Zamilovaný muž
Karl Ove Knausgård
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311245/bmid_zamilovany-muz-65d4651b8d5ca.jpg
4
90
90
Můj boj / Môj boj série
< 2. díl >
Karl Ove Knausgard se vrací ve vzpomínkách do doby, kdy ze dne na den opustil manželku i rodné Norsko, zamířil do Stockholmu a spřátelil se s jiným exulantem, intelektuálem a boxerem Geirem. A potkal Lindu, do níž se bláznivě a hluboce zamiloval, usadil se, stal se otcem. Minulost – stejně jako četné úvahové odbočky – funguje jako únik od současnosti, protkané peripetiemi života se třemi dětmi, prázdninovými výlety, narozeninovými oslavami, rodinnou každodenností života ve městě, pulzující, frustrující, naplňující. Leitmotivem druhé části autobiografického románu Můj boj je láska – ovšem v knausgardovském pojetí. I láska, stejně jako život, totiž znamená boj. Brilantní dílo důrazně plní slib, kterému nikdo nevěřil: že se čtenář i po několika stech stranách bude dožadovat pokračování.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Min kamp. Andre bok, 2009
více info...
Přidat komentář
Druhý díl byl pro mě o něco čtivější, byť forma zůstala stejná. Autor nás opět nechává nahlédnout až hluboko do střev. Všední život bez příkras. Pro někoho to může být málo, pro někoho všechno. Já nejsem úplně uchvácená, ale četlo se mi to skvěle a se zájmem.
veľmi sa mi do toho nechcelo, ale keď som tie knihy videl vyrovnané v polici v knižnici, neodolal som. a dobre som urobil. dielo vyznelo lepšie, než prvá časť, Karl Ove je tu viac ľudský a nemá taký odstup, ako v prvej časti - asi to bude zvolenou témou.
je teda jasné, že po Novom roku pôjdem do knižnice a vymením dvojku za trojku. už teraz som zvedavý.
Po prvním dílu jsem sice věděla, co mám očekávat, ale přesto jsem byla uchvácená od začátku do konce. Nemám ráda klišé typu "buďto ji milujete nebo zavrhujete", ale u této série to podle mě platí do puntíku.
Tok emocí, vzpomínek, momentů. Tok času. A přechod mezi nimi je tak nepatrný... žádné kapitoly, čísla. Je to Svět sám pro sebe. Chuť večeře jako emoce vůči milované osobě - unáší vás to jako noční vlny. Číst Knausgardova 'Zamilovaného muže', dvojku jeho autobiografické hexalogie, bylo jako když Andy ve Vykoupení z věznice Shawshank vyškrabával díru do zdi a drť a hlínu pak roky vynášel po troškách v kalhotech, kde je drobil na dvůr. Myslel jsem, že když jsem četl úctyhodně dlouhý první díl, že mi to trvalo, ale prokousat se dvojkou (thick 560 pgs), to byl teprve běh na dlouhou trať a opět moje vina - napojit se nebyl nejmenší problém, ale přišlo mi, že přečtu stránku a půl a připadá mi to jako kdybych četl deset... Je to tak trochu frustrující, vědět, že čtete něco, na co se je snadný okamžitě napojit, baví vás, ale že se to vleče (vzhledem k tomu, že mám další dva díly a brzo vyjde pátý, rád bych s tímhle trochu popojel). Po smrti otce v jedničce se Karl soustředil na jeho život ve Švédsku a později opět zpátky v Norsku, s manželkou Lindou, s děckama, psaní, kterému vždy stojí něco v cestě, což je asi jediný, co dokáže Karla nasrat, když se mu nedostává prostor ke psaní... dále porod, že Švédi jsou prakticky Němci severu (to je taky porod... ale tenhle dojem z nich už mi řekli i Islanďani), všechny ty tragédie a emoce prožíváte, jako kdybyste byli přímo u toho, díky vnímavosti s jakou autor píše a to mu v jeho práci pomáhá tvořit styl, který chytí a pomalu na sebe nabaluje vše ostatní a tvoří mozaiku jeho života, v podstatě totéž, co první díl, jen "příběhově", tématicky odlišný. Ve svém smyslu jsem už četl hodně knih a řekl bych, že Knausgard se v mých očích dost blíží tomu, co zažívám jen u Kafky, silný vnitřní monolog z duše. A další věc, kterou s Karlem Ovem sdílím: oba jsme půl roku žili na Islandu. V momentech je to pětihvězdičková záležitost, ale jako celek bych řekl to má spoustu mdlejších pasáží, které působí i navzdory tomu, že mám pro autora respekt, tak trochu jako výplň. Konec (150 pgs) jsem dorazil rekordně rychle, protože mi týden nešel internet a tak jsem si spočítal, že ta kniha, se kterou se plácám měsíce... a pokaždý ji odložím, je najednou za dva dny hotová. 85%
Mé nadšení trvá, protože série si nadále udržuje vysoko nastavenou laťku a kvalitu.
Ve druhé části Mého boje se autor zaměřuje hlavně na popis vztahu se svou ženou a (vlastně všedního) života jejich - stále se rozrůstající - rodiny. Hlavní protagonisté jsou poměrně komplikované osobnosti a možná i vzhledem k faktu, že se jedná o skutečné osoby, je vyprávění maximálně autentické a věrohodné. S přibývajícími stránkami je mi Karl Ove čím dál bližší.
Spíše než čtení mi čas strávený s knížkou připomíná setkání s nejlepším přítelem, který ke mně celou noc promlouvá se skleničkou v ruce. Výjimečné.
Autor razí heslo, že kniha snese všechno :). Je upřimný až za hrob. Chvílemi jsem se v knize ztrácela, ale i tak se mi líbila.
Druhý díl mi připadal ještě poutavěji napsaný než ten první - přečteno za pár dní. Až na pár nudnějších míst mě Knausgårdovo intenzivní vyprávění naprosto strhlo. Upřímnost, otevřenost a každodenní události, myšlenky a pocity, jak je všichni známe. Je snad na světě něco zajímavějšího než odhalená lidská duše?
Byla jsem nucena ji na chvíli odložit, ale nelituji - alespoň mohu rovnou sáhnout po třetím díle, který zrovna vyšel.
Knausgard je jako droga. Nemůžete přestat. Ta kniha má takový rytmus, který vás přinutí uvědomit si, z čeho se skládá váš vlastní život. Vlastně vás uklidní, že váš prostý nudný život je stejný jako životy tisíců dalších.
První díl byl takový ponurý - o smrti a vzpomínkách na dospívání autora. Druhý je o poznání optimističtější - jak by taky ne - autor vzpomíná na období, kdy se sbalil a z Norska se tak nějak naslepo přestěhoval do Stockholmu, poznal svou druhou ženu a narodily se mu 3 děti (dnes už má 4). Je to taková sonda do mužské zamilované duše. Karl Ove první zamilované týdny s Lindou a něhu k ní popisuje tak dojemně, že jsem si ji musela vygooglit - tak trochu bohužel, protože dnes už je jejich vztah někde jinde, ale to už by byl spoiler přesahující knihu. (Díky překladači si o tomhle spisovetelském páru přečtete v norských a švédských bulvárech dost).
Samozřejmě jak kniha plynula, naznačovala, že život s depresivní ženou není úplně jednoduchý.
Vypráví taky o narození první dcery a všedních dnech, kdy s ní zůstal doma, aby Linda mohla dokončit studium. Jo, mluvil mi úplně z duše!
Nečekejte strhující příběh, čekejte spíš "deníček" zamilovaného (a vystřízlivělého) chlapa protknutý vzpomínkami a úvahami. Stojí to každopádně za to.
Výrazně vyšší průměrné hodnocení druhého dílu oproti prvnímu nevypovídá ani tak o jejich rozdílné kvalitě, jako spíš o tom, že slabší čtenářské kusy po Smrti v rodině odpadly a do Zamilovaného muže se již nepustily. Jejich chyba.
Druhej Karl Ove a opět trefa do černého. A tím nemyslím zastřeleného černocha. Jak vás tohle vůbec mohlo napadnout? Styďte se.
Karl Ove v tomto díle opouští Norsko jako tlustoprd (110 kilo) a stěhuje se do Stockholmu. Tam zjistí, že Švéďáci jsou chladní jak zmrzlina, ale to mu nezabrání se do jedný algidy zamilovat. Ta se jmenuje Linda a brzy z ní začnou padat mimina jak z automatu na Cornetto. Pokud se ptáte, odkud se berou všechny ty skvělé přirovnání, které používám ve svých recenzích, pak vězte, že zrovna lížu malinový Magnum.
Ještě teď si pamatuju jak jsem četl první díl a cítil, jak mě má Karl Ove omotanýho kolem prstu. Připadal jsem si jako malá školačka, která si v pokojíčku vylepuje plakáty koní s hlavou Karla Oveho. Druhý díl jsem tedy bral ve stylu "tak poď frájo, to sem zvědavej, s čím mě teď chceš překvapit." Prvních dvě stě stran jsem docela úspěšně vzodoroval a pak z ničeho nic říkám starý "vole běž si někam koupit nějakou čokoládu a nevotravuj mě, kliď se mi hned teď z cesty, jsem s Karlem Ovem."
Je asi zbytečný rozepisovat, jak to Karl Ove dokázal, protože princip je stejný jako u prvního dílu a tam už jsem to popsal. Tentokrát je to o lásce, dětech, ženských a hádkách a to z části znám taky, takže jsem si zase připadal, jako bych se díval na sebe do zrcadla. Na sebe o trošku úspěšnějšího a hezčího, protože Karl Ove to přeci jen dotáhl dál než k prohře s Pečivem na motokárách.
Je suis Karl Ove.
9/10
PS: Norové mají nejlepší jména na světě.
PS2: už se mi nechce do Stockholmu
PS3: herní konzole
Opět skvělé. Tenhle norský chlapík s krizí středního věku mi nějak přirostl k srdci. Když nic jiného, tak za tu upřímnost a otevřenost si respekt zaslouží.
Málokdy jsem se těšil na pokračování víc než po dočtení prvního dílu Knausgårdova (hustý, právě jsem zjistil jak se píše to kolečko nad a!) a protože žijeme v době internetů a v Německu, tak jsem nemusel čekat, až se druhý díl přeloží do češtiny.
Druhej díl má co se gramáže týče, stejnou váhu jako díl první - 760 stran je velmi nepraktická kniha do tašky přes rameno. Německá vydání neobsahují originální tituly Můj boj #1-6, protože Hitler nezkurvil pro budoucí generace Němců jen křestní jméno Adolf, ale i knižní titul Můj boj, a názvy knih tak jsou - Umírat (díl první), Milovat (díl druhý), Hrát (díl třetí) a tak dále pana krále. Jelikož druhý díl má tučným růžovým fontem MILOVAT přes stříbrný přebal, tak jsem vypadal ve vlaku jako slušná bukvice. Ale což, holku mám.
V Milovat zachycuje Knausgård svůj vztah ke svojí manželce Lindě a věnuje se příběhu jejich seznámení a spolužití. Prvních 300 stran mě uvádělo do rozpaků, protože to je literatura, která by se z fleku líbila i mojí babičce. Romantika jak líbačka v dešti - spoiler alert - takhle opravdu popisuje svůj první polibek se svojí manželkou. Esmeralda a José Armando. Tady moje iritace nejspíš dosáhla maxima.
Poté co Lindu políbil, ji i nabouchal a narodila se jim první dcera. Poté ještě další a pak syn. Momentálně má 4 děti, tak očekávám, že v dalších čtyřech dílech bude vyprávět i o porodu svého čtvrtého dítěte. Oproti prvnímu dílu nepopisuje absoultně žádnou vyhrocenou životní situaci a i přesto člověk nemůže přestat číst. Když došlo k popisu porodu, tak jsem se obával nejhoršího, ale Knausgård se drží celkem zkrátka.
Knausgård řeší svů vztah k manželce, který občas jebe, k dětem, který bezmezně miluje, ke svým pár přátelům, se kterýma diskutuje o všem možným, k literatuře, která pro něj znamená všechno a já stále čekal, že zase někdo začne lejt, nebo že se stane něco zásadního. Nic. Nic, nic, nic. I tak je to čtivý jak pražený mandle. Knausgård nevynechává jediný téma, popisuje všechno co mu přijde na mysl a tenhle literární voyeurismus je velmi zvláštní věc, čtenář je část něčeho tak intimního, že se najednou Knausgård stává velmi blízkou osobou. Já mu říkam Karl Ove.
Celkově je mi ten člověk velmi sympatickej, například v situaci, kdy popisuje svoje dilema jestli v restauraci vrátit polivku do kuchyně, protože chutná jak boty. Rozhodne se to udělat, ale kuchař mu řekne že je to v pohodě, tak se začervená a radši opustí restaurační zařízení. Lol. Nebo když jde se svojí těhotnou manželkou k někomu na partijošku domu a ona se zabouchne v koupelně - místo aby sám vylomil před přihlížejícími dveře, tak radši dojde pro boxera, který je taky na party a poprosího aby to udělal, načež má ze sebe mindrák, že je k ničemu.
Občas má ale i záseky, když například dá plakát Beatles do nově vznikajícího dětského pokoje, nebo je tak šťastnej, že poslouchá Manu Chao. To se samozřejmě normálně nedělá a já si jdu objednat další díl, abych se dověděl, jestli dostal rozum. 8/10, protože první díl nepřekonal. Ale vzhledem k tomu, že Coelho stále píše knížky, tak tohle je vlastně 10/10.
Štítky knihy
norská literatura životopisné, biografické romány
Autorovy další knížky
| 2016 |  Smrt v rodině |
| 2017 |  Zamilovaný muž |
| 2017 | Ostrov chlapectví |
| 2018 | Tanec v temnotách |
| 2019 | Někdy prostě zaprší |
Karl Ove je muž přepjatých emocí.
Karl Ove se cítí odtržený, serou ho lidi, rád pozoruje a rád přemýšlí úplně nad vším.
Na straně 100 začne myšlenku, dokončí ji na straně 350.
Je suis Karl Ove, ale teď od něj potřebuju chvíli klid.