Myši Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3695/bmid_mysi-natalie-mooshabrove-wKz-3695.jpg
4
538
538
V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.... celý text
Přidat komentář
Stupňující se drama, schizofrenie nadbytek.
Minulost - budoucnost - přítomnost?
Fantazie přehršel, však ta moje bloudila mezi hroby a náhrobky.
Čím více byla ztracená moje fantazie, tím větší byla moje zvědavost.
Kněžna vdova panovnice žije, nebo nežije?
Famózní překvapivý konec.
Doporučuji přečíst, ale hlavně vytrvat.
Dík můj už není odsud, neboť jsem se právě teď vznesla do nebe...
P.S.: Bůh buď milostiv nám všem...
Skvělé dílo. Temná groteska s Paní Mooshabrovou v hlavní roli, odehrávající se v kulisách distopického světa, v neurčité době, spíše v minulosti a budoucnosti zároveň. V mnohém má tato kniha blízko k absurditě: všudypřítomné repetice, situace se odehrávají znovu a znovu, až nakonec ztrácí svůj původní význam. Děj nepodléhá zákonům logiky, spíše logika se podřizuje všemu nepřirozenému, co se v tomto světě odehrává.
V průběhu celé knihy si Fuks také neúnavně hraje se čtenářem. Všude klade vodítka a náznaky, a dává tušit vyústění určité scény. V přístí chvíli se však čtenář dozví, že byl sveden na scestí, a význam scény je zcela jinde,než čekal. Ovšem jsou tu i vyjímky: občas se příběh odvíjí právě tak, jak se dalo předpokládat, což je po předchozích zkušenostech ještě nečekanější.
Ovšem to nejpůsobivější z celé knihy je její konec. Posledních několik stránek nově definuje všechny předchozí.
Další Fuksovo psycho s neuvěřitelnou atmosférou. Chápu, proč mu osobní psycholog po přečtení knihy nabídnul svoje služby. Přes závoj z mlhy vystupují podivné vzpomínky a náznaky totalitní diktatury, atentátů, koncentráků...a myši jsou všude...
Symbolika a znovu symbolika, kterou lze místy domýšlet, ale...
Opakování již vyřčeného z úst zúčastněných postav téměř na každé straně, dále idea diktatury a nesvobody, prolínající se celým příběhem. Nepopírám autorovo umělecké vyjádření, ale tak nějak mě styl této knihy neoslovil.
Dočteno, uzavřeno, tečka.
Zvláštní. Jako bych v té knize plné groteskní zloby a beznaděje cítil Dostojevského, kterého jsem právě dočetl. A pak jsem si také vzpomněl na Llosu a jeho kolovrátkového Pantaleóna. A taky mi do hlavy pořád lezla ta stará paní z Kulovýho blesku: „Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněla, že jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep. Máte sklep?“ Zpočátku jsem se tetelil blahem z takové pěkné absurdity, ale pak mě to čím dál víc nudilo. Knihu jsem spíše dolistoval, nežli dočetl…
Tato kniha je vybroušený literární klenot. Malebná dechberoucí pohádka pro dospělé. Stále naznačuje nějaké tajemství a drží čtenáře v napětí, zadržuje odhalení, až konečně vyhřezne pravda. A pak všechny zacyklené indicie lze vidět v jiném světle... Takhle krásně promyšlená a příjemně záhadná kniha, to je prostě umění které nemá obdoby. Ladislav Fuchs je velký umělec.
Absurdní, tísnivá, podivná atmosféra. Časově neukotvený příběh - kulisy jakoby z 1. republiky a současně z 50. let minulého století. Totalita, která se vtírá neustálým opakováním stále více na mysl. Bizarní situace, jména i události...Jak tohle mohlo vyjít začátkem nejbrutálnějšího období po vstupu "spřátelených" vojsk?
Není to jednoduchá četba, ale Fuks už takový je. Doporučuji vydržet a přečíst až do konce, který překvapí nečekanou pointou.
Tato kniha je zvláštní. Jedná se o utopii. Vyskytují se v ní prvky z pohádky, sci-fi, detektivky, hororu a středověkého způsobu života. Knihu lze vnímat i jako alegorii každého nelidského systému. Autor napsal: „Chtěl jsem zachytit zlo nitrem několika vybraných jednajících postav, ale mimoto zjistit motivy, podmínky, příčiny zla, které deformuje jedince a společnost, aniž však výklad příčin zla byl v plánu knihy. Avšak jak je možno v literární práci nazírat okolní realitu z nitra vytvořených postav jinak než tím, že uvažujeme procesy nitra těchto postav? Tyto procesy mohou být opět pozorovatelné a "zjevnější“ jen tehdy, činíme-li do tohoto lidského nitra hluboké sondy." Děj se odehrává chronologicky, nevyskytují se skoky v čase. V knize se vyskytuje také role vypravěče. Hlavní postavou je Natálie Mooshabrová, která má 2 děti – Wezra a Nabuli. Její manžel zemřel, přivydělává si na hřbitově a také v Péči, kde dohlíží na děti, se kterými jsou problémy. Jak sama říká, nevěří v Boha, ale v osud. Autor se často opakuje – zejména charakteristiky postav, popisy jejího mládí, svatba její dcery apod., což mne do jisté míry unavovalo, ale jsem si vědom, že to má určitě nějaký smysl. U knihy SPALOVAČ MRTVOL se také opakuje, ale u knihy Myši Natálie Mooshabrové toho bylo mnohem více. V knize se nachází také plno symbolů a čtenář si pak říká, co který symbol může znamenat, jak jej správně interpretovat. Takový je Fuksův styl psaní. Je pravda, že autor si hraje se čtenářem a do textu dává různé nápovědy, které upřímně řečeno jsem většinou prošel bez povšimnutí a dozvěděl jsem se o nich až od jiných čtenářů. Proto je určitě lépe si přečíst knihu MYŠI NATÁLIE MOOSHABROVÉ minimálně dvakrát a platí to také pro jiné autorovy knihy. Závěr knihy mne překvapil. Knihu hodnotím na 80 %.
Od autora jsem četl už 3 knihy včetně této. Nejvíce se mi líbila a myslím si, že pro mě je nepřekonatelná, kniha SPALOVAČ MRTVOL, dále následuje kniha PAN THEODOR MUNDSTOCK a jako poslední bych viděl MYŠI NATÁLIE MOOSHABROVÉ. Myslím si, že poslední jmenovaná kniha, i přes výhrady, které jsem uvedl, stojí za přečtení a čtenářům, kterým se líbila kniha SPALOVAČ MRTVOL, by se také mohla líbit tato kniha. Časem třeba vyzkouším nějaké další knihy od Ladislava Fukse.
Na počátku knihy se nachází NĚKOLIK POZNÁMEK AUTORA K MYŠÍM NATÁLIE MOOSHABROVÉ A K LITERATUŘE A UMĚNÍ VŮBEC a v závěru knihy se nachází kapitola SUGESTIVNÍ SVĚT FUKSOVY PRÓZY, kterou napsal Miloš Pohorský.
Zajímavý názor Ladislava Fukse: "Při literatuře jde vždycky o čtenáře, o literární dopad na ně. Ten ovšem nikdy nemůže být u všech čtenářů stejný, protože jsou různí čtenáři - s různým vzděláním, vkusem, zálibami, sympatiemi. Pravda však je, že umění pro umění, umění, které není pro lidi, je pro kočku. Umění, které člověku nic neříká, k ničemu není. Například báseň, která nic neříká a jen tak se hlubokomyslně tváří, nestojí za nic."
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Když jsem byla malá a chodila do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám, abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit nemusím. Ten se stane tak jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím, tak na osud.
Osud je všechno, co se stalo, a proto ho nelze už změnit, proto je osud nezměnitelný. Jdou však měnit jeho důsledky v přítomnosti a budoucnosti. Co se však teprve státi má, není ještě osud, protože to je před námi, a tam je možná volba. Teprve jakmile se to stane, stává se to osudem, ale dřív ne. Do poslední chvíle to lze měnit alespoň v mezích jistých možností, proto říkám, že podle hvězd se dá zjistit obrys budoucnosti. Pro minulost platí nezměnitelnost, pro budoucnost ne. To je vlastně velké štěstí.
Já na zmrtvýchvstání nevěřím, ani na pánaboha... snad jen na poslední soud, ten snad přijde. Snad by i přijít měl...
Fuks je autor, ke kterému jsem potřebovala nejen čtenářskou, ale hlavně životní zkušenost. To není fráze – v mládí jsem vnímala život konkrétněji, až během let zaznamenávám situace šokující, ulítlé, nereálné, temné, absurdní a snové, které mi život paradoxně vykládají pravdivěji než ty nejskutečnější a nejlogičtější.
Jak já si to užila! Vždy jen jediné ukročení stranou, jen malý posun od důvěrně známých věcí, velice znejisťující výskytem v oné uvěřitelné většině. Ta neustálá opakování, která jsem nikdy nepřeskočila, znovu a znovu je s rozkoší četla. Zkomolená slova, opět jen o krůček (jedí líhně a haluhy, neplatí ali,…).
„V životě se někdy přihodí věc, při níž člověk strne, a neví, jestli bdí či sní, jestli snad je ještě mezi lidmi anebo v nějakém neuvěřitelném astrálu…“
Fuks má schopnost nasát mě do své hlavy a já sleduji svět chvíli jeho očima. Hlavy jiných spisovatelů, kteří to také dokážou, zanedlouho vždycky opustím; u něho si tak úplně jistá nikdy nejsem.
Ty jo.
Zpočátku jsem myslela, že tohle rozhodně nedočtu. Po všech stránkách divná, ale vážně moc divná kniha. Jenže něčím mě k sobě připoutala a potrápila. Někde se tu v komentářích objevilo, že to je "Lynchovské" dílo a já myslím, že to je vlastně celkem trefné. Takhle podivně hutnou atmosféru hned tak někde nezažijete, je to svíravé a temné a přesto tušíte, že vyústění až tak temné být nemusí. Závěr skvěle graduje, i když už víte, kam to směřuje. Dobrý, dobrý.
Musím říct, že vůbec nechápu kladné hodnocení hnihy. Dočetla jsem zhruba do poloviny a nevím, proč pokračovat dál. Ve stručnosti můj názor: Děj: nezáživný. Postavy: Hloupé nebo zlé (často obojí). Styl psaní: Jednoduchý, často opakující se pasáže jsou pro mě nudné a říkám si, že opakovat se umí každý. V knize nevidím žádnou "přidanou hodnotu" - myšlenku, hezké slovní obraty (jde o českého autora, takže na překlad to svést nejde), napínavý děj.. No asi prostě preferuju jiný typ knih.
Posloucháno jako audiokniha. Do poslední chvíle jsem nevěděla, o čem vlastně příběh - jakoby zasazený do 19. století a přitom se tam létá na měsíc - je. Ani po jeho doposlouchání jsem si vlastně nebyla jistá. Nicméně to tajemno, ta přívětivost i v hodinách smrti a čeština Ladislava Fukse dělá z Myší N.M. umělecké dílo.
Myši Natálie Mooshabrové jsou takovou bizarní smutnou groteskou. Líbily se mi ty donekonečna se opakující motivy. Konec mohl být trochu jiný. Tohle je jedna z knih, po kterých zbude smutek na duši.
Není vůbec na škodu si jednou za čas přečíst knihu od ryze českého autora. Příběh nečekaně zajímavý a konec ještě zajímavější. Doporučuji přečíst.
Paní Mooshabrovou a její klobouk s pápěřím, které se chvěje, bambusové korále a bílé rukavičky budu mít ještě hodně dlouho před očima. Bizarní záležitost. Fascinující práce s jazykem tu podivně dusivou, napjatou atmosféru neskutečně násobí. Postavy a výjevy jsou popsány tak plasticky, psychologicky dobře podchycené - prostě úžasná manipulace se čtenářem! Je to tak sugestivní, až má člověk pocit, že vstoupil do něčího snu. Všechno je tak absurdně krásné, tajemné... a místy to působí náramně komicky (asi dvakrát se dostavil i nekontrolovatelný záchvat smíchu). Po dočtení - velké zklamání, že už to skončilo...
"Lynchovské" dílo - surreálné, hypnotické, působivé, extravagantní, nevšední psycho.
Název knihy mě přivábil, ale byla to vlastně jen pastička na čtenáře. Podivný příběh, který se nikam zvlášť neposouvá. Doba, evidentně podobná „sedmdesátkám“, mi absolutně neladila s lety a pobyty na Měsíci. Dohromady to působilo tak splácaně, jak když zkřížíte myš se slonem. K tomu všemu ubíjející se popisné pasáže typu: „Paní Mooshabrová v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, v nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, ringlemi na drátech a s mastmi a pudry v bílých rukavičkách vběhla do kuchyně jako v transu“, které se dokázaly opakovat i několikrát na stránce. To by ubilo i toho slona. Stísněná a dusivá atmosféra se ale povedla! Závěr jsem čekala omračující, -- asi jako ve Spalovači mrtvol; doufala jsem, že snad ty buchty to konečně rozseknou -- ale nebyl. Přišel mi tak nepravděpodobný a přitažený za vlasy, těžko si ho srovnat v hlavě. Jedna z těch knih, kde jsem se bála, že ji nikdy nedočtu. Na Fukse nedokážu pět chválu, bohužel.
Jedním slovem...divné :) Pořád jsem čekala, co se z toho vyvine a musím říct, že konec byl pro mě opravdu překvapivý a přidávám za něj hvězdičku, ale nemůžu říct, že by se Ladislav Fuks stal po přečtení mým oblíbencem. Zkusím ještě něco klasičtějšího a uvidím.
Jestliže první vydání je z roku 1970, pak z díla vyzařuje vliv té doby, ovšem zašifrovaný do podivnosti ve stylu hororu a výpovědi smotané se vším co psychofantazie vzkřísila.
Od renomovaného autora bych tohle zařadila do pokusů o jiný styl.
Audiočetba při které se mi točily panenky, knihu bych nedala.
Ladislav Fuks není jednoduché čtení. Nerada bych srovnávala Myši Natálie Mooshabrové se Spalovačem mrtvol, přestože obě díla jsou strašně divná, tím správně Fuksovským způsobem.
Nicméně paní Natálie (Víte, že je na Péči už 20 let?) je stavěná jako absurdní román, groteska, plná úzkosti a hrůzy, které obě nenápadně sálají z řádků románu, až se člověk průběžně nevědomky oklepává a cítí se nesvůj. Nedotýká se židovské tematiky jako Spalovač, a přesto si pozorný čtenář všimne, že Fuks neustálým opakováním scén, dialogů i poznámek buduje temný totalitní režim, kde nic není, jak vypadá.
Přiznám se. Asi dvacetkrát jsem si komukoliv, kdo byl poblíž, stěžovala, že je to fakt strašně divný a že už s tím ztrácím trpělivost. Román je rozvláčný. Rozvláčnější, než na jaké je dnešní čtenář zvyklý. Ale já vám něco povím.
Přečtěte si to. Přečtěte to do posledního slova, do poslední tečky, a epilog si přečtěte 3x jako já, protože o takové gradaci děje, jaká se povedla Fuksovi, se může naprosté většině autorů jen zdát.
Národní poklad, tenhle pan Fuks.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alegorie hřbitovy jedy groteska tajná identita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Nedá se nic dělat, ale pan Fuks se řadí k mým top autorům. To, jak on umí podat příběh, je něco neskutečného. A ten epesní závěr!