Můj dědeček by mě popravil
Jennifer Teege , Nikola Sellmair
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/335651/mid_muj-dedecek-by-me-popravil-4Qr-335651.jpg
4
147
147
Příběh ženy, která odhalila rodinné tajemství… je vnučkou Amona Götha, nacistického „řezníka“ ze Schindlerova seznamu. „Jsem vnučka Amona Götha, muže, který postřílel stovky lidí – a protože jsem černá, podle něj podřadné rasy, nejspíš by zabil i mě…,“ říká Jennifer Teegeová. Její život se odhalením rodinného tajemství obrátil vzhůru nohama. V osmatřiceti objevila na fotografii v knize svou matku a dědečka. Tento objev nadobro roztříštil Jennifeřinu identitu i představu o sobě samé. Do té doby znala Amona Götha jen ze slavného filmu Schindlerův seznam a měl pro ni tvář herce Ralpha Fiennese, stejně jako pro miliony lidí po celém světě. Brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, Schindlerův kumpán v pitkách, ale současně jeho naprostý protiklad. Göth zabil tisíce nevinných lidí, s potěšením je vlastnoručně střílel nebo na ně štval psy. V roce 1946 za to skončil na šibenici. Jeho životní družkou byla Ruth Irene Kalderová, Jennifeřina babička, která se v táboře mimo jiné o jeho psy starala. Roku 1983 spáchala sebevraždu. Jennifeřina matka byla Němka, otec Nigerijec, ale matka ji brzy po narození odložila do ústavu, kde Jennifer zůstala do sedmi let. Od té doby vyrůstala u adoptivních rodičů. Poté, co je Jennifer konfrontována s temnou rodinnou minulostí, nevidí jinou cestu než zpátky do minulosti. Pustí se do pátrání a nakonec se setká i se svou matkou. V doprovodu novinářky Nikoly Sellmairové rozkrývá rodinnou historii, navštěvují místa, kde se vše odehrálo. Vydají se do Polska i Izraele. Jennifer si brzy uvědomí, že každý krok vede od původního zděšení a znechucení směrem ke znovuzískání svobody.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno:
2017
,
Metafora
Originální název:
Amon: Mein Großvater hätte mich erschossen, 2013
více info...
Přidat komentář
I když jsem čekala silný příběh, tak rozhodně ne takovou čtivost a tolik poutavých informací a vzpomínek.
Jennifer Teegeová je famózní vypravěčka a velmi sympatická žena, do jejíhož příběhu se dostanete natolik, že si začnete představovat, co byste dělali vy, být v její kůži...
Dozvíte se mnoho brutálních informací z její rodiny, o Amonu Göthovi, jejím dědečkovi, který chladnokrevně vraždil v koncentračním táboře Plaszow.
Mně osobně nejvíce zaujala Ruth Irene Kalderová, o které bych si ráda přečetla více. Její zmanipulovanost či oddanost, nebo co všechno v sobě měla, je tím, co mě nenechá se spokojit jen s těmito informacemi. Cítím za tímto příběhem temné, nerozluštitelné tajemství.
Knihu bych doporučila všem, co se zajímají o holokaust a masové vrahy z té doby...
Kniha je především nádhernou ukázkou toho, jak těžké je nést vinu za své předky. Polemizuje se tu o dědičnosti, o tom, že se za své předky stydíme, nebo naopak nedokážeme unést pravdu a omilostňujeme je. Nikdy jsem nad tímto tématem moc nepřemýšlela. Četla jsem o potomcích obětí holokaustu, avšak ne o těch, kteří měli v rodině nacisty a velitele táborů smrti.
Pro mě dalším zajímavým tématem určitě je téma adopce. To je mi blízké. Z knihy si odnáším, že mlčení může způsobit strašné škody a že je přirozené a potřebné znát své kořeny...
Silná kniha, na kterou jen tak nezapomenete...
Líbila se mi. Bylo zajímavé číst o holokaustu z tohoto pohledu. Nebavila mě část odehrávající se v Izraeli, ale jinak byla kniha zajímavá. Myšlenka, kterou jsem si odnesla - o všem je třeba mluvit, mlčením věci nezmizí.
Kniha přináší zcela jiný pohled na 2. světovou válku. Vypráví příběh ženy, která ji nezažila, ale přesto ovlivňuje její život. V průběhu knihy se hlavní protagonistka snaží vyrovnat se šokujícím odhalením a nejednou mě napadlo, jak bych tuto situaci zvládala já. Konec mi přišel už zdlouhavý, ale rozhodně je to zajímavá četba a doporučuji k přečtení.
První polovina knihy je zajímavá, čtivá, překvapivě se v ní spojuje historie s přítomností, druhá část je životní příběh, který je sice zajímavý, ale kvůli němu mě kniha nelákala, raději bych si víc přečetla o Amonu Göthovi a jeho manželce...ale rozhodně doporučuji k přečtení
O knize jsem poprvé četla loni na podzim v jednom německém čtrnáctideníku a hned mě svým tématem zaujala. Řekla jsem si, že jakmile bude vydána i u nás, tak si ji pořídím. Naše rodina byla totiž také poznamenána hrůzami 2.světové války. U nás ovšem byly mezi členy rodiny nacistické oběti. Strejda, babiččin bratr, byl totálně nasazený v továrně v Linci. Manželka dědova bratra zase přežila uvěznění v koncentračním táboře a pochod smrti. Tématiku jsem tedy doposud znala spíše z této strany. Nikdy jsem se nezajímala o to, jaké to asi je, být potomkem pachatele takových zrůdností. Když jsem o Jennifer četla v tom časopise, tak jsem si říkala, jaký je to paradox, že dcera nacisty otěhotněla s Nigerijcem, takže jeho vnučka není „čisté rasy“. Napadlo mě, co by tomu asi řekl. Musím napsat, že autorku obdivuju za to, jak se dokázala vyrovnat nejen s historií své biologické rodiny, složitým dětstvím, ale také s odmítnutím matky navázat trvalý kontakt. Na titulu se mi líbila i Jennifeřina otevřenost, vykreslení těch nejniternějších pocitů a to, že se v ní rozebírala i další témata, z nichž mě osobně nejvíce zaujaly popisy Izraele, měst v něm nebo života ortodoxních Židů. Ačkoliv obyčejně literaturu faktu nečtu, tak tato mě opravdu nadchla. Po jazykové stránce se četla dobře. Občas jsem měla spíše potíže vstřebat informace například o činech Amona Götha, takže jsem ji nečetla úplně naráz, ale postupně, abych se s tím srovnala. Její přečtení doporučuji všem, kteří se zajímají o 2.světovou válku, hledají další úhel pohledu na ni nebo mají rádi mnohotématické příběhy s hlubšími myšlenkami. Nejedná se o žádnou oddechovku!!
Velice zajímavé a psychicky náročné čtení. Knihu jsem si kouskovala a přinám se, že jsem ji četla několik týdnů po částech (některé pasáže mi přišly až moc dlouhé a nudné).
Všichni víme o přeživších, o potomcích obětí atd atd, ale nikde se nepíše o "vině" potomků nacistů. Jsou vůbec odpovědní za činy svých předků? Jak se s minulostí své rodiny vyrovnat? To jsou otázky, které se táhnou celou knihou.
Hlavně zajímavá je konfrontace potomků páchajících to zlo a potomků obětí. Přiznám se, že ke konci mi opravdu ukápla i slza.
Zajímavý pohled na nacistický vliv na další generace. Tady z pohledu té třetí, tedy vnuků, konkrétně vnučky velitele koncentračního tábora Płaszów. Hodně mě zaujalo, jak zatížení svých předků nese různě jejich druhá a třetí generace. Celá knížka působí trochu neskutečně. Považte, míšenka, která studovala a žila několik let v Izraeli, zjistí již ve zralém věku, že její děděček byl brutální nacistický vrah. Vydává se po stopách jeho, ale i svojí babičky, matky (která ji odložila do dětského domova) a nakonec i po stopách svých. Snaží se dobrat toho, jak je možné, že babička "zvěrstva" svého milence prostě neviděla, jak rodinnou zátěž nesla jeho dcera a jak s touto informací má naložit teď ona sama. Vrací se i do svého dětství, kdy je pro ni velice důležité pochopení, proč ji matka nechtěla a ona se tak dostala k adopci. Knížka je psaná možná malinko stroze, ale je to dokument, který si vlastně dost dobře dovedu představit i filmově. A nedivím se Jennifer, že chtěla svoje kořeny dopodrobna prozkoumat, i to je terapie, ač trnitá a bolestná.
Občas, když tu čtu komentáře, mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu. Že měla Jennifer deprese? Tak vzhledem k tomu, že jimi trpěla od mládí a podle toho, co psala, s tím měl hodně co dělat pobyt v dětském domově, adopce, pocit neukotvenosti, pak zjištění o předcích tomu rozhodně nepřidalo. Ano, "paní se chtěla rozhodně zviditelnit". Pokud má někdo takový osud, tak mi opravdu nepřijde divné, že se snažila ze všeho "vypsat".
Dalsi autor, ktery sel s kuzi na trh. Je to sice narocnejsi co se emoci tyka, nicmene to bohuzel byla skutecnost...temnota, bezmoc, tryzen, bolest. Diky temto lidem, kteri se rozhodli priblizit sve "rodinne dedictvi" se dozvime dalsi a dalsi detaily a z informaci vseobecne dejepisneho formatu se tak razem stavaji informace autenticke, mrazive a az neprijemne blizke. Ja naopak doporucuji tyto knihy cist, at nic z toho nezustane zapomenuto.
No já se přiznám, že píšu komentář po přečtení asi poloviny knihy. Musela jsem odložit, protože mi kniha přišla jen jako další chladný výčet nacistických zvěrstev. Chvílemi mne docela zaujal náhled na kolektivní paměť a odrazy té doby v ní, psychologie potomků z německé nacistické strany. Autorčiny vzpomínky na babičku a jejich konfrontace s realitou byly také trochu inovativní pohled. Ale víte, asi nemám sílu si dělat dál psychicky špatně. Tuhle část historie dokážu snést v knihách, kde jsou vyvážené nějakým lidským dobrem. Tohle byl hnus, šeď, deprese. Ani kapička naděje.
Nejspíš to dočtu, nemám ráda odložené knihy, ale budu si to kouskovat a vyvažovat něčím veselejším.
Nevím, ale nelíbilo se mi to. Pasáže o Amongovi byly zajímavé, ale život Jennifer mě nijak nezajimal. Je smutné, že je vnučka velitele z koncentračního tábora a má z toho deprese, ale depresemi trpí mnoho lidí a hned o tom nesepíšou knohu. Dočetla jsem ale nedoporučuji :-)
Pěkně napsaná kniha, i když trochu amatérsky (ale to má právě své kouzlo), sama jsem po ní začala přemýšlet nad možností nějakého předurčení našeho osudu, případně nad tím, jestli si stres a deprese předešlých generací našich předků neseme geneticky dál (i když jsme oné předky nikdy nepotkali). Jennifer podvědomě tíhne k židovské kultuře, k Izraeli, učí se hebrejsky, studuje v Tel Avivu a bum: zjistí, že její dědeček byl plaszowský řezník Amon Goth. Co s tím?
Vůbec si neumím představit, že bych zjistila něco tak otřesnýho ve své rodině. Jennifer mi bylo líto a její stavy úplně chápu. Mně se kniha moc líbila, mám tyto skutečné příběhy ráda.
Tak to byl hodně velký propadák. Paní se chtěla akorát zviditelnit. Nic neprožila, jen vyčetla. To můžu taky takovou knihu napsat...Díky bohu, že jsem si knihu nezakoupila!
Ani jsem nedočetla. Jennifer napláká jaká je chudinka, protože dědeček byl fakt hnusný člověk. Ale při tom s ním prakticky nikdy nežila. Všechno o něm si načetla z dobových dokumentů. Nechápu, proč měla deprese, když minulost nemohla ovlivnit. Místo aby se zajímala o minulost, měla se podle mě věnovat raději svojí současné rodině. Tuto knihu beru jako její pokus vydělat peníze a zviditelnit se. Nic víc.
Jsem lehce zklamaná.
Kniha byla ze začátku velmi silně napsaná,avšak ke konci, kde se Jennifer zaobírá svým životem vysoce nastavená laťka upadla do průměrné hladiny.
Každopádně to nemění nic na faktu, že kniha skvěle líčí jiný pohled na nacisty a na éru po ní...kdy skoro každý Němec měl v rodině někoho kdo podporoval tento režim,ale nemluvilo se o tom ,ba o víc dělalo se jakoby to vůbec nikdy nestalo.
Byla tam spousta zajímavých momentů, když autorka dává dohromady útržky svých vzpomínek s historickými svědectvími. Je nemožné představit si její prožívání rozpolcenosti, ne ani tak ve vztahu k dědečkovi Amonu Göthovi, kterého nikdy nepoznala, ale k babičce Ruth Irene, když zjišťuje, že věděla o všem, co se děje, až do konce Götha obhajovala a popírala, že by se v táboře dělo něco tak otřesného, ale současně na ni má z dětství krásné vzpomínky a pamatuje si ji jako hodnou a laskavou babičku. Tyhle části o tom, jak se nejen Jennifer, ale i další rodiny, vyrovnávaly s nacistickou minulostí byly na celé knize nejzajímavější.
Výborná kniha, ve které se vnučka snaží najít cestu ke svému dědečkovi, jednomu z nejbrutálnějších nacistů, ale také k celé rodině, která byla jednáním Gotha poznamenaná.
Nečekala jsem, že mne tahle knížka tak dojme. Málo kdy se mi to stává, ale na konci téhle knížky jsem brečela jak želva... Jennifer opravdu neměla život jednoduchý už od začátku a to, co zjistila o své rodině musel být docela šok. Dokázala se s tím ale nakonec vyrovnat a žít dál. Hůř na tom byla její matka - Göthova dcera. Kapitola o ní mi často připadala jak ze zlého snu. Při čtení jsem se několikrát přistihla, že vážně uvažuji o tom, jestli snad nebyla tahle rodina opravdu nějak prokletá...
Zajímavé čtení... nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jaký dopad měla minulost v podobě hrůzných činů rodičů či prarodičů na další život potomků.