Modlitba za Černobyl - kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/333608/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-9xc-333608.jpg
4
1139
1139
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno:
2017
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva), 1997
více info...
Přidat komentář
Fuha takže táto kniha ma riadne dostala. Je hrozné ako sa všetko snažili utajiť a vôbec nemysleli na ostatných ľudí. Je smutné že sa takáto tragédia stala.
Těšila jsem se v podivném slova smyslu až jsem se dotěšila. Spíš jsem byla hodně zvědavá a krome fakt mě zajímaly i lidské příběhy, ale přišlo ohromné zklamání a já knihu dočetla prakticky z donucení. Ze všech příběhů, a že jich bylo mnoho, dávaly hlavu a patu max. 3, zbytek byl nehorazně chaoticky cumel myšlenek, kdy jsem přemýšlela, co tím chtěla babička říct, ale to by se ještě jakžtakž dalo, kdyby nepřišly části, kde je vícero a někdy skutečně mnoho lidí, není nijak označeno, kdo to tam zrovna vypráví a především, kde končí a kde začíná. Nu, tři hvězdy za tři srozumitelné příběhy a za noční můry o pudlíkovi, co se hrabe z díry ven ... Ač za to hvězda nepatří.
Nikdy som pri čítaní knihy necítila takú bezmocnosť...Ak mám nejakú knihu označiť slovom "silná," tak je to práve táto výpoveď.
Knihu jsem si půjčoval s tím, že jsem vlastně nevěděl, o čem je. Očekával jsem polovědeckou publikaci. Namísto toho jsem četl o osudech lidí, které ovlivnil výbuch v Černobylu. Jedná se o soubor přepsaných vyprávění s takovými lidmi, kdy autorka knihy prováděla spíše jen shromažďovací a redakční práci. Nejedná se o rozhovory, ale monology. Při čtení první části knihy máte pocit, že Černobyl je jen okrajové téma, ale zejména u poslední třetiny knihy už začínáte vnímat celkovou skládačku. Čtete tak vlastní vyprávění (někdy dost kusé a okrajové) lidí, zejména Bělorusů, které tato katastrofa ovlivnila. Jednou to je naprosto nevzdělaný vesničan a farmář, který ani po katastrofě nechápe, co je to ta radiace. Podruhé zase voják, myslivec či likvidátor katastrofy, kteří toho sice věděli více, ale i tak žalostně málo. A pak tu jsou i příběhy různé inteligence, vědců či politiků, ze kterých čiší zejména to, jak všichni byli z dané situace bezradní. Na začátku čtení jsem měl pocit, že mi kniha nic moc nepřinese, ale po přečtení jsem zjistil, že jsem alespoň z části pochopil mentalitu lidí, kteří v dané době nebyli sto pochopit, že je jedno, jestli radiace pochází z válečných atomových bomb nebo z mírových jaderných elektráren. Autorka knihy pak nevynáší žádné soudy, nepíše, co je (byla) či není (nebyla) pravda, co bylo špatně nebo dobře. Záleží jen na čtenáři, aby si to sám vyhodnotil.
Na tomto souboru příběhů mi vadila jedna věc. Nikde v knize jsem si nepřečetl, kdy tyto konkrétní rozhovory s těmito lidmi proběhly, kdy takovou informaci považuji za důležitou. Podle vydání knihy však k nim došlo asi 10 let po katastrofě (občas je v textu zmínka, která tento odhad potvrzuje).
Komu knihu doporučit? Těm, které nezajímají technické informace této katastrofy, ale příběhy jednotlivců, které neskončily v roce 1986.
O Černobylu se všeobecně ví, tak nějak ho bereme jako součást i naší minulosti. Dnes už o něm asi aktuálně nepřemýšlíme. Ale pro lidi, kteří žijí nebo žili v zóně, je to přítomnost a budoucnost.
Rozhodně doporučuji si přečíst. Jak zpovědi těch, které zasáhl přímo výbuch (pozůstalí po hasičích, likvidátorech), tak těch, které vysídlili nebo těch, kteří zůstali.
Je děsivé, jakým způsobem se Sovětský svaz zachoval. Záměrné utajování informací, zlehčování situace. Nikdo ty lidi nevaroval, nikdo jim nic nevysvětlil. Mnohdy byli poslání na smrt s vidinou odměny ve formě pár rublů navíc. Strašné.
Na druhou stranu se hodně projeví mentalita obyvatel tehdejšího SSSR. Hluboko zakořeněná víra ve vládnoucí moc, touha být hrdinou.
Tak zde můžu napsat jedině “no comment”. Protože jakákoliv slova by byla prázdná a zbytečná. Zdaleka jsem nepřečetla všechny výpovědi, stačilo však až až.
Ani ne po 100 stránkách jsem musela knihu odložit. Bohužel, nijak se mi nelíbila, styl psaní není můj "šálek čaje" a vůbec mě kniha nezaujala. Odložila jsem ji, bohužel jsem zklamaná. Čekala jsem od ní víc, ale jsou další knihy, které si chci přečíst.
Tato kniha se mi hodnotí těžce. Ze začátku jsem čekal trochu víc historicko-technického popisu události, ale čím dále jsem se pročítal příběhy obyčejných lidí, tím méně mi to scházelo. Pochopil jsem, že o tom přesně kniha je a je to její nejsilnější stránka. Právě příběhy lidí od obyčejného řidiče traktoru až po ředitele jaderného ústavu. Kniha sama o sobě podle mého názoru nevypovídá ani tak o Černobylské katastrofě jako o archetypálním "sovětském člověku". Jediné, co mi tak úplně nesedělo, byly abstraktní a náboženské pohledy, ale do hlavy nikomu nevidíme, že? Každopádně velice silná kniha, která může přispět i k pochopení dnešního "sovětského člověka".
Nevím co bych víc dodal... Tak neskutečně a krutě silné příběhy... Někdy zmatené? No... a co se divíme? Těžká kniha, z jistého úhlu pohledu... silná... autentická.. Černobyl... to není jenom katastrofa, statistiky a čísla... to jsou skuteční lidé a lidské osudy.... to nebyl jenom svět v ohrození.. to byli reální lidé, lidské osudy, city, lidské životy... skuteční lidé, ne čísla a statistiky... Něco se ve mně zlomilo, změnilo. Zatím to neumím popsat... nevím co, ale... děkuji autorce...
Světlana Alexijevičová svým svébytným žánrem „dokumentární prózy“ vypráví příběh nikoliv černobylské havárie, nýbrž černobylského světa, a to ústy desítek lidí, kteří v tomto světě žijí. Vystěhováni byli jen lidé z třicetikilometrového pásma kolem elektrárny, více než dva miliony Bělorusů a Ukrajinců však musí dodnes (!) žít na zamořených územích a vychovávat na jedovaté zemi své děti… Řada silných momentů vynikajícího seriálu HBO (2019) vychází právě z této knihy, která mu dala vedle linky „velkých“ dějin i řadu „malých“, ale o to tragičtějších lidských příběhů. Manželka hasiče, která viděla na vlastní oči fyzický i psychický rozpad milovaného muže… Likvidátoři, kteří dřeli na zamořených polích nebo jako „bioroboti“ odhazovali extrémně radioaktivní odpad ze střechy elektrárny – ze silných mužů se staly trosky, které jejich ženy „otáčejí v posteli jako polštáře“… Je v tom hodně z povahy sovětského člověka, slovy jednoho ze svědků: „Ruský člověk v takových okamžicích prokazuje, jak je veliký! Jedinečný! Holanďany ani Němci se nikdy nestaneme. Nikdy nebudeme mít trvanlivý asfalt ani krásně upravené trávníky. Zato hrdinové se najdou vždycky!“ Lidský rozměr pak vystihla žena jednoho z desítek tisíc likvidátorů, která prý kdysi litovala, že nezažila velké dějinné okamžiky: „Teď uvažuji jinak: nechci žít historií, v historické době. Můj malý život se v tom okamžiku stává bezbranným. Velké události ho drtí, aniž by ho zaznamenaly. Aniž by se pozastavily…“ (9/10)
Až dosud jsem u knížky veřejně nebrečela, nešlo to zastavit, ale ani nešlo přestat číst :( Šílené příběhy, šílená doba
Tezke cteni.. obcas jsem se nemohla zacist, pribehy byly vypraveny tak nejak chaoticky, nekdy mi to prislo spis jako takove vykriky.. ale samozrejme je to dulezite a hlavne realne svedectvi, ktere je treba predavat dal. Od formy knihy jsem cekala neco jineho, ale jsem rada, ze jsem se k ni dostala. Co se tyce konkretnich pribehu, nekolikrat jsem se pristihla, jak me rozciluje, ze obyvatele z te oblasti nechteli odejit, jedli to radioaktivni jidlo/urodu.. ale ta vazba byla asi az prilis silna.
Podobně jako ostatní knihy autorky jsem i Modlitbu musela číst po kapitolách a s prodlevami. Opět se jedná smutné čtení, ale autentická výpověď má obrovskou hodnotu.
Kniha se mi četla strašně těžce a několikrát jsem jí odložila. Nevyhovoval mi ten styl neupravených monologů, kdy se dozvíte, kdo vlastně vypovídá až na konci úryvku. Taky mě štval obsah-vím, že za tohle autorka nemůže a právě o to jde, přiblížit tu dobu, myšlení lidí, ale mě to prostě strašně rozčilovalo, ta nevědomost nebo možná spíš neochota dozvědět se, pochopit, stádní chování - může za to opravdu režim, doba nebo samotní ti lidé? Nicméně uznávám, že práce na knize musela být spousta a věřím, že pro spoustu lidí to bude zajímavé dílo, obzvlášť po úspěšném seriálu, který je ostatně důvodem, proč jsem i já po této knize sáhla.
Přečetla jsem asi čtvrtinu a dál se mi nechtělo. Vyprávění těch, kterých se dotkl Černobyl a různými způsoby jim zničil život, je jistě velmi důležité. Tedy obsahová stránka knížky je bez diskuzí. Vadil mi ale způsob, jaký autorka zvolila. Vyprávění prakticky bez jakéhokoli zásahu, které často nedávalo smysl, bez uvozovek (zvlášť když "mluvilo" víc lidí naráz, to byl úplný Babylon). Chápu, proč tuhle formu zvolila, ale za mě to kníže hodně uškodilo. Pořád jsem do toho zírala a říkala si "...éééé, má to nějakou souvislost...? A tohle? S čím...?". Tím pádem v podstatě odpadal požitek, možnost se do knížky vnořit. Škoda.
Hodně jsem viděla dokumentů o Černobylu,viděla tv seriál a četla knihu,ale teprve tato kniha vám ukáže co prožívali a prožívají obyčejný lidé zvané Černobylci.Je mi z toho smutno,že se to stalo a hlavně,že je stát neochránil a ještě jim lhal,kdyby hned po výbuchu hned evakuovali a mluvili o tom,byl by jistě velký počet dětí a lidí zachráněných.... .
Tretia cast knihy, kde su svedectva ludi priamo zainteresovanych na udalosti, su SIALENE. Uz len kvoli tomu sa to oplati citat.
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Asi jsem měla přehnaná očekávání. Taky jsem nevěděla, jak je kniha pojata. A to by mi nevadilo, kdyby ovšem vyprávění byla srozumitelná. Chápu, že autorka chtěla zachytit rozhovory přesně tak, jak se udály, ale méně je někdy více.