My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2006 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Мы (My), 1920
více info...
Přidat komentář
Musím uznať, že z tej hromady všelijakých dystópií, ktoré boli napísané, je román My od Jevgenija Zamjatina pre mňa ten najzaujímavejší. S najstrašnejším prorokovaním dokonale dehumanizovanej spoločnosti. O ktorej človek začína miestami až pochybovať, či je možné ju vôbec ešte označiť za „ľudskú“, keďže tu absentuje akákoľvek empatia. Ľudia nemajú mená, majú len svoje čísla, nie sú občanmi, ale číslami, sú len bezvýznamným kolieskom v súkolí veľkého mechanizmu, jediného mechanizmu, Jednotného štátu.
Zamjatin nenechá tuhnúť krv v žilách ani tak mestom zo skla, kde nikto nič pred nikým neskryje ani zborom Strážcov neustále nenápadne číhajúcich v dave – ani krajným kolektivizmom – ani veľkým Dobrodincom, ktorý stojí nad všetkým, je pánom tvorstva, vládcom, kráľom, číslom čísel, spojivom, tmelom, nitom integrovanej spoločnosti. Zamjatin desí, pretože väčšina ľudí s tým súhlasí. Kde Orwell potreboval myšlienkovú políciu a pomyselnú čižmu, čo dupe ľudstvu po tvári, Zamjatin nepotrebuje nič také. Ľudia sa rodia s dokonale vymytými mozgami. Dokonalá indoktrinácia. Perfektná propaganda. Zlikvidovaná individuálna morálka. Človek, aj keď je vo vnútrom konflikte, či udať, alebo neudať svoju veľkú lásku, ktorá je ale príliš individualistická, na chvíľu síce zaváha, ale potom bez mihnutia brvy odsúdi svoju milovanú na smrť. A činí tak úplne dobrovoľne. Je to totalitný režim par excellance. Režim, v ktorom vám stačí aj celkom štíhly bezpečnostný aparát, keďže každý jeden občan je zároveň dokonale submisívny a zároveň strážnym psom jediného a jedine možného spoločenského systému. Totalita bez totality, keďže nič iné než totalita nejestvuje – kde sa zmazáva rozdiel medzi štátom a občanom, jednotlivcom a masou.
Na tomhle mi něco nesedlo. Na knihu jsem se těšil, dávná antiutopie s ikonickým názvem. Už dlouho jsem měl knihu v hledáčku. Po přečtení musím přiznat jisté vystřízlivění. Svět je velmi podobný Huxleyho Krásnému novému světu (nebo naopak?), Orwell dokonce věřil (i přes Huxleyho ujišťování o opaku), že Krásný nový svět byl právě touto knihou ovlivněn. A skutečně se zdá, že posledně jmenovaná kniha rozpracovává tématiku vynuceného štěstí mnohem lépe a mnohem dospěleji. Na jedné straně oceňuji popis světa, sterilní budoucnosti, bez soukromí, žádná jména jen označení, s přesným plánem pro každého jedince. Na druhé straně mi je představa, že bych akceptoval život v tom skleněném vězení natolik vzdálená, že to ani nejde popsat. Orwellovo 1984 si představit dokážu, ostatně, zažili a zažívají to milióny žijící v diktaturách v minulosti a dnes. Huxleyho / Bradburryho vize je též představitelná, domnívám se, že tam dnešní svět celkem rychle směřuje (s trochou toho Orwellismu). Zamjatinův svět je, alespoň z mého pohledu, méně uvěřitelný. Ale s tím bych ani neměl problém. Co mi nesedlo, je zaměření na vnitřní myšlenky a pocity hlavního hrdiny. K němu jsem si vůbec nedokázal vybudovat jakýkoliv vztah. Výbuchy emocí, psychedelické obrazy spalující zamilovanosti a žárlivosti, sny, pocity vs. matematická logika, to jsem tu vážně nečekal. Při zpětném pohledu, možná jsem to jen špatně pochopil, možná, že jedince (chlapa) po letech sterilní výchovy v proskleném, před-programovaném světě nic jiného než výbuch emocí při setkání s někým jako je I-330 ani nečeká.
Co je to 1984 od Orwella? No přece pouhá zpackaná kopie Zamjatinova Majsterštiku. Jeho ideální matematický svět je až děsivě přitažlivý a na první pohled realizovatelný, což jen podtrhuje jeho poselství a vzbuzuje obavy. Myslím, že každý svědek Jehovův by se raději podílel na stavbě velkolepého Integrálu, než mrznul někde na zastávce s prázdnýma zářícíma očima a nezlomným úsměvem a vírou, že TO/TEN DEN příjde.
„(...) vše neznámé je člověku organicky nepřátelské, a Homo sapiens je teprve tenkrát v plném smyslu slova člověkem, když v jeho základních pravidlech neexistují žádné otazníky, ale jen vykřičníky, čárky a tečky.“
Měl jsem pořád tendence číst My spíš jako podobenství o boji, který se v každém člověku odehrává – o souboji mezi volností a jistotami, mezi fantazií a řádem, mezi opojným pocitem vlastní osobitosti a uklidňujícím zakotvením v přístavu konformity. Vím, že Zamjatin to tak nemyslel, že psal dystopii zaměřenou na konkrétní režim, na konkrétní situaci. A nemohu než ho pochválit za řadu velmi přesných zásahů. Přesto jsem ten společensko-politický aspekt nějak nebral jako hlavní téma. To jistě může být i porovnáním s 1984, Orwellův román měl, podle mě, mnohem propracovanější popis logiky režimu z hlediska uplatňování moci a propagandy. V My se dozvíme víc o tom, jak to měl hlavní hrdina těžké s ženami (vztah s I byl pro děj zásadní, jistě, zato zbylá dvě děvčata a jejich zápletky jsem vnímal jako docela nadbytečné, ale možná, že jsem je jenom nepochopil).
Dlouho jsem přemýšlel, co mi na knize nehraje a přišel jsem na to až daleko za polovinou: Vypravěč se definuje jako přísně rozumový typ, a přitom jeho zápisky jsou extrémně květnaté (příkladem: „Ženské rty byly jako krvavě rudé květy a dětské tváře v prvních řadách připomínaly něžné girlandy“). Nesoulad mezi tím, co se říká a jak se to říká – zde musím znovu porovnat s 1984, kde Orwell uplatnil svoji genialitu právě tím, že propojuje téma úpravy používané řeči s možností ovládat mysl občanů.
Vlastně mě to nějak tlouklo do očí v celém románu – to jak se v přísně kontrolovaném a na racionalitu zaměřeném státu většina postav chovala emotivně. To ubíralo na věrohodnosti, stejně jako přehnané množství odkazů na stovky let staré uspořádání (reálné totalitní režimy spíš minulost mažou než vytahují jako špatný příklad).
Ale celkový dojem mám pozitivní. Román My mě zaujal a před Zamjatinovou bystrozrakostí nelze než smeknout. A potlačování lidské osobnosti ve prospěch anonymní většiny, na úkor jistotu dodávajícího MY, no, to je samozřejmě také stále aktuální téma a příběh tak vyznívá, i po téměř stovce let po napsání, velmi varovně.
Kniha, která byla napsána v roce 1920, ale z fleku by jste ji zařadili mezi aktuální témata. Ano, to srovnání s Orwellovou 1984 (která je ale vlastně románem "My" inspirována a ta inspirace tam srší z každé stránky) máte neustále někde v povědomí. Je až s podivem, jak daleko Zamjatin viděl. A jak surově to dokázal převyprávět. Závěr, který tak nějak vlastně celou dobu čekáte, je však řekl bych, takový neosobní. Možná i proto, že jsem se nějak nebyl schopen s hlavním hrdinou sjednotit, jako například s nebohým Winstonem Smithem (a opět to srovnání s 1984).
Ta nevyhnutelnost konce je silnější než v 1984, zároveň je to depresivnější kniha bez naděje na změnu. Konec civilizace po pár set letech, kdy už alternativa není.
V poslední době jsem přečetla několik dystopických knih, tuto řadím mezi takový střed. Kniha je to rozhodně nadčasová, z některých myšlenek mrazí, je neuvěřitelné kolik věcí předpověděl skoro přesně (systém voleb, strážci, snaha o rovnost mezi lidma...).
Děj se odehrává v daleké budoucnosti, lidé žijí v absolutní nesvobodě, nemají právo vůbec na nic, ani na jméno, jsou označeni čísly. Vše je veřejné, společné, žijí v průhledných domech a všichi dělají pořád to samé a ve stejnou dobu. Zajímalo by mě, jak to měli s hygienou, mělii průhledné i toalety? Možná mi chybělo, že některé věci nebyly vysvětleny, hodně toho bylo pouze naznačeno, ráda bych se například dozvěděla více o početí a výchově dětí.
Tento citát vystihuje knihu naprosto přesně: "Ve vztahu k Jednotnému státu mám právo – přijmout trest, a toho práva se nevzdám. Nikdo z nás čísel nesmí, neodváží se odmítnouttoto své jediné – a tím cennější právo.
Žel jediná dystopie (a že jsem klasických dystopických románů přečetla dost), kterou jsem nedočetla. Vydržela jsem to do poloviny, ale osud hrdiny mě postupně absolutně přestal zajímat.
Zamjatin se živil jako konstruktér lodí - překvapuje vás to? Mě teda rozhodně ne! Ne, protože ta posedlost matematikou, logikou a rozumností je tu téměř hmatatelná. Žádná láska, ale jenom iracionální √-1 způsobující kompresi srdce.
Řekla bych, že to bude možná ten důvod, proč 1984 má mnohem větší slávu a čtenost než My, přestože inspirace je do očí bijící. Moje vlastní hypotéza je tak, že D-503 na rozdíl od Winstona v režimu vlastně spokojený a celou dobu je takový rozpolcený mezi Jednotým státem a I-330. Jeho odbojová činnost není dána vlastním přesvědčením nežít v nesvobodě, ale zaslepenou zamilovaností. Což pravděpodobně není pro čtenáře zrovna inspirující...
Fascinuje mě taky množství narážek na křesťanství a takových, že režim ho nevnímá jako nepřátelskou ideologii (jako to praktikovali soudruzi třeba v 50. letech), ale v mnohém se na něj odkazují. Dává to smysl, křesťanství je přece levičárna jako řemen. Naskýtá se proto otázka, jestli náboženství přinášejí svobodu, nebo otroctví... A líbí se mi, že na ni Zamjatin nedává jasnou odpověď, protože je to příliš zásadní věc, než aby na ni stačil pohled jednoho spisovatele. Jsem ale ráda, že téma jakoby pootevřel.
Ti dva v ráji dostali na vybranou: buď štěstí bez svobody - nebo svobodu bez štěstí. Ti ťulpasové, si vybrali svobodu - a pochopitelně pak celé věky toužili po okovech. Po okovech, chápete - v tom byl celý jejich světobol. Dlouhá staletí! A teprve my jsme přišli na to, jak znovu přivolat štěstí... Ne, jen poslouchejte, poslouchejte dál! Starověký Bůh a my za jedním stolem. Ano! My jsme Bohu pomohli definitivně přemoci ďábla - vždyť to byl on, kdo lidem našeptal, aby překročili zákaz a okusili zhoubnou svobodu, on - ten jedovatý had. Ale my jsme mu botou rozdrtili hlavu - rrup. Hotovo - zase máme ráj a jsme zase prostomyslní jako Adam a Eva.
Když název této knihy zadáte do vyhledávání, objeví se : "Hledaný výraz musí mít alespoň 3 znaky." O podobných věcech tato kniha pojednává.
Zamjatinovo My je vskutku geniální dílo. Pokud vezmeme v úvahu dobu kdy vzniklo (1920) a jeho aktuálnost, včetně technických detailů, je to neprávem opomíjené dílo. Z počátku je styl psaní na první pohled ne zcela konzistentní, ale postupem času zjistíme, že je psán velmi rytmicky a podle mně, se podobá 3d skrytým obrázkům - sterogramům, kde se najednou zjeví obraz naprosto čistý a plastický. A přesně tak na mne děj působil a o to byl zážitek silnější. Knihu jsem přečetl v podstatě za dva večery, protože nešlo přestat.
Ač napsáno ve 20. letech na SSSR, myslím, že v dnešní době začíná být opět aktuální. Děsivý obraz budoucnosti, ve které jsou všichni povinně šťastní. Díky formě deníku možná lepší zážitek než z Orwellova 1984.
Po Huxleyho Konci civilizace vydal jsem se dále ... a dostal jsem se dále. Překvapivé je povědomí spisovatelovo o matematice i fyzice a objevech tehdejší doby spíše teoretických. Co je zde velmi působivě podáno, jsou důsledky výchovy systému, generace po generaci. Lidé jsou mozky, rukama i nohama systému a vždy byli, utváří ho, zdokonalují ho, akceptují ho, včetně důsledků (laskavá demonstrativní poprava). Podobně jako u Huxleyho nevěra neexistuje, ale žena si může přepsat muže na sebe. Na sex je ale třeba obdržet lístek. Fantazie je léčitelná nemoc. Svoboda je zločin, zaostalý chaos, divoši. Všichni to tak chápou. Svou nemoc nahlásí. Blízkého udají ("pro dobro všech"). Nikdo se za to nezlobí, všichni to chápou. Chystají se laskavě poučovat obyvatelstvo jiných planet o dokonalém systému.
A čím déle čtete, chápete to. Dokážete si to představit. A když dojdete na závěr knihy, dostanete ten nejkrutější zásah. Nevíte, kde přesně se stala chyba. Nevíte, jestli je to tak logicky špatně nebo dobře, ale velmi dobře to cítíte. Cítíte tu hrůzu ...
Kniha plná zajímavých myšlenek, u které jsem věděla, že jí přečtu, ačkoliv to není úplně můj šálek čaje. Nemůžu uvěřit tomu, že je tak stará! Mnoho myšlenek má totiž naprostý přesah i do současnosti. Jen toho konce je mi obzvláště líto... ale to se asi dalo čekat.
"Připustit, že já může mít nějaká práva ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od bezvýznamnosti k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny."
"Soucit je výsledkem hluboké neznalosti aritmetiky."
Přesná vize totálně komunistické společnosti. Pro dnešní dobu mi přijde aktuálnější Huxley. Příběh se rozběhne až od poloviny, ale pak je svižný a chytlavý.
Nejde nesrovnávat s Orwellem. Zatímco jeho 1984 je takové uvěřitelnější, Zamjatin je ve své vizi opravdovější. A upřímně nevím, která je ve svém důsledku děsivější...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníkyAutorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
vynikající a hlavně nečekaný závěr