Mníška

31.12.2016

Četla jsem jedním dechem... Šílené.

19.11.2016

Klasický psychologický román, jež v sobě obsáhl asi všechny myslitelné projevy šikany. Samotné trýznění mladičké jeptišky Zuzany mě však nezasáhlo tolik, jako její logické úvahy o nesmyslnosti zavírání lidí za klášterní zdi, nesmírná vnitřní síla a její samozřejmá, soucitná rozhodnutí nikomu neubližovat a nevracet to druhým, i když měla šanci. Nedovedu si představit tu bezmoc a osamocenost, kterou Zuzana pociťovala. Skutečné psycho až do konce.

17.09.2016

K jeptišce jsem se dostala náhodou sama a dala si ji do "chci si přečíst" a pak se mi náhle objevila v povinné četbě, tak jsem se zaradovala. Vždycky když mi vyjde něco, co jsem si chtěla přečíst i sama, tak vím, že to nebude jen protrpěný povinný večer, ale že mě to vtáhne. A ano, opravdu vtáhlo. Je to pro mě něco, co nemůžu k žádné knize přirovnat. Krutost lidí mě už nepřekvapovala, ale tady mě ani nevím proč překvapila. Přece lidé jsou stejní, je jedno kde jsou, jsem ráda, že jsem si to uvědomila... Zuzuna byla jednoduchá a prostá dívka, která to měla v hlavě a v srdci srovnané a absolutně jsem obdivovala její ochotu a jednoduchost s jakou odpuštěla, na tom by měl každý člověk pracovat, je to jedno z nejcennějších "věcí" co máme, neubližujte si záští, která zůstává ve vás. Odpouštějte. :)

01.08.2016

DOporucuji precist, ani nevim, co psat. Budme radi, ze pominula doba, kdy bychom mely strach z toho, ze se nevdame a musely bychom do klastera...

28.06.2016

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Detailně popisuje Zuzanin osud, příběhy z kláštera a nenávist k řeholnictví. Jako jediná ze všech jeptišek se nebála projevit, co ke kláštěrnímu životu cítí a vzepřít se církvi. 5*

K Jeptišce jsem přistupovala mírně skepticky. Klášterní prostředí se mi nezdálo atraktivní a měla jsem obavy, že se ve všem tom církevním řádu ztratím. A o čem by to přece bylo, když je prý pořád zavřená v klášteře? Po pár stránkách jsem se začetla a byla jsem rozhodně mile překvapena, jak dobře se knížka čte. Hrdinka někdy na tu dobu nezvykle přiznávala svoje kvality, ale nelezla mi tím na rozdíl od Mary Sue na nervy, nikdy to nebylo přes čáru.
Knížku doporučuju, i těm, kteří hledají něco na seznam školní četby. Dá se dobře interpretovat, rozsah je tak akorát, aby byl hutný a nevyžadoval měsíční čtení, napsáno čtivě... každému to nesedne, ale každý by to měl aspoň zkusit. :)

Tato kniha se mi zaryla hluboko do srdce, protože je mi podobně jako hlavní hrdince. Nedokázala bych si představit, že bych žila v této době a byla zavřená pomalu jako vězeň v klášteře. Církev tu dívku úplně zničila. Líbí se mi způsob zpracování díla do dopisů.

07.02.2016

Skvělá. Srdcovka. ♥

24.01.2016

Kniha poukazuje na nesmyslnost klášterů a kritiku tehdejší církve a společnosti. Příběh Zuzany skvěle znázorňuje ,že člověk může býti silně věřící a přesto se nemusí upisovat nějakému řádu. Jak autor naznačuje ,člověk nejvíce touží po svobodě. Román se dobře čte a příběh vás nenechá chladným. Na tehdejší dobu napsat takovou knihu ,velká odvaha.

11.01.2016

tak smutné, dojemné a kruté...

Tato kniha se mi díky autorově stylu psaní četla velmi dobře. I když je příběh smyšlený, působí velmi reálně a i přes jeho smyšlenost se podobné příběhy dozajista udály v životech mladých žen i mužů situovaných tomuto období. Autor si dává záležet na popisu Zuzaniných citů. Zvláště jejího odporu k řeholi.

Já si klášterní život představuji jen stěží i teď, kdy jsou církevní podmínky určitě mírnější. Dílo vystihuje, jak obtížné je vést život dirigovaný jinými, nábožensky až fanatickými lidmi, ve kterém chybí přirozené štěstí.

05.10.2015

Udivuje mě, že na to, jak stará tahle kniha je, dá se krásně číst. Člověk nemusí věty přelouskávat ani nic podobného. Jeptiška je ukázkový příklad toho, že ve stručných příbězích je skryto mnoho. Škoda, že ji Diderot nedokončil.

04.10.2015

Tak s takto učebnicovým příkladem Mary Sue už jsem se dlouho nesetkala. ("Jsem krásná, umím malovat a zpívat, jsem chytrá, ale ostatní mě pomíjejí a šíkanují právě proto, že jsem až moc dokonalá." Ne, díky, nechci.) Je náhoda, že hlavní hrdinka se jmenuje Marie Zuzana? :)

31.07.2015

Diderot dokázal v této knize nesmírně opravdově vylíčit Zuzaniny pocity - zoufalství a bezmoc. Jak píše Thanyss, "zhmotnělá noční můra" je to pravé vyjádření; několikrát jsem se musela při čtení zastavit a všechno to vstřebat, s hrůzou, že tohle někdo mohl opravdu prožít. Je to velmi silný příběh a právem si získal takový obdiv.

28.06.2015

Má zhmotnělá a sepsaná noční můra...
Pokud bys se mě někdy někdo ptal, co bych opravdu, ale opravdu, nechtěla zažít, byl by to výlet zpátky v čase a zavření do kláštera. Zcela upřímně a s rukou na srdci doznávám, že bych se oběsila na vlastních punčochách do čtrnácti dní od přijetí mezi ty studené zdi. Hnus velebnosti.
Jeptiška je sice fiktivní příběh nebohé mladé ženy, jež byla proti své vůli doslova uvězněna mezi chrámové zdi, přesto je v ní podle mého spousta pravdy.
Kolik nešťastných duší našlo svůj osud právě zde? Kolik nevyslyšených modliteb se vzneslo k nebi? Nikdo neví. Zůstává nám však kniha od pana Diderota, která dokáže i po tolika letech chytit za srdce, ohromit a dojmout.

16.05.2015

Krásně sepsaná kniha při které není nejmenší problém vžít se do děje. V předchozím komentáři je napsané, že Diderot nechal otevřený konec. Chtěla bych podotknou, že otevřený konec tam není, pokud to autorka komentáře nemyslí nějak symbolicky. Rozhodně doporučuji přečíst si i dovětek, který tam je. Vím, že většina lidí ho nečte, ale přesně v té části se dovídáme jak to vše ve skutečnosti bylo.

19.02.2015

velice silny pribeh skoro cely jsem ho proplakala jak mi je zuzany lito bohuzel se nedockame happy endu kdyz diderot necha otevreny konec

09.02.2015

Denis Diderot je znám, když pomineme Encyklopedii, zejména jako autor vcelku geniálního Jakuba Fatalisty. Po přečtení několika dalších Diderotových děl, již spíše polozapomenutých, jmenovitě Rameauova synovce a Jeptišky, jsem ale začal o Diderotových spisovatelských schopnostech dost pochybovat - skoro mám dojem, že Jakub Fatalista je tak skvělý, protože je inspirovaný (ještě o mnoho geniálnějším) Tristramem Shandym.

V Rameauově synovci si Diderot vyřídil účty se svými světskými protivníky (a to už dnes nezajímá opravdu nikoho), v Jeptišce brojí proti svým církevním sokům (a to v českém materialistickém prostředí budí přece jen větší zájem). Jeptiška ovšem, když čtete pozorně, docela smutným způsobem dokazuje, že takzvaní osvícenci ve skutečnosti příliš "osvícení" nebyli - dobře si všimněte, jak je řevnivec Diderot ostrý vůči dosti moderním a reformním jezuitům, přestože od nich měl vzdělání, pravděpodobně proto, že je považoval za konkurenci. Naproti tomu hodně konzervativní františkány a podobné staré mnišské řády nekritizuje ani v nejmenším, ačkoliv by si to - alespoň z mého pohledu - zasloužily více.

Je rozhodně zajímavým faktem, že Jeptiška vlastně vznikla coby jedna z prvních literárních mystifikací za účelem pobavení na účet konkrétního individua, v tomto případě markýze de Croismare. Nebohý markýz si opravdu myslel, že si píše s dívkou! Což je ku podivu, vzhledem k tomu, jak neobratně je text stavěn - a to i přesto, že Diderot původní "krásné" texty přepisoval tak, aby zněly naivně, husičkovsky a "pravdivě". Zjevně to ale nedělal dost důsledně, protože mezi řádky ve stylu "jsem mladičká a nevím nic o světě" se náhle objevují úvahy o přirozenosti člověka, spravedlnosti, státu a všech těchhle "rousseauovských" otázkách. Markýze jsi možná oklamal, milý Denisi, ale mě ne, já hned viděl, že to nepsalo něžné děvče, nýbrž zpruzený dědek v zatuchlé pařízské pracovně, co ví nejlépe, jak řídit svět, ale nikdo ho neposlouchá.

Dalším Diderotovým problémem, že se snaží jet na dvou koních současně, přičemž každý z koní cválá opačným směrem - kláštery jsou v jeho podání na jednu stranu příliš změkčilé, zhýralé a bezbožné (a vůbec je v nich moc pohodlí, což svádí k nectnosti), na druhou stranu příliš drsné a přísně vedené (takže řeholníci zahodí život, který by měli žít v pohodlí). Uvěřit obojímu by vyžadovalo značný doublethink; nicméně, jak vidím v některých ostatních komentářích, až tak velký problém to asi být nemusí - lidský mozek dokáže uvěřit vskutku kdečemu, když věřit chce.

Hodně věcí je nedotaženo. Když hrdinku, jeptišku Zuzanu, šikanují ostatní jeptišky, působí to - obzvláště ve srovnání se skutečným mistrem vynalézavé krutosti, to jest s markýzem de Sade, kterého čtu moc rád - značně nedomrle, občas až absurdně a směšně ("zamkly dveře na záchod, abych tam nemohla" nebo "nažhavily kleštičky a čekaly, že až půjdu kolem, pokusím se je zvednout a popálím se"). Chudák starý Diderot byl nakonec asi přece jen něžnou duší a vlastně ho ani nenapadlo, co je člověk schopen udělat jinému člověku - a co jinému člověku také zhusta dělá, kdykoliv má příležitost (opravdu si, na rozdíl od Diderota, nemyslím, že je to specifikum klášterů; ke zneužití moci dochází všude tam, kde je někdo nadřízený a podřízený).

Za jedinou alespoň trochu realistickou postavu považuji "lesbickou" představenou z druhé části novely; přestože některé pasáže, ve kterých vystupuje, působí spíše jako Diderotovy sexuální představy, je její láskyplná a téměř mateřská hebefilie zachycena velmi přesně. Dokladů o mužské pederastii (starší muž a mladší chlapec nebo chlapci) v dějinách máme spoustu, ženy bývají v tomhle ohledu spíše stranou, což je škoda. Zdá se ale, že u něžného pohlaví to mohlo fungovat dost podobně a Diderot o tom asi něco věděl (ale jak se to, holomek, dozvěděl?!).

O to hůř pak ovšem vypadá, když jsou veškeré ostatní postavy (včetně vypravěčky) naprosto ploché a nepsychologizované. Snad nejslabším místem díla je pak vypravěččin "odpor ke klášternímu životu", který není sebeméně zdůvodněn. Spíše vypadá jako vlastnost, kterou autor své hrdince prostě dal, aniž by přemýšlel, jak ladí se zbytkem její povahy a jak přesně si ji mohla vypěstovat.

Zároveň je poněkud zvláštní, s jakou vervou Diderot odsuzuje fakt, že některé ženy musely do kláštera vstupovat nedobrovolně (a to jistě odsouzeníhodné je!), ale zároveň by chtěl dobrovolné jeptišky nutit "pro jejich vlastní dobro", aby se ústraní zřekly a pilně plodily nové občánky pro stát (tehdy vlastně ještě poddané). Novověk byl ve skutečnosti dost krutá doba; a - zjevně na rozdíl od Diderota - bych se já osobně nedokázal rozhodnout, jestli chci celý život bydlet a pracovat v relativní nudě kláštera, nebo jestli se chci v osmnácti vdát, porodit deset dětí a při posledním porodu umřít. Snad je příčinou Diderotova nadšeného volání "množte se!" jistý bezbřehý optimismus a víra v to, že lidé jsou v zásadě dobří a že moudrý panovník se svými byrokraty se o vše postará - a čím víc nás bude, tím lépe, protože tím více budeme mít vojáků. Dnes už víme, že to tak nefunguje, spíše naopak.

Markýz de Sade prostě viděl lépe, dále a silněji!

29.07.2014

Uplne som sa do pribehu zazrala, o to vacsie sklamanie pre mna bolo ked som zistila, ze zamerom celeho pribehu bol vtip. Aj ked, samozrejme, zalozeny na pravde a popisujuci tazke krestanske casy tohto obdobia. Na druhej strane ma vyrazne fascinovalo poznanie, ze autor ako chlap dokazal tak doveryhodne spracovat rukopis zeny. Urcite velmi zaujimava kniha vo viacerych ohladoch.