Muž, který sázel stromy
Jean Giono
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446546/bmid_muz-ktery-sazel-stromy-m3Y-446546.png
5
3919
3919
O „muži, který sázel naději a vypěstoval štěstí“. Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez stromů hyne a rozhodl se situaci napravit. Poslední setkání autora s tímto člověkem se v roce 1933 odehrálo v zalesněných kopcích, kam se s vodou vrátil život a lidé.... celý text
Literatura světová Novely Duchovní literatura
Vydáno: 2019 , Veronika ReynkováOriginální název:
Lhomme qui plantait des arbres, 1953
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha. Vedela by som ju odporučiť každému…pohladí po duši a možno by niektorým aj otvorila oči.
“Lenže tá úžasná premena, prebiehala tak pomaly, že nikoho neprekvapila, pretože sa stala zvykom.”
Krásný příběh ze života, který by si měl každý povinně přečíst, někteří jedinci podle něj přehodnotit své chování.
Neskutečně krásně napsaná kniha. Tak dlouho jsem se na ni těšila a předčila má očekávání. Ač se jedná o fikci, zadejte semínko naděje, že vážně čin každého jednoho z nás má smysl a i jeden člověk může mnohé změnit. Knihu rozhodně doporučim kamarádům učitelům, aby ji předčítali na základních a středních školách :)
Celkem obyčejný příběh. Jeden buduje a ostatní se vezou nebo se dokonce snaží využít toho ve svůj prospěch. ( Náhlý zájem o ochranu.)
Celkem pěkné, krátké, škoda jen, že je to fikce. Dalo se to napsat o lidech, kteří skutečně vlastnoručně změnili krajinu kolem sebe k lepšímu...
Tuto knihu nám přečetl učitel při hodině.pri dálkovém studiu.Ani jsme nedutali a je to jedna z mála věcí,které si že studií i po 10ti letech pamatuji :)
12 let mi ležela v knihovně netknutá tato inspirativní pohádka. Někdy i četba vyžaduje čas... v delším horizontu. Smyšlenost příběhu nijak nedegraduje myšlenky autora a jeho zamyšlení se nad bezelstným přesvědčením člověka. Ilustrace Pavla Čecha každé dvojstraně dodávají nádherný vizuál a hodnota díla v kombinaci s nimi je harmonická. To bude nejspíše správný popis...
PS: Doporučuji jako četbu před spaním. Nemyslím tím, ať si ji čtete vy sami, ale abyste předčítali nebo ji předčítal někdo vám.
Krásná miniknížka s velkým poselstvím. Za pár minut přečtená, ale dojem zanechá nadlouho. Co dokáže velké odhodlání prostého člověka. Ukázky na dalších fotkách. Zdroje na internetu se rozcházejí, jestli se jedná o skutečný nebo smyšlený příběh.
Útlá knížka, která v sobě nese silné poslání o vytrvalosti, lásce k přírodě a změně (ale za srdce nachytne). Příběh je psán velmi stroze, bez příkras nebo vedlejších dějových linek.
Velmi útlá knížečka o tom, když má člověk cíl. Cíl který nevede k sebeuspokojení, ale přinese dobro všem. Muž na nehostinném, vybydleném francouzském venkově sází stromy. Každý den, mnoho let. A funguje to, vrací se tam život. Knížečka je k zamyšlení, prostý muž si zasloužil obdiv a úctu, i když on sám by to tak necítil.
Přečteno kvůli čtenářské výzvě, hodně útlá knížečka, ale musím říct, že nad ní musím hodně přemýšlet a byla krásně ilustrovaná.
Útlá kniha s velkým poselstvím, že i ten nejmenší čin jednoho člověka dokáže přinést štěstí mnoha dalším.
Novela z roku 1953 byla vydavatelstvím časopisu Reader’s Digest nejprve odmítnuta. O rok později vyšla v časopise Vogue pod názvem ‚‚Muž, který sázel naději a vypěstoval štěstí.” Myslím, že tímto titulem by se dala vystihnout celá kniha, která oběhla svět.
Ilustrace Pavla Čecha jsou opravdu nádherné!
Příběh o prostém, osamněle žijícím pastýři ovcí, který každý den sází stromy na vyprahlém a vylidněném francouzkém venkově. Krásný, dojemný příběh o síle a odhodlání změnit svět k lepšímu... bez potřeby vděku a uznání. A k tomu překrásné obrázky Pavla Čecha, jsem okouzlená!
"Má-li charakter člověka prozradit své skutečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let."
(SPOILER)
Kdybych si měla vybrat mezi šperkem nebo touto knížečku, nezaváhala bych. Nese silné poselství, to se zapisuje přímo do duše, nedá se ztratit ani ukrást, na hodnotě neubývá, nepodléhá inflaci.
Pociťuji úctu k autorovi, za jeho lásku ke všemu, co bylo s takovou dokonalostí již stvořeno a pro každého. Věděl, co je jeho smyslem života, nedělal ze sebe hrdinu, ale statečný byl neskutečně.
Doporučuji, rozhodně neuškodí.
/Kolem něj se válčilo a on nepřemýšlel nad Gestapem...
Kéž by člověk s člověkem se domluvil. Od čeho jsou slova, rozum, srdce?
Komu propůjčujeme moc ?/
„Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení.“
Příběh krátkovětý, prostý a ve svojí prostotě nenuceně dojemný. Jako dotek, který člověk skoro ani necítí, a přesto ví, že byl významný. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, bývalou hajnou, která mi jednou při procházce ukázala na vzrostlé stromy všude kolem a řekla: „Podívej, ten les jsem vysázela já.“ Určitě jí musím knížečku Jeana Giona koupit. Alpský pastýř Elzéard Bouffier by se jí na její hájence v horách mohl stát tím pravým společníkem.
Od Giona jsem už před časem četla povídku „O raněném zvířeti“, napsanou/přeloženou nedostižně lyričtěji a atmosférotvorněji (odkaz v Zajímavostech). Zatímco dílko o umírající zaječici pochybuje nad schopností člověka strhnout zeď, jež ho odděluje od zbytku přírody, dílko o muži, který sázel stromy, dává pocítit závan naděje: „Zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor.“ Fungují jako jakési kontrastní pendanty. Z obou povídek však dýchá táž láska k francouzské půdě, táž pečující něha k veškerému mimolidskému životu na ní, neboť je křehký a svatý:
„Já přece umím řeč sýkorek: už jsou na schodišti haluzí, už na zemi, už u mých nohou; ke mně přec ještěrky se tak blíží, že mne obráceně vymalují na zlatých bulvách svých očí; na mne přec lišky pohledy upírají a pak rázem vědí, kdo jsem, a mile přejdou; jsem přece tvor s nimi srostlý onou velikou tíhou pahorků, jalovčím, tymiánů, divého vzduchu, travin, nebes, větru, deště, kterou nosím; mám přece víc útrpnosti s nimi než s lidmi [...].“ (O raněném zvířeti)
Kniha se mi líbila, ale mám raději ten kreslený fillmeček. Protože, když jsem tuhle knihu četla, více na mě dopadla její banalita a prvoplánovost...
Padesát nádherných stránek o odhodlanosti a houževnatosti jednoho jediného člověka, který dokázal svými fyzickými silami změnit mrtvý lán světa opět v živou půdu. Tahle knížka je dvacetiminutová motivační četba o tom, že i opravdu malými krůčky dokážete velké a nádherné věci. Stačí jen věřit ve své úsilí.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Muž, který sázel stromy |
| 1995 | Hlasy země |
| 1934 | Člověk z hor |
| 1936 | Kéž tonu v radosti |
| 1994 |  Silné duše |
(SPOILER) Krásná knížka, kde jsou slova jenom doprovod pro mnoho různorodých ilustrací. Příběh je v podstatě úplně jednoduchý a současně má poslání tolik potřebné pro dnešní šílený svět, ať už je to fikce nebo ne.
Navíc to krásně vyvrací uvažování, které se nám v dnešní době snaží vnutit někteří politici - totiž že jakmile je něco ekologické a prospívající přírodě, je to proti obyčejným lidem. Není. Naopak, jde o spojené nádoby, kdy prospěch pro přírodu je současně i prospěchem pro lidstvo.
Kéž bychom si tuto skutečnost vzali všichni více k srdci a chovali se podle toho - a tím nemyslím ani tak apel na individuální zodpovědnost (jelikož každý žijeme jiný život a v jiných podmínkách s jinými možnostmi) jako spíš apel na ty, kteří ve jménu bohatství dělají pravý opak toho, na čem se v knize tak činorodě činí Elzéard Bouffier. Jenže to bychom žili vlastně ve světě, který má z dlouhodobé perspektivy třeba i nějaký smysl, tak nic.
Při pohledu na jeden z obrázků se mi vybavilo dílo Člověk proti zkáze, které ukazovalo Karla Čapka, jak jako člověk v jedné scéně osaměle bojuje v přírodě. Ilustrace jsou jednoduše nádherné a dokáží navodit jak pocity vyprahlosti, beznaděje a zkázy, tak naděje, rozkvětu, dobra pro přírodu i nás jako její obyvatele.
Síla této knížky je tak v nadčasovém a pro dnešní dobu aktuálním, potřebném a navíc ušlechtilém poslání, které v neposlední řadě ukazuje i jinou podstatnou věc: dělat dobro je prostě praktické a všem prospěšné, žádná naivita. Hodnoty, jaké reprezentuje úplně obyčejný pastýř jsou hodnoty pro budoucnost nás všech.