Muži pod ochranou
Robert Merle
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351529/bmid_muzi-pod-ochranou-Wwz-351529.jpeg
4
419
419
Merleova vize blízké budoucnosti. Sci-fi román odehrávající se v USA, kde následkem viru – „encefalitidy 16“ – pozvolna vymírají muži v pohlavně zralém věku a vlády nad světem se ujímají ženy. V laboratoři se připravuje sérum proti epidemii, kterého však nemá být použito. Merle karikuje extrémní feminizační snahy a různé stránky života současné americké společnosti. Tato kniha vypráví o viru, který se rozšířil v Americe a umírají na něj jen muži ve středních letech. Rozšíří se fáma, že se choroba rozšiřuje pomocí pohlaví. Proto se hodně mužů nechá zbavit svého mužství. Ale ani to nepomáhá, což v důsledku vede k dosazování žen na vyšší pozice. Jedna žena se dostane i do čela Ameriky. Jelikož je velice feministicky založená, začíná muže, kteří chorobu ještě nedostali, uvězňovat do uzavřených táborů, kde mají také hlavní slovo ženy. V jednom táboře se ocitá i doktor Martinelli se svým synem. Protože má zkušenosti v oboru zdravotnictví, je pověřen úkolem vyvinout vakcínu proti zákeřnému viru. Setkává se však s odporem u žen a kastrátů, kteří mu ve výzkumu pomáhají. I přesto si v táboře najde přátele, a jelikož je velice pohledný, některé ženy i přes zákaz prezidentky k němu chovají sympatie. Patří mezi ně i jedna policistka a dokonce i velitelka tábora, která se stýká jen s „vyvolenými“. Dny ubíhají a plodných mužů mimo tábor je stále méně a méně. Prezidentka rozhodne, že muži v táboře musí povinně odevzdávat sperma. Jenomže netuší, že vakcína již byla vyvinuta a doktor společně s policistkou uteče do Kanady, kde zahájí prodej vakcíny. Jenomže mužů ubylo, a tak v novém světě panuje jiná morálka: jeden muž má sice více žen, ale stává se podřadnějším a na nich závislým.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2017 , Naše vojskoOriginální název:
Les hommes protégés, 1974
více info...
Přidat komentář
Po světě se šíří virus, má za sebou desetitisíce obětí, zpočátku se tutlá i bagatelizuje a pak se až pět minut po dvanácté hledá vakcína. Ano, tohle už pěkných pár měsíců slýcháme i v realitě a pro čtení knihy je tak začátek roku 2021 ideální dobou. Rozdíl je však ještě v tom, že nemoc kosí jen muže v produktivním věku a jediná záchrana (do vakcíny) spočívá v ukončení spermatogeneze, ať už chirurgicky nebo chemicky. Spojené státy, očividně nejvíce postižené, tak začínají ovládat ženy, muži jsou pod kontrolou, kastráti (tzv. "Áčka") nebo za odpadlíky a začíná převládat ideologie radikálního feminismu ("muž je utlačovatel a jako takového ho nepotřebujeme") a náboženského boje proti heterosexuálnímu pohlavnímu styku (nemoc spojená s "varlaty" je nábožensky vykládána jako boží trest).
"Mé laborantky se usadí v kruhu a já si sednu mezi ně. Překvapilo je to. Následuje chvilka ostýchavosti a rozpaků. Už nás od sebe neodděluje můj stůl. Navázal jsem s nimi kontakt. A pro ně to je nějaký kontakt! S pohlavním nepřítelem číslo jedna! Se sexistou! S falokratem! S ďábelskou bytostí nižšího řádu! Ale taky si říkám, že možná i trochu přitažlivou, když se musí stýkat pouze s Áčky…"
Základní premisa tak zní opravdu zajímavě, ovšem na knize je vidět stáří (publikováno 1974). Velmi tepe radikální feminismus (ten, co "nenávidí muže") a zároveň chválí silné rozhodné ženy. Jenže ve stejné chvíli je stránku za stránkou celá kniha protkána tím nejpovrchnějším hodnocením žen. Například hned ta první - sekretářka - je třikrát po sobě opakovaně hodnocena jako nepřitažlivá*. Všechny "hrdinky" se kterými musí hlavní představitel "trpět" jsou naopak hodnoceny jako přitažlivé a celé to končí jakýmsi faktickým mnohoženstvím (i když tak trochu jinak...).
"Osamělé ženy – a říkám to s trpkostí, protože nejsou všechny ošklivé. (...) Ona byla, stejně jako ten, s nímž si dopisovala, osobnost zcela mimořádná. Už jenom vzhledem."
Po přečtení knihy Malevil si nemyslím, že je to schválně - ve smyslu koncepčně zajímavě takto na "mužský pohled" poukázat - jen autor už je zkrátka takový. Na druhou stranu se to ale dobře čte a umím si představit, že ve věku okolo 15 let by to byla má oblíbená knížka. Spojení pubertálních představ a sociální dystopie v době, kdy člověka nějaké teze o rovnosti mnoho nezajímají...
Zároveň je proměna společnosti (nejen fyzická, ale hlavně politicko-sociální) až příliš rychlá a radikální, podobně málo uvěřitelná jako v Podvolení nebo podobně (i když o 180 stupňů naopak) zaměřeném Příběhu služebnice. Po malé chvíli už jsou znásilnění odsuzováni ve stylu "oběti se to muselo líbit", nemluvě o trestnosti sexuálních pomůcek apod. Naopak ale oceňuji náhled do mezinárodních vztahů v sobě vymírání můžu, které zněly velmi dobře. Kuba, Gibraltar, Taiwan, to, co tolik chybělo ve Věku supernovy.
Poslední poznámka směřuje k překladu - v knize se objevují velmi pravidelně cizí slova a různá latinská přirovnání a neřekl bych, že se u nás používají nějak pravidelně - dixit, kurtoazie, zkratky jako LIB a HEW (což je mimochodem od roku 1979 již neexistující součást americké vlády a v knize je vysvětlena až někde daleko za půlkou) - která by si zasloužila český ekvivalent, nebo vysvětlení. A je mimochodem fascinující, že ženská jména jsou ve feministické "dystopii" hezky česky přechylována :) Takový jazykový vtípek...
* Pro zajímavost posuďte sami: "Další osoba v místnosti moc místa opravdu nezabere. Žena. Jeden z nich ji, zrovna když jsem vcházel, oslovil jako slečnu Whitovou. Jméno jaksepatří ironické: slečna Whitová není bílá, ale šedivá od hlavy až k patě. Šaty, pleť, vlasy, všechno jako myška. Bez věku a bez přitažlivosti, se sluchátky na uších se otáčí kolem magnetofonu. Budí ve mně dojem, že se sama dobrovolně vyškrtla ze života, jako ostatně lidé v pozadí vždycky.
(...)
Oči mých tří spolubesedníků se současně obrátily k slečně Whitové. Nebyla mladá ani hezká, a tak k sobě zatím jejich pozornost nepřivábila. Pro ně to byla ženská ani mladá, ani stará, vykonávala podřadnou funkci a neznamenala o moc víc než třeba stůl.
(...)
Nežasnu nad tím tichem, ale nad slečnou Whitovou, lépe řečeno nad tím, jak na ni pohlížíme. Diví se, jak se k ní najednou sbíhají všechny ty mužské pohledy. Ne že by si dělala iluze. Padesátnice, šedivá od hlavy k patě, navíc ani náznak toho, že by bývala hezká."
Malá rozsahem, ale knížka, která mi z různých důvodů trvale zůstala uložená v hlavě. Vykreslení světa, jaký by teoreticky mohl být, jasně patrná ironie v hodnocení světa mužů a světa žen, maskulinita a feminita, muži degradovaní na živou banku spermií, je tam tolik motivů, které vás sice pobaví, ale za tím úsměvem je ještě cosi jiného.
Myslím, že Merle, když to psal, tak nepřemýšlel až tak nad tím, co dnes označujeme slovem gender, ale je to tam všude. Ovšem pozor! Merle nepoučuje, nebojuje, nehodnotí. Jen se trochu posmutněle usmívá. Doporučuji!
P. S. Na povykující zednice fakt nikdy nezapomenu!
Muži pod ochranou jsou tak trochu opakem Malevilu. Kde byly ženy pouhou hračkou, jsou v tomto případě muži nástroji žen a jejich jediným posláním je v závěru přivést ženu do jiného stavu. Původní příběhová linka se tak po čase přesune na druhou kolej, když se z hlavní postavy stává pouhý pozorovatel akce, kteří mu nalinkovali jiní. Nicméně je to stále zábavné a zajímavé počtení, které nabízí netradiční zápletku. A v současné době lze do jisté míry srovnávat i s pandemií Covidu19. Pokud Merleho styl můžete, zde budete určitě spokojeni.
Hysterie žen popisovaná v knize při kontaktu s neablacionisty mi poněkud připomíná různé současné aktivisty za cokoliv ve chvíli, kdy není po jejich. Samotná kniha je podle mě průměrná, i když připouštím, že popisované šílenství v souvislosti s pandemií mi v současnousti na USA něco připomínalo.
Utopistická vize společnosti, ve které mužské plémě začne vymírat díky novému typu encefalitidy a Venušino pokolení pomalu přejímá vládu nad zdecimovaným světem. Hlavní hrdina vědátor, se snaží vybádat vakcínu, toho času Pod ochranou iternován do tábora Pod dohled (převážně)ženského osazenstva. Zpočátku atraktivní téma s postupem času upadá do úsměvného nadbíhání žen tomuto nadsamci, kterému žádná, byť seberozhodnutější feministka, neodolá a musí po něm tajně toužit nebo veřejně vyjet ... a ten ubohoučký konec - no dávám střed, za pár postřehů a vtipných narážek - 50 %
Tak já nevím, několikrát odloženo (navzdory naší momentální reálné pandemické situaci - "skoro" totožné s obsahem), nakonec (trochu letmo) dočteno. Jakkoli je téma muž vs. žena (kdo komu vládne a jak, jak se kdo cítí) moderní jako vždy (nejen po téměř půstoletí od vzniku téhle knihy), neuchvátil mě styl, zápletky ani závěr.
Merlův styl (aspoň co se sci-fi týká) není konzistentní, někde zůstane trčet a cpe vatu až hanba, jinde přeskáče vše podstatné, aby se zase usadil někde ve vatě. To jde ruku v ruce se zápletkami, někde se hrnou, jinde povážlivě stojí, ale s tím neustojí autorův záměr - pokud nějaký na mysli měl. A závěr? Neslaný nemastný, celkově mi celé 400-stránkové polo-akční podumávání přišlo o ničem a k ničemu.
A to souvisí s ještě podstatnějším problémem, který s touhle knihou mám. Postavy (hrdinové) se svým jednáním byly pro mne nepochopitelné: skoro se autorovi víc povedly ženy, tam bych mnohdy i uvěřila (i to občasné hysterčení mi připadalo tak nějak blízké), ale muži tedy ne - ani ve svých citech a jednání, ani myšlénkách (za všechny třeba - parafrázuji - že muž nedokáže žít přítomností, pouze se těší z nebo obává budoucnosti, jak jde od neúspěchu k dalšímu...). Sexuální náboj protlačovaný každou stránkou z knihy neudělal erotický román, zato potlačil stránku filozofickou. Jinými slovy, nula od nuly - pro mne.
Politické pozadí je hned v druhém plánu a překvapivě se od dneška vlastně ničím neliší, včetně velmi konkrétních postřehů o jednotlivých zemích a jejich představitelích. Dějiště autor asi nevyhnutelně zasadil do USA, ale zgustnul si (vcelku v dobrém) na Francii i frankofonní Kanadě (ostatní země se tam taky nějak občas zmíní).
Omlouvám se, ale za mně ne. Nuda nuda nuda. Hlavní hrdina na pěst a spolu s ním i většina "dam".
Koupil jsem před lety. Mám Merleho rád, zejména jeho ságu ,,Dědictví otců". Tenhle postapo příběh jsem přečetl velmi rychle a dobře se u něj bavil.
Tak že si přečtu o epidemii - místo toho mi pan spisovatel povyprávěl, s velice hořkou veselostí, jak to vidí chodit v politice a tak nějak mezi lidmi vůbec. Dozvíme se, jak se může snadno zrodit diktatura. (Jak je napřed ovšem třeba ochromit třetí velmoc, média.) Jsme svědky, jak se rodí oportunisté a jak se z oportunistů stávají zločinci, a že člověk pod tlakem beznaděje přivykne asi opravdu i na to dřevěné sako... Je nám také ukázáno, že surovost k bližnímu není tak dána pohlavím, jako pocitem moci a slabostí lidských povah. A celkově v knize, která má být odlehčená a jak se o ní píše: satirická, můžeme občas zavnímat hluboký žal spisovatele, který snad vidí svět skoro jako obraz Hieronyma Bosche a k jakože dobrým koncům se svým hrdinou dospěje tak nějak bez zábran - navzdory zdravému rozumu. Zdejší úspěšný výrobce vakcíny tedy není doktor Galén... Knihu doporučuji, jakkoli její literární kvalita je podle mne rozporuplná už proto, že se autor zřejmě snažil psát lehkým perem a sklouznout po povrchu - což ale nedokázal. Při rozhořčení, kterému zde popustil uzdu, se nedivím vůbec, že se pan Merle následně uchýlil na dlouhá léta do minulosti, do své ságy Dědictví otců.
Tento román nemůže získat tak vysoké hodnocení, jak si zaslouží. Provází jej totiž tak polarizovaná hodnocení, že je to jednoduše vyloučené. A může si za to Merle sám. I anotace zde na DK (opsaná předpokládán od českého nakladatele) uvádí, že Merle "karikuje extrémní feminizační snahy". Nálepkování je ovšem prvoplánové a nejsnadnější. Spíše mi chování žen v Merleho dystopii připomíná situaci "příležitost dělá zloděje". Myslím, že diktatura jakéhokoliv druhu - ženského či mužského - korumpuje a znehodnocuje lidskou bytost. A tohle tuším mohl mít Merle na mysli. Ale můžu se mýlit. Vždyť v Malevilu Merle ženám přisoudil spíše podřadnou roli kurtizán a kuchařek. Tedy nic moc. Sám se 3x oženil a s ženami tedy možná nebyl právě nejúspěšnější. Ale vzhledem k tomu, že žil bezmála 100 let, to taky mohla byla nutnost...
Zpátky k feminismu. Když čteme o patriarchálních společnostech, taky hned nevyběhneme s šovinistickou a machistickou společností. Mnozí naopak mluví o respektování dávných kulturních tradic a jiných hodnotách... Oficiální polygamie naruby ovšem nutně musí v naší společnosti tyto reakce vyvolat. A přece nemusí jít dle mého primárně o extrémní feminismus, ale o způsob přežití a chování v nastavených podmínkách. No a že se najdou jedinci (ženy v tomto případě), kterým to vyhovuje? To je přece lidská, a nikoliv ženská přirozenost. Extrém vyvolá zase jenom extrém. A přece Merle nechává tušit možnost návratu k vztahům založeným na lásce. Když k tomu přičteme jeho pregnantní odhad psychologie a uvažování člověka v nastavených extrémních podmínkách a jeho analýzu sociologického a politického chování lidstva, nelze než ocenit toto vizionářské dílo.
No a jestli náhodou mají pravdu ti, kdo hovoří o záměru Merleho pouze a jedině varovat před "extrémními feminizačními snahami", pak "Běda mužům, kterým žena vládne!". :-)
Nějak nechci být sexistický, ale u této dystopie to skoro ani jinak nejde. Je znát, že příběh psal spisovatel a ne spisovatelka. Námět na mě působí dost šovinisticky. Světem vládnou ženy, chlap je jako minorita, protože po něm jde nějaká pseudoencefalitida a ta způsobuje impotenci. Jsou tu momenty, kdy je kladen obrovský důraz na ženství a feminismus. Určitě se jedná o extrém ve všech ohledech a musím se přiznat, že ne se vším jsem se dokázal ztotožnit. Zajímavé to bezesporu je, ale nejsem schopný přijmout skutečnost, kde by žena dokázala vyvolat takové zlo. Historie za ní moc nemluví a celé to vypadá hrozně naroubovaně. Hlavní lékař, který se snaží přijít na lék, si ze všeho dělá srandu a nedokáže přijmout to, že se k němu ženy chovají tak, jak chovají. Jenže ono to opravdu chvílemi vypadá až hrozně nereálně a směšně. To zlo je ve výsledku jen takové na oko. Nápad to určitě má, čtivé to bezesporu je, jen je to na mě možná až moc umělé.
"Pokud jsem se v životě něčemu naučil, pak tomu, že člověk si musí zjistit, kdo je vlastně nepřítel."
Moc zajímavé téma, dobře napsal eraserhead: vposledku je kniha o tom, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Bavilo mě představovat si situace v knize obráceně, člověka až trochu vyděsí, jak prostou záměnou pohlaví postav se z negativně vnímaného jednání stane něco běžného, takhle-to-chodí/chodilo.
Jak může dojít k tomu, že se otázce pohlaví (nebo třeba rasové čistoty) dostává napříč společností tolik pozornosti, aby se mohla stát hlavním motivem společenského uspořádání? Obranou proti ideologiím jsou osobní vztahy, nedovolující redukci lidské bytosti. Pak tedy možnost vývoje, kterou kniha naznačuje, zároveň klade otazník nad kvalitu vztahů mezi muži a ženami. Jestliže skutečná vzájemnost a poznání vyklízejí pole, zaujímají jejich místo předsudky, ideologie a kolektivní soudy. A to už je otazník adresovaný nám, čtenářům.
Autor do sexismu (včetně soudobého mužského sexismu) tepe dosti intenzivně, jen na můj vkus místy až příliš doslovně. Ale někteří by si možná jemnějších forem vyjádření ani nevšimli, zvláště v takto napsané knize.
Ano, "v takto napsané knize", to je kámen úrazu. Celé pojetí příběhu mi zásadně nevyhovovalo a několikrát jsem přemýšlela, zda vůbec dočítat. Tempo je na mě příliš rychlé, přitom jsem se snažila nehltat, knihu jsem četla čtyři dny. Ale jede se v kulometných dávkách, není čas na vývoj, události i postavy jsou servírovány hotové, jedna stíhá druhou. Nemluvě o té až trapné části ve stylu "nezapomeň tam vrazit akci, sex a mrtvoly". U detektivky nebo thrilleru dobrý, ale nad tímhle příběhem se snad mělo hlavně myslet - nebo ne? Vybavuje se mi Faberovo Pod kůží, s podobně přehnaným schématem, zato lépe zvládnutým zpracováním a atmosférou, která - naneštěstí pro čtenáře - vůbec nerozptyluje, naopak až nesnesitelně soustředí vyšší kognitivní funkce na nepříjemnou sebereflexi.
Bohužel, tato kniha svádí k pouhé "tebe-reflexi", a zdejší komentáře to výmluvně dosvědčují. Snad kontraproduktivně zafungovala snaha dostat se k co nejširšímu publiku? S příběhem, který má potenciál vrhnout světlo na hluboce vžité nespravedlnosti a předejít jejich mocenskému zneužití, soupeří akčně-romantická podívaná v senzačních kulisách, která stejně dobře poslouží k ospravedlnění dalšího bagatelizování těchto nespravedlností: Vždyť se na to podívejte, ony jen čekají, až my povolíme...
Za mě nevyužitá příležitost a tři hvězdy. Plánovala jsem přečíst si časem víc Merleho knih, ale teď se skoro bojím, zda nemám přehnaná očekávání.
„Že by měli v úmyslu pozměnit nějak způsob prověřený miliony let? Kladu si otázku, protože včera jsem v New York Times – už to nejsou ty noviny, co bývaly – v článku od Deborah Grimmové objevil tento překvapivý poznatek: „Pohlavní akt už nesmí být prostředkem používaným společností k obnově populace.““
Věta napsaná před více než 40 lety, ale dnes by se k tomu mohl přihlásit kdejaký ultra-progresivní plátek. Tato neprávem přehlížená dystopie, téměř prorocký text, ukazuje, že autor byl výtečný pozorovatel společnosti a společensko-kulturních trendů. Dnes, z důvodů enormního kulturního posunu, již nelze odhadnout autorův záměr, zda chtěl napsat prorocký román, varující svět před nástupem radikálního feminismu, nebo zda chtěl napsat satiru jako absurdní kritiku jedinců odmítajících nástupu feminismu, nebo zda jde o varování před ústupem tradičních hodnot a tradičních společenských rolí. Nebo za tím žádný hlubší smysl není a je to vlastně jedno, zcela objektivně, v mírnější verzi autorovi vize žijeme nyní, ať si to chceme přiznat nebo ne.
Není přehnané tvrdit, že autor v podstatě zcela přesně předpověděl téměř všechny dnešní společensko-kulturní jevy. Jediné čím text nezapadá do dnešního extrémně progresivního světonázoru, je značná politická nekorektnost, odpovídající době vzniku a opomenutí trans-genderu.
Již z prvních stran je patrná jakási deprese, smutek, něco nehmotného, smutek mužů, kterým vládnou ženy. A tím nemyslím normální vztah, tím myslím ženskou diktaturu, sen radikálních feministek. Některé dialogy, jako by inspirovali #metoo a podobné hony na čarodějnice.
Autor přesně předpověděl snad vše: vágně definované zákony proti projevům nenávisti, ublíženectví marginalizovaných skupin, doslova závody v tom kdo je víc utiskován, nápravu minulých křivd, uzurpace moci a útoky na svobodu slova, snahu měnit vnímání minulosti, to nesmrtelné Orwelliánské „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“, ústup a absence smyslu pro humor, predikce politiky identit, kognitivní disonanci levice, snaha o výchovu jedince k lepším zítřkům, a mnoho a mnoho dalšího.
Jak příběh postupuje, začíná se též věnovat životu v diktatuře, integritě života a mysli jedince v systému se kterým dotyčný nesouhlasí, ale kterému přesto svoji prací přispívá. Amorálnost oportunismu a cynismus oportunistů. Autor takřka dokonale vystihuje drsnou atmosféru tyranie. Komu věřit? Autocenzura. Vnitřní myšlenky, monology a pochyby hlavního hrdiny, schizofrenie kruté reality, co komu říct a neříct, zradí mě, nebo mi pomůže, je jedním z nás, nebo pracuje pro nepřítele? To jsou otázky, které si kladl snad každý disident. A jako každý správný despotický režim má i tento své temné tajemství.
Text psal autor v době, kdy bylo feministické hnutí v plném proudu, ženy přestávali být ženami v domácnosti, přesně v době tzv. druhé vlny feminismu. Jak překvapeně by asi koukal na svět dnes, na konci roku 2019, kdy radikální feministky bojují na sociálních sítích s radikálními trans aktivisty, navzájem se deplatformují (tedy, zatím vyhrávají trans aktivisté, protože získávají víc bodů na ublíženecké škále). Konec je však trochu utahaný. Autor popisuje výhody nového společenského uspořádání, nedokázalo mě to však příliš zaujmout, vše je jaksi opak k „dnešnímu“ „sexistickému“ statusu quo, kam to vede, vidíme, mezi jinými např. enormní nárůst deprese mezi západními bílými muži, zvyšující se podíl sebevražd mezi toutéž demografií … přesto mě nepřestává udivovat autorova všímavost, zmíním ještě jeden nepodstatný detail, totiž dnešní „feminizace“ a „de-maskulinizace“ v pánské módě, autor např. předpovídá "slim" oblečení.
Knihu, ikdyž se nečte moc dobře, rozhodně doporučuji. Ne, nemyslím si, že žijeme ve feministické diktatuře, přesto text nutí k zamyšlení nad přehnanými reakcemi a stavem dnešního světa.
Citace na závěr:
„A hlavně žasnu. Jak jsou lidé poddajní! Jak se nechají rychle předělat! Hitler přesvědčil miliony Němců, že židé jsou zlí. Miliony Američanů schvalovaly bombardování Hanoje! A teď zase ženy … Je to k nevíře. Stačilo půl roku a mé inteligentní laborantky přijali současnou frazeologii i s idejemi, které ji uvádějí do pohybu.“
Noční můra všech heterosexuálních bílých mužů.
Tímto si mě Merle tedy nezískal.Viděno a napsáno z mužského pohledu.
Zajímalo by mě, jak by kniha vyzněla, kdyby ji napsala žena.
Merleova vize blízké budoucnosti je v tomto utopickém románu stejnou měrou otřesná jako zábavná, autor v něm dobře a celkem i vtipným způsobem zesměňuje přepjatou a ničivou formu feminismus.
Jediné, co mi nějak nesedělo do celku, byly Martinelliho city a jeho lpění na starých pořádcích.
Chvílemi celkem napínavé čtení. A někdy zas vtipné.
Hezky napsáno, řadím mezi takovou tu pěknou klasiku.
Opravdu by silné ženy u moci byly taky tak zlé?
Těžké téma. Nechtěla bych žít v takové společnosti, ale snad je to opravdu jen sci - fi...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie feminismus epidemie nebezpečný virus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Po světě řádí virus... Něco mi to připomíná...
Merle je sázka na jistotu, miluji jeho knihy, všechny. Mám je doma.