Můj život po životě
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176196/bmid_muj-zivot-po-zivote-176196.jpg
3
549
549
Můj život po životě napsal Michal Viewegh jako určitou formu zpovědi o událostech, které se v jeho životě staly od prosince 2012 a změnily navždy jeho způsob života. Můj život po životě začíná 8. prosince 2012, kdy Michalu Vieweghovi praskla aorta. Byl převezen do nemocnice a půl hodiny marně oživován. Poté byl operován a navzdory předpokladům přežil. Bohužel jeho klinická smrt nezůstala bez následků a potýká se s nimi dodnes. Z jedné strany by měl být šťastný, že vůbec přežil. Z druhé strany se musí smířit s tím, že jeho způsob života je definitivně minulostí. V knize Můj život po životě se Michal Viewegh snaží zachytit pocity a úvahy člověka, jehož život se obrátil naruby, život člověka s poškozeným mozkem. Měl by být rád, že žije, ale může být vůbec rád na světě, když už nic není takové, jako bývávalo? Přežil, ale často ho napadají různé myšlenky... Je odkázaný na pomoc své rodiny a jen jeho nejbližší a psaní mu pomáhají přežít každý nový den. Můj život po životě Michala Viewegha vychází necelý rok po jeho operaci a návratu do života. Je to román, jehož psaní bylo pro autora velmi bolestné, ale přes všechnu bolest je kniha Můj život po životě především knihou očistnou.... celý text
Přidat komentář
Všechny pocity popsané Michalem Vieweghem lze pochopit, bohužel pomoci mu snad může jenom čas. Asi by ho popudilo, kdyby si přečetl, co jsem právě napsala, podobných vět určitě slyšel (a možná ještě bude slýchat) strašně moc. Takové období je asi třeba "přežít" s nadějí, že bude líp. V každém případě, dal čtenářů možnost dovědět se, s jakými problémy se musí člověk po tak těžké operaci vyrovnávat.
Brala bych to spíše jako naprosto otevřenou zpověď než vyložené fňukání, i když samozřejmě i tuhle tendenci může čtenář mít. Ale nikdo nevíme, jak tomu člověku skutečně je a třeba je i tahle kniha tochu způsob jak se s tím vším nějak srovnat. Pro mě přínosné už jen tím, že autor měl odvahu vše sepsat a nechal nás nahlédnout do svého soukromí.
Ježkovy zraky, to je takovýho fňukání! Jasně, nepochybně to nemohlo být (není) jednoduché, slezl přece hrobníkovi z lopaty, ale tenhle sebelítostivý výplod není ani snadné dočíst - je to všechno jedna velká křivda. ....a přitom se od půlky knihy dočtete, jak už je zase na nejlepší cestě do starých kolejí - byť by neměl, nalévá se vínem, malicherně lituje, že nemůže tam či onam, informuje nás o naprosto nedůležitých snobských značkách svého oblečení a ona pokora k životu, která je alespoň na prvních stránkách (a v moc pěkném nedávném rozhovoru v časopise Instinkt) cítit, je už zase pěkně na ústupu. Jestli ono nakonec přece jenom něco nebude na úvaze jeho ženy !!! ve zmíněném rozhovoru, že je to jakýsi trest shůry za rozmařilý předešlý život a jistou nabubřelost.
Tuhle knihu jsem otevřela po doporučení přátel. Konečně kniha od Viewegha, která se mi "líbila". Celkem druhá, první jsou Báječná léta pod psa.
Kniha je ve své podstatě založena na materialismu autora, na jednu stranu se nedivím - aktivní, samostatný člověk je najednou odkázán na pomoc okolí, není ani schopen vydělávat peníze pro svou rodinu; na druhou stranu - brečet po nemožnosti ochutnávat vína v Jižní Americe je dle mého v dané situaci dost dětinské, ale je to autorův životní styl, tak na jednu stranu proč ne.
Asi jen zdravotník, lékař, psycholog,... nám může říct, nakolik si jen stěžuje a fňuká a nakolik je to "otevřená" zpověď.
Každopádně je to velice poutavé čtení.
....pochopila jsem,jak ze strany člověka,tak ze strany zdravotníka...mě kniha velice oslovila...
Těžko tuto knihu posoudit jako beletrii - na jednu stranu jde o zápisky po velmi těžké nemoci, kdy je zázrak, že autor přežil, na druhou stranu, kdo nemá podobné zkušenosti, těžko posoudí, nakolik je skutečně otevřená a komunikativní, nebo nakolik je jen ufňukaná. Styl psaní kupodivu je stále vysoký včetně bonmotů a vtipných zakončení odstavců či krátkých sekvencí. Na druhou stranu zde chybí pro běžného čtenáře cokoliv navíc. Přežil svou smrt, je z toho v háji, nedokáže se ani radovat, že žije, a nejvíc mu vadí, že nemůže jet znovu chlastat do Argentiny... Zkrátka, stále materialistický přístup k životu, za všech okolností? Ok, je to jeho život, jeho názory, ale takové má i spousta bezdomovců, kteří knihu nikdy nenapíší, a která by čtenáře nezajímala, pokud by tím bezdomovcem nebylo nějaké slavné české eso. ---
Každopádně mi celá ta stylizace materialistického frajera v knize hodně vadí. Je to sice odlišný pohled, ale přece jen mi tam chybí nějaká pokora. Dokonce je autor v knize občas k nejbližším velmi zlý. Jestli chce autor vystupovat jako sebestředný sobec, kterému záleží jen na sobě, duševní mrzák a obecný slaboch, prosím, ale můj šálek kávy to není. I když se to dá brát jako projev depresí, stejně je to jen další důvod, proč kniha působí celkově spíše nepříznivým dojmem, nic nedává, ničím čtenáře neobohatí, naopak působí negativně. ---
A ještě technický dodatek - kniha je krásnou ukázkou toho, jak ze skoro minima textu vyrobit skoro tlustou knihu. Velký font písma, velká gramáž papíru, vakáty, odstavce v půli stránky, a v textu často zbytečné poznámky z diáře, předmluva, jen aby text nabyl alespoň 80 normostránek, z nichž už zkušený grafik těch 145 stran knihy vymlátil.
Já jsem spokojená. Vážně... jako už tradičně.
Je mi jasné, že spoustě lidem bude vadit nic moc neříkající konec a tak, já ale hodnotím to, jak se mi kniha četla, jak mě zajímaly další "dny" života a obecně - co mi kniha dala.
Smála jsem se, zamýšlela... Nic mi nechybělo.
Velmi upřímná zpověď....klobouk dolů, kdo dokáže jen pár měsíců po ohrožení života sepsat tímto způsobem svoje pocity z návratu do života. Mrzí mě, že na konci knihy to světýlko naděje není o něco větší. Ale snad dnešní skutečnost je jiná a pozitivnější. Četla jsem hodně knih od pana Viewegha, ale až nyní ho beru za pana Spisovatele s velkým S. Přeji jemu i jeho rodině hodně sil, zdraví a lásky.
Nevím jak napsat co po přečtení této knihy cítím... Myslím si, že vydat takovou zpověď (vlastě říct ženě a přátelům, jak ho obtěžuje jejich snaha mu pomoci) chce velkou odvahu, která se mi příčí s tím, jak popisuje svůj stav. Nechci autora litovat, to zvládá sám, jen doufám, že to je ten krok, který potřeboval udělat. Souhlasím s nakladatelem, že to lidé budou čít. Někteří opravdu pro zájem o autora, jiní proto, aby se kochali na neštěstí druhých nebo někdo jako já. Mě kniha něco dala. Pracuji s lidmi, kteří si prošli také vážnou nemocí, nebo ji pořád trpí a rozhodně na to teď koukám trochu jinak. Stojí za přečtení.
Ano, kdo má Viewegha rád, měl by si tuto jeho knižku přečíst. Velmi úpřímná, hodně smutná a přesto i se špetkou jeho nezaměnitelného humoru. Přečetla jsem si jí se zaujetím a obdivem k tomuto odvážnému člověku, který si ze sebe i v takto vážné situaci dovede udělat srandu, i když to bolí. Přeju mu, aby mu vydržel krásný vztah s rodinou a přáteli.
Dávám pět hvězdiček, protože jsem ještě nikdy nečetla knihu, ke které bylo tolik komentářů. Přestože jsou dost protichůdné, mám pocit, že můžu souhlasit se všemi. Ano, není to vrcholné dílo literatury, ale ano, je to autorova upřímná výpověď o jeho současném životě, která má také svou váhu. A přes všechno smutné je i úsměvná.
Ten, kd má Viewegha rád, by si měl tuto knihu přečíst. Ano, nepatří mezi skvosty, ale je to výpověď o těžké životní situaci, boji. Deník. Jsem ráda, že se vrátil k psaní, že bojuje. To, že přežil, je zázrak
Člověk musí tak trochu vědět, do čeho jde, sáhne-li po této knize, a já tam našla přesně to, co se očekávat dalo... myslím si, že kdyby tato kniha nevznikla, v řadě Vieweghovy tvorby by chyběla - je to přece jen mezník, jistá životní etapa, která by měla být objasněna, aby čtenáři pochopili vývoj jeho případných dalších děl.
Knihu jsem právě dočetl a rozhodl jsem se podělit o svůj názor. Na jednu stranu chápu pocity autora a asi i důvod, proč knihu napsal. Na druhou však musím s politováním přiznat, že mne zklamala a vlastně nevím, co jí chtěl autor sdělit. Doufám, že další dílo bude podstatně zdařilejší.
Nechápu, proč výkřik do tmy... Viewegh psal o pocitech člověka, který si něčím prošel a myslím, že se mu to povedlo. Bylo to zajímavé čtení, když to člověk nezažije, nepochopí a ani neví, jak by se on sám s tím vyrovnal.
A proč by se spisovatel nemohl podělit o své pocity ? Od toho tady je. A koho to nezajímá, tak proč to čte? Nechápu.
Ani nevím, jak okomentovat. Není od věci si knížku přečíst a trochu se zamyslet nad žebříčkem hodnot...
Deník zoufalýho chlapa, postiženého ztrátou paměti a depresí. Poprvé jsem mu uvěřila, že napsal něco, čím se zrovna nemůže chlubit, i když ho k tomu vedla zřejmě potřeba vydělat peníze. Píšu svůj vůbec první komentář.Netrpím potřebami exhibovat v něčem, co stejně asi nikoho nezajímá, ale spousta negativních reakcí na knihu mě nazdvihla. Téměř všichni, co si knížku přečetli, museli alespon trochu vědět, o co půjde, žádné tajemství to nebylo. Zajímalo by mě, co od ní teda za pikantnosti čekali, aby splníla jejich představy. Knihy MV nečtu, protože jejich cílená komercnost je mi proti srsti. Tohle je výjimka. Ty negativní bláboly typu "kniha mě nepobavila" nebo "nevím, proč to napsal", jsou tu přesně z toho důvodů, že jejich autoři o tom, jak je ztráta paměti a deprese obecně hrozna, ví prd. A už to, jak je z toho člověk úplně v háji, říct nahlas a riskovat tím obecný výsměch, který vás hodí ještě víc dolů, chce kus odvahy. I kdyby to dělal jen pro peníze. Nakonec nikdo vás snad do čtení nenutil. Taky nečtu scifi, protože mu nerozumím, ale to ještě neznamená, že nestojí za nic
Hodně nepovedený výkřik do tmy... Mám pocit, že Viewegh chtěl prostě jen něco napsat, aby se na něj nezapomnělo, ale víc než kupu depresivních keců prostě nedává... Deníky mě ještě jakž takž bavily, ale tohle prostě není ani zábavné. Zklamání na plné čáře.
Byl jsem na tuhle knížku docela zvědavý, zajímalo mě, jak se popral s nelehkou životní situací, ale přijde mi, že kniha je v závěru spíš nějakou zpovědí alkoholika, který si sklenku vína nedokáže odepřít ani ve chvíli, kdy by si měl uvědomit, že je to jenom dalším hazardem s jeho zdravím. Na jednu stranu se dostal na hranici života a smrti, na druhou stranu trpí nejvíc omezením dosavadního bohémského života. Kniha plná nářků, ztrát vizí nad světlými zítřky, ale taky na mě často působila jako fňukání dítěte, kterému vezmou oblíbenou hračku.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Nevím, já proti Vieweghovi až toho moc nemám, i když jej za kvalitního moc nepovažuji ale tato kniha mne nadzvedla ze židle. Jasně, že to muselo být hrozné a rozhodně mu tyto stavy nezávidím ale jelikož mám v okolí lidi, kteří trpěli mnohem hůř přišlo mi to opravdu jako sprosté fňukání malého dítěte, které si rozbilo koleno a nemůže jít na zápas ve fotbale. V knize jsem se dozvěděla především, jaké značkové oblečení nosí (nevím, zda je podstatné zdůrazňovat, že si oblékl teplákovou soupravu značky Ad****), kolik měl milenek, kde si všude chodí i chodil užívat, kolik známých osobností především zná atd... Tahle kniha mi doplnila vše, co neznám proto - protože nečtu bulvár! Zkrátka - škoda jednoho večera, který jsem po dlouhé době Vieweghovi věnovala. Přeji mu ať se ze všeho vyzdraví, nicméně jako o autorovi a teď už i o člověku si o něm myslím své!