My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Přidat komentář
Upozornění pro ty, co mají vydání z roku 1989: Předmluvu radím přeskočit, může vám vyzradit poměrně dost událostí z děje...
V mnoha věcech má 1984 blízko k My, zejména příběhově (žena, která zamotá hrdinovi hlavu). Jednotný stát je ale v lecčems hrůznější než Oceánie. Neexistuje v něm žádné soukromí, život je přísně organizován, lidé nemají jména, ale pouze čísla. Je rozbita rodina, děti se vychovávají v chovných stanicích. Lidé mají nárok pouze na dvě hodiny volného času, který můžou trávit pouze organizovaným procházením ve čtyřstupech po městě, jinak mají žít jen prací pro blaho Jednotného státu. A nejhrůznější je, že Zamjatinův hrdina D-503 je tímto uspořádáním přímo nadšen, na rozdíl od Orwellova Winstona, který je vnitřně přesvědčen, že totalitní uspořádání není správné.
Kniha je psána formou deníkových záznamů, chviličku trvá si na to zvyknout, ale pak to ani nepřijde. A nelze se od ní odtrhnout, zejména ve druhé půli jsem dychtil vědět, co bude dál. A i když jsem ji přečetl před týdnem, tak mi stále vězí poměrně dost hluboko v hlavě...
Průkopnické dílo ruského spisovatele ze začátku 20. let, který v něm vystihl praktiky budoucích totalitních režimů. Zamjatinův svět ovládá „Jednotný stát“, založený na naprosté destrukci všeho, co dnes chápame jako lidské. Lidé jsou redukováni na čísla, tradiční partnerské a rodinné vztahy byly vykořeněny, sex je na příděl. Stažení rolet proti předloženému růžovému lístku je jediným okamžikem soukromí, které jinak vzhledem ke skleněným stěnám všech budov a všudypřítomné tajné policii neexistuje. „Kráčíme, jediné tělo s miliony hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Pokora je ctnost a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla,“ píše D-503. Vyprávění je stylizováno do jeho deníkových zápisů, které jako hlavní konstruktér vesmírné lodi adresuje zaostalým civilizacím na jiných planetách. Postupně se ale ponořuje do svých pocitů, které jsou iracionální a jako striktně matematicky myslící člověk je nedokáže pochopit ani pojmenovat.
Starší, a pro mě srozumitelnější, bráška románu 1984. Pravděpodobně proto, že si Zamjatin nelibuje tolik v surovosti a na konci "neničí vše".
To marbo: tvuj komentar by se lepe vyjimal u knihy 1984, protoze My je starsi a lepsi, presto to jsou jablka a hrusky...jenom je skoda, ze vetsina lidi nejspis nejdriv cetla 1984, protoze je kniha znamejsi...moje poznamka neni myslena ve spatnem, aby bylo jasno :)
Zamjatin byl v tomto žánru první a velmi originálně vizionářský. Jeho kniha má možná na první pohled ne zcela zřejmý náboženský přesah, alegoricky ovšem zobrazuje nejen autorovu nastupující bolševickou současnost, ale i základy křesťanské víry. Celým příběhem prostupuje lehký metaforický nádech Starého zákona a vyhnání z ráje: absolutní štěstí vs. svoboda a poznání, sladká nevědomost, pokušení, hřích, žena, trest, Bůh-Osvoboditel… Tato kniha tak rovněž otevírá ony nezodpověditelné otázky, které jsou staré jako lidstvo samo a bylo k nim v různých dobách různě přistupováno. Je důležitější zájem celku nebo jednotlivce? Může celek omezovat práva jednotlivce, pokud to přináší celku prospěch? A naopak – má jednotlivec právo na svůj prospěch, když to není v zájmu celku? Je svobodný člověk šťastnější než ten, jehož cesta je jasně bez možnosti volby dána? Mravenci či včely to již vyřešili. My můžeme hloubat dále třeba právě nad touto Zamjatinovou výbornou a v čase nijak nestárnoucí knihou.
Doporučené čtení knih v následném pořadí:
1. My
2. Konec civilizace
3. 1968
BTW. Orwell PŘIZNAL inspiraci z obou knih...
Obraz usporiadaného života v Jednotnom štáte, ako prototype dokonalej, do dôsledkov dotiahnutej totality, narúša samostatné myslenie, fantázia, duša. Autor ukazuje vzburu jednotlivca, neskôr malej skupiny proti mase, ktorá však má podobné, hoci iba latentné sklony a proti neobmedzenej moci, ktorej nie je možné vzdorovať.
Z môjho pohľadu najsilnejšou myšlienkou diela sú kontrasty motívov: sloboda vs. blahobyt, riziko slobodnej voľby vs. jednoduchosť dodržiavania stanovených pravidiel, osobná zodpovednosť vs. príjemný alibizmus spôsobený efektom stáda. Na ktorej z týchto strán treba stáť, aby bol človek šťastný? Zamjatinove My neponúka odpovede, provokuje otázky.
Hodnotné čítanie, na dobu vzniku myslím veľmi pokrokové, na lokalitu vzniku nesmierne odvážne.
Krásné dílo, které nutí člověka se zamyslet.
Bohužel čím více sleduji podobné koncepty, tím více se cítím jako že do podobné doby patřím a že je to pro lidstvo nevyhnutelné.
Zamjatin neředložil hrdinu v nějakém apokaliptickém stavu, tedy, on nepředložil knihu depresivní. To by bylo hodně neslučitelné s představou člověka doby kterou ukazuje. Začátek je vůbec plný asertivity a až zdravého sebevědomí. Číslo vypravující záznam nemá ani chuť přemýšlet v jiných schématech( nejde o nemožnost možnosti) než těch daných, bere je jako samozřejmá, nikoliv za svazující, Doba není nakloněna tomu ani onomu, přesto profily osob nejsou stejné.
D-503 přijde ten svět normální,úžasný, chce o něm vést řeči, chce učit o svém světě jiné světy, z pohledu jakékoliv přítomnosti která graduje nic neobvyklého. Dokud, dokud, se nestane cosi co nezmění celou jeho strukturu, zvenku i zevnitř. A on díky tomu nezačne objevovat vlastní vnitřní svět, který se zcela vymyká tomu co ho obklopuje. Pravidla daná, i sobě daná, se začínají bourat a brát za své a nelze s tou "nemocí" rozumně bojovat. S člověkem, který smývá všechny pochybnosti, že patří k druhu jímž je se prostě nelze dorozumět a tady vše začíná.
(SPOILER)
(Uwaga spoilery!) "Ať se stane cokoliv, nesmíš to srovnávat s 1984. Je to jasné?"
Svoji vnitřní poučku jsem samozřejmě porušila už v předmluvě. Nemohla jsem přestat myslet na 1984 a až do konce knihy jsem tu Orwellovu bichli nepustila z hlavy.
Autor My (Nás?) pocházel z Lebeďaně. Z města v tambovských polích, k němuž obdivně vzhlíželi Tolstoj i Turgeněv, a odkud údajně pochází ta nejpeprnější ruština a nejlepší ruské nadávky (osobně zatím nepotvrzeno). Své nejslavnější dílo Zamjatin napsal roku 1920.
Některé Zamjatinovy myšlenky byly značně mrazivé. Na rozdíl od 1984 své hrdiny okrádá i o jména, nedílnou součást naší identity. Winston a Julie jsou v propadlišti dějin a místo nich přichází D-503 s I-330. Kódové označení pomocí písmen a čísel už nemá daleko k robotickým strojům, kdysi snad lidem. Prosklené domy, skrze jejichž stěny je všechno vidět, jsou slušné psycho. Když k tomu připočteme stejnou hodinu, kdy všichni snídají, má shodné mechanické krájení chleba v stovkách domácností nádech bezduchého světa robotů. Brutální je i růžový pejpr nutný pro partnerské návštěvy a glejt opravňující zplodit dítě. Na rodiče dítěte narozeného bez tohoto oprávnění čeká trest smrti. Duše a city jsou brány jako ztraceně vážná nemoc a proces individualizace, kdy hlavní hrdina opouští božské My a stává se ďábelskou jednotkou Já, je jasným porušením rozkazů Dobroditele. Docela maso, viďte?
Bylo mi jedno, že za pochopení některých inženýrských lahůdek vděčím bývalému, velkému absolventu ČVUT. Když vezmeme dobu, kdy Zamjatin svou knihu napsal, je to opravdu brutální čtení a s Orwellem si celkem slušně pohrál. O téměř třicet let dřív. Ale stejně to jsou čtyři hvězdy. Ani to neumím přesně zdůvodnit, ale třeba samotný důvod, proč D-503 píše, mi uniká. Není to ono, něco tomu chybí. 4/5, i když by tam měla objektivně být pětka. Ale subjektivně ne.
To kika 13: Ano poučné a k přemýšlení. Proto dávám za 5. Můj názor shrnuje Paulhunter a eviah.
Tohle je podle mě nepřiznaná inspirace pro Orwellovo 1984 a neprájem opomíjený
Je to taký protorwelovský román o diktatúre, keď ľudia žijú v sklenených domoch, celý "život" je podriadený matematickej presnosti, všetko je prísne zregulované, príroda a iracionálno vyčlenené za ohradu, kam sa žiadny človek nemá dostať. Keď niekomu nebodaj narastie "duša", čo má za dôsledok spochybňovanie nastoleného poriadku, je to zlé. Ale štátny výskum prišiel na to, ako ľuďom z hlavy vyoperovať fantáziu... Super myšlienka, ale tá kniha ma strašne nebavila. Hlavný hrdina a rozprávač v jednej osobe sa mi zdal úplne nepresvedčivý vo svojich prejavoch a ani vysvetlenie, prečo a komu ten denník vlastne píše, som mu neuverila.
Skvelé nadčasové dielo o tom, ako to môže dopadnúť s ľudstvom.
Trocha zamrzí, že obálka z r. 2010 už taká nadčasová nie je a vzťahuje knihu ku konkrétnym totalitám, ktoré už tu boli a nie k tým možným, ktoré ešte len môžu prísť.
Skvělé antiutopistické dílo tohoto nedoceněného autora. Přestože byla tato kniha napsána před více než devadesáti lety(!), má stále co říci a je rozhodně nadčasová.
"Kráčíme, jediné tělo s milióny hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když nedokonalí) předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla."
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníkyAutorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Stále se mi vybavovaly pasáže z 1984. Podobnost s My je tedy opravdu velká. Myslela jsem si, že MY mě zaujme víc, ale nějak mi to nesedlo. Hlavně forma toho deníkového zápisu. Nejvíc se mi asi líbil konec.