Mníška

09.02.2015

Denis Diderot je znám, když pomineme Encyklopedii, zejména jako autor vcelku geniálního Jakuba Fatalisty. Po přečtení několika dalších Diderotových děl, již spíše polozapomenutých, jmenovitě Rameauova synovce a Jeptišky, jsem ale začal o Diderotových spisovatelských schopnostech dost pochybovat - skoro mám dojem, že Jakub Fatalista je tak skvělý, protože je inspirovaný (ještě o mnoho geniálnějším) Tristramem Shandym.

V Rameauově synovci si Diderot vyřídil účty se svými světskými protivníky (a to už dnes nezajímá opravdu nikoho), v Jeptišce brojí proti svým církevním sokům (a to v českém materialistickém prostředí budí přece jen větší zájem). Jeptiška ovšem, když čtete pozorně, docela smutným způsobem dokazuje, že takzvaní osvícenci ve skutečnosti příliš "osvícení" nebyli - dobře si všimněte, jak je řevnivec Diderot ostrý vůči dosti moderním a reformním jezuitům, přestože od nich měl vzdělání, pravděpodobně proto, že je považoval za konkurenci. Naproti tomu hodně konzervativní františkány a podobné staré mnišské řády nekritizuje ani v nejmenším, ačkoliv by si to - alespoň z mého pohledu - zasloužily více.

Je rozhodně zajímavým faktem, že Jeptiška vlastně vznikla coby jedna z prvních literárních mystifikací za účelem pobavení na účet konkrétního individua, v tomto případě markýze de Croismare. Nebohý markýz si opravdu myslel, že si píše s dívkou! Což je ku podivu, vzhledem k tomu, jak neobratně je text stavěn - a to i přesto, že Diderot původní "krásné" texty přepisoval tak, aby zněly naivně, husičkovsky a "pravdivě". Zjevně to ale nedělal dost důsledně, protože mezi řádky ve stylu "jsem mladičká a nevím nic o světě" se náhle objevují úvahy o přirozenosti člověka, spravedlnosti, státu a všech těchhle "rousseauovských" otázkách. Markýze jsi možná oklamal, milý Denisi, ale mě ne, já hned viděl, že to nepsalo něžné děvče, nýbrž zpruzený dědek v zatuchlé pařízské pracovně, co ví nejlépe, jak řídit svět, ale nikdo ho neposlouchá.

Dalším Diderotovým problémem, že se snaží jet na dvou koních současně, přičemž každý z koní cválá opačným směrem - kláštery jsou v jeho podání na jednu stranu příliš změkčilé, zhýralé a bezbožné (a vůbec je v nich moc pohodlí, což svádí k nectnosti), na druhou stranu příliš drsné a přísně vedené (takže řeholníci zahodí život, který by měli žít v pohodlí). Uvěřit obojímu by vyžadovalo značný doublethink; nicméně, jak vidím v některých ostatních komentářích, až tak velký problém to asi být nemusí - lidský mozek dokáže uvěřit vskutku kdečemu, když věřit chce.

Hodně věcí je nedotaženo. Když hrdinku, jeptišku Zuzanu, šikanují ostatní jeptišky, působí to - obzvláště ve srovnání se skutečným mistrem vynalézavé krutosti, to jest s markýzem de Sade, kterého čtu moc rád - značně nedomrle, občas až absurdně a směšně ("zamkly dveře na záchod, abych tam nemohla" nebo "nažhavily kleštičky a čekaly, že až půjdu kolem, pokusím se je zvednout a popálím se"). Chudák starý Diderot byl nakonec asi přece jen něžnou duší a vlastně ho ani nenapadlo, co je člověk schopen udělat jinému člověku - a co jinému člověku také zhusta dělá, kdykoliv má příležitost (opravdu si, na rozdíl od Diderota, nemyslím, že je to specifikum klášterů; ke zneužití moci dochází všude tam, kde je někdo nadřízený a podřízený).

Za jedinou alespoň trochu realistickou postavu považuji "lesbickou" představenou z druhé části novely; přestože některé pasáže, ve kterých vystupuje, působí spíše jako Diderotovy sexuální představy, je její láskyplná a téměř mateřská hebefilie zachycena velmi přesně. Dokladů o mužské pederastii (starší muž a mladší chlapec nebo chlapci) v dějinách máme spoustu, ženy bývají v tomhle ohledu spíše stranou, což je škoda. Zdá se ale, že u něžného pohlaví to mohlo fungovat dost podobně a Diderot o tom asi něco věděl (ale jak se to, holomek, dozvěděl?!).

O to hůř pak ovšem vypadá, když jsou veškeré ostatní postavy (včetně vypravěčky) naprosto ploché a nepsychologizované. Snad nejslabším místem díla je pak vypravěččin "odpor ke klášternímu životu", který není sebeméně zdůvodněn. Spíše vypadá jako vlastnost, kterou autor své hrdince prostě dal, aniž by přemýšlel, jak ladí se zbytkem její povahy a jak přesně si ji mohla vypěstovat.

Zároveň je poněkud zvláštní, s jakou vervou Diderot odsuzuje fakt, že některé ženy musely do kláštera vstupovat nedobrovolně (a to jistě odsouzeníhodné je!), ale zároveň by chtěl dobrovolné jeptišky nutit "pro jejich vlastní dobro", aby se ústraní zřekly a pilně plodily nové občánky pro stát (tehdy vlastně ještě poddané). Novověk byl ve skutečnosti dost krutá doba; a - zjevně na rozdíl od Diderota - bych se já osobně nedokázal rozhodnout, jestli chci celý život bydlet a pracovat v relativní nudě kláštera, nebo jestli se chci v osmnácti vdát, porodit deset dětí a při posledním porodu umřít. Snad je příčinou Diderotova nadšeného volání "množte se!" jistý bezbřehý optimismus a víra v to, že lidé jsou v zásadě dobří a že moudrý panovník se svými byrokraty se o vše postará - a čím víc nás bude, tím lépe, protože tím více budeme mít vojáků. Dnes už víme, že to tak nefunguje, spíše naopak.

Markýz de Sade prostě viděl lépe, dále a silněji!

29.07.2014

Uplne som sa do pribehu zazrala, o to vacsie sklamanie pre mna bolo ked som zistila, ze zamerom celeho pribehu bol vtip. Aj ked, samozrejme, zalozeny na pravde a popisujuci tazke krestanske casy tohto obdobia. Na druhej strane ma vyrazne fascinovalo poznanie, ze autor ako chlap dokazal tak doveryhodne spracovat rukopis zeny. Urcite velmi zaujimava kniha vo viacerych ohladoch.

24.05.2014

Silný zážitek. Kniha je vážně zajímavá a jedna z nejlepších, co se může v povinné četbě objevit. Příběh Zuzany a ostatních jeptišek je důkazem velkého utrpení. Je to tak trochu špatná strana církve, co dopouštěla. Náboženský fanatismus a jeho ublížení ostatním. Byl to rozhodně podle mě reálný obraz života v klášterech. Myslím, že podobných případů bylo spoustu. Jazyk je na tu dobu čtivý, ich forma vtáhne do děje.

13.10.2013

Túto knihu som objavila u nás doma. Takže nespadám k väčšine, ktorá sa k nej dostala pri povinnom čítaní. Neviem, čo ma viedlo k tomu aby som ju otvorila, má totiž takú starú ošúchanú obálku, ale asi mi už došli všetky možnosti a tak som siahla po nej.
Každopádne neľutujem. Diderot sa vie majstrovsky zahrať s citmi čitateľa, natiahnuť ich a hrať sa s nimi ako sa mu chce.
Aj keď je kniha písaná trošku iným štýlom, než ten na ktorý sme v tejto dobe zvyknutý, mne sadol.
Ale ako som už poznamenala pri mnohých knihách, treba mať na ňu náladu. Nedá sa čítať vo chvíľach, kedy potrebujete ľahké čítanie, zábavu a uvoľnenie. Je to skôr kniha na rozmýšľanie, citové precvičenie a možno niečo na chladné zimné večery...

31.01.2013

Mám ráda psychologické romány a příběhy, kde se ukazuje, jaká církev opravdu byla. Doporučuji :)

19.12.2012

Čítala som už dávnejšie, dokonca 2x. Obdivujem týchto geniálnych "starých" autorov, dnes už sa takí rodia zriedkavo...

29.07.2012

Túto knihu som čítala, keď som mala 14-15 rokov. Pamätám si, že mi na to moja slovenčinárka povedala, že "je to ťažké čítanie" pre tak mladé dievča, že som si mohla vybrať niečo vhodnejšie. Ale čo je vhodnejšie? Ja som len rada, že som to čítala. Možno som vtedy neuchopila všetko, čo chcel Diderot povedať, ale nesporne som si knihu vychutnala. Silný zážitok.

19.07.2012

Výborná kniha. Mám ráda historii a tato kniha mi ukázala jak to asi v minulosti v takovém klášteře vypadalo. Nikdy bych nechtěla zažít to co ona. Když už se ale nemohla bránit, tak bylo podle mě hloupé tak moc vzdorovat. Bylo to dobře napsané... a prostě bezva.. tahle knížka mi sedla.

07.03.2012

Mladá hrdinka knihy si musela dost vytrpět. Od chvíle, co žila s nevlastním otcem do doby než ji poslali do kláštera, kde ji tyranizovali zfanatizované jeptišky. Smutný příběh, založen prý podle skutečných událostí.

16.01.2012

Čtivé, poutavé. Především je to však kritika společnosti a chování církve. Děj probíhá na konci 18. století, ale téma je nadčasové. Každý fanatismus je nezdravý a zhoubný.