Muž, který se směje
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273662/bmid_muz-ktery-se-smeje-goe-273662.jpg
4
287
287
Muž, který se směje je romantický a dobrodružný román, plný emocí a napětí od první do poslední stránky. Kočovný herec Gwynplaine se stigmatem znetvořené tváře, který netuší svůj aristokratický původ a bohatství, slepá kráska Dea, moudrý stařec Ursus, to jsou postavy, s nimiž budete dýchat, prožívat zvraty mezi štěstím a největší úzkostí. Navíc je dílo úžasnou freskou doby, líčící svět potulných komediantů, námořníků i vznešené společnosti, barvitou jako obrazy Hieronyma Bosche.... celý text
Přidat komentář
Román, který mě osobně překvapil tím, že se odehrává v Anglii, ačkoli byl Hugo Francouz, a taky tím, že minimálně jeho polovina je pouze popisem dobových okolností, případně různých šlechtických rodů a jejich neduhů, přesto je čtivý. Ústřední příběh Gwynplainea a slepé dívky Dey je citlivý a skvěle napsaný tak, že naprosto strhne a i přes ne tak propracovanou psychologii postav chápe čtenář jejich motivace a jednoznačně jim fandí. Je fascinující, jak nadčasová celá kniha je a co lidi byli schopní dělat proto, aby se trošku bavili. Hugo tu kritizuje pokrytectví, život tehdejší vyšší společnosti a Anglii vykresluje jako místo, kde neurozený člověk v podstatě nemá šanci na normální život. Potěšující je i to, že ona romantická linie se neztrácí ve zmíněných popisech, ale dostává svůj prostor a je naprosto uspokojující a její vyvrcholení je strhující, i když možná trochu očekávané. Jediné, co bych snad vytkl, by byla jen občasná zdlouhavost a opravdu až příliš viditelná kritika šlechty a zjednodušený pohled na některé věci. Jako první zkušenost s Hugem naprosto ideální záležitost, která v mnohém příjemně překvapí. 80%
Vynikající román,ctivy,napínavy.Filmové zpracování s Depardieu nesahá románu ani po kolena.
Přečetl jsem ji několikrát a viděl různá filmová zpracování. Jeden z nejlepších příběhů světové literatury.
Člověk by ani nehádal, že něco takového lze dnes přečíst. Ale pravdou je, že kdo se začte, bude odměněn. Za ten konec bych sice autora nakopal do toho, čemu snad i v 19tém století říkali p...., ale také to, co se mi u tohoto mistrovského díla nelíbí přijímám jako jeho součást. Se současnou litereturou nelze srovnávat pro úplně odlišné pojetí - a měřítka. Autor se rohodl tesat universální kameny jako je láska, chudoba, sebeúcta a pokora s vážností a opravdovostí. Lze přečíst jedním dechem. Příběh a postavy jsou poutavé - ale veliký Hugo by dokázal napsat literárně bravurně i postup výroby švestkového kompotu. Za to, že se k tomu nerozhodl může fakt, že bylo nejdříve potřeba geniálně zpracovat hluboká a výsostně lidská témata.
Jak jsem se posléze dočetl, Hugo byl ve Francii devatenáctého století velkým propagátorem komunismu a svůj pohled na tíživý svět obyčejných chudých lidí přelomu sedmnáctého a osmnáctého století tak projektuje i do knihy Muž, který se směje. Z knihy je tedy patrné Hugovo silné sociální cítění, republikánský a ostře antiroyalistický pohled na svět. Dílo je jakousi přímou kritikou šlechty a obhajobou vykořisťovaných v Anglii za vlády královny Anny Stuartovny. Hugo se ale neomezuje pouze na období přelomu století na území království Anglického, ale v rozmáchlých statích popisujících šlechtické vykořisťovatelské metody, extravagantní výsady, morální poklesky a dekadentní manýry, pokládá vedle té hříšné anglické vrchnosti plnohodnotnou francouzskou paralelu. Pod tím vším se odehrává velký osudový příběh Čtyř, jež svými životy nastavují zpupné dekadentní šlechtě ušlechtilý kontrast. A nebyli bychom zabředli do díla předního romantického romanopisce, kdyby se nad celý příběhem, jako duha nad nepoddajným, temným, bouřícím a osud znázorňujícím mořem, neklenula nadevše povznesená a jako andělská peruť čistá láska.
Ale protože Hugo byl slovem básník, rozumem politik a duší filozof, kniha toho mezi řádky nabízí mnoho. Je sice poněkud náročné nenechat se uklimbat jeho květnatou, rozsochatou mluvou, ale dokážeme-li udržet pozornost, odměnou nám bude množství velkých filozofických úvah a myšlenek vycizelovaných takovým slohem, že si o něm současní spisovatelé mohou nechat pouze zdát.
Jedna z nějlepších knih, jaké jsem četla. Myslela jsem, že Bídníci jsou jeho nejlepší dílo, ale teď jsem na vážkách. Dokonale mě to semlelo. Hugo prostě válí. Psychologie postav prostě úžasná, děj mě napínal k prasknutí a zase jednou jsem se při čtení topila v slzách. Miluju knihy, které mě skutečně chytí za srdce a tahle to rozhodně udělala.
No... to je presne tá jedna z kníh svetovej klasiky, pre ktorú si dovolím konštatovať vyhlásenie: Vážení a vážené, môžete ľutovať, že nečítate knihy, ale zároveň nemôžete ľutovať niečo, o čom neviete nič. Ako inak vyplýva z toho priezračný a bezvýznamný význam. Takže beriem späť, a vravím, že ak si človek fakt neosvojí Hugove pravidlá na začiatku, ako to píše Eco vo svojom článku Hugo, hélas!, potom má smolu a nespozná Ecovho hrdinu a vplyvného idola;) už viem, od koho Eco zdedil snahu rátať zoznamy prísad do jedál v Pražskom cintoríne (tuším). Ale aj celkovo... sám Eco priznal na začiatku, že ho má rád a ja tiež. Nepáči sa mi to hranie sa na telefónny zoznam, ale moja trpezlivosť na hranici bola napokon upokojená tam, kde to Hugo chcel. Fakt, že takú knihu čítať je lákavé pre obsah, pre historika, ale je dôležité mať trpezlivosť a tú získa človek skúsenosťou v permanentnom čítaní. Hugo je umenie. Hugo je francúzsky literárny bôžik, alebo čo ja viem, z fr. literatúry som toho žalostne málo prečítala. Všetko však bolo na oštaru, až na ... ach, Zvoníka! Chrám Matky Božej v Paríži je o parížskej zberbe, Človek, ktorý sa smeje o londýnskej. Viac mi obsahovo príde zaujímavý Gwynplaine, ale Zvonára som si odnášala od detstva a tak mi priľnul k srdcu viac. Prekrásne a v skratke písané hlášky zabrali takmer tri strany v mojom Worde. Ešte vidím snemovňu v negližé. Mŕtvu matku v snehovej búrke. "Pohlavie" ženy s hrivou ako požiar. Svedomie ako kotvu. Deine videnie v prítomnosti Gwynplaina a slepotu v jeho neprítomnosti... Schillerovu krasotu v Ursovi. Ursus je Matriona, Samvěd Křepelka, Severus Snape, lord Henry, Quasimodo. babička z Úšustu.... Gwynplaine. Všetky kultové postavy, čo sa mi zaryli do srdca a preto ma občas pobolieva, pripomínajú sa mi. Je to to, o čo sa ľudia ukracujú, ale viem, že nie každému je súdené vyvaľovať sa pri knihe... Preto si pozrie film, ako si ho pozriem aj ja s veľkým presvedčením, že to nijako nevystihne tento príbeh, ale poviem tak, že keby som mala byť režisérom, beriem si toto na parádu s tým, že by mi Umberto Eco šuškal, čo a ako. :D:D:D Pretože tento príbeh stojí za to, aby sa propagoval! Nie Pán Prsteňov, Harry Potter, nie, a nie a nie, ale ČLOVEK, KTORÝ SA SMEJE!
Kniha je velice emotivní. Celou dobu jsem marně doufala v nějaký štastný konec pro Gwynplaina a na konci mi pro něj ukápla i slza. Ovšem dobře to skončit nemohlo, protože jeho život skončil v tu chvíli, kdy vydechla jeho milovaná Dea. Jeho duše byla ryzí, ovšem uvězněná v těle, které mu bylo znetvořeno. Netvor nebyl on, ale šlechta, která tohle dopustila.
Mohu srovnat s filmem, ale tomu chybí ono filosofické rozmlouvání hlavního hrdiny, a vlastně i pohled, kde je vidět, že je mladý, naivní, plný odhodlání. Dostane se do světa, kterým je omámen, pohlcen. Růžové brýle sundá bohužel příliš pozdě, a to je i jeden z důvodů jeho konce.
Úžasná kniha. Všem doporučuji přečíst. Detektivky a fantasy, komerční četba je fajn, ale tohle - to je nádhera. Úplně vás pohltí a naplní.
Gigantická kniha velkých citů a gest, plná hlubokých úvah sociálních, psychologických, filosofických a historických. Řekl bych, že příběh je v této knize skoro vedlejší. Především jsou zde detailně popsány reálie Anglie 18. století, život panující šlechty a utrpení nejmenších chudáků. Kritizována je zejména obrovská nerovnost a útlak nejenom v Anglii, ale také ve Francii a v jiných tehdy vedoucích zemích Evropy. Slovy hrdiny se objevuje idea vítězství demokracie na celém světě. Tento prvoplánově dojemný láskyplný příběh stojí určitě za přečtení také proto, že takto informacemi nabité současné literární dílo již nenajdete.
Muž, který se směje, je kniha plná utrpení. A to utrpení tak mistrně popsaného, že mě dodnes naplňuje lítostí při pomyšlení na Gwynplainovo bloudění po ostrově, jeho život vůbec a v neposlední řadě i na jeho smrt a to, co jí předcházelo. Zároveň v ní najde člověk milé věci jako lásku, oddanost, věrnost... Nechybí v ní zkrátka nic. Hugo je holt autor, před kterým musím chtě nechtě smeknout. Jednoznačných pět hvězdiček.
Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. I když jsem na "komerční" knížky a je pravda, že ne každý historický román mě baví, tak tahle kniha je dokonalá a všem doporučuji. Právě ji čtu znovu.. :-)
Štítky knihy
Anglie zfilmováno francouzská literatura 17.-18.století únosy dětí historické romány
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Znovu jsem se neubránil masivnímu zatrhávání :)
Krajní velikost i krajní nízkost mají k sobě velmi blízko. Nízkost vládne. Je to tak pochopitelné! Kdo je dole, tahá za všechny nitky. Je to navíc tak pohodlné.
Takový člověk je okem a má ucho.
Je okem vlády.
A má ucho královny.
Kdo může našeptávat králi, může zavírat a otvírat podle vlastní libosti závoru královského svědomí. A může do něj vpravit co se mu zachce.
Ucho králů nepatří králům; proto mají tito ubožáci celkem malou zodpovědnost. Kdo nemá v moci své myšlenky, nemá v moci své skutky. Král jenom poslouchá.
Koho?
Některého zloducha, který mu zvenku bzučí do ucha. Temnou mouchu pekel.
Takové bzučení rozkazuje. Vládnout znamená poslouchat, ce je diktováno.
Panovník vládne, našeptavač panuje.
Skutečnými historiky jsou ti, kdo dovedou v podpolí vlády rozpoznat hlasy našeptavačů, kdo dovedou porozumět, co našeptávají uchu a rozumu vladařů. (Muž, který se směje, 2000, s. 168-169).
Muže člověk prominout tolik světla, když sám je vtělená tma? (s. 165)
Hardquanonne, který jediný znal tajemství doktora Conquesta. Za tím účelem provedl na něm Hardquanonne operaci Bucca fissa usque ad aures, kterou vzniká v tváři věčný smích.
Lord Fermain Clancharlie, baron Clancharlie a Hunkerville, markýz z Corleone na Sicílii, peer anglického království
Sub clara nuda lucerna / nahá pod jasnou hvězdou
Měl pocit zajatého člověka. Co ho však zatklo? Vězení? Ne. Řetěz? Také ne. Co to tedy bylo? Lep. zabředl do velikosti. Komupak se ještě nestalo, že byl zdánlivý volný a přitom cítil, že má svázaná křídla? Jako kdyby mu byli nastražili síť . Co je v počátku pokušením, stane se nakonec zajetím. Ale - a v tom bodě ho svědomí tížilo - podrobil se opravdu prostě jen tomu, co se odehrálo? Ne. Souhlasil s ní. (s. 430)