Muž, který sázel stromy
Jean Giono
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501464/bmid_muz-ktery-sazel-stromy-mZC-501464.jpg
5
3895
3895
Nezapomenutelný příběh probouzející lásku k přírodě Když byl Giono v roce 1953 požádán vydavatelem časopisu Reader’s Dígest, aby napsal příběh o nejpozoruhodnějším člověku, s nímž se kdy setkal, poslal mu tuto povídku, kterou chtěl vzbudit zájem o zalesňovací program.. Ve Vyšehradu vychází již v 8. vydání, opět s ilustracemi Heleny Konstantinové.... celý text
Literatura světová Novely Duchovní literatura
Vydáno: 2022 , VyšehradOriginální název:
Lhomme qui plantait des arbres, 1953
více info...
Přidat komentář
Kniha malá formátem, velká svou myšlenkou. Kniha je pohlazením po duši. Je o vytrvalosti, vůli, ochotě. I jeden člověk může udělat něco opravdu velkého.
Jímavý jednoduchý příběh.
Není pravda, že člověk sám nic nezmůže. Může ovlivnit hodně. Pozitivně - jako třeba v této knize - nebo negativně - stačí se podívat do historie (i současnosti).
„člověk je přece jen obdivuhodný tvor“
Řekněme si to na rovinu, za výše uvedený citát je třeba přidat velmi výrazné OVŠEM … ovšem za předpokladu … a přesně o tom si přečtete v této útlé knížečce :-).
Máte totiž v rukou kratičké vyprávění, v podstatě takový novodobý mýtus, je to totiž náš celkem běžný způsob, jak si vysvětlovat svět kolem nás a zdůvodňovat svou činnost v něm (a to už od nepaměti).
Takže, máte v rukou kratičké vyprávění – podobenství, ve kterém ale nenajdete žádné bohy – pomocníky, ani jiné nadpřirozené síly, jen pastýře Bouffiera a vypravěče, který se rozhodl podělit se s námi o zvláštní příběh jednoho muže, který „objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný“.
Muže, který utekl ze světa, mimo lidské společenství a zvolil si život v přírodě – v souladu s přírodou, z počátku proto, aby našel klid po smrti své ženy a syna. Náš vypravěč se v kraji postrádajícím snad úplně všechno potkal s mužem, nestarajícím se o okolní svět (vč. zuřící světové války všude kolem), žijícím v naprosté pustině bez života a přesto plným sebejisté důvěry … v moc přírody, které pečlivě a s důvěrou naslouchal – a tak do vyschlé krajiny navrátil život.
Nemůžu jinak, než dát tomuto prostému podobenství plný počet * a děkuji uživateli „opic 12“ – níže, za bezva komentář :-) (přiznávám, taky „závidím prostou čistotu, jako smysl života“).
A taky závidím Vergonským jejich Bouffiera, když se totiž tak podíváte na „výsledek“ jeho celoživotní práce … „Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty.“
Říkám si, že bychom ho v té naší krajině, kterou jsme svou činností taktéž pomalu odnaučili zadržovat vodu … taky moc potřebovali :-).
Byl to krátký prostý příběh, o tom, jak málomluvný starší muž žije osamocen jen se svým psem a ovcemi (později včelami) a každý den sadí stromy. Je mi to sympatický příběh, jsem samotář, sama toho moc nenapovídám, chovám lásku k přírodě a zvířatům a představa tohoto způsobu života mě při tom krátkém čtení naplnila klidem. Mám ale pocit, že jsem mezi řádky četla víc, než skutečně autor zamýšlel sdělit - zkrátka to hlubší zamyšlení se odehrává ve čtenáři, v každém zvlášť a mohou se týkat velmi rozdílných témat (anebo taky žádná hlubší myšlenka vůbec nemusí příjít, že).
Dokonalé. A pak, že to bez těch arogantních zelených zmetků nepůjde! Ač je to knížka velmi útlá, tak na ni dokonce života nezapomenu!
Důkaz toho, že smysluplný život se dá prožít i jinak. Nádherný příběh, který potěší každou citlivou duši.
Kde jsou stromy, tam je voda. A kde je voda, tam je život. Ale samo uvědomění si této skutečnosti nestačí. Aby se pustina mohla proměnit v ráj, je třeba začít konat. A jen když člověk ve své snaze vytrvá, dokáže změnit svět.
Příběh ukazuje, že když si člověk něco usmyslí a položí se do toho, tak jeho práce není marná.
Čím rychleji žijeme, tím víc je takových knih zapotřebí. K zamyšlení a zároveň pro mě neskutečně uklidňující a vyrovnaný, smysluplný způsob života s nadhledem. Po letošní návštěvě Provence s touto knihou se rozlévá blaho po duši.
Vždyt já chci jen žít jak žít se má a o nic víc.Je to jen má touha šílená a té chci říct...
Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá...studentu v sáčku lásku závidím.
Závidím Elzéardu Bouffierovi,závidím ryzost,závidím prostou čistotu jako smysl života.
Pokud někdo takový podobný kdy žil a dělal pro vlastní štěstí bez vidiny obohacení majetku,jen pro svojí duši.
To dnes myšlenka jedinečná až nepředstavitelně vzdálená.Útěk od civilizace ?
Pokrytecká a to věc je zlá...
Zato knížka je to překrásná a neméně skvostný animovaný snímek.Nelze než doporučit.
V šestnácti to dokáže zamotat hlavu...
Krásná myšlenka. Kdyby každý udělal denně aspoň malou dobrou věc, hned by se svět změnil.
Přečtete ji jedním dechem.... a to doslova, protože je opravdu krátká. Ale i na těch pár stranách je tolik krásných myšlenek, kolik jich mnohdy nenajdete v "bichli" co má 500 stran.
Opravdu nádherná, přenádherná a dojemná kniha, kterou sice máte přečtenou za půl hodiny, přesto vás dokonale dojme. Jean Giono nádherně vypráví o lidské vůli a o člověku/hrdinovi, který udělal ze suchých vrcholků ráj na Zemi. Škoda, že je tento příběh fiktivní...
Autorovy další knížky
| 1998 |  Muž, který sázel stromy |
| 1995 | Hlasy země |
| 1934 | Člověk z hor |
| 1936 | Kéž tonu v radosti |
| 1994 |  Silné duše |
Nejvyšší čas sázet!