Moskva - Petušky

09.01.2017

Vzhledem k tomu, že ruskou tvorbu nemusím, tak jsem čekala, že čtení této knihy nebude zrovna zábavná záležitost, kniha mě proto mohla jen příjemně překvapit. Musím uznat, že s nádechem silného sarkasmu jsem se prosmála první polovinou knihy - velice zábavná tragikomická záležitost. Druhá polovina však ztratila dech i tempo a já už jen toužila po tom, až se dohrabu a konec. Konec ale zase příjemně překvapil a hodil to celé do jiné roviny, takže na knížku nakonec ve zlém vzpomínat nebudu.

20.11.2016

Knížka mě nijak neuchvátila, ale ani jsem toužebně nevyhlížela její konec. Postmoderna holt není moje silná stránka. Každopádně mnohé pasáže jsem si přečetla opravdu s chutí, stržena jejich absurditou (pracovní morálka Veničkovy skupiny ji povyšuje na novou? úroveň :) ), některé možná trošku s odporem, většinu v naprostém zmatení.
V knížce je úžasně využitý jazyk, od nejvznosnějších forem, protože Venička je evidentně velice vzdělaný, po nejnižší vulgarity (to ostatně platí i pro témata, která rozebírá). Autor z toho umí těžit, a tak knížka umí zapůsobit - vtipně, odpudivě, zoufale. Jakkoli. Všecko v té krátké knížce je.

28.12.2014

(Uwaga spoilery!) Pokud ukradnu kolegyni Koce výraz "totální literární eintopf" (to by mohlo projít, ostatně právě jí jsem věnovala tuhle pidirecenzi), Moskva-Petuški jsou nefalšovaná literární soljanka s čerstvým koprem. Koncentrovaná šleha Ruska vražená profesionálním vrhačem nožů přímo do srdce. Přišpendlí vás na stěnu silou ranního piva Ochota - mužčiny panimajut, omrazí vám tváře inverzním charakterem listopadového počasí a oněmí vás do doby, než se zmocníte flašky prvního alkoholu v okruhu sta metrů.

Četla jsem z ruské literatury kde co, sbratřila jsem se s FMD, LNT, zamilovala se do Lermontova a Jesenina a začíná mě zajímat Dovlatov. Ovšem Moskva-Petuški, to se nedá srovnat s ničím. Unikátní kniha. To takhle vezmete utrpení, které je vpáleno do ruské duše od pradávna, přidáte do skleničky jejich skučnou melancholii, smysl pro utrácení a zároveň osobní bídu, přilejete trochu bodrosti a vášně pro alkohol a pustíte shaker. Získáte tak Veněčku Jerofejeva - diskutujícího bytí a nebytí s litry etanolu, jehož porce by porazila celý český vagon, ale on stále cítí žal na duši. Nevíte, jestli je to, co čtete, jen snůška opileckých kydů sentimentálního ožraly nebo promyšlený text vytříbeného génia se sklenkou Polibku bez lásky (později nazývaných Naděžda Krupská) v ruce. Nelidsky depresivní čtení, které vás rozbije a zbylé kousky poskládá jinak. Už nikdy nebudete Rusko vidět stejně. Doporučuji. Jednoznačně. Nebude se vám to líbit, ale to není podstatné. Veškerá tragika největší země na světě v útlé pidiknize. 5/5

A vůbec, zvu vás všechny kolem na Čubčí pajšl (Сучий потрох). Nápoj, který zastíní vše.

Pište si:
- Pivo Žigulovskoje – 100ml
- Šampon Sadko-Bohatý kupec – 30ml
- Želé proti lupům – 70ml
- Lepidlo BF – 15ml
- Brzdová kapalina – 30 ml
- Insekticid na hubení drobnému hmyzu – 30 ml

"V tomto roztoku týdne luhujeme listy tabáku cigaretových sort a podáváme. To už ani není nápoj, to je hudba sfér. Už po dvou sklenicích tohoto koktejlu se člověk stává natolik oduševnělým, že mu můžete celou půlhodinu ze vzdálenosti půldruhého metru pliva do ksichtu a on na to nic."

12.10.2014

Když o nějaké knize ruského autora lze říct, že výstižně a nedostižně zobrazuje ruskou duši v celé její šíři a hloubce a nízkosti, tak je to tento blábol opilého cestovatele, kterého bolí, bolí, bolí tělo i duše, bolí všechno co bylo i co bude, jede za svým synkem, ale jak se tam dostat, když cestou číhá tolik nástrah, tolik patoků, tolik zastávek, kterými už projížděl a nejednou je projel, tolik spolucestujících, kteří se také rádi podělí i o poslední kapku, jak jen se dostat tam, kam chce jet, když vykročit je tak těžké, síťovka s lahvemi je také těžká, ta makačka na stavbě také nebyla lehká, jen trefit to správné nádraží - ale jak?!
Geniální. Jedinečné. Vtipné i úděsné. Výšiny světové literatury v močálu alkoholikovy závislosti.
(Četla jsem překlad Milana Dvořáka, který vyšel na pokračování v literární revue Sovětská literatura v roce 1990. Všimla jsem si, že snad každé zdejší české vydání překládal někdo jiný. To by mě zajímaly, ty rozdíly!)

23.07.2014

Uchvacujúce čítanie. Napriek tomu, že to, s prihliadnutím na dej, lokáciu a osobu rozprávača môže znieť absurdne, mám pocit, že Jerofejev celkom dôstojne, hoci novátorsky a pritom vtipne a nádherne nadväzuje na ruských literárnych velikánov a ich večnú tému zbytočného človiečika. A je jedno či ide o mužika, bojara, alebo veľkoknieža. Vtipné a celkom svieže, ale predpokladá aspoň rámcovú predstavu o "ruskej duši".

„Někdo mi kdysi říkal, že umřít je hrozně jednoduchý, že je k tomu potřebí čtyřicetkrát za sebou hrozně zhluboka, co nejvíc to jde, vdechnout a zrovna tak vydechnout, z hloubi srdce, a potom člověk vypustí duši. Že bych to zkusil?"