Mníška
Denis Diderot
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278163/mid_mniska-YWj-278163.png
4
779
779
Hlavná hrdinka románu Mníška – Zuzana Simoniniová požiada o súdne zrušenie svojho rehoľného sľubu, ale spor, ktorý vedie proti svojim rodičom nakoniec prehrá. Celý príbeh je motivovaný skutočnou udalosťou. Zuzana sa dozvie, že nie je dcérou domnelého otca, pána Simonina, a že matka chcela zakryť svoj morálny poklesok z mladosti obetovaním dcéry. Cez dieťa chcela vykúpiť vlastný hriech. Zuzana hoci bola anjelsky pobožná a vo svojom srdci si zachovala úctu ku všetkému, čo ju naučili si ctiť, nedokázala sa zmieriť s tým, že ju majú navždy zatvoriť do samoty kláštora, „kde noci sú plné nárekov a dni plné sĺz“.... celý text
Přidat komentář
V minulosti jsem od Diderota přečetl knihu JAKUB FATALISTA, kterou jsem hodnotil průměrně. O Jeptišce jsem v dřívějších dobách uvažoval, že bych si knihu přečetl, a konečně jsem se odhodlal a pustil se do četby. Jedná se o román psaný formou dopisů, někdy je také vydávaný pod názvem MNIŠKA. Román je psaný ich formou, mystifikační dopisy jsou psány reálné osobě své doby. Sledujeme v něm příběh mladé dívky Zuzany, která sděluje v dopisech své životní osudy a pocity markýzi de Croismare. Dívka musí nedobrovolně vstoupit do kláštera, ve kterém je nešťastná a hodně zlého prožije. Zuzany mi bylo hodně líto a nedokázal jsem pochopit, jak můžou být řádové sestry k ní tak kruté. Nesnažily se jí pochopit a pořád dokola opakovaly stejnou písničku. Samozřejmě beru v potaz dobu, ve které se příběh odehrává a jak to vypadalo v klášterech v 18. století. Kniha kritizuje instituci klášterů, protože jeptišky se uzavírají před světem a ztrácí to nejcennější, co člověk má a to je svoboda. V knize jsou nastoleny také otázky, jestli si Ježíš Kristus přál, aby se prováděly všechny procesy, které jeptišky musí vykonávat. V knize se vyskytuje také lesbická láska. Autor knihu vydal v roce 1760. Kniha mohla vyjít až po autorově smrti. Kniha se mi líbila a je čtivá i v dnešní době. Nečetl jsem příliš mnoho knih, které by se z převážné části odehrávaly v klášteře. Knihu hodnotím na 100 %.
Když se zamyslím nad životem jeptišek, tak z mého pohledu si myslím, že jejich život musí být náročný, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát. Musí se zříci světských záležitostí, vykonávat úkoly, které mají předepsány, modlit se několikrát denně a podobně. Toto povolání, ve kterém zasvětí svůj život Bohu, si vybraly dobrovolně a určitě jim to přináší uspokojení a nelitují toho. Osobně znám jednu ženu, která by se chtěla stát jeptiškou, chtěla by působit v jednom klášteru, dá se říci, že je to její sen a myslím si, že by tam zapadla, ale bohužel vrchní sestra ji to neumožnila a v soukromí jí sdělila důvody, proč se takto rozhodla. Dá se říci, že duchovní svět ve smyslu chození na mše a zpovídání u kněze je mi vzdálený, ačkoliv někdy jsem se mše také zúčastnil. Přemýšlel jsem nad tím, když se někteří lidé dokážou upřímně vyzpovídat knězi a říci mu o všech jejich trápeních nebo prohřešcích, kterých se dopustili. Asi to musí být osvobozující pocit podělit se s těmito záležitostmi knězi, který je vyslechne, případně jim poradí. Znám lidi, kteří pravidelně každou neděli navštěvují kostel a tomuto rituálu se podrobují každý týden a patrně jsou šťastní, vnitřně očištěni a osvobozeni. Dává jim to vnitřní sílu, aby se nevzdávali a bojovali se životem, jak nejlépe dovedou. Říkám si, že člověk nemusí navštěvovat kostel, aby věřil v Boha, ve „vyšší moc“, nazvěme to jakkoliv. Kolik je případů, kdy věřící někomu záměrně ublížili a také představení v církvi a nejednalo se o ojedinělé případy! Ať už je člověk věřící či nikoliv, tak nejdůležitější ze všeho je, aby si lidé záměrně neubližovali, prostě nedělejme člověku to, co nechceme, aby nám také dělal.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Dovoláváme se božského hlasu vždycky, když nevíme, jak se rozhodnout. V takových chvílích nás obyčejně vede k poslušnosti.
Ale může člověk zodpovídat za činy, které udělal v nepříčetnosti?
Kdo si bere život, přeje si způsobit bolest ostatním, a nezabíjí se, když myslí, že by je to potěšilo.
Člověk se narodil, aby žil mezi lidmi. Odlučte ho od lidí, vzdalte ho života a jeho mysl přijde na scestí, zmatou se mu pojmy a v srdci se mu nahromadí plno nesmyslných citů, v duši se mu rozbují výstřední myšlenky jako hloží na pusté zemi. Nechte člověka v lese a zdivočí. V klášteře, kde nesvoboda je spojena s otroctvím, je to ještě horší. Z lesa se člověk může dostat, z kláštera ne. V lese je svobodný, v klášteře je otrokem. Snad je třeba větší duševní síly, má-li člověk vzdorovat samotě než bídě. Bída člověka ponižuje, odloučenost ho mravně ničí. Je lepší žít v ponížení než v šílenství? To si netroufám rozhodnout; ale je nutné vyhnout se jednomu i druhému.
Něco, co začně jako drsné drama z kláštera, změní se v lesbickou romantiku z kláštera a skončí jako komplikovaný vtípek. Román, u něhož je třeba znát determinační pozadí, neb bez něj patrně ztratí značnou část své síly a smyslu. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Ve své době to muselo vyvolat určitě dost velké haló, dokážu si představit, že i dnes v určitých kruzích na tu knihu nehledí zrovna pozitivně.
Jakub fatalista byl skvělý, vtip, nadhled, obecná platnost a aktuálnost v každé době mě dostaly. U jeptišky ale bohužel nic podobného nenacházím, jde o produkt své (osvícenské) doby. Překvapil mě tabák pro matku představenou, jestlipak ho měla na kouření, nebo na šňupání?
Je obdivuhodné, že knížka je z roku 1780 a je tak čtivá. Je o trápení mladé Zuzany, kterou jako nemanželské dítě umístili do kláštera.
S dovětkem a dopisy na závěr je to celé hodně zajímavé.
Hltal jsem každou další stránku líčení strastí mladé nedobrovolné jeptišky. Kniha je plná emocí, které vás pohltí. Budete s hlavní hrdinkou soucítit, doufat v její lepší budoucnost a nenávidět její nepřátele. Krutost jeptišek, matky představené, ale i vlastní matky a sester se na životě Zuzany opravdu nemilosrdně podepsaly, přesto ona po celou dobu vyprávění zůstává morálně čistým vzorem.
Příběh vás chytne i díky tomu, že je psán v dopisech. Zuzana v nich líčí život v klášterech a svou nešťastnou situaci markýzi de Croismarovi, kterého prosí o záchranu. O to živěji a autentičtěji to celé působí. A vy můžete doufat, že Zuzaně také odpoví a nakonec pomůže. To se ovšem dozvíte až v dodatku ke knize, který vás asi také překvapí.
U knížky psané v 18. století jsem nečekala, že se bude dobře číst, navíc když ústy mlaďounké dívky mluví dospělý muž, ale ono jo. Je to poměrně sugestivně podané a věřím, že ve své době to muselo být dost skandální. Nepřejícnost, pokrytectví, faleš, krutost a potlačovaná sexualita jeptišek. Nemanželské dítě pykající za prohřešky rodičů. Zjevně toho bylo ke kritice tehdy dost. Možná by to chtělo napsat něco takového i teď, katolická církev pořád není úplně ok, hlasuju pro téma kněžského celibátu...
Velmi zajímavá a smutná, knížka. Četba mě mě bavila a rozhodně všem doporučuji přečíst.
Píši to nerad, ale toto pro mě bylo jedno z největších literárních zklamání za poslední dobu. Nejsem si v pravdě jist, jak začít… Inu, tak třeba forma. Za normálních okolností proti ich-formě nic nemám, ale tady jsem se nějak nedokázal do děje vůbec vcítit. A proč? Kvůli slečně Zuzaně.
Je mi skoro stydno to psát sem, kde většina lidí Zuzanu vychvaluje, ale mě byla hrozně, ale hrozně nesympatická. To její: jsem odlišná, jsem krásná, jsem inteligentní, jsem mimořádně shovívavá, jsem pečlivá a své úkoly plním lépe než kdo jiný…. No, jestli toto vykládala i svým řádovým sestrám, nedivím se, že měly tendence ji šikanovat. Já bych ji v určitém bodě asi také začal šikanovat… Celá kniha jaksi nafukuje a přehání v zásadě drobnosti (po většinou) a tak nějak se mi prostě celé to dílo zdá býti takové ufňukané.
Panu Diderotovi se podařilo napodobit myšlenkové
pochody dvacetileté prosté dívky z 18. století, asi jako se mě daří vydávat se za vlídného člověka. Tak nějak tomu nikdo nemůže věřit.
Ona sžíravá kritika církve – tedy pokud tím byl někdo doopravdy překvapen – se mi zdála opět poněkud nafouknutá. Dovoluji si tvrdit, že kritizovat systém na vzorku dvou vyfabulovaných klášterů, nemá potřebnou sílu a je třeba si navíc uvědomit, že církev – stejně jako politika – je odrazem společnosti a pokud tedy kritizujeme církev, kritizujeme celou společnost. Nelze kritizovat jedno bez druhého. To ovšem neznamená, že je Katolická církev čistá jako "slovo boží", to rozhodně ne a já odjakživa patřím k jejím kritikům, ale tato kniha prostě není jako kritika vhodná.
Na knize jsem našel tři pozitivní věci. 1, literární styl je čtivý a celkem rychle to ubíhá. 2, Je to krátké, čímž to utíká ještě rychleji. 3, Diderot byl myslitel a v knize lze najít mnoho zajímavých?, no spíše již zastaralých, ale pokud nic jiného, tak alespoň dobrých myšlenek.
Zajímavě pojatý příběh mladé holčiny,která bojuje s osudem a zjistí zajímavé věci o svých rodičích.
Člověk by neřekl, že něco tak krátkého dokáže být tak repetitivní, ale pak... Diderot byl Francouz... croissant, Fanfan la Tulipe, omelette du fromage - a jsme doma. Schopnost obkecávat a okecávat totéž dokola je neodmyslitelná od stereotypu smyslných a požitkářských kapitulantů. Ale ke knize, Jeptiška je o mladé děvočce, kterou její máti měla bokem při jednom z víkendovejch dámskejch jízd a jako bastard, i když je pohledná, tak nemohla soutěžit v oblíbenosti se svejma ošklivějšíma sestrama (který jsou ale 100% originál krev svejch rodičů, ale jediný, co se jim podařilo bylo rozházet věno-prachy a neumět nic... trochu pohádkovej motiv - všechny krásky jsou vzorem ctností a dějou se jim nekalosti) a tak protože ji rodiče nechtěli dát věno, provdat ji, rozhodli se ji jebnout do kláštera, kde se naše Marie Zuzana, nebo Zuzana Marie snaží bojovat se systémem, nechce být jeptiškou, všem to říká, ale Velká sestra (tím narážím na Orwellovo 1984, nemyslím nějakou sestru, co vypadá jako Hulk Hogan) ji všemožně šikanuje a tlačí do pozice, církev ohýbá lžíci jako buddha-kluk z Matrixu, podle toho, jak se jim chce a jak se to pro ně hodí. Je to obstojná ukázka toho, jakým způsobem církve znásilňovali lidi dřív a že k tomu měli daleko lepší dildo (kdepak, dnešní feministky, přečtěte si tohle a buďte rády, na jaké jsme, kolektivně, cestě)... měli větší moc, vládli zemím, takže nějaká vzpupná čajina je nerozházela, řekli za ni, co měla říct ona a co ona říct nechtěla a dali ji pod zámek, protože se pořád cukala. Ale myslím si, že kdyby Denis změnil (svoje křestní jméno) svůj přístup k látce a napsal něco přeci jen kratšího, fungovalo by to jako dobrá povídka, ale vzhledem k tomu, že jde o dílo z roku 1780, musím k tomu přihlížet a v tomhle ohledu co do psychologie postavy to není špatně napsané, jen jsem tak nějak po první třetině absolutně ztratil zájem o vývoj děje, protože mi to připomnělo ty momenty, kdy čumím do sušičky, jak se tam prádlo točí dokola... ta myšlenka vás brzo přestane bavit.
Vybrala jsem si ji jako četbu k maturitě a jsem velmi ráda! Knížka byla skvělá a postupně zjišťuji, že maturitní četba nemusí být nuda.
Tato knížka byla pro mě jedno velké překvapení. Často jsem slýchávala o tomto dílu v kontextu se slovy jako "složité", "těžké", či "nezáživné". Když jsem ale vybírala knížky do maturitního kánonu, několik kladných recenzí mě přesvědčilo, ať dám knize šanci.
A jsem za to ráda!
Knížka se četla sama. Kolikrát jsem se od ní nedokázala odtrhnout, zejména pak na konci (před dodatkem).
Knížka ve mě dokázala vyvolat spoustu emocí. Od začátku jsem se Zuzanou soucítila a přála jí, aby se vše zlepšilo k lepšímu. Některé postavy ve mne vyvolávali vztek. Zprvu matka Zuzany (ač jsem přece její důvod po nějaké době překousla) a její sestry.
Kniha nám krásně okazuje život v klášteře. A to zejména ty temné stránky. Zabývá se psychikou člověka, který sem vstoupil nedobrovolně. Ukazuje jakou krutost v sobě dokáží skrývat jeptišky, a jak lehké je nechat se zmanipulovat.
Vyskytují se zde i dva extrémy, a to matka představená ve druhém a následně ve třetím klášteře. Dílo na mne dokázalo zapracovat tak, že se mi obě výše zmíněné postavy hnusili.
Konec knížky s dopisy byl zajímavý. Možná bych ocenila otevřený konec, abych si ho mohla domyslet dle svého.
Tuto knihu bych doporučila všem, ať už na klasické čtení či jako výběr maturitní četby.
Velice ctiva kniha. Hlavni hrdinka formou dopisu odkrývá tajemství spojena s jejím osudem. Vřele doporucuji.
Brilantní! Dokonalé! Útlá knížečka, famózní čtení. Příběh jeptišky by snesl, troufám si říct, i nároky na námět současných thrillerů, byť je trošku poznamenán dobou vzniku. O kontroverzi a napětí však naprosto není pochyb. Osud Zuzany Simoninové je velmi dramatický, politováníhodný, krutý a těžko v něm nacházet světlé chvíle, jsou-li vůbec nějaké. Od bránění vlastní osobnosti, přes šikanu nejhrubšího zrna až k nepříjemným něžnostem a souboji s vlastním svědomím i povahou. Silné představení toho, co znamená osamění.
Netroufám si hádat, do jaké míry se Diderot opřel do skutečnosti své současnosti, případně reálného přesahu k dnešku. Nezdráhám se však zmínit jiný přesah Jeptišky. Totiž okolnosti jejího vzniku. Je důkazem, že inspirace ke skvělému dílu číhá všude. Například tehdy, když se s kumpány dohodnete a vystřelíte si pomocí dopisů ze společného přítele. Stačí využít přítelovi dobroty, v tomto případě markýze de Croismare, a skutečného příběhu, v tomto případě Marguerite Delamarre. Dokladem budiž druhá část vydání z roku 2018 obsahující dopisy mezi Diderotem a Croismarem. Ovšem stejně zůstává otázka "do jaké míry je to pravdivé?"=o) Přeji příjemné, lehce mrazivé, pohoršující a dojemné počtení.
Docela zajímavé čtení, mnohdy bylo až k nevíře, čeho byly jeptišky schopné. Naštěstí (tedy velmi doufám), že dneska už žádné utrpení v klášterech nehrozí a většina lidí do něj vstupuje dobrovolně.
Není divu, že knížka byla vydána po autorově smrti. Ty detailní, realistické popisy a ještě k tomu lesbické sklony jedné z postav byly zkrátka na tehdejší společnost až moc.
Štítky knihy
náboženství satira 18. století Francie francouzská literatura pokrytectví kláštery, opatství společenské romány jeptišky
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jeptiška |
| 1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
| 2018 |  Jakub Fatalista |
| 1997 | Herecký paradox |
| 1947 | Rameauův synovec |
Kniha je rozhodně nadčasová. Poutavý děj a ještě zajímavější konec. Určitě doporučuji :-)