Ministerstvo strachu
Graham Greene
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7880/bmid_ministerstvo-strachu-b7I-7880.jpg
4
146
146
Ač nebyl odsouzen, považuje Arthur Rowe sám sebe za vraha, protože nemohl snést utrpení své smrtelně nemocné manželky a urychlil její odchod ze života. Muž, který osaměle živoří ve válečném Londýně sužovaném nacistickým bombardováním, se náhodou zúčastní dobročinné slavnosti a za zvláštních okolností tu získá podivnou cenu — dort. V tu chvíli se nechtěně stává klíčovou postavou záhadné a nebezpečné špionážní hry, jejíž význam mu zprvu zcela uniká. Životem usmýkaný človíček neustále koketující se sebevraždou je najednou okolnostmi nucen bojovat nejen o svoji budoucnost. Podobně jako jiná díla Grahama Greena i román Ministerstvo strachu nabízí čtenáři napínavý příběh okořeněný řadou groteskních situací, jejichž pravá podstata se vyjevuje teprve postupně. Ještě dramatičtější než barvitý děj je ale psychologický vývoj hlavního hrdiny, jenž během překotného toku událostí přijímá břemeno svého osudu a doslova se znovu stává člověkem. Překlad polodetektivního a polopsychologického Greenova románu vyšel u nás poprvé v r. 1946 pod názvem Vláda strachu. 23-114-64... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1964 , Mladá frontaOriginální název:
The Ministry of Fear, 1943
více info...
Přidat komentář
"Čekal nečinně ještě půl hodiny. Pak vstal z postele a přistoupil k poličce s knihami, ale tam bylo málo, co slibovalo rozptýlení - jenom železná zásoba starých učených pánů. Tolstého 'V co věřím', Freudova 'Psychoanalýza všedního života', životopis Rudolfa Steinera. Odnesl si do postele knížku Tolstého, a když ji otevřel, našel na okraji slabé rýžky, kde si někdo něco zaškrtl tužkou a potom to vymazal. Je vždycky zajímavé dovědět se, co se jiné lidské bytosti zdálo tak pozoruhodné, a četl:
"Když si uvědomím všechno zlo, které jsem napáchal, vytrpěl a spatřil a které vyplývá z nepřátelství národů, je mi jasné, že příčina toho všeho tkví v onom obrovském podvodu, kterému se říká vlastenectví a láska k vlasti..."
Bylo něco vznešeného v tom slepě ničivém dogmatu, stejně jako bylo něco nízkého v pokusu vymazat, co si tam kdo zaškrtl tužkou. Když už někdo zastává nějaký názor, má jej zastávat otevřeně. Pohlédl na touž stránku o něco výše:
"Kristus mi ukázal, že páté osidlo, které mě olupuje o blažený život, je to, jak odtrhujeme svůj vlastní národ od jiných národů. Nemohu než tomu věřit, a tudíž jestliže snad v nestřeženém okamžiku pocítím nepřátelství k příslušníkovi jiného národa..."
Ale o tohle nejde, pomyslel si; necítil nepřátelství k žádnému jedinci za hranicemi své vlasti: jetstliže se chce toho všeho zase zúčastnit, pak ho pohání láska a ne záští. Pomyslel si: Jsem jako Johns jeden z malých lidí, nezajímám se o ideologie, jsem připoután k tomu rovinatému kraji v cambridgeském hrabství, k vápencovému lomu, k čáře vrb táhnoucí se přes jednotvárná pole, k tržnímu městu ... v myšlenkách tápal po tom závěsu ... tápal po tom závěsu ... kam si chodil skočit při sobotních tancovačkách. S pocitem úlevy se v myšlenkách vrátil k jednomu obličeji: tam našel odpočinek. Aha, pomyslel si, Tolstoj asi žil v nějaké malé zemi - ne v Rusku, které je spíše celý světadíl než země. A proč píše, že to nejhorší, co můžeme provést svému bližnímu, je zabít ho? Každý musí zemřít a každý se bojí smrti, ale když zabijeme člověka, uchráníme ho strachu před smrtí, který by jinak rok za rokem vzrůstal ... Člověk nemusí zabíjet z nenávisti: člověk může zabít proto, že miluje ... a zase se ho zmocnila ta stará závrať, jako by ho někdo udeřil do srdce."
Tuhle knížku jsem poprvé četl jako kluk – dodnes si pamatuju, že „dort z pravých vajec“, který v příběhu hraje zásadní roli, jsem si tehdy, coby dítě školou povinné, představoval jako cukrářský výrobek z vařených a oloupaných vajíček.
Greenův válečný román jsem četl pak ještě jednou v dospělosti, to už jsem VĚDĚL, že se do „vaječného“ dortu dávají vajíčka syrová – no a teď jsem si tuhle netradiční špionážní detektivku do třetice poslechl jako tříhodinovou rozhlasovou adaptaci. A zůstávám na pěti hvězdičkách.
Odsouzen nadosmrti k výčitkám svědomí. Hledá své místo zpět ve společnost v bombardovaném Londýně. Je lepší pamatovat si, nebo zapomenout?
Nesnesitelná lehkost náhod.
Na nebi letí raketa...něco si přej.
Kafkárna v Hitchcockovském balení ? Ba ne.Greenovka,jak vyšitá.
Takže je v tom něco víc.Cosi skrytého.Nezvladatelně nevyřčené.
Jedinec polapený.Mouchou se stal.Zmatený.Vyločený.Opuštěný.
V soukolí lásky.Nepochopitelných situací.Jakési ministerstvo strachu.
Zmítaný groteskně v pavučinách,jak jen život dokáže nalíčit.
Blitz není jen kulisou.Londýn v plamenech.Zasazení příběhu,má přímo nezanedbatelný vliv na vývoj hlavní postavy.Je hybatelem a atmosférou zmatku přispívá k celkovému zážitku.
Arthur na vše nedostane odpověd.Nezahlédne důkaz.
Čtenář tápe.Znejistí.Zadostiučinění se nedostává.
Uspokojení otevřené.Pomíjivě prchavé.Unikající.Nedostižné.
Teprve po dočtení všech těch nepravděpodobných situací a absurdit jsem pochopila, že se má jednat o parodii, tragickou grotesku o kriminálním pátrání, válce, fašismu, vraždě ze soucitu a lásky... atd. co kdo si uvědomí. Absurdní je i sám název, který evokuje všemocnou nadvládu nejmenované centrály moci, ale největší strach vzbuzuje láska. Nakonec se ani nedovíme, co bylo na tajných špionážních fotkách ... Prostě talentovaný autor si jen tak pohrál s těmito tématy, nad nimiž se lze zamýšlet, bavit (to nedokážu), nebo odložit jako obyčejnou psychologickou detektivku.
Greene má na svém kontě jistě lepší knihy, tato obsahuje více introspekce na úkor spádu příběhu a čtenářské líbivosti. Přesto je v ní znatelný greenovský rukopis: od nedokonalosti hlavního hrdiny, přes jeho nejisté tápání (leč houževnatost), až po tragikomickou účelovost mezilidských vztahů v dobou postižené společnosti.
Mohla to být barvitá story, nebýt napsaná šedivým inkoustem, říkal jsem si při Tichém Američanovi (první kontakt s Greenem). Mohly to být stylové kulisy, kdyby obklopovaly kloudný příběh, podotýkám na účet Ministerstva strachu. Název si nerozumí s osnovou, osnova se míjí s citáty, citáty unikají ději. Umí se Greene někdy někde potkat sám se sebou? To už mi nepoví. Nedávám třetí šanci. V doslovu se praví: „...velký spisovatel je někdy sám bezmocný před svým vlastním uměním.“ Tak nějak... 34/19
Nevím proč, ale ostatní knížky od Greena, které jsem dosud četla, se mi líbily o fous víc. Příběh byl na „úkor“ rozboru hrdinových myšlenek a pocitů chudší, ale stačil na to, aby i pobavil. Spíš než špionážní drama se mi to četlo jako detektivka. Líbily se mi nápady s předáním dortu pomocí výhry v tombole nebo způsob obvinění hrdiny z druhé vraždy. S některými citáty v díle jsem se ztotožňovala v osobní rovině („štěstí závisí na prožitých strastech“), jiné jsem si snadno aplikovala i do dnešní, o 80 let novější doby („... ubohý pocit závislosti na rozhodnutí malosti porotců“).
Atmosféra bombardovaného Londýna, detektivní zápletka, která se zvolna mění ve špionážní, rozpolcený hlavní hrdina s tajemnou minulostí a úvahy o soucitu a o tom, co z nás dělá to, čím jsme. Ministerstvo strachu je výborné, napínavé a přitom hlubokomyslné čtení.
Knížka je menší, takže jsem jí přečetla za 3 dny. Ze začátku je děj zapletený a ke konci už to začíná být napínavé. Na takový odpočinek je to dobrá knížka. :-)
Velmi povedené dílo. Nevím zda je vhodné ho srovnávat s něčím jiným, těžko bych hledal s čím. Ano, je nutno vyzvednout skvěle vystiženou atmosféru válečného , bombardováním sužovaného Londýna. A taky je výborně popsané uvažování hlavní postavy, což byl zřejmě hlavní motiv knihy. Příběh byl " až " druhotným produktem.
Při pohledu na komentáře začínám mít vtíravý pocit, že jsem četl jinou knihu.
Tak zaprvé ani děj, ani atmosféra nemají ni zbla společného s 1984 George Orwella. Nevidím důvod obě díla dávat do souvislosti.
Rovněž k promyšlené detektivní zápletce má kniha stejně blízko jako Kim Čong-un k Nobelově ceně za mír. Pokud ovšem pro vás není promyšlenou zápletkou řada zcela nepravděpodobných událostí, které se postupně na hrdinu sesypou.
Co mi ale na knize nakonec přišlo zajímavé, je myšlenka, jež mě provázela během čtení posledních stránek: "Není ono Ministerstvo strachu hluboce usídleno v nás samotných?"
Jinak nemohu než průměrně hodnotit průměrnou knihu. Brak to není, času nelituji, ale kdybych ji ve svém čtenářském životě nepotkal, o nic bych nepřišel.
Temný špionážně detektivní thriller se záblesky jemného anglického humoru. Věrohodně popsaná atmosféra bombardovaného Londýna. Promyšlená dějová zápletka. Některé situace nepříliš věrohodné: obzvláště překvapivě snadné vniknutí do "domu pro nemocné" a následný útěk ze sanatoria.
Londýn za války musel být zajímavý - na mne z knihy dýchne Orwell, 1984, zřejmě ta zkušenost byla sdílená všeobecněji. Číst se to dá, dějové zvraty jsou na místě, ale občas si kladu otázky, co - kromě děje - chtěl autor sdělit.
Zajímavé a výrazné postavy, úžasně sugestivně vykreslené prostředí, sondy do podvědomí, druhořadý a trochu násilně vykonstruovaný děj. Graham Green v plné kráse. Pro tentokrát si zvolil takovou metodu psaní, jakoby maskovanou ich-formu. Jedna postava je hlavní a je líčena zevnitř se všemi dojmy a prožitky. Ta postava je Arthur, prochází celým příběhem a čtenář se dozví jenom to, co Arthur vidí a prožívá a nedozví se to naplno, jen prostřednictvím Arthurových dojmů. Když se Arthur na konci dostane do psychologicky nevěrohodné situace, není co autorovi vyčítat. Je to jen Arthurův současný prožitek, za týden se třeba změní, ale to už se nedozvíme, protože kniha mezitím skončila.
Jak jsem si přečetl v autorových memoárech, bylo to napsáno za války, když byl Greene odvelen jako zpravodajský důstojník někam do Afriky. Napsal to narychlo jako zábavnou oddychovou četbu. Ale protože krátce předtím dělal náletovou hlídku v těžce zkoušeném Londýně, moc legračně to zrovna nedopadlo. Zábavně snad ano.
Štítky knihy
Anglie druhá světová válka (1939–1945) Londýn anglická literatura špionáž rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1957 |  Tichý Američan |
| 1947 | Moc a sláva |
| 1994 | Lidský faktor |
| 1964 |  Ministerstvo strachu |
| 1961 | Náš člověk v Havaně |
Čtu a v podstatě ani nevnímám, o čem ta kniha je. Děj mě moc nezaujal a vlastně přemýšlím, jak to vlastně je. Tahle kniha v mé knihovně nezůstane.