My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/112101/bmid_my-Skb-112101.jpg
4
776
776
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení. Toto druhé vydání bylo v roce 1969 vytištěno, svázáno a obratem zničeno. Zachovalo se jen pár desítek kusů ukradených pracovníky tiskárny a nakladatelství.... celý text
Přidat komentář
Antiutopický román z roku 1920!!
Neexistují jména, vše se podřizuje blahu Jednotného státu, duše a fantazie jsou (téměř) vymýcené nemoci, vše je řízeno Dobroditelem, a to od počtu zkousnutí při jídle až po minuty na odpočinek.
Jakou zemi Vám to připomíná?
Jsem nadšená. Deníková forma hlavního hrdiny D-503 je dokonalá. Rozum, matematika, nalajnovanost.
D-503 je šťastný, žije přece v dokonalém státě. Je šťastný dokud...
Dokud nepříjde žena I-303 a zjištění, že šťastný není.
Onemocní touhou, začnou se mu zdát sny (známka nemoci) a pochybnosti narůstají.
Nebudu více prozrazovat.
Toto prosím vyšlo 20 let před Orwellem. Nechápu, že tato kniha nemá více pozornosti. Pokud se Vám Orwell líbil (jakože asi jo), určitě si ji přečtěte.
Doporucuji přečíst po Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálnikové).
Není to oddychovka, nečte se úplně lehce, ale prosím, opravdu do toho jděte.
Jediné co se dá vytknout, tak je zvolená forma textu.. Občas jsem se v tom dost ztrácel, ale jinak geniální.
Dystopický antiutopistický román popisující totalitní společnost budoucnosti, sycené zneužíváním technického vývoje, to vše téměř třicet let před Orwellem.
Odlidštění člověka a jeho přirozeného lidského vnímání v mašinerii technicistního striktně autoritářského systému, nemožnost svobodného myšlení a konání, ústící ve zmar a zkázu humanity. Distopická vize vývoje společnosti a obžaloba totalitarismu a útlaku, spolu s kritickým pohledem na možnost zneužití technologického pokroku.
Knihu som si najprv vypočul v pôvodine ako audioknihu, neskôr čítal slovenský preklad, a musím povedať, že pani Szabová nesklamala (podobne ako pri románe Džamila). Román je mi bližší ako Orwellov 1984, ale neviem posúdiť, či je Zamjatinov román lepší, alebo sa mi podvedome viac pozdáva pôvodné dielo, a nie Orwellov čiastočný plagiát. Román nie je samoúčelný, pretože tak v dobe svojho vzniku, ako i dnes, zdvíha varovný prst a pootvára nám okno do štátneho zriadenia, v ktorom by sme asi neboli šťastní. Vzťahy medzi ľuďmi, vnútorný svet hlavného hrdinu, to všetko je prirodzené a uveriteľné, hoc na pozadí niečoho nepredstaviteľného. Keď pred dvomi rokmi prijali v Dánsku zákon, že na súlož s manželkou je nevyhnutné úradné povolenie, spomäl som si na ružové papieriky z tohto románu ;-) Vrelo odporúčam.
(SPOILER) To vás umíme, chlapi, dobře zblbnout, co?! ;-) Naštěstí pro Déčko vynalezli operaci na odstranění fantazie. Já chci taky!!!
Zdálo se to v mnoha chvílích poněkud chaotické , ale přesto poutavé a bylo zde ukázáno nezměrné množství dystopických vizí, které známe od Orwella nebo Huxleyho. Je s podivem, že autor není více znám a citován...
Úvodem bych asi měl zmínit, že se mi kniha nečetla dobře a měl jsem problém se začíst do jednotlivých kapitol. Na druhé straně uznávám historickou hodnotu tohoto díla, stejně tak musím vzít v potaz dobu, kdy byla kniha napsána.
Pokud tento román porovnáme s Orwellovým 1984, pak si můžeme povšimnout, že oba autoři v některých dějových prvcích zašli do většího extrému, kdežto v jiných se drželi zpátky. Orwell kupříkladu upřel obyvatelům Oceánie právo na sex (Antisexuální liga), kdežto Zamjatin ho v Jednotném státě pouze omezil na přídělový systém (růžové lístky). Naproti tomu Zamjatin přišel s plánem, jak by Jednotný stát mohl kontrolovat myšlení svých lidí a vymazat jim fantazii. V 1984 O´Brian přiznává, že je to zatím jeden z nedosažených cílů Strany. Samotný závěr je u Zamjatina trochu povzbudivější, protože je zde alespoň naděje, že Jednotný stát způsobenou krizi nepřežije a samotnou naději vyjádřila i jedna z postav, když přirovnala revoluce k nekonečnu. Žádná revoluce není poslední. Orwell zakončil svůj román velice depresivně. Všechen odpor je marný, protože Strana si řídí i svůj vlastní odboj a proléti se nikdy nevzbouří.
Dějová linie v podstatě popisuje reakce racionálního a pragmatického člověka, který byl vychován v přesvědčení, že všechny životní problémy jsou jenom matematické rovnice s jasným výsledkem. Žena I-330 mu však do života vnese zmatek a mysl D-503 se musí vyrovávat s iracionálními pocity jako radost, láska či morálka.
Knihu mohu doporučit, ale čtenář nesmí očekávat akcí nabití příběh nebo detaily z historie Jednotného státu. Osobně mi v příběhu scházelo nějaké vysvětlení, jak celý tento režim vlastně vznikl. Zvláště, když si lidé evidentně něco z dějin před Jednotným státem pamatují, což je další rozdíl oproti Orwellovi. Nechci říci, že v Jednotném státě bych chtěl žít, ale oproti 1984 jsem zde necítil takovou stísněnost a nemožnost útěku.
...Je to s vámi špatné. Udělala se vám asi duše...
...Nevyléčitelné...
...Usmívám se. Nemohu se neusmívat; z hlavy mi vytáhli nějakou třísku, v hlavě je lehce, prázdno...
...Fakta jsou taková... poněvadž jsme neměli vysvědčení o Operaci, odvedli nás do nejbližší posluchárny, zde jsme byli přivázání ke stolům a podrobeni Velké Operaci...
Vyborne. Tema je relativne zname, tak jej nebudu popisovat. Ale musim vypichnout, ze cely dystopicky roman napsany v ich-forme je proste luxusni. Sice si autor musel pomoci drobnou obezlickou - hrdina pise zpravu/denik pro naivni ctenare, takze se uchyluje k popisum "beznych" a "samozrejmych" veci - ale i to je podano paradne a verohodne.
Mimochodem, poslouchal jsem to nactene (Martinem Veldou) a bylo to vytecne. Interpret to zvladal mistrne - nalehave, popuzene, prekvapene, dotcene, radostne... emoce z toho uplne srsely, prestoze slo videt, ze se je hrdina (i interpret) snazi drzet na uzde :)
proste skvela prace.
Jako vizual jsem si u toho predstavoval New Brave World, ktery jsem videl na Netflixu. Ten je tomuto romanu snad jeste podobnejsi, nez znamejsi 1984.
Skvělé dílo. A podobnost s 1984 je opravdu do očí bijící, i když Orwell je určitě čtivější, přístupnější a tedy i známější a oblíbenější. Ale Zamjatin mě baví víc. Jak nápaditou strukturou deníkových záznamů, hrátkami s matematikou, tak i nejednoznačnými hrdiny.
Upřímně řečeno jsem se o této knize dozvěděl snad v minulém roce. Kniha se mi líbila. Je stejně dobrá jako legendární kniha 1984 od GEORGA ORWELLA, který se inspiroval touto knihou. Určitě knihu doporučuji k přečtení. Jedná se o první světově antiutopické sci-fi.
Kniha je napsaná formou záznamů hlavní postavy, konstruktéra INTEGRÁLU, D-503. Na počátku každého záznamu jsou uvedeny heslovité pojmy, která se vztahují k daným kapitolám. Líbilo se mi, že autor komunikuje se čtenářem. Ačkoliv byla kniha vydána v roce 1920, byla čtivá a zajímavá svým zpracováním. V románu se vyskytují pojmy jako například ČASOVÁ TABULE, OSOBNÍ HODINA, ZELENÁ STĚNA, DOBRODITEL aj. Autor varuje před totalitním systémem.
Kniha je pěkně graficky zpracovaná (nakladatelství Leda, 2015). Ke knize se časem vrátím.
Citáty:
Jsme nejšťastnější aritmetický průměr... Jak to říkáte vy: zintegrovat od nuly do nekonečna - od kreténa do Shakespeara... Ano!
Chceme-li stanovit skutečnou hodnotu funkce, musíme určit její limitu. Limitou rozplynutí ve vesmíru je smrt. Smrt je vlastně mé úplné rozplynutí ve vesmíru; L = láska, S = smrt; L = f(S)
Člověk je jako román – do poslední stránky nevíš, jak skončí. Jinak by ani nestálo za to ho číst.
Na začátku jsem měla pocit, že Orwell své 1984 snad od Zamjatina celé obšelhnul, a po přečtení už jsem si tím byla jistá. Jasně, Orwell nám nabídl mnohem propracovanější svět, vytříbenější jazyk i sloh, poutavější ztvárnění. Ale ten základ, ten tomu dal Zamjatin.
My je typickou ukázkou díla, které rozjelo určitý směr, ale v záplavě mnoha následovníků zůstalo trochu upozaděno a navíc bylo asi trochu překonáno. Zamjatin zaslouží uznání, že ukázal cestu mnoha dalším autorům a de facto založil žánr dystopie. Jeho dílo je však trochu náročnější, protože jeho technické vzdělání je znát z každé stránky a spoustu matematických odkazů vskutku plně pochopí jen ti, kteří rozumí složitější matematice a i z toho důvodu se román ne úplně dobře čte a někdy se čtenář musí vracet k jednotlivým větám, aby pochopil jejich alespoň základní význam. To je ale asi to jediné, co můžeme vytýkat, protože atmosféra odosobněného světa, v němž jsou všichni jen čísla, život mají rozplánovaný po minutách, volný čas mají přesně určený a žijí ve skleněných domech, je naprosto dokonalá a chvílemi až mrazivá. Působivá je i proto, že hlavní hrdina s tímto režimem souzní, je mu naprosto oddaný a považuje ho za správný. O to víc pak vynikne jeho boj, když pozná, že může existovat i něco jiného, kde může být sám za sebe, poznat cosi jako svobodu a nechat průchod svým citům. Závěr je pak naprosto zdrcující, trpký a deziluzivní. Kniha není nikterak dlouhá a poměrně dost věcí nevysvětluje, to ale nevadí, protože už jen představa podobného společenství je naprosto děsivá a je bohužel smutné, že se o něj lidstvo mnohokrát pokusilo. Zamjatin byl ohromný vizionář a je fascinující, že My vzniklo před sto lety, a přesto je tak současné. Nebýt již zmiňované čtenářské náročnosti a přespřílišných hrátek s jazykem a vyjadřovacími prostředky, kterými od sebe přece jen autor potenciální zájemce trochu odhání, bylo by asi dílo mnohem slavnější a přístupnější další generacím. 70 %
Praotec dystopických románů je i přes svůj značný věk celkem zajímavé dílo. Sice se nečte příliš dobře ale obsahuje opravdu zajímavé myšlenky. Varovné a nadčasové, jak už to u dobrých dystopických románů bývá. I přesto si myslím, že podobnou látku zpracoval daleko lépe a čtivěji(a realističtěji - tedy i depresivněji) Orwell ve svém 1984. I tak ale nelze Zamjatinovi upřít pozoruhodnou představivost a vzhledem k tomu, co se poté dělo a stále vlastně děje v Rusku i značnou dávku vizionářství. Bohužel.
Sice taková avantgarda, ale autor poznal docela dobře, že z vymývání mozku se člověk sám prostě nevyhrabe. Čtenář se asi nemůže zlobit, že je hlavní hrdina takový debil :-)
Čísla, písmena a rovnice. I takhle může vypadat dystopický svět, kdy lidé ztratí svou identitu a budou fungovat jen pod jakýmsi jednoduchým označením. Jako dystopie je to samozřejmě funkční, ale když to člověk čte po Orwellovi, Bradburym nebo Atwoodové, říká si, že je na tom Zamjatinův svět ještě i docela dobře. Podoba deníkových záznamů ale posouvá dílo zase do trochu jiné roviny, což je rozhodně plus.
Ignorance Is Bliss
Все вычислимо. Uf. Člověk si chvílemi říkal jestli nečte "ústavu" partie Jednotného Ruska. Jak název, tak i praktiky odpovídají, přitom vše dovedl do patřičného extrému až Huxley s Owellem. Spálit knihy, zavrhnout kreativitu, roboticky podléhat normám, podlézat konformitě, nevybočovat a hlavně nemyslet svobodně jako jedinec, jako člověk. To je hlavní cíl každého demagogického režimu, kterému jde o kontrolu, manipulaci, podrobení, kde klasické popírání a překrucování faktu je hlavní propaganda. Horší je, když samotné propagandě podlehnou strůjci. Doufám, že se nikdy nedostaneme do fáze, kdy nebudeme skutečně schopni rozpoznat lež od pravdy, robota od člověka, přítele od zrádce a sebeklam od prospěšné věci.
Inspirovala čísla značkování lidí v koncentrácích, nebo zvířat na jatkách?
Kdysi tu býval komentář který plnĕ vystihoval knihu i tuto databázi. "Zadejte název knihy do vyhledávače a ten vám odpoví, že hledaný výraz musí mít min. 3 znaky. A o tom je tato kniha." Proč to za celé ty roky žádný zdejší Elfík neopravil, nevím, tuším však, že cenzura zabere spoustu času, a na opravu chyb se pak už nedostává. Ke knize samotné: připomíná mi víc Čapka než cokoliv jiného. žili ve stejné době, a myslím že Čapek se i inspiroval. příběh pomalu plyne , ale udržuje člověka v napětí, jak že to vlastně je. Je to zároveň takové ruské Spoustu dumání o životě, smyslu a tak. Takže docela náročné a poslouchat to při umývání nádobí ve Slovenštině nebyl úplně dobrej nápad. Podruhý si ji ale nepřečtu. K zoufalství mi stačí můj vlastní život. Cestovat už zatrhli, tak čekám kupony a průhledný byty. Pouze co se týče vzdělání lidí jdeme opačnou cestou. Jestlipak milí maturanti víte, proč T 503 tak děsila ta odmocnina z -1 ??? A hlavně, obávám se, že I 330 neměla T 503 ráda, ale pouze ho využívala. A ačkoliv je konec smutný, tak naopak tón vypravěče se změní a vyprávění je najednou soustředěné a až veselé a plné naděje do budoucna. Konec byl opravdu působivý. Jak už tu někdo psal co je pro někoho peklem, může být pro druhého rájem. A jak říkal Bašta včera u Kocianové na svobodném universu , režimu pomáhá ten kdo ho podporuje stejně tak i ten kdo proti němu bojuje. Rozhodně aktualní kniha , neprávem zapomenutá, i když ožná trohu hůř stravitelná, protože hlavní hrdina vlivem nemoci , je takový nesoustředěný. Já jsem taky nesoustředěná ale svou nemoc si ASI
ponechám. Nic jiného mi nezbývá, ZATÍM.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Rozhodně je těžké posuzovat knihu, která založila moderní žánr dystopické sci-fi literatury bez ohledu na její pokračovatele. Na první pohled se může mnoho témat a bodů příběhu a dějového zasazení derivativní, ale opak je pravdou. Kniha působí podobně, protože se stala tak významným vlivem (především Huxleyho Konec civilizace a Orwellův 1984). Je sice pravdou, že její pokračovatelé se dočkali mnohem větší slávy, ale už jen pro ocenění děl následujících a rozhodně i pro své vlastní kvality stojí za to knihu přečíst.
Pokud bych měl nějakou výtku tak by to bylo zakončení, které působí až příliš uspěchaně, ale rozhodně nikoliv nekvalitní, jen by si příběh zasloužil delší zakončení.