ta antidepresiva na nočním stolku, pro sichr, taky neuškodí. O prášcích na spaní nemluvě.

16.03.2017

Krvavá lázeň je z informačního hlediska neuvěřitelně komplexní kniha, lepší, než tisíc učitelů dějepisu a filozofie :) Druhý díl epického příběhu Mikaela, Šťastná hvězda, mě však svými meditativními úvahami a jiným pohledem na islám oslovila ještě víc.

01.03.2017

Poměrně rozsáhlý historický román o putování dvou finských mladíků Evropou 16. století, při kterém potkají většinu známých osobností té doby a zúčastní se mnoha slavných dějinných událostí. Nechybí dlouhé popisy všemožných středověkých hrůz, které jsou v dnešní době už celkem klišé. Četli jste snad nějaký historický román ze středověku, kde by nevystupovala inkvizice? Co mi však přišlo zajímavé a i na dnešní dobu originální bylo, že Waltari se dívá na všechny tragédie s jistou nadsázkou. Román je z jistého úhlu pohledu vlastně groteska.

28.01.2017

Jak už psali někteří přede mnou, je to opravdu hodně obšírně napsané, někdy možná až moc podrobné v detailním líčení historických událostí a poměrů, jazyk je poměrně nezvyklý...jenže přes to všechno jsem jednoduše nedokázal přestat číst. Na tu Mikaelovu ukecanost si zkrátka brzo zvyknete a potřebujete vědět, co bude dál. A k tomu si ještě doplníte pár mezer z dějin.

28.01.2017

Pro mě Krvavá lázeň představuje první setkání s Mikou Waltarim. Stal jsem se navždy poutníkem. Mikael a jeho přítel Antti mě vzali na dlouhou cestu.

24.10.2016

Waltari v tomto románe podal svoj pohľad na svet 16. storočia. Vzal si na paškál vládcov, cirkev, ale nič nedaroval ani chudobným. Aj vtedy boli ľudia chamtiví, závistliví, zlomyseľní, brutálni, verní, priateľskí, milujúci. Nešetril pri tom ironickým nadhľadom a vsadením príbehu do konkrétnych historických udalostí, vytvoril pútavý román, ktorý má veru aj súčasnému čitateľovi veľa čo povedať. Obrazne vzaté, nastavil ľuďom zrkadlo, aby im ukázal, akí v skutočnosti sú, pretože storočie sa výrazne posunulo, no ľudia sa vo svojej podstate nezmenili. Určite odporúčam prečítať.

21.01.2016

Trochu zdlouhavé čtení, některé kapitoly byly zbytečně rozvláčněné, až moc popisu různých válek a víry, člověk se v tom pomalu začal ztrácet :-) Každopádně nelituji přečtení, ale druhý díl dám určitě nejdříve za půl roku.

10.01.2016

Pro mne možná nejlepší kniha co jsem kdy četl, Waltariho popis vyplenění Říma je opravdu hrůzunahánějící

28.09.2015

Pro mě osobně se Mikael Sinuhetovi zdaleka nevyrovnal. Nepopírám, že je to částečně způsobeno mou oblibou Egypta a tedy i zajímavostí obsahu. Avšak Sinuheta jsem měla i jako postavu radši.
U Mikaela mě často mrzely poznámky na Anttiho a jeho "hloupost", nijak zvlášť hloupý mi nepřišel. Čtení dlouhých románů mi nevadí, přesto bych ocenila některé části kratší, bez tlachání.
Nejvíc mne zaujala kniha pátá a šestá (Barbara, Hranice).

Přesto všechno musím uznat, že se mi líbí čerpání Miky Waltariho z historie. Osobně jsem si z knihy určitě něco odnesla a o některých postavách a událostech jsem si přečetla více.
Andělský hrad přibyl na seznam míst, které ráda uvidím živě.

Nebudu zřejmě objektivní, ale mám rád Waltariho a tato kniha se mi moc líbila. Zdlouhavost a obšírnost jeho psaní mi nevadí, spíše mne přitahuje.

06.07.2015

trochu zklamání až příliš rozvleklé

26.05.2015

Nejlepsi kniha od Waltariho. Sinuhet je mnohem slabsi.

19.04.2015

Naprosto brilantní podání jednoho člověka procházejícího dějinami Evropy 16. století. Při velmi velkém zjednoduššení lze popsat jako Forresta G. 16. století... :-)

15.10.2014

Můj "druhý první":) nejoblíbenější román od tohoto autora. Ano je to dlouhé, ale takové věci se nedají sfouknout na pár stran.

20.08.2014

Egypťan Sinuhet byl rozhodně lepší. Bylo to dlouhý a místy hodně únavné. Mikael mi zrovna moc sympatický nebyl, byl to takový namyšlený blbeček. Anttiho jsem ráda měla a taky mě štvalo jak o něm Mikael pořád říká jak slabounký má rozum, a přitom byl tisíckrát chytřejší:P.

V každé knize byly nové a nové postavy a další zamotané děje a bylo šílené se v tom pořád vyznat, nejpozorněji jsem četla asi knihu s tou jeho manželkou Barbarou, začátek byl nuda největší i to jeho studování. Některý věci byly hodně krutý, ale Waltari to vyprávěl tak nějak suše, že to nebylo ono. Prostě nic moc, mě omyjí, jestli budu muset číst i druhý díl, ale je fakt, že ke konci se to už číst dalo, ale tak nějak v uvozovkách, je to strašně dlouhý.

29.05.2014

Tohle je prostě moje srdcovka. Jako historik umění oceňuji skvělé líčení historických událostí, ale hlavní postava a její vývoj mě nikdy nepřestane udivovat. Jedním slovem skvělé.