Musaši
Eidži Jošikawa
Rozsáhlé dílo Musaši od Eidžiho Jošikawy je i po sedmdesáti letech od svého vzniku nejpopulárnějším japonským historickým románem. Děj se odehrává na počátku 17. století po skončení vleklých válek, jimiž byla sužována celá země. Vlády nad Japonskými ostrovy se ujal rod Tokugawa, který nastolil nový řád a umožnil život v míru po více než dvě a půl století. Země však byla zaplavena zástupy potulných samurajů bez pána, kteří toužili po slávě a bohatství. Hlavní hrdina, Mijamoto Musaši, byl zpočátku jedním z nich. Z nezkrotného mladíka se však po pečlivém studiu cesty meče vypracoval skutečný samuraj. Netoužil po nabízeném místě u mocného knížete a vydal se na cestu zdokonalení, jejímž cílem bylo dosažení dokonalého probuzení a vybroušení šermířské techniky na hranici možností. Musaši postupně vítězil nad všemi soupeři, rozhodující však nebyla jeho síla, ale jeho čisté srdce a nezdolné odhodlání. Poráží všechny slavné bojovníky a vytvoří si svou vlastní školu boje se dvěma meči, který později osvětlil ve své slavné Knize pěti kruhů. Avšak románový Musaši není jen bezcitným bojovníkem, je mužem milujícím natolik, že si svou lásku odepíral až do rozhodujícího souboje s nejsilnějším sokem, jímž byl Sasaki Kodžiró. Nakonec to byl lidštější a čestnější Mijamoto Musaši, kdo dodnes přetrval jako duch bojových umění a zůstal v paměti všech jako nejslavnější samuraj všech dob. Vše, co dnes Japonci o Musašim vědí, se odvozuje od Jošikawovy fabulace. V jeho podání je Musaši nejen jedním z nejlepších šermířů všech dob, ale i člověkem, který dosáhne dokonalosti po všech stránkách osobnostního rozvoje. Tímto dílem se Jošikawa v Japonsku proslavil natolik, že při zmínce jeho jména se většině lidí vybaví právě román Musaši. Svým jedinečným pojetím nejen stanovil hranice žánru, který se dodnes těší značné oblibě, ale současně lze Musašiho považovat za nejlépe vystavěný japonský historický román vůbec. Z japonského originálu Mijamoto Musaši z roku 2003 přeložil a doslov napsal Martin Tirala.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Mijamoto Musashi, 1937
více info...
Přidat komentář
Náročné čtení, které mně zabralo téměř půl roku, než jsem se tím prokousal. Obrovsky obsáhlý příběh, neskutečné množství postav. Místy jsem se v tom opravdu ztrácel, a občas jsem si musel na papír poznačit, kdo je kdo. Ducha obohacující kniha, rozhodně doporučuju přečíst.
Hvězdička navíc za zenové přesahy knihy, kdy si člověk uvědomí, jak může být i ta nejobyčejnější věc krásná a za myšlenky jak se stát opravdovým člověkem.
Chybí mi tam popis Musašiho tréninku boje s mečem, to že tvrdí, že se učí od přírody mi nestačí.
Komu se kniha líbila, tomu doporučuji japonský anime seriál Samurai Champloo, bude se mu líbit též.
Musašiho jsem četl už před pěti lety, ale dojem zůstává. Po přečtení jsem si říkal, že jsem si ji měl přečíst někdy v patnácti, abych pochopil co může dokázat člověk, když má svůj cíl a v hlavě jasno. Druhá strana mince je, že ta kniha s tímto záměrem byla psána pro vojáky japonské armády ve třicátých letech.
Bylo to dlouhý ale krásný. Přes tisíc krátkých kapitol je úspěšně zdoláno. Čas, který jsem strávil s legendárním Mijamotem Musašim a jeho přáteli či nepřáteli rozhodně nelituji. To, že příběh byl nejdříve psán pro noviny mi nevadilo, spíše naopak. Často totiž kapitoly končí "seriálově". V nejlepším a čtenář pak rychlostí pravého sumuraje na cestě meče mačká tlačítko pro obrácení stránky aby se mohl začíst do další kapitoly a věděl, jak to dopadne.
Tato kniha je skutečný poklad! Svým vzhledem majestátní, úžasně čtivá s mnoha hlubokými myšlenkami. Doporučuji!!!
Je to lahůdka,píšu komentáře asi po roce přečtení,pamatuji si vše,ale nepamatuji si ostatní jména. Kniha mě ohromě překvapila svou propracovaností a zajímavostí,to,že nějaký příběh bude tak zajímavý mě nenapadlo ani za boha.Četl jsem to jen tak ze zvědavosti,jako aikidak, jsem se totiž potřeboval naučit nějaké tajemství,a těch jsem v této knize dostal požehnaně. Ale nejvíce se mi líbilo to jak šlápl na ten hřebík a jak byl na sebe naštvaný,že souboj s hřebíkem prohrál,jelikož opravdový válečník musí být připraven na každého nepřítele.
Kniha obsahuje krásný příběh, ale i seznámení s japonskou samurajsou kulturou a její filozofií.
Ústředním motivem Musašiho samurajské filozofie je cesta meče jako cesta k osobnímu zdokonalení. Zpočátku se Musaši spoléhá hlavně na svoji fyzickou sílu a šermířské techniky. Poté, co má za sebou již spoustu vítězství se setká se vzkazem od mistra Sekisúšaje, z něhož pochopí, že mistra nedělá množství poražených protivníků, ale dokonalost samuraje, která není vidět navenek, ale je skryta v jeho nitru.
Samurajové podobně jako evropští rytíři jsou ochránci společenského řádu a ztělesnění ctností. Skutečný bojovník si je vědom toho, že není rozdíl mezi vítezstvím a porážkou, životem a smrtí, důležitý je ovšem způsob boje, tedy životní cesta samuraje. Proto Musaši postupně přesune svoje úsilí z tělesného cvičení na cvičení ducha. Tráví spoustu času v osamění daleko od lidí, věnuje se práci na poli, hrnčířským pracem a malování. Jeho duch se tím pročišťuje a zjemňuje.
V závěru knihy dochází ke konfrontaci dvou různých filozofií. Na jedné straně stojí Sasaki Kodžiró, nejlepší šermíř své doby. Proti němu je Musaši, samuraj, který usiluje o vnitřní dokonalost. Zcela nepřekvapivě pak v souboji zvítězí síla ducha nad silou a obratností paží.
Bylo to dlouhé, velmi dlouhé, ale bylo to zajímavé a jsem rád, že jsem se v polovině rozhodl dočíst až do konce. Je otázkou, čemu všemu se dá věřit - jako historická rekonstrukce to však zamýšleno podle doslovu nebylo a ani to nebylo možné. O Musašim toho víme jen velmi málo. Přesto mě atmosféra středověkého Japonska v Jošiokově románu pohltila. Chvílemi jsem se přestával orientovat v jednotlivých postavách, kterých je opravdu hodně a chvílemi mě mátly obrovské časové posuny v ději. Před přečtením jsem shlédl starou trilogii s Toširó Mifunem a musím říct, že ty filmy jsou oproti románu velmi slabé, nezobrazují snad ani třetinu událostí obsažených v něm. Co se týče jednání některých hlavních postav ve zfilmované verzi, platí totéž. Přesto už navždy budu mít tvář Musašiho ve své fantazii spojenou s tváří Toširóa Mifuneho, jehož tvář mě provázela také celou knihou. Doporučuji všem, kteří se o Japonsko a jeho historii zajímají a troufnou si přečíst knihu, která má téměř 950 stran. Zároveň jim přeji, aby vydrželi až do konce. Stojí to za to.
[012/11] Konečně. Půl roku zamnou a s velkým uspokojením knihu zavírám. Nečetla jsem to dlouho proto, protože by to číst nešlo, ale proto, protože vlastním jakousi nevraživou averzi vůči knihám rozsahem nad 600 stran. Je to zvláštní, ale kdyby to bylo rozděleno do více svazků, měla bych to přečteno už dávno. Místo toho mi to trvalo až neuvěřitelně dlouho.
(490) Opravdu statečný je ten, kdo má rád život a váží si ho jako pokladu, který, když ho jednou ztratí, nemůže už nikdy získat zpět.
Musaši se stal japonskou legendou. Byl, je a bude člověkem, který se bude vždy v jistých sférách kultury předestírat jako vzor. Za to, že jsem se dostala k tomuto hrdinovi vděčím jen skvělým hereckým výkonům Toshirôa Mifuneho, který mě svým uměním v mnoha filmech (nejen od Akiri Kurosawi) natolik ohromil, že když jsem v trafikách konečně zahlédla slibovanou trilogii o tomto slavném bojovníkovi, musela jsem ji mít. Filmy jsem zatím neviděla, protože jsem chtěla nejdříve přečíst knihu, ale myslím, že to bude jen skvělé dokreslení plynulosti bojových scén v obraze.
(088) A proto pravil:
,,Proto ten, kdo zná umění války,
ve svých pohybech nezaváhá.
Útočí a nikdy nebývá v úzkých.
Kdo zná nepřítele a zná i sebe,
vyhrává a nehrozí mu nic.
Kdo zná nebe a zná zemi,
vyhrává nade všemi.“
Kniha je to vynikající. Nedokáže nudit ani na chvíli. Možná je to i tím, že i když se příběh zaměřuje pouze na jednu postavu, v jeho životě hrála důležitou roli spousta jiných lidí, kteří pomáhali (ne)vědomě formovat jeho osobnost. Jistě, v textu je Musaši v mnoha ohledech idealizován tak, aby vyhovoval autorovi, ale nic to nemění na faktu, že to musel být skvělý válečník, který se učil ze svých chyb a snažil se být dobrým člověkem, jakým jen samuraj může být.
(337) ,,Poutník, který nemá žádné ideály, který není vděčný za svou nezávislost, ten není ničím než pouhým žebrákem.“
Mírně absurdním se stala pouze jeho láska, Ocú. Ta dívka mi někdy připadala tak hloupá a i když jí svět nadělil galeje, stejně byla tou neuvěřitelně naivní husičkou Ocú. Občas mi připadala naprosto úžasná, snad až éterická, když na koni projížděla krajinou a hrála na flétnu, ale jindy, hlavně, když ji někdo pronásledoval, byla jeden velký kus dubového špalku. Na druhou stranu postavy, které měly vyvolat nenávist, to dokázaly. Bábi, její syn, Akemi, matka Akemi… Je až s podivem, že mě dokázaly vyvést z míry spíše postavy ubohých vesničanů, než samotní „zlí“ samurajové, kteří neustále někoho unáší, mučí, lynčují, okrádají, znásilňují,… No, co si budeme povídat? Prostě typičtí hnusní muži z románů a filmů (nebo reality(?) ).
(627) ,,Mrsknu s tebou tamhle o ten kámen. Budeš mrtvej. Vzdáváš se?“
,,Ne!“
,,Ty jsi ale paličatej! Copak nevidíš, žes prohrál?“
,,Dokud jsem naživu, tak ne! Uvidíte. Nakonec vyhraju.“
,,A jak to chceš udělat?“
,,Budu trénovat!“
,,I kdybys cvičil deset let, dopadne to stejně.“
,,Jo, ale vy jste mnohem starší než já. Umřete první.“
,,Hm.“
,,A až vás daj do rakve, tak vás praštím a konečně vyhraju!“
Krásná kniha, která po celých svých tisíc stran nenudí a člověk chce, aby ji nikdy nedočetl. Prvně jsem shlédla filmovou adaptaci, kde byl v hlavní roli Toshiro Mifune (a všem, jimž se kniha líbila, ji velmi doporučuji), kde bohužel nebylo tolik prostoru a možností na vykreslení celého charakteru Musašiho, který se stále v průběhu času mění. Závěrečný souboj je, stejně jako ve filmu, třešnička na dortu :)
Štítky knihy
Japonsko životopisy, biografie 17. století japonská literatura samurajové Japonci období Edo (1603–1867) historické romány
936 stran literárního orgasmu. Víc k tomu říkat netřeba.