Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/544092/bmid_modlitba-pro-katerinu-horovitzovou.webp
4
2390
2390
Psychologická novela o tragickém osudu židovské dívky, která povýšila pomstu za své soukmenovce na smysl své existence. Kniha vychází ze skutečných událostí a byla poprvé vydána roku 1964. Samotná postava Kateřiny Horovitzové je inspirována osudem skutečné dívky, jíž byla polská herečka Franceska Mann. Lustig v této sugestivní novele zpracovává především motiv sadistické léčky, s jejíž pomocí se nacističtí pohlaváři pokusili získat majetek od skupiny zajatých bohatých židovských obchodníků, kteří se před německým nacismem napřed zachránili útěkem do USA, ale posléze, roku 1943, se vrátili do Itálie a tam do rukou nacistů stejně padli. Mezi těmito obchodníky byla i krásná židovka Kateřina Horovitzová. Nacisté obchodníkům slibovali, že je vymění za zajaté německé důstojníky, ale všechno to byla samozřejmě lež. V druhé rovině novely je pak popisován vlastní příběh hrdinky, dívky, která se na prahu smrti vzepře ponižování své lidské důstojnosti a dokáže v sobě zmobilizovat sílu, schopnou překonat strach i přirozený pud sebezáchovy.... celý text
Přidat komentář
Skvělá novela Arnošta Lustiga. Myslím, že není od věci u tohoto díla vědět, jaké bude rozuzlení, což je u takto známé knihy asi časté a snad i odrazující (proč to číst, když vím, jak to dopadne). Ale právě díky této znalosti si čtenář intenzivněji uvědomuje Brenskeho sarkasmus, manipulaci až výsměch, jeho absolutní bezcharakternost až zrůdnost ukrytou za vlídností a jednáním solidního člověka. Nacisté narcisticky z pozice vyvolených obhajují své rasové zákony, ba dokonce s politováním konstatují, že jsou k jistým opatřením právě podřadnými donuceni. Často se setkáme se slovem likvidace, ačkoli použitým dvojsmyslnou formou. Šílená je představa absolutní moci nacistů, jejich stoprocentní informovanosti o každém jedinci. A jejich moc a um ze získaných informací co nejvíce vytěžit (případně je takticky, manipulativně využít k jakémukoli jinému účelu). Zatímco skupina amerických Židů představuje víru (v moc peněz), naivitu a popírání viděného a slyšeného, dvě postavy z tábora - krejčí a rabín zastupují ty, "co už vědí". Jsou ztělesněním utrpení, poslušnosti, upozaděné víry,pro kterou v každodenní lavině smrti není místo. Kniha je jiná - není to vysloveně výpravná záležitost týkající se holokaustu jako hromada knih, s kterými se teď roztrhl pytel. Je více jinotajná, metaforická, obrazná. Ale stejně hrůzná.
Hmmm, tak překvapivě jsem z četby zklamaná. Téma je samozřejmě děsivé, ale ty dlouhé proslovy pana Brenskeho mě prostě nebavily.
Už je to déle co jsem knížku četla. Příběh samotný je krásný, silný a i když se tam brutality z koncentráku neobjevují, utkvěla mi v hlavě chvíle, kdy všichni z vlaku koukají oknem do koncentráku a dva vojáci se pro zábavu přetahují o dítě tak dlouho až se podělí oba...
Co mne na knížce překvapilo a trochu jsem se s tím prala, je, že vlastně příběh začíná skoro koncem a pak se octnete na začátku a příběh dojede až do konce. To mi trochu dělalo problém, se zorientovat v příběhu. Ještě jsem se nesetkala s takovým to stylem psaní.
Je to první knížka, kterou jsem četla od pana Lustiga. Na spoustu knih, které jsem přečetla, jsem už hodně zapomněla, ale tato zanechává ve vás hluboký dojem a je milé, že si knížku pořád živě pamatuji.
Velice čtivá kniha, kterou jsem si přečetla díky maturitě. Jestli ji máte v seznamu, tak doporučuji přečíst pokud hledáte nějakou zajímavou a nijak tlustou knihu.
Zpočátku jsem se nemohla začíst, ale pak to šlo samo. Skvěle ukázána manipulace s lidmi.
Velice smutná a pohnutlivá četba. Cokoliv z války a holocaustu je děsivé a nemělo by se již nikdy opakovat.
Tato knížka je ukázkou zrůdnosti jednoho systému. Moje první zkušenost s tímto spisovatelem, nemohu říct, zda se mi kniha líbila. U tohoto titulu a obsahu to snad ani není možné. Pár dní po přečtení bylo v televizi uvedeno filmové zpracování v úžasném hereckém obsazení. Pan Adamíra přímo úžasně vystihl svoji knižní postavu. Dle mého názoru je vždy lepší přečíst knihu a teprve potom se případně podívat na filmové zpracování. Čtenář musí při četbě více uplatnit svou fantazii a představivost a není ovlivněn ať pozitivně nebo negativně vyzněním filmu.
Tohle byla síla... strašně povedená a strašně smutná kniha. Měla jsem v sobě po celou dobu čtení naději, naděje umírá poslední. Kateřina Horovitzová mě neskutečně překvapila. Už jen představa, že bych se měla ocitnout na jejím místě... mrazí mě. Ale tohle bych nedokázala. Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou rozhodně řadím mezi nejlepší přečtené knihy klasické literatury.
Krátké, ale hutné. Při čtení Lustigovy novely jsem si připadala trochu jako vězeň ze Sartrovy Zdi – od začátku jsem věděla, na co vlastně čekám, jak to skončí, jen jsem musela snést všechny ty strany, které k tomu pomalu vedly. Tenhle přístup, kdy čtenář/ka, na rozdíl od postav zaslepených nadějí, od začátku tak nějak ví, co se opravdu děje, mi přišel velmi poutavý. Zajímavý je zde i topos tábora, ve kterém je novela zacyklená – v táboře příběh začíná, následně se sem dvakrát, a z toho jednou fatálně, znovu vrací. Nakonec postava Kateřiny, jediná, která byla schopná prohlédnout a konat, než jenom slepě věřit čím dál více nemožnému. Je to celé velmi cynické a ironické, z pozice čtenářky jsem z toho měla intenzivní – i když nepříjemný – prožitek. Lustig nepotřebuje otevřeně popisovat všechny surovosti holokaustu, aby docílil u čtenáře/ky velmi srovnatelného efektu. Myslím, že je to obsahově i kompozičně velmi zajímavé dílo, sahající mnohem dál než jenom ke kánonu maturitní četby.
Kniha není thrillerem, je to kniha nutící k přemýšlení - nikoliv pouze k jednoduchému zamyšlení. Proto autor zvolil "pomalý rozjezd" se spoustou monologů/projevů hlavního fašistického "dozorce/vyjednávače" se skupinou. V nich je spousta myšlenek, frází a zdůvodnění, se kterými jsem nesouhlasil a vžíval jsem se do pozice, jak bych asi jednal já, byl bych "podmíněně zadržen" a bylo by se mnou vyjednáváno. Celkový dojem z knihy je - je to špičková kniha!
Dost drsný příběh o tom, jak nacisti vymámili peníze z bohatých Židů, slibem, že jejich životy ušetří.
tradiční motiv lidství proti zvířeckosti (bestialitě), je tu hodnotově relativní, např. ve finální scéně je reakce hrdinky typicky "zvířecí" (i to nejslabší zvíře, zahnané do kouta, se pokusí predátora kousnout)
Konečně jsem si přečetl klasiku Lustiga. No, spíš pročetl, kniha mě prostě neoslovila. Rozhodně jsem nenašel to, co by ji řadilo mezi přední knihy literatury dvacátého století.
Lustiga mám ráda, spolu s Remarquem to byli takový průkopníci poválečných románů určitě i proto, že si oba válkou prošli. Lustig několika koncentračními tábory, Erich Maria Remarque dokonce bojoval, jak v první světové válce, tak i ve druhé. Z knížky vám naskakuje husí kůže, ale čte se dobře.
Lustig vše popisuje jako kdyby šlo o jeden z běžných dnů, o to větší dopad na čtenáře celý příběh má. Ukázka, jak dokonale zmanipulovat a hezkými slovy obelstit zkušené podnikatele, které obestírá strach o jejich život.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) zfilmováno česká literatura fašismus holokaust, holocaust krutostAutorovy další knížky
| 2002 |  Démanty noci |
| 2001 |  Colette z Antverp |
| 2007 | Dita Saxová |
| 1968 | Hořká vůně mandlí |
| 2003 | Krásné zelené oči |
Modlitba pro Kateřinu Horovizovou je podle mě jednou z nejoriginálněších knih o holokaustu. V něčem se mi zdála ještě děsivější než výpovědi, které popisují přímo všechny hrůzy koncentračtních táborů. Tady mají totiž lidé skutečnou naději. Naději tak hmatatelnou v podobě vlaku, lodi, pasů... a přesto tak vzdálenou a nedosažitelnou.
Lustig bravurně ovládl propojení monologů zdánlivě úslužného dozorce s prostou touhou vyděšených lidí žít a odejít z těch míst smrti. Při čtení jsem si připadala jako jeden z těch mužů - marně tápající v temnu s očima upřenýma na ten prchající plamínek naděje. Myslím, že právě pro jakousi naivitu a vědomou slepotu jednotlivých postav, ve mně zanechala tato novela tak hluboký dojem. Nejhorší zlo je to, které nevidíme a nedokážeme se mu postavit.
"...a díval se pak ve dne i v noci na tu. kterou oddával a která měla i ve smrti všechny vlasy, krásné jako hedvábí."
(toto mě doopravdy rozplakalo, protože mi to připomnělo mou osobní návštěvu Osvětimi)