Modlitba za Katarínu Horovitzovú
Arnošt Lustig
Román A. Lustiga znamy z knižných vydani, z televíznej obrazovky a aj "svojím osudom" v časoch normalizácie. Tentokrát vychádza v spoločnej jazykovej mutácii slovenčina/jidiš.
Přidat komentář
Přečteno také díky povinné maturitní četbě, jinak bych nedočetla...Ne kvůli příběhu, byl silný až moc a opravdu mně znovu ukázal, jak jsme vlastně šťastní v dnešní době....ale vydržet Brenského....to dalo zabrat....!
Kniha se mi líbila a přečetl jsem ji za jeden den. Závěr knihy byl tragický.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Jeho oči opakovaly jen něco, co s jeho prací už nesouviselo, že tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný; neshoří, protože už je sám zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už nelze vyschnout nad popel;
Krotitel, který ukáže zvěři slabost, je vyřízen.
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá...
Souhlasím s komentáři Radusak9806 ,Clairess a AnetK , od tak slavné knihy jsem čekala mnohem víc. První polovinu jsem se nutila číst, naštěstí je kniha kratičká a druhou část už jsem četla s větším zaujetím.
..............................................................................................................Výzva 2018
Lustig je výborný. Tenhle strhující příběh nevinné mladé dívky ve mě něco hluboko zanechal už od povinné četby na střední škole. Ač takové knihy nevyhledávám, každý by si ji měl přečíst povinně! To, co se tehdy dělo s Židy, celé to prolínání až po koncentrační tábor, ta tragika, ta beznaděj, ten smutek! A ten odporný Bedřich Brenske! Vždy mi naskočí husí kůže.
Až na prvních pár stránek, které jsou psány až několika strankovými odstavci s dlouhými větami plnými závorek, je to příběh o bezmezné důvěřivosti a naději i v beznadějné situaci. O tom, že se člověk nesmí vzdávat a že i jednotlivec je důležitý...
Četla jsem podruhé a znovu jsem měla velký problém dočíst. Silný, smutný příběh, ale ta beznaděj...
Příběh bezpochyby silný, ale... nemohla jsem se začíst, příběh byl zdlouhavý, nebyla jsem vtažena do děje a neprožívala ho spolu s hlavními postavami. Knihy o holocaustu čtu ráda, ale styl psaní A. Lustiga mi asi nesedí.
Na této knize je asi nejtěžší to, že většina ví k čemu nakonec dojde a už jen čeká kdy se to začne dít. Tudíž mu všechny ty věci okolo neskutečně táhnou a jsou neskutečně dlouhé.
Kniha má rozhodně velmi silný příběh. Nicméně jsem od ní čekala více, protože mi byla vychválena až do nebe. Konečně jsem ráda, že jsem si jí přečetla, ale víc už mě k ní jaksi nepojí.
Celou dobu co jsem jí četla, ve mě byla jen jediná myšlenka: "Nečtu špatnou knihu?". Vzhledem k mému očekávání jsem byla prostě zklamaná, že mě knihy nijak neoslovila, bylo mi jedno co se hlavní hrdince stane. Následně jsem vzpomněla na všechny, kteří mi ji chválili a nějak jsem si to neuměla vysvětlit, kde ta propast mezi mým a jejich vnímáním.
Ke konci jsem si už jen vzpomněla na Colette a pocit z obou knih je u mě v podstatě stejný. Knihy vystavěná na silném místě a události, ale s hrdinkami, které mi k srdci nepřirostly.
Těžko se hledají slova. Po celou dobu čtenář tuší k jakému závěru celý děj spěje, ale stejně tajně doufá. Ďábelský, zvrácený Brenske... Uff. Buďme vděčni za dobu, ve které nyní žijeme a modleme se za to, abychom o podobných věcech pouze četli.
Od začátku jsem odhadoval, jak daleko zajde Brenske ve své zvrácené hře se skupinou amerických Židů. Brenske, který zde zastupuje a zosobňuje zrůdnou, vraždící fašistickou mašinerii. Čtenář se nikdy nedozví, kolik krutých nápadů se zrodilo v temných hlubinách chorobného mozku tohoto důstojníka a nakolik to byla perfektně vypracovaná strategie zrůdného systému. Styl psaní mi chvílemi připomínal Franze Kafku, zvláště dlouhé pasáže Henskeho proslovů ke skupině "jeho zajatců".
Vždy, když se mi nelíbí knížka, která je všeobecně uznávaná / oblíbená / slavná, přemýšlím, jestli je chyba ve u mě. Třeba jsem ji jen nepochopila, příp. si k ní jednou najdu cestu. Možná. Ovšem teď mi er forma ve spojení s užíváním celých jmen, občas dokonce doplněné i o tituly, zabránilo se do postav Židů pořádně vcítit. Zato u pana Bedřicha Brenskeho jsem podobný problém neměla. Z jeho projevů se mi pravidelně obracel žaludek a jeho schopnosti manipulovat a způsob, jakým prezentoval nacistické Německo, byly vážně děsivé.
Již když berete tuto knihu do ruky, tak víte, jak dopadne. A malá náplast v podobě činu mladé Kateřiny čtenářův zvednutý žaludek příliš nezklidní.
Přesto se samozřejmě jedná o velmi silný zážitek, ze kterého dýchá bezmocnost a zoufalství. Strach skupinky Židů, kteří do poslední chvíle věří, že se mohou vykoupit, je prokládám vrcholným cynismem Brenskeho, který se obrazně i doslova pase na svých obětech.
tahle knížka mě nutila k zamyšlení, co by člověk dělal, kdyby se ocitl na místě oněch "vyvolených"... doufal by a podřídil se nebo si zachoval hrdost a nenechal se zlomit? Doufám, že podobných rozhodování nebude v budoucnu potřeba.
Knížku jsem četla před rokem, ale po pravdě, vůbec mě nezaujala. Matně se mi vybavují nějaké úryvky, ale jinak nic extra. Přečetla jsem knihu někdy do půlky, a pak jsem přečetla jen poslední kapitolu. A to jsem se na knížku tolik těšila.
Z téhle novely běhá mráz po zádech. Nečetla jsem ji poprvé a znám i filmové zpracování (Jiří Adamíra je jako Brenske velmi přesvědčivý), přesto jsem čtení musela přerušovat a "rozdýchávat" to. Jak se jim Brenske celou dobu vysmívá, mluví o blížícím se konečném řešení, hraje si s nimi a jak oni někde hluboko tuší, ale nechtějí věřit, protože něčemu takovému se uvěřit nedá. A tak se drží naděje, která je ale od prvního okamžiku jen zdáním. V téhle útlé knížečce je do hloubky vykreslená celá tragédie holokaustu - nejde je o samotnou smrt, ale o ponížení, zneuctění, o degradaci lidských bytostí na pouhé položky v seznamu, na ostříhané vlasy, ze kterých se dají vycpat matrace.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) zfilmováno česká literatura fašismus holokaust, holocaust krutostAutorovy další knížky
2002 | Démanty noci |
2001 | Colette z Antverp |
2007 | Dita Saxová |
1968 | Hořká vůně mandlí |
2003 | Krásné zelené oči |
Příběh je to sice smutný, ale autorův styl psaní mě bohužel vůbec neoslovil.