Muž, který se směje
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/5742/bmid_muz-ktery-se-smeje-lmM-5742.jpg
4
287
287
Román je příběhem muže, jemuž byla v útlém dětství znetvořena tvář, aby se tak král mohl pomstít jeho otci, šlechtici, který byl královým odpůrcem. Hrdinova osobní tragédie se završuje, když po létech pozná svůj šlechtický původ a zároveň si uvědomí nepřekročitelnou propast mezi vládnoucí vrstvou a prostými lidmi, mezi nimiž má své jediné přátele. Toto poznání dovede posléze hrdinu až k dobrovolné smrti po boku slepé dívky, která jediná byla schopná ho milovat, protože nikdy neviděla jeho znetvořený obličej... celý text
Přidat komentář
pardon [fr: par·dó] všem zapřísáhlým obhájcům romantismu.
tolik k úvodu.
Ano, nějakých 160 let nás dělí od sepsání tohoto románku. Zanedbatelně kratší časový úsek odděluje moje gymnaziální martyrium s povinným Chrámem m. b.
"Třeba jsem už k hUGOvi (taky si vždycky při vyslovení jeho jména vzpomenete na zeleninové smoothies a vice versa?) duševně a umělecky dospěl" pomyslel jsem si, se zamlženým pohledem upřeným do nekonečné dálavy, a pohazujíc si románem MKSS v ruce.
Jedna ze vzácných chvilek mojí pozornosti v hodinách literatury nastala v okamžiku popisu zápletky Muže, který se směje. Fantazie mého tehdejšího pubertálního já se při popisu uměleckých deformací obličeje probrala z letargie a tento román byl uložen do paměti.
Nastal čas tuto hodnotu vyjmout z paměťového slotu a pustit se do čtení. Bohužel, mohu konstatovat, že žádné pozitivní překvapení ani moje umělecké dospění se nekonalo. Stejně nudné, uměle vykonstruovaná záple(a)tka a jednotlivé charaktery tak, aby do sebe veškerý děj násilně zapadal. Chování, přímá řeč i motivy a city jednotlivých postav naprosto nereálné - pokud by byl Hugo průměrný minesänger, tak bych mu to vše odpustil. Jelikož bych ono dílko nečetl.
Pane Hugo, devatenácté století už není středověk!
Budu opakovat už stokrát řečené, ale knize by rozhodně prospělo ji osekat. Msty je to vážně zbytečně zdlouhavé a té omáčky kolem nebylo třeba tolik. Jinak je to ale skvělý, smutný a lidský příběh. Jen ten konec mi dlouho neseděl.
"Kdo chce zůstat silný, musí zůstat slabý.
Musí být úplné nic.
Had, který odpočívá,
představuje svou spirálou zároveň nekonečno i nulu."
"Muž, který se směje" Victor Hugo (1869)
Český překlad z r. 1918, Kniha první, kapitola Spodní svět
(SPOILER)
Myslím, že v komentářích níže bylo napsáno vše, co mělo být napsané a že už vskutku nemusím psát 49. koment, že ANO opravdu je to lit. skvost a ANO, některé popisy jsou skutečně ZDlOuhaVé.
Osobně strhávám jednu * právě za ty popisy.
-----
Ach, ten tragický konec, celý filosof. duch v celé knize.... Mé srdíčko plesá. Rozhodně si od Huga ještě něco přečtu
(SPOILER) V rámci tohtoročnej čitateľskej výzvy som siahla aj po tejto klasike. Je to krásny príbeh plný emócií. V knihe je možné nájsť rôzne filozofické a psychologické úvahy, hlboké city a podrobne vykreslené hlavné postavy. Do hláv niektorým postavám vidno tak hlboko, až je to miestami desivé. Značnú časť knihy som mala pocit, že príbeh je úplne vedľajší a ide skôr o veľmi podrobný popis anglickej šlachty a utrpenia poddaných. Dej občas pokračuje veľmi rozvláčne a niektoré opisy sú zbytočne dlhé (napr. vymenovanie 12 anglických šlachticov, ktorí s dejom ani dejinami v knihe nemali nič spoločné). Takto podrobný román sa bude v súčasnej literatúre ťažko hľadať, okrem množstva strán príbehu a historických informácií je v ňom možné nájsť aj veľa medzi riadkami. Ľudské starosti a radosti sú geniálne spracované a vyjadrené. Koniec ma dosť mrzel, stále som verila aspoň v aký - taký happyend, prešla som dlhými opismi kdečoho, len aby som našla trochu pozitívny koniec, ktorý neprišiel.
Příběh je to výborný, oproti jiným Hugovým knihám je to ale docela rozkecané, např. uvedení Josiany a Davida do děje na 100 stranách je opravdu dlouhé. Ale koneckonců, právě proto jsem to začala číst, po všem tom polykání knížek jsem si řekla, že to na zvolnění chce tlustého (jakože kniha) Francouze :).
Skvělá klasika. I přes občas zdlouhavé popisy.
Jen taková myšlenka, co mi při četbě bleskla hlavou.. Neubirejme se ke konformitě jen proto, že je to nejsnazší cesta...
Chcete-li se pustit do četby této objemné knihy (což vám vřele doporučuji), musíte si vyhradit dost času a snad i odhodlání. Nečte se to lehce. Některé kapitoly jsou jen výčtem šlechticů a jejich majetku, v jiných zdlouhavých pasážích autor popisuje tehdejší život - ale stojí to za to, věřte mi. Pakliže se prokoušete výše uvedenými částmi, čeká na vás tragický příběh o osudu, lásce a lidské krutosti. Dea, Gwynplaine, Homo, dokonce i nabručený Ursus, všichni mi přirostli k srdci, sdílela jsem s nimi jejich nelehký život a jen těžko jsem se s nimi loučila.
Ten konec byl neskutečně zdrcující, beznadějný a smutný, to by nechalo chladného málokoho...
Pokud chcete vidět, jak má vypadat kvalitně napsaná kniha, tak Muž, který se směje bude výtečnou volbou.
(Určitě musím vyzdvihnout také to, jak autor přeskakoval v čase, místech a postavách. Až na konci knihy zjistíte, jakou to všechno dávalo logiku a jak to do sebe zapadalo.)
Velký tragický příběh o lidské krutosti a touze po moci. Příběh o lidském utrpení, ale i o čisté lásce až za hrob. Takové příběhy se už dnes nepíšou. Victor Hugo byl mistr popisů a ty dnes vystřídala akce. Ponořit se do příběhu ze 17. století, psaným jazykem století 19., chce odvahu, zklidnění a čas. Pak vás odmění velkým příběhem a čtenářským zážitkem.
Zrovna jsem knihu dočetl. Je dlouhá, to ano, ale teprve po konci si člověk uvědomí, jak všechno do sebe zapadalo. Mistrovské dílo a také překlad, bohatý slovník, ale především ten příběh byl impozantní! Byla to asi taková revolta od Huga vůči šlechtě a jejich marnotratnému životu, kdy se topí v penězích a stále nemají dost. Lid žije na pokraji bídy, to představoval Gwynplaine, ale na konci zvítězí láska a poctivá lidská duše, která prahne po klidu. Moje první zkušenost s Hugem a určitě ne poslední. Jsem očarován, za mě naprosto geniální styl. :)
'Položil chlapci na ramena obě ruce, vzal jeho hlavu do dlaní, obracel ji na všechny strany, znovu si pozorně a se vzrůstajícím pohnutím prohlížel jeho tvář.
"Přesťan se smát."
"Nesměju se."
"Odkdy máš ten smích?"
"Vždycky jsem byl takový."
Vyobrazení Gwynplainea, ať už jde o filmové zpracování, nebo předlohy k jiným postavám (Joker) ani nesahají po kotníky tomu, jak musel doopravdy vypadat a že jsem si jistý, že se podobné věci jednu dobu definitivně děly běžně. V knize se píše, že měl smích protáhnutý až k uším a dásně odhalené. 'Comprachicos' rovněž, mají základ minimálně ve zvěstech a tím pádem skutečnost - ta bývá obvykle ještě horší. V kontextu toho vrhá Hugova ponurá předloha na všechny navazující díla stín svojí syrovostí, ale taky nekončícím humanismem. Je v ní celou dobu přítomna i jistá naděje, pro hrdiny, kteří se snaží kráčet nelehkým životem, do něhož byli uvrženi. Člověka to nutí přemýšlet nad všema svinstvama v historii - v tomhle ohledu mi přijde k smíchu, s čím mají dnešní liberálové dennodenně ve zprávách problém. Nicméně, Hugově rozmáchlosti by z dnešního pohledu slušelo výraznější editorské osekání textů - ale ani ten rozsah neubírá na poutavosti a síle.
Na příběhu je poznat, že je psán v 19. století, kdy na vše bylo daleko více času a tak se autor mohl rozmáchle vykecávat na mnoha stránkách. Dějově jde o klasický příběh vzestupu a pádu a tematicky o žalobu absolutistické společnosti, kde hrstka vyvolených žije na úkor milionů chudáků.
No, co napsat... Možná jsem necita a umělecký barbar, ale mě to příliš nebavilo. Nesedl mi vůbec styl psaní. Příběhy Huga samozřejmě znám, ale nikdy jsem nečetla originály, takže jsem se rozhodla to změnit. Ovšem asi už to neudělám. Muž, který se směje, je silný příběh. Ovšem nedokázala jsem ho opravdu procítit a některé pasáže (a hlavně závěr) mi přišly až příliš patetické a neuvěřitelné.
Mistrně popsané utrpení na tomto světě. A když už konečně máte něco hezkého, tak vám to Bůh zase vezme...
Tato kniha vás rozloží na mikročástice. Poskládat se zase tak nějak dohromady vám chvíli potrvá...
Muž, který se směje, je druhá kniha od Victora Huga, kterou jsem četl a musím uznat, že je skvělá. Jejím problémem – pro mě – není ani toliko délka knihy, nebo dlouhé popisy – pro Huga typické -, ale spíše větší snaha o seznámení čtenáře s prostředím knihy, než bych si přál. Někdy je těch dobových informací prostě moc.
Autor je skvělý v popisu a tvorbě citů mezi postavami a vůbec se mu daří skvěle popisovat charaktery ve svých knihách. Úžasně popisuje zlomové okamžiky v duševním vývoji postav a nebojí se tyto okamžiky popsat velice surově, skoro až brutálně, za což si autora tolik vážím.
Hugo je také schopen do svého díla včlenit jakousi „heroickost“, či „dojímavost“… nejsem si jist jak ten pocit pojmenovat, řekněme prostě, že jsou v knize části, ze kterých vám naskakuje husí kůže.
Pro mě jsou hlavní dvě části této knihy, kvůli kterým dávám plný počet bodů:
Prvním je Kniha druhá – Loď na moři, které má pro mě celá velikou sílu, hlavně pak konec, u kterého jsem cítil, že bych neměl být dojat a přes to jsem byl. Ten zápas několika zlých, opravdu zlých duší s mořem, je podle mě prostě úžasný.
Druhým okamžikem je samozřejmě konec. Konec velice silný, dojímavý, nekompromisní a absolutní. Nechci zde cokoliv z knihy prozrazovat, proto napíši jen toto.
Jednoduše se jedná o skvělou knihu, která se – a byl jsem z toho překvapen – celkem dobře čte a těžko se od ní odchází.
Klasický Hugo. Když překlenete některé historické pasáže plné zbytečných jmen tak jde o dílo plné zvratů a příběhů, které vás nekompromisně vtáhnou do děje. Kniha psána podobně jako Chrám Matky Boží v Paříži, který mi občas připadal jako psaná GPS. Obě knihy vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Mít radeji hlad v prírode než otroctví v paláci.
Hanba každé špatné myšlence.
Dav do určité míry uspokojuje lidskou potřebu samoty.
Je to stejné, jako kdybychom v civilizovaném lese narazili na stopu divochu.
Nevinný neobviňuje.
Věčne hrozící konec, zhroucení kdykoli možné, nikde přechod mezi bytím a nebytím - to je propast zvaná život.
Deti nedovedou chápat fakta. Děti však neznají onen únik z vězení, jemuž se říká sebevražda.
Odhad je dobrá věc, jistota je lepší.
ze sečny na tečnu.
Slabý a nevinný človek je uprostred nevědoméhe hnevu slepých sil bezbranný.
Mlha je poddaná překážka. Proto je tak nebezpečná. Ustupuje a zůstává. Je plná zrady jako sníh.
Z lorda se posléze stal velice galantní muž a obohatil eleganci neřesti.
Někdy je těžší být druhý než první. Je k tomu třeba méně ducha, ale zato víc odvahy.
Závistivost jako přirozená vášeň a špiclovství jako spoločenská funkce se znamenitě doplňují.
Škoda, že se tolika ctnostmi honosil tak chudý duch.
Nenávisť bez určitého cíle se podobá střelbě bez terče.
Barkilphedro
Aj blcha ktorá pije krv mŕtvemu levovi, môže povedať, že má v sebe leviu krv!
Velký dav dělají vždycky malí lidé.
Jedni jsou šťastní podle práva, druzí podle náhody.
Herec je tu proto, aby se na něj druzí dívali, ne aby on se díval, co a jak.
Lordův králík je víc než člověk.
Ráj boháčů je vybudován z pekla chudých.
Mal Adam, prvý muž, pupok?
Když vztek musí obdivovat, mění se v závist.
Nic se nevirovna drzé eleganci rukou, které nepracují.
Sebevraždou duše jsou špatné myšlenky.
(U soudu) Oba doktoři měli černé rubáše, jeden talár soudcovský, druhý talár lékařský. Soudci i lékaři nosí smutek po mrtvých, kteří jsou jejich dílem.
Kdo má dluhy, má aspoň něco. Ctím ve vás žebrotu.
Opilí muži jsou hnusní, opilé ženy odporné.
Žalář se neotvíra, žalář se jen pootvírá. Jako když zívne. Nudou snad.
Oligarchie je nezávislost ve stavu barbarském, ale přece jen nezávislost.
Opustil ráj pro Olymp.
Jeho pohled byl chladný, protože to byl pohled konečný: manželství a nikde láska: rodina a nikde bratrství: bohatství a nikde svedomi: krasa, a nikde stud: soud, a nikde spravedlnost: pořádek, a nikde rovnost: moc, a nikde rozum: svrchovanost, a nikde právo: nádhera, a nikde svetlo. Neúprosná bilance.