Miláčik
Guy de Maupassant
Paříž 1885: Georgese Duroye, bývalého vojáka a toho času zaměstnance na dráze, trápí nedostatek peněz, chudoba a bezmoc. Vše se mění ze dne na den, když mu kamarád z vojny dohodí místo v novinách – z nýmanda se stane uznávaný novinář. Díky známým pozná Duroy, přezdívaný Miláček, pár zazobanců z místní smetánky a získá svou první milenku, paní de Marelle. Vzápětí se však žení z ryzího kalkulu – nebere si tu, kterou miluje, ale bohatou vdovu po kamarádovi. Se svatbou si zvolí i nové, vznešenější jméno, s postavením a penězi vzrostou i nároky. Satirický román má skvělou atmosféru, která nás vrací do doby, kdy se společenská smetánka vozila v drožkách a z venkovana se mohl stát lev salonů. Maupassant ve svém díle představuje sobeckého a sebestředného jedince, který touží po slávě, uznání, moci, penězích a úspěchu u žen. Miláček je nevyléčitelný sukničkář, prototyp průměrného člověka jdoucího přes mrtvoly.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1963 , Pravda , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Bel-Ami, 1885
více info...
Přidat komentář
Film mě nebavil a tak jsem po knize sáhla pouze kvůli výzvě. Kniha mě ale nad očekávání bavila. Možná to bylo tím, že hlavní postava byla záporná a čekala jsem, koho kde obelstí. Na druhou stranu nemůžu říct, že by mi byl sám Miláček vyloženě proti srsti, zkrátka věděl, co chce a šel si za tím a bylo mu jedno, jestli nemá třeba zrovna taky máslo na hlavě.
Máme tu príbeh o mužovi, čo zneužil dve ženy, s ktorými sa oženil, minimálne tri milenky, podviedol a oklamal nespočetné množstvo priateľov i nepriateľov a azda ani jediný cit v jeho živote nebol hlboký a pravdivý. Takto zdolal všetky prekážky a žil šťastne až do smrti....! Autor príjemným prirodzeným spôsobom (realizmus) opisuje spoločnosť konca 19.storočia na pozadí krehkých prírodných opisov. Každá jedna postava v knihe je skazená a hrabe len pre seba. A súhlasím s užívateľom patrik0816, všetci sa snažia nájsť chvíľkovú rozkoš počas svojho zúfalého úteku pred smrťou. Kniha nám zanecháva znepokojivú otázku: Sme takí aj my ?
Nevím, kdy jsem (jestli tedy vůbec), četl něco s tak odpornou hlavní postavou. Jako samozřejmě. Vrazi, lupiči, černokněžníci, podvodníci a jiní zloduši... Jenže všichni ti jsou společností buď úplně vyloučeni jako její nejšpinavější odpad a nebo svou zlou povahu (alespoň) nijak neskrývají.
Nejhorší totiž je, že Duroyovi vše naprosto přesně vychází a nenese za své chování vůbec žádné následky. Takhle to totiž (bohužel) často chodí i v reálném světe a bylo dost revoluční, že Guy de Maupassant někoho takového ukázal. Dokážu si totiž představit, jaké tohle dílo muselo vyvolat pobouření v době svého vzniku a Maupassant mě tímto provokováním tehdejší upjaté společnosti dost bavil. Zajímavé bylo také sledovat vývoj Duroye. Ze začátku měl k němu člověk sympatie, dokonce ještě i po svedení de Marell.
Ostatně jeho vědomý i podvědomý strach ze smrti a jeho vnitřní argumenty typu: Je nutné si užívat, dokud člověk není starý a dokud pomalu neuléhá do vlastního hrobu, můžete konfrontovat, ale taky byste asi měli uznat, že něco na nich bude. Potom to ale s užíváním si života už nemá nic společného a Duroy si své chování už ani nijak neomlouvá sám pro sebe a otevřeně přiznává, že mu jde hlavně o moc a prachy.
Za odvahu zaslouží velký respekt, bohužel -- a ačkoliv si uvědomuji, že to byl záměr --, Georges Duroy byl vážně takový prevít, že se mi zvyšoval po čtení pasáží tep tak o 20 úderů za minutu a knihu se mi skoro ani nechtělo dočíst. Beru čtení přece jen z velké části jako zábavu, tak pardón, ale prostě nemůžu hodnotit výše. Takže ponaučení na závěr: Nebuďte děcka takoví hajzlové jako Duroy!
A nejhorší je, že hajzl nebyl jen Duroy, ale i většina dalších postav. Slušná kritika společnosti. V době #metoo hodně nadčasová a skvělé je, že nešetří muže ani ženy.
Nahlédnout do francouzské společnosti pár set let zpátky bylo bezpochyby zajímavé. Všichni do jednoho byli prohnaní a prolhaní až do morku kostí a s žádným z nich jsem nesympatizovala. Možná to ani nebylo účelem knihy. Zkrátka mi byly všechny postavy protivné.
Miláček Duroy je tak křivý, že když spolkne hřebík, tak z něj vyleze vývrtka. Všivák jeden.
Milácka jsem našla v antikvariátu a pošlu ho dál přes nějakou nejbližší knihobudku. Jde o nadčasový příběh o egu a ješitnosti, který by sedl na spoustu reálných lidí kolem nás. Autor to popsal skvěle, hlavním hrdinou jsem na konci velmi opovrhovala.
Miláček mě, jako spoustu jiných žen, dost rozhodil. Než že by se mi z něj však podlamovala kolena, spíše jsem mrkala nad tou drzostí a hlavně nad tím, v co ona drzost nakonec vyústila. Duroy je postava, kterou nemůžete mít rádi a na rozdíl třeba od Vicomta de Valmont z Nebezpečných známostí jej nemůžete ani obdivovat. Má příliš mnoho špatných vlastností toho typu, který nechce nikdo z nás. Hlavně jeho nenasytnost a věčná nespokojenost, díky nimž se cítí tím ublíženější, čím více získává, z něj dělají tvora naprosto nesympatického. Přesto vás fascinuje dostatečně na to, abyste knihu dočetli až do konce. Chcete totiž vědět, jak to s ním dopadne. Ne, přesnější je říct, že chcete vidět, jak si konečně namlátí ústa, jak mu to někdo spočítá, jak se mu některá z jeho milenek krutě pomstí a vesmírná karma bude vyrovnána. Dočtete to, protože ho chcete vidět trpět.
Miláček Duroy však není one-man show. Zdatně mu sekundují i další postavy, obvykle pohlaví něžného, které se dočkají stejné propracovanosti jako on. Autor zvládl takřka nemožné a vystupuje do popředí mého čtenářského seznamu jako jeden z mála spisovatelů mužů, jejichž ženské hrdinky mi přijdou skutečné, procítěné a lidské. A to i přesto, že na ně nahlížíme jen zvnějšku a o jejich myšlenkách nevíme zhola nic. Kritika tehdejší společnosti (obzvláště pak střední vrstvy), politiky a jejích vazeb na média jako by vypadla ze současných událostí. Dílo je to ve všech ohledech stále aktuální a, byť vás vyloženě neunese a neokouzlí, rozhodně stojí za přečtení.
(Můj vnitřní Forsyte by řekl: "Jak francouzské!"
Můj vnitřní Vikomt de Valmont by řekl: "Tohle není fér!")
Knížku jsem četla kvůli maturitě. Některé pasáže mě bavily, ale spíše sem se do čtení musela nutit. Nebyl mi ani moc sympatický hlavní hrdina, však se mi líbil jeho progres celým příběhem.
Nadcasova kniha o tom, ze kdyz nekdo vyuzije vsechny sve schopnosti k tomu, aby prosadil to, co chce, v podstate mu nic nebrani dostat se az na vrchol. Milacek je schopny manipulator, ma stesti u zen a dokaze obratne prestupovat z jedne naruce do jine tak, aby z toho vzdy vytriskal maximum. Obdivuhodne, zavrzenihodne, misty sympaticke a kazdopadne navzdy aktualni... A navic dobre napsane.
Kniha se mi líbila, svým způsobem není ani moc vzdálená od nynější reality. V dnešní době ten, kdo je vychytralý a nebojí se, ten vyhrává. Co se týče čtení, místy jsem se musela vracet a zpětně se podívat, která z dam je která. Ale jinak se mi četlo velmi dobře. Ale že bych ji musela číst znovu, to ne :)
Pohodové čtení o vychytralém vojáčkovi, který pronikl na samý vrchol pařížské smetánky 19. století. Podruhé již zřejmě do ruky nevezmu, ale roky na knihu koukám v knihovničce a díky čtenářské výzvě se dostala konečně ke slovu :)
Ach Miláček... jedno z mých nejoblíbenějších děl od Maupassanta. Knihu jsem prvně četla před 15 lety při povinné četbě na střední škole a už tehdy mě zaujala. Chudý bývalý voják s obrovským štěstím, charismatem, svým chováním a svými taktikami se dostal až k nejvyšší smetánce, a to (ne)jen díky ženám. Příběh vás vtáhne do děje, vidíte najednou starou Paříž, drožky, dámy v róbách a nastrojené muže v cylindrech... ucítíte Paříž krásnou i tu hnusnou. Miláček se do slova stane jakým si alfa-samcem, který dostane všechno co chce, včetně jakékoliv ženy. V době kdy byl román napsán, to byl hit a ukázka společnosti. Kniha možná není pro každého, mladším čtenářům se líbit nemusí, ale já jsem milovník klasické literatury od romantismu až po naturalismus apod., takže za mě skvělá četba.
Úžasné dílo, které mě zaujalo od samého začátku. Knihu jsem rozhodně nečetla naposledy. A miláčka i přes jeho ne příliš dobrou povahu,jsem si zamilovala.
Vzhledem k tomu, že si umím vybírat knihy, ač zcela nechtěně, tak velmi tématicky - četla jsem Miláčka v době ukončování jedné mé známosti... Zpočátku jsem brala Duroye jako charismatického povaleče, pro kterého mají zkrátka ženy slabost a on pro ně také. Osud hlavního hrdiny se ale dá zasadit perfektně i do dnešní doby - přičichne k moci/penězům a vlivným ženám a začíná se stávat nenasytným ve všech životních sférách. Ke konci jsem ho nebrala jako charismatického povaleče, ale spíš jako jedovatého hada. Stalo se z něj de facto bezcharakterní zvíře, které chladnokrevně využívá všech kolem sebe pro vlastní dobro, ale slovo dobro je třeba brát s rezervou, protože s každým svým zkaženým činem se potápí hlouběji a hlouběji.
Bravurní knížka popisující co se stane se člověkem, když se dostane k moci a nemá pevný charakter.
Ano, až po přečtení komentářů níže jsem si vzpomněla na to slovo, které mi chybělo - nadčasovost díla :-)
Miláček se mi líbil.Patří to už ke klasice,ale postava Miláčka zapadá i do této doby.Dopručuji jsi přečíst.
Přečíst si Miláčka byl výborný nápad.
Byl jsem nemilosrdně vržen do víru této neuvěřitelně čtivé knihy. Zíral jsem nad neuvěřitelnou zkažeností Georgese Duroye. S hrůzou jsem si uvědomil, že spoustu podobně, byť ne až tak moc, zkažených lidí můžeme stále kolem sebe vidět víc než dost.
Na této knize mě štvaly dvě věci:
1) Georges Duroy
2) To, že na Databázi knih je možné dát jen
pět hvězd, což je pro Miláčka naprosto
nedůstojné, ale co se dá dělat...
Štítky knihy
láska 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura autobiografické prvky naturalismus rozhlasové zpracování společenské romány realismus (literatura)
Autorovy další knížky
1972 | Miláček |
1968 | Kulička |
2014 | Kulička (19 povídek) |
1990 | Neteře paní plukovníkové |
1967 | Mont-Oriol |
Kniha je lepší nežli film. Téma, jak se dělala kariéra dříve, tak se dělá i dnes. Stále se používají stejné prostředky.