Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
https://www.databazeknih.cz/img/books/61_/61235/bmid_mistr-a-marketka-p3w-61235.jpeg
4
2890
2890
„Reálný dům se svou reálnou existencí. Pak přišel umělec a vdechl mu jiný, fantastický život, obydlil ho stovkami postav a rozšířil ho do rozměrů kosmu. Čáry skončily a dům se znovu vrátil do hranic skutečnosti. Ale já, kterého s tím domem pojí patnáct let života, se už nedokážu zbýt myšlenky, že vedle mě tu kypěl jiný život – smyšlený, přízračný a zároveň mnohem reálnější než můj vlastní.“ Sotva by bylo možné nalézt přiléhavější výpověď charakterizující Mistra a Markétku, vrcholné a poslední Bulgakovovo dílo, které autorovi právem získalo světovou proslulost, než jsou tato slova nezapomenutelného domu na Sadové 302b, místa, z něhož se román začíná odvíjet a v něž na závěr ústí. V Bulgakovově groteskním mnohovrstevnatém mystériu se rozvíjí a prolíná více rovin: je stejně tak fantaskním a symbolickým obrazem doby jako realistickým vylíčením dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let, biblickým apokryfem, eschatologickou vizí i ostrou satirou na poměry. Svůj „příběh novodobého Fausta“ začal Bulgakov psát v roce 1929 a poslední úpravy diktoval, už slepý, své ženě pět dní před smrtí roku 1940. Je příznačné, že dílo mohlo v Sovětském svazu spatřit světlo světa až patnáct let po autorově smrti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Volvox GlobatorOriginální název:
Мастер и Маргарита (Mastěr i Margarita), 1967
více info...
Přidat komentář
Bylo to moje první setkání s obsahově náročnější knihou a nikdy na ten příběh nezapomenu. Je to jedna z těch knih, kterou si v sobě, pokud vás bude bavit, ponesete napořád. Ani vlastně nevím, čím to je. I když, čím ... autorem. A tím, co všechno do příběhu dokázal dát.
„Ó bohové, mí bohové! Jak teskné jsou večerní scenérie! Jak tajemné jsou mlhy nad močály! Kdo někdy v těch mlhách bloudil, kdo před smrtí hodně trpěl, kdo letěl nad tou zemí, jsa obtěžkán nezdolným břemenem – ten to dobře ví. Ví to každý, kdo zná únavu. Ten pak bez lítosti opouští mlhy pozemské i pozemské bažiny a řeky a s lehkým srdcem se odevzdává do rukou smrti, protože ví, že jen ona …“
Asi není třeba psát další a další řádky pochvalného textu. Kniha pověstná svým absurdním, až směšným, mnohavrstevnatým dějem vtáhne čtenáře do sebe. Autor kombinuje množství linií a stylů. Text je čtivý, neklade na čtenáře žádné zvláštní nároky. Za absurditou příběhu je však skryta chytrá kritika totalitních a autoritářských poměrů, nejen ve vlastním státě, ale zejména mezi lidmi, kolegy, přáteli. Takto Sovětský režim násilím korodoval a atomizoval ruskou společnost. A může se to stát znovu. Z dnešního pohledu vidím jako nejzásadnější motiv ostrakizovaného jedince, pádlujícího proti proudu, udolaného zfanatizovaným davem, dovedeného na okraj fiktivního šílenství. V knize je hrdina přes mnohé peripetie a oběti jiných zachráněn, životní realita je naneštěstí často mnohem nelítostnější. Druhou šanci dostane málokdo.
Tímto si odškrtávám další čtenářský dluh a všem doporučuji.
Kniha z nejmilovanějších. Střet sovětských reálií s nadpřirozenem, boj v nitrech sovětských občanů - na jedné straně vnucené racionální odmítání jakéhokoli duchovna, na straně druhé mystérium široké ruské duše, ruský fatalismus a přirozená víra v něco, co člověka a strohý rozum (natož politické proklamace) neuchopitelně a nepochopitelně přesahuje. Navíc humor, poezie, absurdní a fantastické scény, jedním slovem úžasné.
Četba Mistra a Markétky byla jedním slovem utrpení. Prostě jsem nevěřil tomu, že v závěru nepřijde jakási osvětlující pointa – bohužel stalo se. Od začátku do konce provádí Satan se svou svitou trapné fígle a kouzla, aby se v prostředku knihy zúčastnil bálu, na který vlastně nechce, v doprovodu jakési Markétky královny Margot, které nateče koleno. Na závěr všichni odletí na létajících koních a vidí Piláta Pontského, jak se svým psem stoupá po měsíčním paprsku do nebeského Jeruzaléma. Ještě jsem zapomněl na benzinový vařič, podpalování budov a střelbu do karet. Fascinaci touto knihou a její nadhodnocování nedokážu pochopit.
Velmi zvláštní kniha. Začátek mě úplně pohltil, ale pak s přibývajícím dějem jsem se začala ztrácet v množství jmen, přezdívek a povolání. Pak jsem se na dlouho zasekla a nebyla jsem schopná číst dál. Když už jsem si myslela, že to vzdám, tak přišla na scénu Markétka a utnula tak konečně příval stále nových a nových postav. Přiznám se, že nejlépe se mi četly kapitoly s prokurátorem Judeje, ty ostatní byly trochu oříšek. Možná že při opakovaném čtení budou o něco snadnější.
Když jsem se na vysoké školy loučil s jedním ze svých nejoblíbenějších kantorů, loučil jsem se nejen s učitelem business angličtiny, ale se zajímavým člověkem, kterého utvářely pestré životní zkušenosti, smysl pro humor, přístup. Protože z našich setkání na akademické půdě vyplynulo, že se jedná o člověka tvůrčího se silným zájmem o lituraturu, zeptal jsem se ho, jakou knihu by mi doporučil k přečtení. Jeho odpověď zněla jasně: Mistr a Markétka. Asi po třech letech jsem si pořídil (výborný) překlad Libora Dvořáka, pustil se do čtení a po pár stránkách knihu odložil. Nebyl jsem připravený na poměrně rozsáhlé, dílo, o kterém jsem si navíc předem a nepodloženě udělal názor, jaké bude - rozvláčné, realistické, přehnaně popisné, náročné. Trvalo mi dalších sedm let, než jsem se ke knize znovu dostal. Ve vlastním životě jsem zakoušel zdravotní nejistoty a když se budoucnost stávala méně zaručenou, než jak ji vnímá člověk žijící v (mylném) přesvědčení vlastní nesmrtelnosti, položil jsem si otázku, jaké knihy ještě chci přečíst. Otevřel jsem Mistra a Markétku a už román nedokázal odložit. Dostalo se mi silného zážitku, které byl přesným opakem čehokoliv, co jsem čekal. Bulgakovo dílo je odvážné, vynalézavé, mnohoúrovňové, nejednoznačné, poutavé. Neznamená to však, že se čte snadno. Ano, čtení je plynulé, ale ne jednoduché. Ve chvíli, kdy jsem knihu v ruce nedržel, těšil jsem se na čas, až se do ní opět ponořím. Bulgakov se kvalitou Mistra a Markétky a kreativitou, kterou v románu projevil, plně vzepřel myšlence, ke které se opakovaně vrací: "Zbabělost je největší hřích.". Jako autor v žádném případě zbabělý není, protože stvořil až neuvěřitelně magický, odvážný, šílený román, který bude mít jistě co nabídnout i při opakovaném čtení.
Kniha se četla ze začátku dobře, ale jak děj plynul, začínal jsem se postupem času více a více ztrácet ve změti jmen, dějových linií a hlavně v logice a smyslu textu. V románu jsem postřehl motivy kritiky moskevské měšťácké společnosti, kontrastu pravdy a lži (Pilát) a samozřejmě upřímné lásky mezi hlavními protagonisty.
Jak jsem řekl, často se mi stávalo, že jsem byl z vývoje příběhu zmatený. I přesto musím říci, že kniha je napsána čtivě; autor prokládá dějství vtipnými rozhovory a scénami (např. náhlá teleportace Sťopy na Jaltu).
Vážněji jsem sledoval postavu ďábla a jeho druhů, kteří svými hrůznými činy odkrývali zlé úmysly lidí (např. chamtivost v případě deště peněz v divadle) a zároveň nemravníky trestají. Jejich podivuhodným a nebezpečným útokům jsou vystaveni také ti, kteří se snaží proti ďáblu bojovat, a to i když mají dobrý úmysl.
Pro mě nezajímavější byla rozhodně dějová linie s tématem Pašijí. Bulgakov tu vytváří svůj vlastní "apokryf". Řeší zde zejména osudy Piláta, evangelisty Matouše a Jidáše. Postavy mají odlišné vlastnosti od jejich protějšků v evangeliích.
Oblíbený citát:
" Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb."
Čtu Mistra a Markétku každoročně. Pokaždé odhalím nějakou geniální maličkost, která mi, z nepochopitelných důvodu, během předešlého čtení unikla.
Kdyby šlo dát šest hvězd, dávám šest.
Nejlepší je tupá Anuška, která koupila slunečnicový olej, a nejen to, dokonce už ho rozlila. Tudíž se zasedání nekoná. A tak nám zabili Berlioze, ne toho skladatele!
“Já vím moc dobře, jak vypadaj ruble! Já chci jen svoje. Jednou mi dali odměnu, tak jsem si šla koupit plátýnko!”
Všechnu moc imaginaci!
“Dostojevskij dávno zemřel.”
“Protestuju!” zvolal vášnivě Kňour. “Dostojevskij je nesmrtelný!”
Byly části kdy jsem se škrábal na hlavě a netušil co se děje. Myslím si, že tyhle části mi dojdou při dalším čtení. Každopádně je to krásný výsměch ruské antináboženské společnosti ve formě velmi vizuální komedie.
Klasiky miluju, ale při čtení této knihy jsem se celou dobu snažila v ní vidět něco dobrého, něco přínosného, cokoli pozitivního...a nic. Absolutně nic.
Neuvěřitelná jízda...už od 1.stránky mě kniha vtáhla a svět už nikdy nebude stejný :DD Za naprosto revoluční považuji náhled na Ďábla jako takového - není považován za klasického zástupce zla, spíš jako prvek, který odhaluje pravou povahu lidí.
Postava Mistra také vybízí k přemýšlení - kdo to byl, že dokázal pravdivě(a přitom zcela odlišně) popsat dění kolem Piláta Pontského - člověka by mohlo napadnout, že si to jen vymyslel, ovšem Woland potvrzuje pravdivost románu.
No, po prvním přečtení to na mě udělalo silný dojem a nemůžu se dočkat, na co nového tam narazím při dalším přečtení. Teď si ovšem musím dát trochu čas.
,,Každý člověk i věc má přece svůj stín. Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní všecky stromy i živé bytosti jen proto, že uznáváš jen světlo beze stínu?"
Kdyby zůstalo pouze u románu o dvou dnech během jarního úplňku v měsíci nísánu na počátku našeho letopočtu, bych byl nadšený. Má to spád, téma, napětí i myšlenkovou hloubku a je to prostě skvělé. Rámující příběh o Ivanuškovi (a Berliozovi) je mírně slabší, ale pořád je vlastně dobrý a zajímavý. Problém u mě nastal ve chvíli, kdy se Bulgakov pustil do satiry na stalinský režim v režii umělce Wolanda a jeho svity. Přestože se občas objeví až krutě ironická poznámka nebo trefná hláška ("Já protestuji! Dostojevskij je nesmrtelný!"), jako čtenář jsem byl nucen složit řádný vagon uhlí, než jsem se k nim prokopal. Co mě nejvíc děsí, je myšlenka, že nejspíš právě tahle satirická část způsobila ono nadšení na obou stranách železné opony.
Děsí mě i to, že kniha má ještě jednu rovinu, a tou je příběh titulních postav mistra a Markétky. Opravdu bylo nutné pětinu knihy (!) věnovat přeměně Markétky na čarodějnici a ďábelskému bálu?! Navíc když je Markéta jako postava plochá až hanba a připomíná ženské postavy z prvorepublikových romantických filmů (ty méně komplikované) nebo z knih Ayn Randové... Přestože asi chápu, že v meziválečném období snad mohla být chápána jako ideál podporující a milující ženy, přijde mi nepatřičné věnovat takový prostor postavě, která má v příběhu čistě instrumentální funkci.
Popis konečného osudu mistra a Markéty mi pak připomněl Heinleinovu knihu Job: Komedie spravedlnosti (vůbec bych se nedivil, kdyby byl Heinlein Bulgakovem přímo inspirován, vzhledem k společému zdroji motivů), u jejíhož konce jsem se chytal za hlavu úplně stejně. Snaha o pointu pak způsobí, že místo aby kniha končila nějak zajímavě, je třeba všechno sluníčkově vyřešit, vyřídit si se všemi účty (epilog byl s výjimkou Ivana utrpení, protože to byl další zbytečný metrák uhlí) a ukázat, že "peklo není zlé, ale spravedlivé". Nevím, možná je to specifičností českých pohádek, že mě tahle myšlenka nějak nedojala, ale za to, kolik je jí v konci věnováno prostoru, mi bohužel nestála. Bohatě by mi stačil pátý prokurátor Judeje, jezdec Pilát Pontský.
Jedna z nejtěžších knih, které jsem četla - a určitě není na jedno přečtení...
Tolik směrů, které tu autor rozvíjí je třeba chápat v dobových souvislostech, tedy dostudovat si další údaje ...
Hlavní otázka je dobro a zlo v člověku - a odpovědnost za své činy ...
Jaké právo má ďábel k vykonání trestu ?
A je láska opravdu tak silná, aby zlomila zlo ?
V závěru se autor snaží uniknout - ve víře, že bude omilostněn - ovšem z jeho životopisu vyplývá, že byl těžce nemocen a pod vlivem opiátů.
Nevím, jak to uzavřít - po dalším čtení zřejmě mohu mít jiný názor.
Už když jsem si "Mistra" půjčovala v knihovně, byla jsem spokojená a plná očekávání. Jenže s přibývajícími stránkami přibývaly i rozpaky a mě napadla myšlenka: "Tak jestli je tohle ruské vrcholné dílo dvacátého století, tak já raději zůstanu v tom devatenáctém." Asi se ještě někdy ke knize vrátím, abych zkusila pochopit...Co,že to na ní "všichni" mají? Ale v brzké době to určitě nebude.
Po dočtení této knihy jsem musela hodně dlouho přemýšlet, co o ní do komentáře vlastně napíšu. A asi nemám slov... něco tak strhujícího a mystického jsem snad ještě nikdy nečetla.. Kniha má mnoho rozměrů a mnoho pohledů, kterými se na ní můžeme dívat. Ukazuje politické dění v Rusku, ale zároveň ke každému čtenáři promlouvá určitými tématy života. Jistě si tam každý najde kousek ze svého života. Knihu jsem četla ve správný čas, kdy jsem byla schopna ocenit její hodnotu a vřele doporučuji ostatním. Podle mého názoru by si jí měl každý přečíst, ale jde o správné načasování.
Musím tenhle koment psát na dvakrát -- stejně jako Bulgakov tuhle knihu (první se mi při psaní smazal), tak snad si to alespoň přečtete!!! :-D
Mistr a Markétka je za prvé takový rock'n'roll v knižní podobě představený předtím než nějaký rock'n'roll vůbec existoval. Není divu, že se tenhle příběh, místy připomínající nějaké divoké LSD zážitky, líbil Micku Jaggerovi tak, že ho inspiroval k textu "Sympathy for a Devil".
Mistr a Markétka je pak dost mnohoznačné dílo. Na jednu stranu vážná polemika nad nejasností dobra a zla, na druhou stranu srandovní politická taškařice na to, jak s komunistickou byrokracií zatočil příchod samotného Satana do Moskvy.
Na jednu stranu se to dá chápat tak, jak to pojali Rolling Stones -- jako obhajobu Satana a toho, že i zlo může vykonat mnoho dobrého, na druhou stranu je to palec nahoru i jakýmkoliv nadpřirozeným věcem jako takovým a tomu, jak je na ně jakákoliv byrokracie krátká (Stalinovská i Pilátovská). Satanisté se tak klidně můžou držet za ruce s křesťany a tleskat Bulgakovi, jak to skvěle vymyslel.
Jediné co mě štve, že Bulgakov nenechal více indícií, jak to vlastně doopravdy myslel on, ale tak už to holt s uměním bývá...
V Mistrovi a Markétce se skrývá tolik různých témat, tolik různých alegorií, tolik různých obrazů, až je pro mně těžké říci, co je všechny spojuje a co z nich tvoří jeden nedělitelný celek.
V době, kdy jsem knihu četl, se mi často stávalo, že jsem jen tak seděl a najednou mi začaly v hlavě vyvstávat a ožívat fantastické obrazy, až jsem si říkal - co to bylo za podivný film, co jsem to včera viděl. Po chvíli obrazové zkroucenosti a zběsilého neurčitého pohybu v mé hlavě jsem si uvědomil, že nešlo o film, ale o Mistra a Markétku.
Kniha mě pohltila, pohltila mě svou spletitostí a různorodostí. Jako vždy se ale v komentáři pokusím alespoň o nějakou systematizaci. Román má podle mě několik rovin, které se dají rozdělit a které vedou k jasnému cíli. Rovina, kterou bych nazval groteskní, pro mě na začátku románu jasně dominovala - přesně připravený osud Berlioze, kdy kvůli Anušce, která rozlila olej, ho nejen přejede, ale spíše rozpůlí tramvaj - oddělí hlavu od těla a to vše je následováno absurdním honem za kocourem, který je tak lidský, že si dokonce chce koupit v tramvaji lístek (nicméně to mu není zcela neudiveným řidičem ponořeným do všednodennosti dovoleno, "protože kocouři do tramvaje nesmí"). Grotesknost se - na první pohled velmi paradoxně - váže ke všemu konání Wolandových pomocníků - na jednu stranu moskevské obyvatelstvo trestají (nejen) za jeho povrchnost, ale na stranu druhou tyto tresty vůbec nevypadají - jak to říci - "pekelně" ve smyslu "hořících kotlů a zoufale volajících duší". Další rovinou knihy je rovina "fantastická" - kouzla Wolanda a poté nezapomenutelné proměnění Markétky a její služebnice Nataši v čarodějnice letící na koštěti (resp. na praseti :-) ), do všedního světa vstupuje něco magického a všední svět se s tím chce na oplátku všedně vypořádat - k tomu patří neustálé telefonování na milice a poté vyšetřování fantastických situací policií a snaha o jejich vysvětlení přirozenou - všední cestou. Jako kdyby se satan vyžíval v dokazování své existence všem, ale ani to často nepomohlo k tomu, aby v jeho existenci lidé uvěřili. Další rovinou je rovina zcela odlišná od těchto dvou - příběh odehrávající se v knize Mistra - příběh Piláta Pontského a Ješuy. V tomto příběhu je najednou vše vážnější a mnohem uvěřitelnější, i když je to - paradoxně - přesně to, o čem se často - na rozdíl od "právě prožívané skutečnosti" v městě jako je Moskva - pochybuje. Příběh Ješuy je rozveden jinak než v evangeliu, možná s ohledem na to, aby byl právě tento příběh ten "nejrealističtější", právě tento příběh má pro postavy největší důležitost - Mistr je zničen, když mu zakážou jeho vydání a téměř celý jej spálí a Markétka si pečlivě uschovává pár listů a Woland se sám zapříčiní o to, aby "všecko dobře dopadlo".
Všecko dobře dopadlo? Ale vždyť je to přeci satan - ten se přeci nestará, aby "všecko dobře dopadlo". Nicméně skutečnost v Mistrovi a Markétce je jiná, Woland nejenom trestá, ale je také vykonavatelem osudu, udržuje na Zemi jakousi rovnováhu a dobrým nečiní zlo. Proto všecko dobře dopadne.
Mistr miluje Markétku tak moc, že se bojí jí napsat z blázince, protože si myslí, že by jí to ublížilo, ale Markétčina láska k Mistrovi - ta je snad ještě "větší" (jestli se to dá porovnávat, myslím, že spíš ne). Markétka je schopna se Mistrovi cele dát, dokonce se upsat ďáblu a "ponížit se" na jeho "gala plese", Markétka dělá vše proto, aby se měl Mistr dobře, byla by schopna oželet jeho blízkost za cenu jeho štěstí. Markétčina láska je obdivuhodná a ve všem tom grotesknu knihy proplouvá jasně a čistě, je to láska, která nehledá sebe samotnou, láska, která je pouze pro druhého. A taková láska překonává i moc satana způsobem, že satan je nucen se jí podřídit, mizí klasická dichotomie Dobra a Zla, protože taková láska je něčím mimo Dobro a Zlo, je něčím Dobro a Zlo překonávajícím.
A tak se dostávám k tomu, k čemu vedou veškeré roviny románu, který se může zdát fantastický, groteskní a plný paradoxů - všechny tyto roviny vedou vlastně k vlastnímu překonání. Po zničení falešné vážnosti společenské povrchnosti silou komiky, vyvstává nová skutečnost, které je třeba dát vážnost. Ne nadarmo na konci knihy mnoho moskevských "maloměšťáckých" míst lehne popelem, lehne popelem totiž jen proto, aby se v našem myšlení uvolnilo místo pro to, co z popela vyvstane. Fénixem není v tomto případě nic menšího než láska.
Bulgakov pracuje velmi jemně a dává si záležet na každém detailu. Ze všeho nejdříve mě zarazila jména jednotlivých postav a míst - nejsou v žádném případě náhodná. Kupříkladu skladatel Hector Berlioz napsal, tuším, operu o Faustovi, Stravinský - tak se jmenuje doktor v psychiatrické léčebně - skládal hudbu, která zní na první poslech chaoticky a pracuje s primitivismem - často o ní mluvím jako o "vyjádření bezprostřednosti lidské duše" (hudbu Stravinského už dlouhou dobu obdivuji, snad více než kteroukoli jinou) - proto se jako povahou zcela klidný doktor v blázinci hodí - vždyť právě on pracuje s touto bezprostředností, bláznivostí a chaosem světa - skrze své pacienty - a je schopen ji zaznamenávat.
Při čtení jsem si často vzdychal - kdyby tak Bulgakov ke knize přidal i poznámkový aparát! Ale není třeba vzdychat, protože jsem takový našel na internetu sám. Mohu jen a pouze doporučit web věnovaný Mistrovi a Markétce, na kterém se dají najít anotace ke každé kapitole, vysvětlení nejasných pasáží, historické předlohy postav, fotky míst, kde se děj odehrává, ale třeba i přesah Mistra a Markétky do kultury - románem jsou inspirovány filmy, seriály, obrazy, hudební skladby... - a to všechno najdete na těchto stránkách dostupných v holandštině, angličtině, francouzštině a ruštině https://www.masterandmargarita.eu/en/index.html . Určitě není na škodu stránky pořádně "prosmejčit", protože dokáží čtenáři pomoci se lépe orientovat a tím se i hlouběji vžít do velkolepého groteskního mystéria, kterým Mistr a Markétka bez pochyby je.
Štítky knihy
zfilmováno Moskva ruská literatura legendy o Faustovi magický realismus poslední kniha autora Pilát Pontský ruské romány
Autorovy další knížky
| 1969 |  Mistr a Markétka |
| 1987 | Zápisky mladého lékaře |
| 1989 | Psí srdce |
| 1987 | Divadelní román / Mistr a Markétka |
| 1969 |  Bílá garda |
Zpočátku se mi kniha četla celkem dobře, ale někde v polovině jsem se trochu zasekla. Občas jsem se ztrácela ve směsici všech jmen. Více mě bavila část historická o Pilátovi, než aktuální dění v Moskvě. Klasické autory mám ráda, proto když jsem dostala knihu Mistr a Markétka okamžitě jsem začala číst, ale nemůžu si pomoci - kniha mě úplně neoslovila. Rozhodně jsem ráda, že jsem si jí přečetla, ale znova už se do ní asi pouštět nebudu.