Mor
Albert Camus
Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou... O Moru (1947) si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam má především epidemie sama; lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest.... celý text
Literatura světová Romány
Přidat komentář
Nějak nevím jak hodnotit tuto knihu, nenacházím slova........Každopádně je to skvělé dílo, které každého přinutí k přemýšlení...o pocitů marnosti, bezradnosti a čekání na naději. Je to upřímně děsivý náhled do síly i slabin lidstva.
Z některých situací, které jsou zde vylíčeny, mě běhal mráz po zádech (třeba popis projevů nemoci), a vedla mě k uvědomění si, jak bychom si měli vážit života. Kniha je ve svém provedení překvapivě čtivá a člověku po ní zbude dojem, že mu bylo cosi poučného předáno, co však – alespoň v mém případě – nejsem schopná definovat.
Četla jsem Cizince i Pád a musím upřímně konstatovat, že Mor se mě líbil nejméně.
Camus je pan "Autor", a já nikdy nepřestanu obdivovat jak jednoduše dokáže nahlížet do lidského nitra :-)
Kdy já jsem naposledy četl knihu, která mě stejnou měrou bavila i nebavila, zaujala i nudila? To si už asi nevybavím, ale odteď to bude Camusův Mor. Z jedné strany zajímavá studie izolovaného města stiženého nákazou, z druhé strany zbytečně roztahané nimrání se v ne zrovna dvakrát důležitých věcech, které tok vyprávění brzdí a zdržují. Opravdu, v závislosti na jednotlivých kapitolách (blocích), mě ta kniha bavila nebo nudila. Některé pohledy na specifické prvky problému jsou vskutku zajímavé a hloubavé.
Je to jistě velice obdivuhodné dílo. Ale přiznám otevřeně - četla jsem POCTIVĚ (slovo od slova) pouze asi do strany 85. Pak jsem začala skákat a četla snad jen první větu z každého odstavce a přesto vím, co se v příběhu dělo. Některé pasáže jsem ale opět přečetla celé. Je to skutečně kronika, podrobný popis, co lidé prožívali v době moru. Skoro jsem pak začala na sobě hledat příznaky této nemoci :-) Třeba se ke knize někdy vrátím.
Hluboká a drásavá kniha. Mne osobně možná zasáhla ještě více než Cizinec. Líbil se mi Bernard Rieux, netypický typ hrdiny, který není takový ten typ okatého supermana, který všechno zvládne a všechny zachrání. Vybudovala jsem si k němu v průběhu četby velký respekt.
M O R
Boží vůle seslanná vyšší mocí za naše hříchy,postižení pro ty neskonale nenapravitelné lidské bytosti. Hej vy zabedněnci,má zloba již dosáhla absolutna,jak dlouho trpět vaše malicherná hašteření.A proto sesílám na vás (jak dlouho ho to bude ještě bavit) tuto zkázu.
Paradoxně tak zahají éru agonií,kde obyvatelé na pozadí zkázy naleznou pravou hodnotu slova žít a jak to tak bývá i ve smyslu odcizení.Metafora katastrofy ve smyslu existence a každodddenní samozřejmosti i její ztráty.
Camusovská postava lékaře je ryzí ve smyslu svobodně opravdová i neutěchající ideál lásky k životu jako přednosti ve smyslu čistě prosté lidské dobroty.
Vypravěč v knize jakoby k ničemu nenutí v podstatě můžete najít něco zásadního na každé stránce.Stejně tak i pohled spisovatelův který nekriticky i nezaujatě pozoruje jak se v této nelehké době proměnují lidské charaktery.
Nabušenný A.CAMUS jak má být,silná záležitost i po tolika letech...nezbývá absurdně zakončit tyto řádky...nějak bude.
Camuse jsem četla kdysi na střední a když jsem na něj nedávno narazila v Guenassiově knize rozhodla jsem se si ho připomenout. Poslechla jsem si dnes zdařilou rozhlasovou dramatizaci Moru od Jana Vedrala. Absurdnost jakékoliv katastrofy a její vliv na lidské jednání, změny v hodnotovém žebříčku a přemýšlení o životě a jeho smyslu, o hrdinství a poctivosti, to je asi podstatou tohoto skvělého Camusova díla. Rozhodně si musím koupit knihu.
Jak se naučit žít na místě, kde je umírání na denním pořádku, kde lidé existují odtrženi od vnějšího světa? Jak se vymanit z osidel smrti?
Krutý zážitek. Mor = otázka zla ve světě, která dostala konkrétní podobu.
+ musím vyzdvihnout zajímavou hru s osobou vypravěče (bavilo).
Skvěle pojatá sonda do společenství zasaženého katastrofou. Někteří se snaží pomáhat (Rieux), někteří se zprvu snaží katastrofě uniknout, protože "jsou přece cizí" (Rambert), někteří v ní vidí skvělou příležitost, jak ve vzniklém chaosu uniknout své minulosti (Cottard). A do toho pěkně popsaný kněz Paneloux, který v moru vidí ránu seslanou "na vás" - protože jeho se to přece netýká... (I když si myslím, že zrovna na této postavě je vidět, jaký byl Camus ateista.)
Zkrátka opravdu dobrá kniha. Jenom jí cosi málo chybělo, cosi, díky čemuž bych se do ní více začetla...
V Oranu žije spousta lidí. Dalo by se říct, že i spokojeně. Než z ničeho nic začnou chcípat krysy. Pak začnou chcípat i lidi a Orán se stane obrovskou karanténou. Chvilkama mi připadalo, že Camus vynalezl stroj času a vodjel si přečíst Saramagovo (čti Sarmážovo, protože Camus je Francouz) Slepotu. Nicméně je jasný jak facoš, že mor vlastně symbolizuje válku a slepota to, že člověk vidí hovno.
Ústřední postava je vypravěč / doktor - to je vlastně spoiler, protože to se čtenář doví až na konci - kterej funguje jako kronikář všech událostí. Mor je obsahově pojatej jako antický drama, který má intro, tři věci uprostřed a ejakulantus (řecky vyvrcholení).
Když jsem tohle na internetu prokouk, bylo celkem jasný, co se kdy bude dít. Nicméně i tak si Camus doved udržet po celou dobu moji pozornost, což by mu mohly kolikrát holky z pornhubu závidět. Všudypřítomnej mor se stane každodenní součástí a hlavní příběh se tak odvíjí okolo party lidí, který dělaj věci. Moc se mi líbil konflikt doktora s farářem, kterej mor popisuje jako boží vůli a nutí obyvatelstvo aby se semklo a konalo dobro. O pár stránek dál má farář mor - LOL. Camus byl frajer.
Mor netrvá ani rok a zase bez většího přičinění lidí odejde a skoro všechno se vrátí do normálu. Brány města se otevřou a všichni si myslí, že je vyhráno. Jen doktor ví, že mor jen usnul a číhá na další příležitost. Ta nastává pokaždý, když si dám kvasnicový pivo a hrachovku.
Inu, co k tomu dodat? Určitě se nejedná o oddychové počtení na jeden večer. Je potřeba trochu zapojit závity a číst i mezi řádky. Asi se to nebude všem líbit, ale já jsem spokojen. Děj plyne v poklidu do "zdárného" konce.
Ľudia sú nepolepšiteľní. Večne sa len naháňajú, starajú sa o svoje hmotné zabezpečenie, márnia čas nezmyslami, bahnia si v zatuchnutých tradíciách a vyjazdených koľajach. A keď príde pohroma s jednoznačným menom "mor" (pričom nemusí ísť prvoplánovo o chorobu), stále sú schopní tvrdiť, že to nie je možné, ten predsa vymizol, nemôže sa týkať nás.
Camus ústami pátra Panelouxa hovorí, že ide o boží trest, keď sa plevy oddelia od zrna. Možno. A možno je to božia milosť, keď ľudia musia prv padnúť, aby sa mohli odraziť od dna a začať nanovo.
Kdybych nevěděla, že to má být alegorie na fašismus, nejspíš bych to nepoznala, ale takhle jsem mohla některá podobenství dešifrovat. Byť uznávám, že je o hodně dobrý náhled do chování a jednání lidí v krizových situacích, nějak jsem se nemohla začíst.
Neprekonal síce Cudzinca podľa môjho skromného názoru. Začiatok skvelý, stred vlažný a koniec veľmi podarený.
Mor mám ze všech Camusových děl nejraději a nejčastěji se k němu vracím. Cizinec je přiliš ledový a strohý, Pád je velkolepě komponovaná skladba, od které je obtížné se odtrhnout, ale vlastně to není příběh v pravém smyslu slova. Mor je příběh celého města. Ponurá freska početného lidského společenství uvězněného nákazou, přežívajícího v prostoru střeženém ozbrojenci. Život jde i za těchto ponurých okolností dál, lidé se věnují svým povoláním, svým koníčkům a zábavám i neřestem, jenže vprostřed toho všeho projíždějí tramvaje naložené hromadami mrtvol. Camus tenhle román napsal jako alegorickou vzpomínku na uvěznění Francouzů za mřížemi nacistické okupace. Ta alegorie je velmi zdařilá.
Dílo pro náročnější čtenáře. Čtivě a poutavě psané pasáže se střídají s filozofickými úvahami, které mě popravdě spíš nudily, než by mě něčím zaujaly. Autor umí čtenáře zaujmout, ale jeho cílem je spíš nějaké poselství, které ale není pro každého. Mám rád, když spisovatel představí postavy a hrdiny svého díla tak, že si je pak umím živě představit, to mi zde ovšem chybělo. Všichni byli tak trochu neurčití. Přes tyto výtky a přes mé jisté nepochopení díla dávám 75%, 14.9.2015.
Vydání z roku 1963 obsahuje době poplatný úvod od Ivana Svitáka, ze kterého už nechápu skoro nic. Sviták např. zdůrazňuje Camusovu "slabou znalost marxistické filozofie"(?).
Namlsán Pádem jsem hned v zápětí šáhl po Kamiho Moru a musím říct, že Mor byl pro mě neutuchající nudou.
Kami tu napůl švihá Dostojevského (kronika) a Remárka (dialogy) a ze začátku je to docela fajn, protože postavy se neúprosně a hbitě sunou po šachovnici směrem k velké apokalypse. To se ještě dá odpustit i jeho přehnané, ultra hyper objektivní kronikování města, jenže pak se vcelku jednoduše ale zato ostře načrtnuté postavy (bejt tam zhulenej černoch a blbá blondýna tak bysme měli kompletní ansámbl) začnou pomalu posouvat po příběhu tím nejvíc předvídatelným, nezvratným směrem, přičemž nám Kami pořád dokola opakuje, jak se mor projevuje.
Neodpustitelné je, že je tam armáda, karanténa - a žádný tank! V roce 1940 už tanky byly a tehdy byly i docela IN, takže nechápu, proč do knihy nezakomponoval ani jeden. Ano, někdo může namítnout, že tanky nemůžou dostat mor, ale v knize bylo víc předmětů, které nemůžou dostat mor a přesto dostaly prostor (namátkou třeba postele, budovy, stolky, dopisy a mnoho dalších). Navíc kdyby nechal tankem přejet pár lidí, demonstroval by tak absurdnost lidského bytí daleko lépe než 150 stránkami lidských pohnutek. Mor do police!
Možná za to může fakt, že jsem jel autobusem a vedle mě seděla tlustá ruska, která se mě neustále dotýkala loktem, ale knihu jsem si vůbec neužil a druhou polovinu jsem už jen trpěl. Mor přišel, mor zabil lidi, mor odešel a já se ptám, proč to mělo 350 stran? Ještě že Camus nedělá na Nově každoroční reportáže do Televizních novin o chřipce v listopadu, to by to zabralo tak 14 dní!
Zcela si vědom všech parafrází, alegorií i myšlenek, které se mi snažil sdělit, nemůžu popřít fakt, že jsem se nudil jak kolotočář ve všední dny.
+ Camusův pozdní existencionalismus rychle, stručně, přehledně. Črta bolesti existencionalistické krize
- strohá, suchá, chladná, kostnatá, střízlivá, krátká kniha
Jestli máte z Cizince poněkud vlažné pocity, od této knihy se držte dál (daleko, na hony).
===========================================
*Pro začátek: ano, já jsem ten vyvrhel, co se mu Mor nelíbil. Je pro mě těžké formulovat, co mám za problém s touto knihou, potažmo autorem samotným. Snad se mi to povede alespoň trošičku objasnit...
***Takže: slibovali mi, že to bude geniální. Slibovali, že mě to chytne pod krkem a nepustí. Slibovali, že si z toho sednu na prdel a konečně uznám, že Camus je bůh. A jaké to bylo ve skutečnosti? Už zase si připadám, že jsem četl něco jiného, než všichni ostatní, úplně jiný "mor od camuse".
A to ten popis zněl tak skvěle. Maloměsto, kde se rozšíří mor, jaký půvabný nástroj k popisu existencialistické krize! Jaký senzační nápad, říkal jsem si.
***Moje pocity v průběhu: Ještě tak ve třetině knihy jsem si myslel, že se opravdu setkávám s geniálním dílem, které mě rozcupuje. Camus rozehrál partii velice slušně. Jak krásně rozestavěné figurky, říkal jsem si. Strohé ale přesné. Postupně však ta strohost začala být trochu extrémní, omezující, držící příběh moc těsně. Nic se k ní nepřidávalo, zůstávala přísně schématická. Těžce obecná. Ano ano, účelná, ale přehnaná.
***Kniha mě nechala chladným a se smíšenými názory. Navzdory hlubokému tématu mi v hlavě vyskakuje něco jako: základy, schéma, nenaplnění, při zemi, nevyužitý potenciál. Ťuk sem, ťuk tam. Myšlenkově mě to tak nějak nenaplnilo, neřeklo nic, co by mě zaujalo, co by něco změnilo. Jak říkám, čekal jsem od toho obrovsky moc, myšlenkově i pocitově. Ale camusovi lidé ohraničení "objektivní" zkratkovitou formou pro mě prostě nefungovali. Camus je pro mě dobrý filosof a chudý řemeslník. Jinými je asi obdivován pro to, co já na něm nesnesu. Při čtení některých autorů mám pocit, jako by tančili balet na stříbřité hladině jezera. Camus tančí polku na poflusané zastávce šaliny. Je to věc osobních preferencí. Promiň, Alberte, ale asi jsme se minuli.
Kdo zná Dostojevského, na tomto díle zvlášť pozná, jak byl Camus tímto Rusem ovlivněn. Mor je vlastně alegorie na okupaci Francie Německem.
Děj se odehrává ve čtyřicátých letech 20. století. Sledujeme doktora Rieuxe, hlavní postavu románu. A už v tom je první rafinovanost autora. Totiž až v závěru příběhu se dovídáme, že vypravěčem je sám Doktor Rieux. Do té doby se uplatňuje normální er-forma, právě z toho důvodu, aby bylo dosaženo objektivity.
Z důvodu moru je uzavřeno město Oran. Obyvatelé se cítí jako vězni, nikdo nesmí ven ani dovnitř. Blízkým přítelem doktora je Tarrou, jenž sepisuje kroniku událostí, z té je často v knize citováno. Další postavou je Cottard, původně se pokouší o sebevraždu, ale nastálá situace ho svým způsobem baví, už netrpí jen on.
Bavilo mě pozorovat jednotlivé postavy, jak se se situací různě vyrovnávají, jak přestože ví, co je čeká, nepřestávají bojovat.
Štítky knihy
mor francouzská literatura alegorie epidemie Alžírsko existencialismus nebezpečný virusAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
Brilantní román, který i svou nejsvrchnější podobou, kdyby se bral pouze doslovně dokáže toto až klišovité téma zpracovat velmi kvalitně, zajímavě a jinak. Román je sám možné chápat v mnoha vrstvách, od té nejzákladnější jak se lidé chovají pokud vypukne karanténa a jest Mor. Mor jako nebezpečí nacismu. Mor jako celková absurdita a nesmyslnost života a jediný možný boj je proti ní revoltovat, přesně tak jak to činí doktor Rieux. Dá se v tomto románu najít veškerá Camusova filozofie a vždy mne příjemně potěší jeho styl psaní, kdy popisuje a najednou do toho i tak povedené popisu vloží jakýsi impresivní obraz, který úplně celkovou atmosféru podtrhne.