Musaši
Eidži Jošikawa
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483215/bmid_musasi-psc-483215.jpg
5
247
247
Rozsáhlé dílo Musaši od Eidžiho Jošikawy je i po sedmdesáti letech od svého vzniku nejpopulárnějším japonským historickým románem. Děj se odehrává na počátku 17. století po skončení vleklých válek, jimiž byla sužována celá země. Vlády nad Japonskými ostrovy se ujal rod Tokugawa, který nastolil nový řád a umožnil život v míru po více než dvě a půl století. Země však byla zaplavena zástupy potulných samurajů bez pána, kteří toužili po slávě a bohatství. Hlavní hrdina, Mijamoto Musaši, byl zpočátku jedním z nich. Z nezkrotného mladíka se však po pečlivém studiu cesty meče vypracoval skutečný samuraj. Netoužil po nabízeném místě u mocného knížete a vydal se na cestu zdokonalení, jejímž cílem bylo dosažení dokonalého probuzení a vybroušení šermířské techniky na hranici možností. Musaši postupně vítězil nad všemi soupeři, rozhodující však nebyla jeho síla, ale jeho čisté srdce a nezdolné odhodlání. Poráží všechny slavné bojovníky a vytvoří si svou vlastní školu boje se dvěma meči, který později osvětlil ve své slavné Knize pěti kruhů. Avšak románový Musaši není jen bezcitným bojovníkem, je mužem milujícím natolik, že si svou lásku odepíral až do rozhodujícího souboje s nejsilnějším sokem, jímž byl Sasaki Kodžiró. Nakonec to byl lidštější a čestnější Mijamoto Musaši, kdo dodnes přetrval jako duch bojových umění a zůstal v paměti všech jako nejslavnější samuraj všech dob. Vše, co dnes Japonci o Musašim vědí, se odvozuje od Jošikawovy fabulace. V jeho podání je Musaši nejen jedním z nejlepších šermířů všech dob, ale i člověkem, který dosáhne dokonalosti po všech stránkách osobnostního rozvoje. Tímto dílem se Jošikawa v Japonsku proslavil natolik, že při zmínce jeho jména se většině lidí vybaví právě román Musaši. Svým jedinečným pojetím nejen stanovil hranice žánru, který se dodnes těší značné oblibě, ale současně lze Musašiho považovat za nejlépe vystavěný japonský historický román vůbec. Z japonského originálu Mijamoto Musaši z roku 2003 přeložil a doslov napsal Martin Tirala.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno:
2021
,
BB art
Originální název:
Mijamoto Musashi, 1937
více info...
Přidat komentář
Mijamoto Musaši je historická postava, japonský mistr meče z první poloviny 17. století. Nakolik tento románový životopis odpovídá skutečné historii a realitě té doby neumím posoudit, o japonských dějinách nemám nijak dokonalé znalosti. Na čtení mi kniha nepřipadala nijak lehká, snad tady hrají roli jiná myšlenková schémata Evropana a japonského autora (resp. Japonce obecně).
Knihu bych označil jako pohádku pro muže, což myslím v dobrém slova smyslu. Její přečtení doporučuji. Je osvěžující sledovat Musašiho vývoj, poučovat se spolu s ním ve světě, kde čest je svatá (ten kontrast s tím, co sledujeme v dnešních událostech). A i když jako celek je příběh spíše nereálný, dovolím si tvrdit, že jsem po přečtení o kousek vnitřně vyspělejší a uvolněnější.
Naprosto bombastická kniha. Věděl jsem sice předem díky trojdílné sérii Samuraj od Hiroši Inagakiho s mým oblíbeným hercem Toširóem Mifunem, jak ta celá kniha vlastně dopadne ale i tak zjistil příběhy postav v pozadí jako např. Matahačiho, Ocú a Musašiho žáků, což je za mne určitě plus. Kež by bylo více přeložených knih od Jošikawy, vždyť jeho styl psaní se výborně čte!
Napíšu to rovnou - jedná se o nejsilnější knihu, kterou v knihovně mám. Je to neskutečná bichle, ale také skvěle čtivý historický román z feudálního Japonska vyprávějící o tom, jak se z vesnického rváče a pobudy stal nejslavnější šermíř japonské historie. Ze začátku může být problémem orientace v japonských jménech, ale dá se do toho začíst. Doporučuji i třídílné filmové zpracování, díky kterému pro mě Musaši bude mít navždy podobu Tošira Mifuneho.
Na rozdíl od veskrze reálného Taiko se jedná z velké části o literární fikci. Občas mi nadlidské výkony Musašiho připadaly úsměvné. Také postavy bábi a Ocú byly strašně černobílé, jak z nějaké červené knihovny. Na druhé straně je to neobyčejně čtivý příběh, jakmile začnete je těžké přestat. A to je v případě 1000 stran textu také nadlidský výkon.
Cesta meče se vším, co k dobrému románu patří. Největší devizou dle mého je to, že hlavní postavy nejsou černobílé. Mají své kladné i záporné vlastnosti, pohnutky, které jsou vždy pochopitelné (i když často zavrženíhodné). Objevují se zde pasáže "krvavé", plné bojů na život a na smrt, pasáže plné intrik zhrzených žen a podlých mužů, ale také pasáže plné klidu a míru při hledání podstaty sebe sama a své životní cesty.
Dočíst tuhle knížku je jako přijet z letního tábora, kde ste si poprvé šáhli na kozy - zas tak nic významnýho se nestalo, ale notnou chvíli na to ještě budete myslet. Možná jsem weeboošná povaha, ale i přes notnou idealizaci Musašiho a lehce otravné pasáže s bábinkou a Ocú, mi tahle kniha přišla postupným, klidným a labužnicky roztahaným průchodem všemi těmi historickými událostmi jako zkušenost, která člověka prostě musí vnitřně přetvořit. Asi nic pro někoho, kdo nemá čas přemýšlet nad tím, co právě přečetl - tempo není závratné, ale tak to v japonské kultuře bývá - jak spěchají v metru a na ulici, jak vlaky jezdí na čas a manažeři spí na zastávkách, tak kniha zašustí stránkou a v prostoru se rozlehne ticho.
Krásná historická kniha o samurajích,prokousat se skoro tisícovkou stran chvíli trvá,ale stojí to zato.První díl je ještě o trochu lepší.
Po románu Taiko jsem se těšil na podobně dobré "pokračování", ale byl jsem trochu zklamán. V Musašim už autor hodně vaří z vody, vymýšlí dost těžko uvěřitelné zápletky a náhody a postavy se často chovají poněkud iracionálně ... Občas jsem si při čtení některých pasáží vzpomněl na knihy od Vondrušky.
Za plný počet. Ale určitě bych výhrady měl - je to dlouhé. A to opravdu hodně a navíc celý formát knihy připomínající spíše solidní cihlu na pohodlnosti čtení taky nepřidá. Ke konci se mi zdálo, že kniha malinko ztrácí dech, zejména kvůli časovým skokům a finále bylo trochu jako utnuté katanou. Je nutné se také připravit na nemalý počet postav a jejich nelehká jména. Jako celek je to ovšem krásné dílo s neopakovatelnou atmosférou starého Japonska a do detailu popsaným tehdejším světem, uvažováním a životem. Nepopiratelný je také určitý motivační náboj celé knihy o muži, jež se celý život věnuje jen cestě svého zdokonalení.
Musaši pozoruje hory, potoky, řezy useknutých pivoněk, necvičí, netrénuje, ani se ničím neživí a u toho zenuje, mudruje, trousí kouzla nechtěného, typu: "myšlenka na porážku od starého mistra mu neustále připomínala, že ještě nemá právo mluvit povýšeně..." a vůbec se sobě snaží být mečem; cílem i nástrojem. Horou a potokem; přírodě zrcadlem. Samurajem a hlavně lepším člověkem.
Přičemž se toulá od města k městu, kde se, když nevidí jiného východiska jak na sebe upozornit, nerozpakuje odpravit pár místních, kteří mu nic neudělali, jen aby ukázal, jak vytříbenou technikou vládne. (To Van Dammovi v Krvavém sportu...nebo to byl Kickboxer? už fakt nevim... aspoň unesli jeho milou. A bratra. Bratra na vozíku a milou. Oba mu unesli, takže zabíjet musel.) Nebo zabije dítě a i jinak vesele bezelstně, snad v předzvěsti mladistvých nadšenců bezpodvozkového kamikaze létání, mixuje nekompromisní absolutno s děsivě selektivní slepotou. Nakonec si ale, "sám už ani neví po kolika vítězstvích" (=zmrzačeních/zabitích), coby hotový Bódhisattva uvědomí, že to nebylo správné (Bum!), načež v hrstce povrchně rychloposouvných kapitolách ryje s pluhem v zemi...jako ok, překládám: v dospělosti by morálka neměla být naučeným pravidlem, nýbrž osobní volbou, porozuměním.
Ha, to jsem si hezky zapokrytil.
Ale abych zas nebyl úplně nefér; Kniha občas rozumuje použitelně a umí tnout nepříjemně do živého, hrdinovo odhodlání a vnitřní rozvoj nese docela uhrančivý motivační náboj a co se krvavosti týče? Upřímně, kvůli "hlavní mlátička stoupá v žebříčku a kosí hustější a hustější drsoně, až nakonec sundá nejdrsnější rolbu ze všech" jsem si v podstatě knížku vůbec půjčoval. Že k tomu návdavkem dostanu i kupu asijského Alchymistování se jaksi rozumělo samo sebou.
Když přičtu skutečnost, že autor jejích 930 tence nasekaných plátků podělil mezi cca 1200 ultrakratičkých, tématicky pestře mrštných kapitolek, díky kterým se i takováhle šílená bichle zhltla relativně rychle, a současně zapomenu na hysterčení řadových soupeřů, absenci nečernobílých postav, přitrouble mazané lsti (snad mají, stejně jako některé na příběh těžce naroubované zápletky, spíše symbolicky poučný význam na způsob bajky..) a dvojici Oců s Akemi, které se ozlomkrk předhánějí v souboji o titul nejnešťastnější lásky čtyř ostrovů, má tu u mě nakonec Musaši, mimochodem v reálu úžasný malíř (https://commons.wikimedia.org/wiki/File:HoteiMusashi.jpg https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kobokumeigekizu.jpg), 4 slabší ****
Jestli ale tenhle návod k pumpě dechu baštím stejně bezhlavě jako většina tuzemských zenmistrů? Neblázněte.
PS: Bivoj, to je můj šálek lipového čaje. Bivoj šel do lesa, skolil kance a přinesl ho do vsi. To je legenda, jak se patří!
Dvěma slovy: Nádherná věc.
Jsem docela ráda, že jsem se k této knize dostala až ve chvíli, kdy už jsem měla poskládaný docela slušný obrázek o historii této doby. I tak jsem si ale zhruba ve třetině dala pauzu a šla se dovzdělat. Hodně mi pomohly i moje znalosti čínské poezie. Jde o pěkný příklad toho, jak různě může kniha působit v jiných kulturních krajinách. Tam, kde běžný čtenář vidí půvabný verš, asijský vytuší celou historii, která se k tomu či onomu váže. Výsledný dojem je pak mnohem hlubší a trvalejší, na některé pasáže stále myslím, a to už od jejich přečtení uplynula značná doba. I zenová filosofie je tam hodně znát, opět k mé velké spokojenosti.
Nemohu říct, že jsem knihu přečetla najednou. Jde o ten typ čtení, na který potřebuju opravdu klid, takže jsem musela často čtení přerušovat, i když nerada. Nejvíce jsem užasla nad tím, jak se cesty jednotlivých postav dokázaly nečekaně rozdělit, aby se pak o značný kus dál zase nenásilně spojily. Některé z nich jsem si skutečně oblíbila a bylo mi zatěžko se s nimi na konci rozloučit.
V ději jsem se orientovala snadno, i když občas mi dělalo potíže rychle se přizpůsobit předkládaným časovým posunům. Se jmény to bylo trochu horší, ale také nešlo o nic nepřekonatelného. Jen bylo občas třeba se zastavit a připomenout si děj minulých kapitol. I když částečně to dávám za vinu svému kouskovanému čtení.
Velmi mě potěšil logický a postupný vývoj charakteru Musašiho, který nebyl omezen jen občasným mentorováním těch, kteří ho chtěli něco naučit. Hodně o svých pocitech mluví i on sám a to jsou právě chvíle, které mají pozorným posluchačům nejvíce co říci.
Trochu mě překvapilo, že tam není více o Cestě čaje, která se právě v tomto období prostřednictví Takeno Džóóa Sen no Rikjúa formovala a nevěřím, že by na ni Musaši při svém všestranném zájmu o tříbení ducha nenarazil.
Všeobecně vzato jde o jednu z nejlepších knih, které jsem měla tu čest číst. Takový čtenářský zážitek, jaký jsem z ní měla já, bych přála skutečně každému. A pro mě osobně byla i něčím víc.
Parádní román o cestě meče, od kterého se určitě inspirovali filmaři Kurosawa i Mijazaki. Lehce romantizované, postavy jsou krásně vykresleny. Je to sice bichle, ale čte se vcelku rychle. Doporučuji.
Jošikawa je rozvláčný. Ale tuto "daň" velmi vyvažuje detailní historické i faktografické zpracování, to vše v dobře napsaném příběhu. Cesta meče, cesta odříkání, cesta kázně. Musashi.
Nikdy jsem nevěřil, že něco jako takovéto epické dílo dočtu, ale příběh mne chytnul natolik, že jsem četl skutečně jedním dechem. Prakticky žádná kapitola pro mne nebyla nudnou a vyloženě zbytečnou. Z knihy se dá dozvědět skutečně hodně o historii Japonska a této části si skutečně cením, protože zde není vynucena. V postavách jsem se vůbec neztrácel a měl jsem přehled po celou knihu. Jedna skutečně z mála knih, kde jsem na závěr fandil hlavnímu hrdinovi, aby vše dopadlo dobře, což u mne vůbec nebývá zvykem. Jedno z nejlepších děl, které jsem kdy v celém svém životě četl.
Po dlouhé době jsem dočetl Musašiho a musím říct, že předčil i má očekávání. Úchvatné vyprávění o cestě meče a o zdokonalování sebe sama. I přesto, že jsem měl dlouhé přestávky ve čtení, pokaždé, když jsem se ke knize vrátil mě znovu uchvátila. Doslova je to skvost.
Kniha rozhodně zajímavá, ale 5 hvězdiček si nezaslouží... Zvlášť zrovna začátek knihy mě skoro odradil, kvůli originálnímu leč otravnému prvku "...…." jakožto odpověď na každou druhou otázku. Hnus.
Jinak příběh zajímavý, co se týče hlavních postav, ale ve vedlejších jsem se tradičně ztrácel, kdo je s kým a kdo proti komu...
Mimořádně otravná mi přišla postava Osugi, skoro jsem začal pasáže s ní přeskakovat...
Shrnuto, příběh Musašiho je poutavý, rozhodně víte komu fandit. Ale napsáno (a možná i přeloženo) by to mohlo být podstatně lépe.