Muž, který sázel stromy
Jean Giono
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57005/bmid_muz-ktery-sazel-stromy-Rl5-57005.jpg
5
3861
3861
Povídka prostoupená fascinací prostým člověkem a jeho dokonalým splynutím s přírodou. Obraz provensálského pastýře je oslavou neokázalé vytrvalé činnosti, která si nedělá nárok na odměnu, a přece se svým výsledkem blíží aktu stvoření. Jean Giono vzbudil touto povídkou zájem o zalesňovací program. Stala se pro ochránce přírody inspirací k zalesňování celých oblastí. 1.vydání... celý text
Literatura světová Novely Duchovní literatura
Vydáno: 1997 , VyšehradOriginální název:
Lhomme qui plantait des arbres, 1953
více info...
Přidat komentář
Tak trochu reakce na to, co píše JP: no, je to jednoduché, je to vlastně moralita, která jednoduchost potřebuje, aby poučila, ale za tím je vcelku komplexní pohled; znám lidi, kterým tahle knížečka změnila život. Jak člověk stárne, uvědomí si, že svět nemůžeš změnit, ale můžeš změnit sebe. Já jsem taky rozzuřenej tím, co se děje, ale co mám jako dělat? Napadnout se zrezivělou brokovnicí Čínu? Ne, snažím se měnit sebe. A snad taky občas někomu pomoct vidět věci z jiné strany. Mimochodem, když vysadíš les, nebo jen pár keřů, uvidíš, jak se tam objeví i zvířata, to už přijde a začne se to rozrůstat. Ostatně o Provenci asi – přes Camargue a tamní koně – těžko uvažovat jako třeba o Serengeti; natož o království českém, kde je původní krajina už jen na Šumavě. Navíc, krajina je celek; a málo se mluví v dnešní rozcestované a cestující době o tom, že je také potřeba zůstávat na jednom místě a tím to místo „produchovňovat“. Taky si myslím, že jsou lidi v hajzlu, ale taky věřím, že si vzpomeneme na to, že každý z nás má v sobě od Boha jiskru a z toho svrabu se už po kdovíkolikáté vytáhneme – třeba po šňůře od splachovadla, co já vím.
Aj na poviedku trochu minimalistické. Skôr to pripomína malinko dlhší nekrológ. No posolstvo tohto príbehu nezlomnej vôle a nezdolného ducha je naozaj mocné! I keď, u otrlých jedincov slabej pamäti (ako napr. ja)...
Nelíbil se mi styl psaní typu "novinový článek". Zdá se mi, že příběh, který má ohromný potenciál, byl poněkud strohý a nedokázal dost barvitě vyjádřit svou vlastní výjimečnost. Ale snad to byl i účel, aby tak oslovil jen ty vnímavé, kdo ví... Každopádně víc než styl, jakým je příběh sepsán, se mi líbí jeho poselství, což je asi hlavní :)
Skvělá knížka..moc hezky napsaná..poučně a nenásilně..moc se mi líbila a mohu jedině doporučit..:)) Viděla jsem i krátký film na motivy této knihy..moc hezké..:)
Neskutočne krásny, ľudský, krehký a inšpiratívny príbeh... Jedna z tých kníh (v tomto prípade knižôčiek), ku ktorej sa budete neustále vracať a vždy v nej nájdete čosi nové... moja absolútna srdcovka! :)
Nádherný příběh, který ukazuje, že i zdánlivě zbytečná činnost může ovlivnit generace.
Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv přístřeší, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila.
Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny.
Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo. Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál.
........
Vytrvale plnil svůj prostý úkol. Ale když jsme se vraceli vesnicí domů, viděl jsem, jak v potocích, od nepaměti vyschlých, teče voda. Byl to ten nejúžasnější výsledek práce, jaký jsem kdy viděl. Ve velice dávných dobách v těch vyschlých potocích také tekla voda. ... Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích...
Mile a skromně krátká avšak zanechávajicí pocit,že sázet naději a vypěstovat štěstí umí vážně člověk vyjímečného charakteru..
Úžasný příběh jednoho muže. Při každém další přečtení mi ukazuje stále něco nového. A pak, že jeden člověk nedokáže ovlivnit celý svět.
Tuhle knihu jsem objevil asi v šestnácti letech a byla mojí tajnou berličkou. Za pár let se z ní stal fenomén a v tu chvíli pro mě její moc vyprchala..
V knížce jsou pěkné animace, ale snad ještě víc doporučuju kanadský animovaný film:
http://www.youtube.com/watch?v=W2oOaA2aqZQ
Když jsem tady v databázi viděla hodnocení, řekla jsem si: "Sakra, to může být dobré!" Na internetu jsem prohledala seznam knih v městské knihovně a vida, byla tam...
Čekala jsem, že to bude trochu delší... a co se váhy týče trochu objemnější. Přečetla jsem se to pár minut po tom, co jsem vyšla z knihovny, když jsem čekala na autobus.
Je to pěkná povídka, mám ráda stromy - jsou takovým symbolem života.
Člověk opravdu dokáže zázraky, když se mu chce.
Opravdu úžasná kniha, která nikomu nic nevnucuje, ale přitom obohatí každého čtenáře.
přečetla jsem si jí na doporučení - krátké, výstižné a shoduji se co bylo již zde naspáno
Štítky knihy
příroda stromy francouzská literatura budoucnost lesy poselství
Autorovy další knížky
| 1998 |  Muž, který sázel stromy |
| 1995 | Hlasy země |
| 1934 | Člověk z hor |
| 1936 | Kéž tonu v radosti |
| 1994 |  Silné duše |
Působivé. Pobavilo mne, když přišla do lesa kontrola a upozornila muže, který ten les vysázel, že tam nesmí kouřit.